21 Cdo 2687/2012
Datum rozhodnutí: 04.09.2013
Dotčené předpisy: § 240 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 30.06.2002, § 34 obč. zák., § 242 odst. 1 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 30.06.2002, § 37 obč. zák., § 2 odst. 1 obch. zák., § 240 odst. 3 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 30.06.2002




21 Cdo 2687/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce D. H. , zastoupeného Mgr. Filipem Kubrychtem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská č. 6, proti žalovanému ASTRON studio CZ, a.s. se sídlem v Praze 9 - Letňanech, Veselská č. 699, IČO 26751305, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 74/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2011 č.j. 62 Co 209/2011-51, takto:

Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. listopadu 2010 č.j. 10 C 74/2010-38 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 5.3.2010 (a změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby bylo určeno, že je neplatné okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalovaného ze dne 22.12.2009, které bylo žalobci doručeno dne 5.1.2010. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 2.4.2002 uzavřel se společností Astron studio s.r.o., IČO 62586912, Smlouvu o dodávce předtiskových prací č. AST_DTPR_DHAVA_0102, že dodatkem k této smlouvě ze dne 1.3.2003 přešla práva společnosti Astron studio s.r.o. na žalovaného a že dodatkem ze dne 1.11.2006 byla sjednána nová výše odměny. Uvedl, že od uzavření uvedené smlouvy fakticky vykonával pro žalovaného (právního předchůdce žalovaného) práci specifikovanou ve smlouvě, především práce fotografické, a to ve fotografickém ateliéru žalovaného, který byl součástí jeho provozovny, v pracovní době určené žalovaným, s pracovními prostředky poskytnutými žalovaným (fotoaparátem, světly a dalším vybavením fotografického studia), na náklady a na základě pokynů žalovaného, ve spolupráci s ostatními zaměstnanci žalovaného a za měsíčně stanovenou odměnu. Poslední jeho nadřízenou, která mu přidělovala konkrétní pracovní úkoly, byla B. H., žalovaný mu poskytoval 4 týdny placeného volna (dovolené) v kalendářním roce a v prvních letech spolupráce i stravenky. V průběhu srpna 2009 žalovaný sdělil žalobci, že s ním hodlá ukončit spolupráci, neboť pozice fotografa, kterou zastával, bude zrušena. Ke dni 30.9.2009 žalovaný žalobci zneplatnil přístupový kód na pracoviště a B. H. mu sdělila, aby na pracoviště nedocházel, že mu nebude přidělována práce. Dne 21.10.2009 žalobce obdržel od žalovaného návrh dohody o ukončení Smlouvy o spolupráci ze dne 2.4.2002, který však neobsahoval důvody ukončení pracovního poměru - organizační důvody, tvrzené žalovaným. Žalobce dopisem ze dne 4.12.2009 žalovanému sdělil, že je ochoten uzavřít dohodu o ukončení pracovního poměru za podmínek odpovídajících ukončení pracovního poměru z organizačních důvodů. Poté od žalovaného obdržel dne 5.1.2010 výpověď smlouvy o dodávce předtiskových prací ze dne 2.4.2002, datovanou dne 22.12.2009, z důvodu, že se žalobce nedostavil od 1.10.2009 k provádění pro něho připravených zakázek. Žalobce se domnívá, že neporušil žádné pracovněprávní předpisy a že tedy nebyly naplněny skutkové předpoklady pro ukončení jeho pracovního poměru.

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 25.11.2010 č.j. 10 C 74/2010-38 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedeného dokazování dovodil, že žalobce jako zhotovitel uzavřel s právním předchůdcem žalovaného jako zadavatelem dne 2.4.2002 smlouvu o dodávce předtiskových prací, v níž se strany dohodly, že zadavatel bude u zhotovitele zadávat výrobu zakázek zahrnujících fotografické práce s tím, že jednotlivé zakázky budou realizovány na základě specifikací pověřených pracovníků zadavatele, který je povinen poskytnout zhotoviteli vhodné pracovní místo a pracovní prostředky, že zhotovitel bude sjednané práce vykonávat podle sjednaného funkčního a časového harmonogramu v provozovně zadavatele nebo u jeho obchodních partnerů, že zhotovitel má právo na odměnu ve výši 28.000,- Kč měsíčně a že smlouva je uzavřena na dobu neurčitou s tím, že obě smluvní strany ji mohou vypovědět bez udání důvodů v tříměsíční výpovědní lhůtě a že zadavatel je oprávněn ji vypovědět okamžitě v případě opakovaného nebo zvlášť závažného porušení podmínek této smlouvy nebo provozních podmínek ze strany zhotovitele; podle dodatku č. 1 ze dne 1.3.2003 přešla práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy na žalovaného a dodatkem ze dne 1.11.2006 byla zvýšena odměna na 33.000,- Kč měsíčně. Žalovaný dne 22.12.2009 vypověděl smlouvu s okamžitou účinností z důvodu, že se žalobce od 1.10.2009 nedostavil k provádění připravených prací, tuto výpověď obdržel žalobce dne 5.1.2010 a reagoval na ni dopisem ze dne 12.1.2010, v němž namítl, že mezi účastníky vznikl pracovní poměr. Soud prvního stupně dále považoval za prokázané, že žalobce nabízel své služby prostřednictvím internetové prezentace, v níž byl označen jako fotograf, že po celou dobu trvání smluvního vztahu se žalovaným sám platil sociální a zdravotní pojištění jako osoba zapsaná v živnostenském rejstříku a vystavoval žalovanému za provedení fotografických prací v období 2005-2009 faktury představující vyúčtování různých finančních částek za fotografické práce. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že "právní vztah mezi účastníky není vztahem pracovněprávním, ale od počátku vztahem obchodním", že mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaného "byla uzavřena smlouva o dílo podle obchodního zákoníku", že "předmětná smlouva není zastřeným právním úkonem ve smyslu ustanovení § 41a občanského zákoníku", neboť "žalobce se nikdy nechoval jako zaměstnanec žalovaného (vystavoval faktury, platit sociální a zdravotní pojištění, nabízel své služby na internetu) a také nikdy tuto skutečnost neuplatnil ani u žalovaného, ani u jeho právního předchůdce". Nezbytnou náležitostí smlouvy o dílo je cena díla, která byla sjednána ve smlouvě (později v jejím dodatku), zhotovitel se ve smlouvě zavázal, že zakázky budou realizovány na základě specifikací pověřených pracovníků zadavatele (nemůže se proto jednat o vztah podřízenosti a nadřízenosti), žalobce vyhotovoval práci osobně a na svou odpovědnost a nikdy nepožádal zadavatele o souhlas s provedením díla jinou osobou; ujednání smluvních stran o výkonu práce na pracovišti žalovaného považoval soud za "irelevantní" z hlediska posouzení právního vztahu účastníků, neboť "toto místo si účastníci sjednali ve smlouvě z důvodu, že žalovaný měl fotografický ateliér k dispozici". Soud prvního stupně dále odkázal na rozsah prací, které žalobce pro žalovaného vykonával (200 hodin měsíčně), a na skutečnost, že žalobce své služby nabízel na internetu také dalším klientům a že platil sociální a zdravotní pojištění jako osoba zapsaná v živnostenském rejstříku. Další důkazní návrhy žalobce na doplnění dokazování shledal jako nadbytečné a uzavřel, že mezi účastníky nevznikl pracovněprávní vztah.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.10.2011 č.j. 62 Co 209/2011-51 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Se závěrem soudu prvního stupně, který "úplně a spolehlivě zjistil skutkový stav věci", se ztotožnil v tom, že "vztah mezi účastníky nebyl vztahem pracovněprávním, ale vztahem obchodním". Zdůraznil, že "je třeba také vycházet ze smluvní autonomie stran při volbě typu závazku" a že "v daném případě byla smlouva označena jako smlouva o dodávce předtiskových prací, že strany byly označeny jako zadavatel a zhotovitel, že zhotovitel byl označen jako podnikatel (identifikačním číslem) a že předmět podnikání žalobce zapsaný v živnostenském rejstříku (fotografické služby) vykonával žalobce na základě živnostenského oprávnění více než 2 roky před uzavřením smlouvy". Žalobce "prezentoval svoji živnost na internetových stránkách a nikdy se nechoval jako zaměstnanec žalovaného, po celou dobu smluvního vztahu účtoval své služby žalovanému formou daňových dokladů, ne vždy částky ve stejné výši, které ne vždy odpovídaly výši sjednané odměny, a platil si své zdravotní a sociální pojištění". Žalobce "po dobu téměř 7 let nikdy neuplatnil, že se jedná o vztah pracovněprávní", a o obchodním vztahu mezi účastníky "svědčí i objem prací 200 hodin měsíčně, když délka pracovní doby činí nejvýše 40 hodin týdně". Odvolací soud dále poukázal na to, že "zákoníku práce neodpovídá ani možnost smlouvu vypovědět oběma stranami bez udání důvodu v tříměsíční lhůtě, ani ujednání účastníků o právu na odměnu", že "smluvní vztah nelze posoudit jako zastřený právní úkon představující pracovní smlouvu, neboť účastníci uzavřeli platnou smlouvu o dílo, která obsahuje všechny podstatné náležitosti".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítl, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí odklonil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a poukázal v tomto směru na "rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 920/2010 a 21 Cdo 4689/2008". Podle názoru žalobce vykazoval jeho právní vztah se žalovaným všechny znaky závislé práce, neboť vykonával práci na základě pokynů nadřízené, měl vymezenou pracovní dobu, která byla evidována, práci vykonával osobně v prostorách žalované a s jejím vybavením, měl čtyři týdny dovolené, a smlouvu o dodávce předtiskových prací lze považovat za "zastřenou pracovní smlouvu". Žalobce současně vytýká soudům, že nesprávně při posouzení věci vyšly výhradně ze smlouvy o dodávce předtiskových prací (z jejich formálních znaků) bez provedení dalších stranami navrhovaných důkazů a že přikládaly význam skutečnostem, které jsou z hlediska předmětu řízení nepodstatné; není totiž rozhodné, jak byl vztah mezi účastníky formálně pojmenován, ale co je jeho obsahem, a, byl-li obsahem tohoto vztahu "výkon závislé práce ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance", nemůže být rozhodné, zda jednotlivé úkony účastníků měly "některé formální znaky úkonů obchodněprávních" Podle žalobce je smlouva po obsahové stránce "exemplárním příkladem tzv. Švarc systému" a, odchyluje-li se smlouva od zákoníku práce, je to v neprospěch zaměstnance, a to jak v rozsahu objemu prací (pracovní doby), tak výpovědních důvodů. Skutečnost, že je určitá práce vykonávána v pracovním poměru, sama o sobě nebrání zaměstnanci v tom, aby vedle svého zaměstnání vykonával tuto činnost pro někoho jiného na základě živnostenského oprávnění, argumenty soudů o tom, že žalobce disponoval živnostenským oprávněním na činnost fotografa a že svoji činnost prezentoval i na internetových stránkách, proto nemohou obstát. Žalobce uzavřel, že mezi účastníky vznikl pracovní poměr, který nebyl řádným způsobem ukončen, a navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl. Ztotožnil se se skutkovými i s právními závěry soudů obou stupňů.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání žalobce proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§ 237 odst.3 o.s.ř.).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), že žalobce uzavřel s právním předchůdcem žalovaného dne 2.4.2002 Smlouvu o dodávce předtiskových prací, v níž bylo mimo jiné sjednáno, že právní předchůdce žalovaného bude u žalobce "zadávat výrobu zakázek zahrnujících fotografické práce, dále práce skenovací, práce grafické a litografické práce s tím, že jednotlivé zakázky budou realizovány na základě specifikací pověřených pracovníků" právního předchůdce žalovaného, který je povinen poskytnout žalobci "k provedení sjednaných prací vhodné pracovní místo a pracovní prostředky", že žalobce bude "sjednané práce provádět v souladu s Provozními podmínkami zadavatele, podle sjednaného funkčního a časového harmonogramu v provozovně" právního předchůdce žalovaného nebo jeho "obchodních partnerů", že žalobce "je oprávněn pověřit prováděním prací jinou osobu jen s předchozím souhlasem pověřeného pracovníka" právního předchůdce žalovaného, že žalobce má právo na odměnu ve výši 28.000,- Kč měsíčně, která je splatná "v souladu s Provozními podmínkami zadavatele", že žalobce se zavazuje, že "nebude po dobu trvání této smlouvy bez souhlasu zadavatele vykonávat pro jiný subjekt nebo na vlastní účet výdělečnou činnost, která je shodná či obdobná s předmětem činnosti prováděné podle této smlouvy, pod sankcí 250.000,- Kč", že smlouva je uzavřena na dobu neurčitou, že obě smluvní strany mohou smlouvu vypovědět bez udání důvodů v tříměsíční výpovědní lhůtě a že právní předchůdce žalovaného je oprávněn smlouvu vypovědět okamžitě v případě opakovaného nebo zvlášť závažného porušení podmínek této smlouvy nebo Provozních podmínek ze strany zhotovitele. Dodatkem ze dne 1.3.2003 bylo dohodnuto, že veškerá práva a povinnosti vyplývající z uvedené smlouvy přecházejí na žalovaného, a dodatkem ze dne 1.11.2006 se smluvní strany dohodly na zvýšení odměny na 33.000,- Kč měsíčně. Dopisem ze dne 22.12.2009 žalovaný smlouvu o dodávce předtiskových prací ze dne 2.4.2002 s okamžitou účinností vypověděl z důvodu, že žalobce "se od 1.10.2009 nedostavil k provádění připravených zakázek"; tuto výpověď obdržel žalobce dne 5.1.2010. Dopisem ze dne 12.1.2010 žalobce žalovanému sdělil, že vzájemný vztah považuje za vztah pracovněprávní, že se žádného porušení pracovních povinností nedopustil, neboť mu byl ze strany žalovaného od měsíce října znemožněn přístup na pracoviště, a že tedy považuje uvedené zrušení pracovního poměru za neplatné a trvá na dalším zaměstnávání.

Za tohoto skutkového stavu věci bylo pro rozhodnutí soudů v projednávané věci významné především vyřešení právní otázky, jaký vznikl právní vztah mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaného na základě smlouvy označené jako Smlouva o dodávce předtiskových prací, která byla uzavřena dne 2.4.2002. Vzhledem k tomu, že uvedenou právní otázku posoudil odvolací soud jinak, než je rozhodována dovolacím soudem, a že její posouzení bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.

Žalobce v dovolání - jak se podává z jeho obsahu - zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že smlouva označená jako Smlouva o dodávce předtiskových prací ze dne 2.4.2002 je smlouvou o dílo a že tedy mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaného nevznikl pracovní poměr. Tuto právní otázku je třeba i v současné době posoudit (srov. též § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb. a č. 6/2002 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.6.2002 (dále jen "zák. práce").

Právní úkon je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (srov. § 240 odst. 1 zák. práce a § 34 občanského zákoníku). Sama okolnost, jak je právní úkon (i dvoustranný) označen, není pro jeho posouzení rozhodná. Rozhodující je posouzení obsahu projevu vůle, tedy zjištění, co bylo skutečně projeveno. Podmínkou zároveň je, že vůle musí být svobodná a vážná, projev určitý a srozumitelný, jinak je právní úkon neplatný [srov. § 242 odst. 1 písm. b) zák. práce a § 37 obč. zák.]. Zatímco pracovní poměr je charakterizován tím, že zaměstnanec vykonává činnost podle pokynů zaměstnavatele, ve stanovené pracovní době, na jeho riziko a jejím cílem je plnění úkolů zaměstnavatele, je předmětem "podnikatelského" vztahu soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku (srov. § 2 odst. 1 obchodního zákoníku).

Pro závěr, zda mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaného vznikl pracovní poměr nebo jiný pracovněprávní vztah nebo zda šlo o vztah "nepracovní", není rozhodující, jak byl označen právní úkon (projev vůle), na základě kterého mezi nimi byl založen právní vztah, ani jak je (byl) jeho účastníkem subjektivně hodnocen, nýbrž významné je - bez ohledu na to, jak účastníci následně hodnotí své právní postavení - toliko objektivní zjištění, zda a kdy nastaly takové skutečnosti, s nimiž právní norma spojuje vznik příslušného právního vztahu (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.3.2005 sp. zn. 21 Cdo 2137/2004, uveřejněného v časopise Soudní judikatura roč. 2005, pod č. 75). Protože v pracovní smlouvě je zaměstnavatel povinen se zaměstnancem dohodnout druh práce, na který je zaměstnanec přijímán, místo výkonu práce (obec a organizační jednotku nebo jinak určené místo) a den nástupu do práce (srov. § 29 odst. 1 zák. práce), je pracovní smlouva uzavřena, jakmile se účastníci shodli na obsahu těchto podstatných (esenciálních) náležitostí, tj. lze-li úspěšně dovodit, že souhlasný projev vůle směřující k uzavření pracovního poměru byl dovršen akceptací třeba i mlčky učiněné oferty. Kromě podstatných náležitostí lze v pracovní smlouvě dohodnout další náležitosti, na kterých mají účastníci zájem (např. ujednání o mzdě - odměně, době trvání pracovní smlouvy, o pracovních podmínkách - o úpravě pracovní doby apod.). Kdyby se zaměstnavatel se zaměstnancem dohodli v pracovní smlouvě na podmínkách, které jsou v rozporu se zákoníkem práce, byla by pracovní smlouva v této části neplatná, platnost ostatních částí pracovní smlouvy by zůstala nedotčena.
Projev vůle je vždy třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití (§ 240 odst. 3 zák. práce). Protože vůle je jevem psychického nitra člověka, a tudíž sama o sobě není navenek zřejmá, může mít význam jen tehdy, je-li vyjádřena navenek (objektivizována) prostřednictvím jejího projevu tak, aby byla seznatelná jiným subjektům, tj. zpravidla těm fyzickým nebo právnickým osobám, jimž je adresována. Podle vyjadřovacích prostředků - jak z výše uvedeného vyplývá - je kromě výslovného projevu (včetně projevu písemného) právem aprobován i projev učiněný mlčky (konkludentně), tj. jakýkoli nevýslovný projev, který s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vylučuje pochybnosti o tom, jaká vůle je tímto způsobem projevována. Právní úkony vyjádřené konkludentně (per facta concludentia) jsou interpretovatelné především podle toho, co konkrétní způsob jejich vyjádření obvykle znamená (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.10.2004 sp. zn. 21 Cdo 1299/2004).

Při úvaze o povaze právního vztahu založeného mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaného soudy správně zvažovaly, zda šlo o právní vztah založený smlouvou o dílo podle obchodního zákoníku a zda ve skutečnosti Smlouva o dodávce předtiskových prací ze dne 2.4.2002 nepředstavovala jen simulovaný právní úkon, jímž měl být zastřen jiný (disimulovaný) právní úkon (pracovní smlouva). V takovém případě totiž platí, že simulovaný právní úkon je pro nedostatek vážnosti vůle účastníků právního úkonu neplatný. Protože však disimulace sama o sobě není protiprávní, je třeba platnost zastřeného úkonu posoudit samostatně; má-li disimulovaný právní úkon všechny potřebné náležitosti, je třeba uznat jej za platný [platí zastřený (disimulovaný) právní úkon].

Soudy obou stupňů vycházely při posuzování právní povahy vztahu založeného smlouvou označenou jako Smlouva o dodávce předtiskových prací ze dne 2.4.2002 - jak správně namítl žalobce - pouze z formálních znaků smlouvy (z označení smlouvy, označení účastníků smlouvy jako zhotovitele a zadavatele, ze zápisu žalobce v živnostenském rejstříku, v němž má zapsán předmět podnikání fotografické služby od 25.10.2000), aniž by zkoumaly skutečný obsah právního vztahu, na základě kterého žalobce začal pro právního předchůdce žalované vyvíjet činnost. Soudy tedy při právním posouzení akcentovaly jevovou stránku věci, aniž by současně uvážily, zda žalobce a právní předchůdce žalovaného opravdu chtěli vůči sobě zůstat ve vztahu podnikatelském nebo zda podstatou jejich práv a povinností měl být výkon závislé práce (pracovního závazku) žalobce pro právního předchůdce žalovaného.

Pro právní posouzení věci tedy nebylo důležité, jaký "typ závazku" byl "zvolen" účastníky Smlouvy o dodávce předtiskových prací ze dne 2.4.2002, že žalobce byl ve smlouvě označen jako "podnikatel (identifikačním číslem)", že žalobce měl vykonávanou činnost zapsánu v živnostenském rejstříku, že žalobce nabízel své služby "prostřednictvím internetové prezentace", že žalobce "účtoval" právnímu předchůdci žalovaného a žalovanému úplatu za vykonanou činnost "formou daňových dokladů" a že si sám platil "zdravotní a sociální pojištění". Uvedené okolnosti totiž představují pouze jevovou stránku věci a byly (musely být) součástí předstíraného (simulovaného) právního jednání, jehož účelem bylo zastřít skutečnou povahu právního vztahu mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaného; je nepochybné, že bez uvedení takových (a jim podobných) údajů ve smlouvě nikdo dobře nemůže předstírat (simulovat), že se mezi účastníky smlouvy nemá jednat o pracovněprávní, ale o obchodní vztah.

Vzhledem k tomu, že pro závěr o povaze právního vztahu je rozhodný - jak uvedeno výše - skutečný obsah právního jednání, i když má (podle vůle účastníků smlouvy) zůstat skryt třetím osobám, měly soudy přihlédnout k tomu, že podle skutkových zjištění byl na základě Smlouvy o dodávce předtiskových prací ze dne 2.4.2002 mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaného nastolen vztah nadřízenosti právního předchůdce žalovaného a podřízenosti žalobce a že žalobce vykonával práce podle pokynů právního předchůdce žalovaného a jeho jménem, jakož i k tomu, že předmětem smlouvy byla opětující se činnost ("práce"), kterou byl žalobce povinen vykonávat osobně a pouze pro právního předchůdce žalovaného (jinak jen "se souhlasem pověřeného pracovníka" právního předchůdce žalovaného a žalovaného), po předem stanovenou dobu a za sjednanou "úplatu", a zabývat se tvrzením žalobce o tom, že mu právní předchůdce žalovaného a žalovaný poskytovali "4 týdny placeného volna (dovolené) v kalendářním roce" a že evidovali jeho docházku "do zaměstnání". Odvolací soud však uvedeným způsobem nepostupoval, všechny rozhodné okolnosti neuvážil (a některé ani nezjistil, i když žalobce v tomto směru navrhoval důkazy), a proto nemůže obstát ani jeho závěr o tom, že mezi účastníky není pracovněprávní vztah.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 9) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst.1 a § 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. září 2013
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu