21 Cdo 2692/2011
Datum rozhodnutí: 18.09.2012
Dotčené předpisy: § 5 odst. 1 písm. g) předpisu č. 265/1992Sb.




21 Cdo 2692/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce J. B., zastoupeného JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdová č. 1716/2b, za účasti České republiky - Krajského ředitelství policie se sídlem v Brně, Kounicova č. 867/24, o zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí vkladem, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 9/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. března 2011 č.j. 1 Co 266/2010-219, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce podal dne 23.1.2008 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Znojmo, návrh na povolení vkladu vlastnického práva podle kupní smlouvy ze dne 29.12.2000, kterou uzavřel s Českou republikou - Ministerstvem vnitra a jejímž předmětem byly nemovitosti označené v uvedené smlouvě jako "pozemkové parcely č. 806/5, 806/6, 806/7, 806/8, 806/9, 806/10, 806/21, 806/2, 806/11, 806/12, 806/13, 806/16, 806/17, 806/18, 806/19, 806/20, 806/22 a 807/3, budova občanské vybavenosti (označená v kolaudačním rozhodnutí jako ubytování a kuchyňský blok) na parc. č. 806/5, garáž na parc. č. 806/6, ostatní stavební objekt (označený v kolaudačním rozhodnutí jako psí kuchyně a kotce pro psy) na parc. č. 806/7, ostatní stavební objekt (označený v kolaudačním rozhodnutí jako hospodářská budova) na parc. č. 806/8, ostatní stavební objekt (označený v kolaudačním rozhodnutí jako sklad munice) na parc. č. 806/9, ostatní stavební objekt (označený v kolaudačním rozhodnutí jako sklad pohonných hmot) na parc. č. 806/10, budova občanské vybavenosti na parc. č. 806/21, spolu se všemi součástmi a příslušenstvím, vše zapsáno na listu vlastnictví č. 171 pro k. ú. Dyjákovičky". Uvedl, že k odprodeji pozemků Ministerstvo financí dne 22.5.1997 pod č.j. 221/9657/97 povolilo výjimku podle ustanovení § 35 vyhlášky č. 119/1988 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) a že na listu vlastnictví č. 171 pro k. ú. Dyjákovičky došlo po schválení a zapsání pozemkových úprav na základě rozhodnutí pozemkového úřadu č.j. 634166/K01/2/1-Bn ze dne 9.5.2003 ke změnám tak, že pozemek p.č. 806/21 byl sloučen do pozemku 806/5, pozemky p.č. 806/13, 806/17, 806/18, 806/19, 806/20 a 806/22 byly sloučeny do pozemku p.č. 806/16 a pozemek p.č. 807/3 byl nahrazen pozemkem p.č. 1915 a je zapsán na listu vlastnictví č. 10001.

Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Znojmo, rozhodnutím ze dne 8.2.2008 sp. zn. V-379/2008-713 žalobcův návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí zamítl. Dospěl k závěru, že navrhovanému vkladu je na překážku stav zápisu v katastru nemovitostí, neboť ke dni podání návrhu na vklad nejsou již pozemky uvedené v kupní smlouvě ze dne 29.12.2000, a to parcely čísel 806/13, 806/17, 806/19, 806/20, 806/22 a 807/3, v katastru nemovitostí evidovány. I když návrh na vklad na změny v katastru nemovitostí reaguje, nemůže být považován za listinu, která je podkladem pro zápis do katastru nemovitostí, protože takovou listinou je právě kupní smlouva; je proto dán důvod pro zamítnutí návrhu na vklad podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Podle názoru katastrálního úřadu navrhovaný vklad dále není odůvodněn obsahem předložené listiny [§ 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů)], neboť součástí kupní smlouvy není písemné udělení výjimky Ministerstvem financí České republiky z ustanovení § 14 odst. 8 vyhlášky č. 119/1988 Sb. podle ustanovení § 35 této vyhlášky. Stejný postup platí i v době od 1.1.2001 za účinnosti zákona č. 219/2000 Sb. Navíc, kupující, který je v kupní smlouvě označen jako fyzická osoba pouze obchodním jménem, není dostatečně identifikován, což představuje důvod pro zamítnutí návrhu na vklad uvedený v ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů).

Žalobou podanou u Krajského soud v Brně dne 10.4.2008 se žalobce domáhal, aby jeho návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle kupní smlouvy ze dne 29.12.2000 k nemovitostem označeným v kupní smlouvě se "změnami provedenými rozhodnutím pozemkového úřadu č.j. 634166/K01/2/1-Bn ze dne 9.5.2003" bylo vyhověno. Nesouhlasil s názorem katastrálního úřadu, že by navrhovanému vkladu vlastnického práva byl na překážku stav zápisu v katastru nemovitostí, a domníval se, že katastrálním úřadem provedená změna, spočívající ve sloučení některých pozemků a ve změnách výměr, nemůže jít k jeho tíži. Podle názoru dovolatele byla výjimka podle ustanovení § 35 vyhlášky č. 119/1988 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) udělena Ministerstvem financí dne 22.5.1997 pod č.j. 221/9657/97 k prodeji nemovitostí a požadavek katastrálního úřadu, aby udělení výjimky bylo součástí předmětné kupní smlouvy, není podložen žádným tehdy platným právním předpisem. Žalobce nesouhlasil s katastrálním úřadem ani v tom, že by kupující tak, jak byl označen v kupní smlouvě, nebyl oprávněn s nemovitostmi nakládat a že by byl označen neurčitě.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3.9.2010 č.j. 35 C 9/2008-146 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Na rozdíl od katastrálního úřadu neshledal důvody pro zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva v nesplnění podmínek podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), když změna v identifikaci předmětných pozemků, k níž došlo v mezidobí od uzavření kupní smlouvy do podání návrhu na vklad, nemůže jít k tíži žalobce a když ani o identitě žalobce jako kupujícího nejsou pochybnosti. Shodně s katastrálním úřadem soud prvního stupně dovodil, že návrhu na vklad brání to, že ke smlouvě uzavřené dne 29.12.2000 nebyla Ministerstvem financí udělena výjimka k převodu pozemků a budov z ustanovení § 14 odst. 6 písm. c) a odst. 8 vyhlášky č. 119/1988 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) podle ustanovení § 35 "ve spojení" s ustanovením § 32 této vyhlášky; žalobcem zmiňovaná výjimka udělená Ministerstvem financí dne 22.5.1997 pod č.j. 221/9657/97 se týkala jiného případu, a to převodu nemovitostí z vlastnictví České republiky do vlastnictví společnosti PROTOPSALTI spol. s r.o. se sídlem v Brně, Zelný trh č. 10, IČO 18827632, kupní smlouvou ze dne 8.7.1996 s dodatkem č. 1 ze dne 31.10.1996. Prodej podle kupní smlouvy ze dne 29.12.2000 nebyl schválen Ministerstvem financí ani podle ustanovení § 22 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb., které nabylo účinnosti dnem 1.1.2001 a které platilo ke dni podání návrhu na vklad, k němuž je třeba udělení souhlasu požadovaného právními předpisy podle ustálené judikatury soudů zjišťovat. Tento postup není podle názoru soudu prvního stupně v rozporu s principiem ochrany legitimního očekávání, neboť žalobce si vzhledem k obsahu kupní smlouvy musel být vědom, že k nabytí jeho vlastnictví je zapotřebí udělení výjimky Ministerstva financí, a nepředstavuje ani případ nepřípustné retroaktivity.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16.3.2011 č.j. 1 Co 266/2010-219 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit účastníku České republice - Krajskému ředitelství policie v Brně na náhradě nákladů řízení 1.034,- Kč. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně v tom, že podle kupní smlouvy ze dne 29.12.2000 není možno povolit vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí vzhledem k ustanovení § 5 odst. 1 písm. g) zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), neboť smlouva nebyla schválena Ministerstvem financí podle ustanovení § 22 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb. (ve znění účinném ke dni podání návrhu na vklad) a ani k ní nebyla udělena výjimka podle vyhlášky č. 119/1988 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Odvolací soud navíc dovodil, že vklad vlastnického práva by nebylo možno povolit ani vzhledem k ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), když v předmětné smlouvě si účastníci dohodli, že "bez udělení výjimky Ministerstvem financí je smlouva neplatná", což představuje "odkládací podmínku ve smyslu ustanovení § 36 odst. 2 občanského zákoníku, která do doby rozhodování o vkladu vlastnického práva do katastru nebyla splněna".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, zda "výjimka udělená Ministerstvem financí ČR podle ustanovení § 35 vyhlášky č. 119/1988 Sb. pro prodej určitých nemovitostí na základě usnesení vlády v privatizačním procesu formou veřejné obchodní soutěže se vztahuje nediskriminačně na každého vybraného uchazeče, který nabídne požadovanou cenu a se kterým stát na základě toho uzavře realizační smlouvu", a zda "k naplnění ustanovení § 5 odst. 1 písm. g) zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) postačí, že k právnímu úkonu účastníka řízení byl udělen souhlas podle zvláštního předpisu platného ke dne učinění daného právního úkonu". Žalobce současně zpochybňuje závěr, který Nejvyšší soud učinil v "rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 39/2008", když dovozuje, že výkladem, podle kterého má být souhlas udělen podle zvláštních předpisů účinných ke dni podání návrhu na vklad, by došlo k nepřípustnému omezení vlastnického práva žalobce, k porušení jeho legitimního očekávání převodu vlastnického práva po uzavření kupní smlouvy a k použití nepřípustné retroaktivity zákona. Žalobce rovněž zpochybňuje závěr soudů obou stupňů o tom, že mu nebyla udělena výjimka podle ustanovení § 35 vyhlášky č. 119/1988 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), neboť má za to, že výjimka udělená pro společnost PROTOPSALTI spol. s r.o. ze dne 22.5.1997 pod č.j. 221/9657/97 má právní účinky i vůči němu, když od uzavření kupní smlouvy s touto společností do uzavření kupní smlouvy se žalobcem nedošlo k žádné změně závažných důvodů, pro které byla předmětná výjimka k uvedeným nemovitostem udělena. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Účastník řízení ve svém vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolaní směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu vydaná v řízení o věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, pokud to zákon připouští (§ 245 a 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy - jak vyplývá z přiměřeného užití Části čtvrté, hlavy třetí občanského soudního řádu (§ 245 o.s.ř.) - v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Podle konstantní judikatury soudů katastrální úřad zkoumá v řízení ve věci vkladu práva do katastru nemovitostí právní úkon, na jehož podkladě má být právo do katastru zapsáno, jen z hledisek vypočtených v ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Předmětem zkoumání katastrálního úřadu proto nejsou všechny aspekty platnosti posuzovaného právního úkonu (srov. zejména § 37 a násl. občanského zákoníku), ale jen ty z nich, které jsou uvedeny v ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Podmínky taxativně vymezené ustanovením § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), jejichž splnění je předpokladem povolení vkladu [§ 5 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů)], zkoumá katastrální úřad ke dni podání návrhu na vklad [§ 5 odst. 1 věta druhá zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů)]. K tomuto dni se pak také váží účinky vkladu (srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.6.2000 sp. zn. Cpjn 38/98, které bylo uveřejněno pod č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.1.2009 sp. zn. 21 Cdo 39/2008, které bylo uveřejněno pod č. 110 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009). Jsou-li podmínky vkladu splněny, katastrální úřad rozhodne, že se vklad povoluje; v opačném případě návrh zamítne [§ 5 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů)].

Jedním z hledisek, které katastrální úřad zkoumá v řízení o povolení vkladu, je skutečnost, zda k posuzovanému právnímu úkonu byl udělen souhlas podle zvláštních předpisů [§ 5 odst. 1 písm. g) zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů].

Žalobce zpochybňuje závěr soudů obou stupňů vycházející z ustálené judikatury soudů (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.1.2009 sp. zn. 21 Cdo 39/2008, který byl uveřejněn pod č. 110 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009) o tom, že souhlas požadovaný zvláštními předpisy se zjišťuje ve vztahu k právnímu úkonu, podle něhož je navrhován vklad práva do katastru nemovitostí, a to podle stavu, jaký tu byl ke dni podání návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí. Na tomto závěru, který vychází jak z ustálené judikatury soudů (srov. například stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2000 sp. zn. Cpjn 38/98, uveřejněné ve sbírce Soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, roč. 2000), tak ze znění ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), nemá dovolací soud důvod cokoli měnit; nadále odráží závěr, že výjimka udělovaná podle zvláštních předpisů se musí vztahovat k právnímu úkonu, podle něhož je navrhován vklad práva do katastru nemovitostí, a že pro vklad práva do katastru nemovitostí není rozhodující den uzavření smlouvy, ale den podání návrhu na vklad, k němuž se váží účinky vkladu, a proto i souhlas požadovaný zvláštními předpisy musí být udělen k tomuto dni.

V projednávané věci žalobce jako kupující uzavřel s Českou republikou - Ministerstvem vnitra jako prodávajícím dne 29.12.2000 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl nemovitý majetek evidovaný v katastru nemovitostí; podle ustanovení § 22 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění účinném ke dni 23.1.2008 (tj. ke dni podání návrhu na vklad vlastnického práva podle této kupní smlouvy), proto tato kupní smlouva vyžadovala schválení Ministerstvem financí, když podle ustanovení § 44 odst. 4 tohoto zákona povolení výjimky, schválení i předchozí souhlas jsou podmínkou platnosti právního úkonu, k němuž se poskytují. Protože kupní smlouva ze dne 29.12.2000 nebyla schválena Ministerstvem financí, nemohlo být návrhu na vklad vlastnického práva už z tohoto důvodu vyhověno. Argument žalobce o jeho "legitimním očekávání" nemůže být opodstatněný, neboť legitimní očekávání nemůže spočívat pouze na mylném výkladu zákona tím, kdo se ho dovolává. Nemůže se samozřejmě jednat ani o "nepřípustnou retroaktivitu, posuzují-li se právní vztahy podle stavu ke dni, který je podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) rozhodný pro závěr, zda jsou splněny předpoklady pro vklad práva do katastru nemovitostí.

Z výše uvedeného vyplývá, že soudy v daném případě při posouzení otázky, zda je splněna podmínka daná ustanovením § 5 odst. 1 písm. g) zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), tedy zda ve vztahu k předmětné smlouvě, podle níž byl navrhován vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, byl udělen souhlas požadovaný zvláštními předpisy, nesprávnost jejíhož posouzení žalobce namítá, postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou soudů. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto, z hlediska této právní otázky, nemůže mít zásadní význam (srov. § 237 odst. 3 o.s.ř.).

Z vylíčení ostatních důvodů dovolání je zřejmé, že žalobce dále namítá již pouze to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], resp. že rozsudek odvolacího soudu vychází z neúplně zjištěného skutkového stavu. Tyto námitky - jak výše vysvětleno - nemohou být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Protože dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a dalšímu účastníku v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. září 2012
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu