21 Cdo 2671/2003
Datum rozhodnutí: 10.05.2004
Dotčené předpisy: § 17 odst. 1 předpisu č. 1/1992Sb., § 10 odst. 1 předpisu č. 1/1992Sb.




21 Cdo 2671/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. M. M., zastoupeného advokátem, proti žalované C. A. C, s.r.o., zastoupené advokátkou, o 1,452.820 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 179/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2003 č.j. 23 Co 190/2003-120, takto:

Rozsudek odvolacího soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 1,452.820 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že u žalované pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 23.12.1999 jako obchodní zástupce a že pracovní poměr účastníků byl rozvázán dohodou ke dni 31.7.2001 z důvodu nadbytečnosti žalobce podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Za tohoto stavu náleželo žalobci dle ust. § 60a zák. č. 65/1965 Sb. odstupné ve výši dvojnásobku jeho průměrného výdělku, který dle ust. § 17 odst. 2 zákona č. 1/1992 Sb. činil 564.226,- Kč (netto) . Žalovaná, ačkoli jí muselo být známo, že součástí hrubé mzdy jsou i veškeré odměny podléhající zdanění , však do hrubé mzdy rozhodné pro výpočet průměrného výdělku nezahrnula odměny vyplacené žalobci v rozhodném období a vyplatila mu z tohoto důvodu pouze 166.666,- Kč (netto) . Žalobce proto po žalované požadoval zbývající část odstupného ve výši 1,029.286 Kč (netto) a dále doplatek náhrady mzdy za vyčerpanou a nevyčerpanou dovolenou v měsících červenec, srpen a září 2000 a červen, červenec a srpen 2001 v celkové výši 423.534,- Kč (netto) , neboť i v těchto případech žalovaná podle jeho názoru vycházela z nesprávně stanoveného průměrného výdělku.

Žalovaná uvedla, že vedle odměny hrubé měsíční mzdy sjednané mezi účastníky v pracovní smlouvě ze dne 23.12.1999 ve výši 80.000,- Kč (od 1.4.2001 zvýšené na 83.333,- Kč) sice byly žalobci v souladu s interními předpisy žalované vypláceny rovněž provize, avšak jejich výplata byla výlučně závislá na tom, zda zákazník zaměstnavatele uzavřel se společností zaměstnavatele licenční smlouvu a zaplatil sjednané plnění s tím, že pokud úhrady dle podmínek licenční smlouvy mají povahu splátek (částečných plnění), provize se poskytují zálohově a mají charakter zúčtovatelné půjčky zaměstnanci . Vzhledem k těmto podmínkách vzniku nároku nebyla provize považována za odměnu za práci a nebyla proto (jak vyplývá z článku IV. bodu 5. pracovní smlouvy ze dne 23.12.1999 a z článku IV. Dodatku k dohodě o rozvázání pracovního poměru ze dne 16.7.2001) započítávána do průměrného výdělku rozhodného pro nároky z titulu vyčerpané a nevyčerpané dovolené či odstupného.

Obvodní soud pro Prahu 8 (poté, co z důvodu částečného zpětvzetí žaloby usnesením ze dne 29.8.2002 č.j. 10 C 179/2001-73 řízení ohledně částky 67.500,- Kč zastavil) rozsudkem ze dne 12.12.2002 č.j. 10 C 179/2001-93, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 6.2.2003 č.j. 10 C 179/2001-99, zastavil řízení ohledně úroku z prodlení ve výši 10% ročně z částky 67.500,- Kč od 1.9.2001 do zaplacení , uložil žalované, aby zaplatila žalobci 961.786,- Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výrokové části rozsudku, zamítl žalobu ohledně nepřiznané části příslušenství a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 101.488,46 Kč k rukám právního zástupce žalobce. Soud prvního stupně vycházeje z ustanovení § 4 odst. 1, 2 zákona č. 1/1992 Sb., podle kterého pojmovým znakem mzdy je, že přísluší za vykonanou práci, a tedy naopak, pouze plnění, která nemají žádnou vazbu na vykonanou práci, se za mzdu nepovažují , dospěl k závěru, že pracoval-li žalobce jako obchodní zástupce a jeho úkolem byl prodej produktů žalované zákazníkům, pak je evidentní, že provize ze sjednaných obchodů jsou závislé právě na jeho práci a zhodnocují jeho výkon, a to bez ohledu na to, že druhou podmínkou pro nárok na provizi bylo zaplacení ceny produktu zákazníkem . Protože podle ustanovení § 17 odst. 1 zákona č. 1/1992 Sb. je pro výpočet průměrného výdělku rozhodující hrubá mzda zúčtovaná k výplatě čili kritériem je, že tato hrubá mzda podléhá zdanění , a protože v daném případě bylo zjištěno, že provize byly žalobci vypláceny spolu se základní mzdou a jako mzda byly také zdaněny, soud prvního stupně ze všech těchto důvodů dovodil, že ustanovení pracovní smlouvy ze dne 23.12.1999 o tom, že jiné platby či požitky, které jsou předmětem samostatného ujednání (tedy i provize) nejsou relevantní pro výpočet průměrného výdělku, se svým obsahem příčí zákonu a jako takové je podle § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce neplatné, a tudíž vyplacené částky provizí je třeba do tohoto výpočtu zahrnout . Jelikož žalobce v rozhodném období (tj. ve II. čtvrtletí roku 2001) dosáhl průměrného výdělku 958.880,- Kč, odstupné činí 1,917.760 Kč, přičemž po odečtení již vyplacených 166.666,- Kč, by měl žalobce nárok (jehož se nemohl na základě dohody s žalovanou ze dne 16.7.2001 předem platně vzdát) ještě na 1,751.094 Kč. Přestože i další uplatněné nároky žalobce za vyčerpanou a nevyčerpanou dovolenou jsou opodstatněné, soud prvního stupně - jsa vázán žalobním petitem (§ 153 odst. 2 o.s.ř.) - přiznal žalobci pouze 961.786,- Kč.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.6.2003 č.j. 23 Co 190/2003-120 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu o zaplacení 961.786,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení před soudy obou stupňů 147.797,- Kč na účet JUDr. M. J. . Odvolací soud zdůraznil, že mzda, která je obecně pojata jako ekvivalent za vykonanou práci v pracovním poměru, nikoli jako plnění zaměstnavatele vůči zaměstnanci vyplývající z pouhé existence pracovního poměru , se podle ustanovení § 4 odst. 3 zákona č. 1/1992 Sb. (zákona o mzdě) sjednává především v pracovní smlouvě nebo jiné smlouvě nebo v kolektivní smlouvě. V daném případě byla mezi účastníky sjednána mzda pouze v pracovní smlouvě ze dne 23.12.1999 a jejím dodatku v konečné výši 83.333,- Kč, přičemž podmínky pro výplatu provize byly stanoveny interním předpisem žalované, který vzal žalobce svým podpisem na vědomí s tím, že všechny provize, které mu mají být vyplaceny, představují zálohy, které mají charakter půjček a jsou refundovatelné a vratné žalobci (správně žalované) v souladu s podmínkami prodejního plánu . Z toho podle názoru odvolacího soudu vyplývá, že ohledně provizí neexistovalo mezi účastníky (s výjimkou dohody o poskytnutí provize ve výši 1,092.009 Kč v souvislosti s ukončením pracovního poměru) žádné smluvní ujednání , a navíc nelze přehlédnout, že výplata provize byla podle uvedených interních předpisů vázána na splnění dalších nezbytných podmínek, které s pracovní činností žalobce nesouvisejí. Z tohoto pohledu provize nemá přímou vazbu na vykonanou práci a nemůže být pojata jako ekvivalent za vykonanou práci v pracovním poměru . Odvolací soud proto na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že provize a zálohy na provize, které žalovaná žalobci vyplácela, nelze posoudit jako součást mzdy a že pokud byly žalobci v rozhodném období provize vyplaceny, postupovala žalovaná správně, když je nezahrnula jako součást mzdy do výpočtu průměrného výdělku dle § 17 zákona o mzdě při stanovení výše odstupného při skončení pracovního poměru dohodou z důvodu uvedeného v ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce a výše náhrady mzdy za vyčerpanou a nevyčerpanou dovolenou.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítal, že v pracovní smlouvě ze dne 23.12.1999 je doslova uvedeno, že žalobce měl pro žalovanou vykonávat v pracovním poměru funkci obchodního zástupce pro prodej služeb a produktů žalované na teritoriu České republiky , že kritériem úspěšnosti je objem prodejů vyjádřený v penězích a že jádrem pracovní náplně je samostatné vyhledávání potenciálních zákazníků, jejich obchodní rozpracování a prodej výrobků a služeb zaměstnavatele středním a velkým podnikům a organizacím přímo, či ve spolupráci s obchodními partnery . Vedle hrubé měsíční mzdy ve sjednané výši 80.000,- Kč pracovní smlouva v čl. IV. bodu. 5. a 6. počítala i s dalšími platbami poskytovanými žalobci na základě samostatných smluvních ujednání , tyto platby ovšem paušálně vyjmula z režimu mzdy bez ohledu na jejich důvod . Z Plánu odměňování pro finanční rok 2001 a Plánu materiálního nárůstu pro finanční rok 2002 , které zpracovala žalovaná a s nimiž byl žalobce oproti podpisu seznámen, přitom vyplývá, že odměna (provize) žalobce byla stanovena jak dovolatel zdůraznil - v závislosti na výsledcích plnění jeho pracovních úkolů vymezených v pracovní smlouvě , tedy obecně řečeno oba plány stanovovaly tím vyšší odměnu (provizi) žalobce, čím více produktů a služeb žalovaná jeho přičiněním prodá . Podle jeho názoru je proto závislost vyplacených provizí na vykonané práci zcela evidentní (nehledě k tomu, že byly vypláceny spolu se mzdou a jako mzda zdaňovány) a naprosto nesprávným se z tohoto pohledu jeví i závěr odvolacího soudu, že ohledně výplaty provizí neexistovalo mezi žalobcem a žalovanou žádné smluvní ujednání . Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že dne 23.12.1999 uzavřeli účastníci pracovní smlouvu na dobu neurčitou, ve které bylo dohodnuto, že žalobce od 1.2.2000 nastoupí do pracovního poměru k žalované a bude vykonávat funkci obchodního zástupce pro prodej produktů a služeb CA (žalované) na teritoriu České republiky . Kriteriem úspěšnosti je objem prodejů vyjádřený v penězích. Jádrem pracovní náplně je samostatné vyhledávání potenciálních zákazníků, jejich obchodní rozpracování a prodej výrobků a služeb zaměstnavatele (žalované) středním a velkým podnikům a organizacím přímo, či ve spolupráci se smluvními partnery (čl. I. bod 1. a 2.). Dále byla v čl. IV. bodu 1. pracovní smlouvy mezi účastníky sjednána jako odměna (základní) hrubá měsíční mzda ve výši 80.000,- Kč (od 1.4.2001 zvýšená na částku 83.333,- Kč) s tím, že bez ohledu na jiná ujednání mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem je mzdou ve smyslu Zákoníku práce a příslušných právních předpisů částka sjednaná jako odměna za práci v této pracovní smlouvě a případných dodatcích. Jiné platby či požitky, které jsou předmětem samostatného ujednání, nejsou relevantní pro náhrady mzdy po dobu dovolené či jiné náhrady založené na výpočtu průměrného výdělku, jak je stanoven v Zákoníku práce a souvisejících právních předpisech (čl. IV bod 5.).

Dne 19.7.2000 uzavřeli účastníci smlouvu označenou jako Plán odměňování pro finanční rok 2001 , která konkrétní finanční částkou stanovila pro žalobce cílovou provizi za produkt a služby a cílovou prémii po dosažení kvóty za předpokladu, že žalobce splní zde vymezený prodejní úkol pro finanční rok 2001 . Dne 13.6.2001 účastníci uzavřeli smlouvu označenou jako Plán materiálního nárůstu pro finanční rok 2002 , která obsahovala novou a vylepšenou strukturu provizí , stanovila pro žalobce cíl pro provize (kvóty na prodej produktů a služeb a sazby provize za jejich prodej) a čtvrtletní prémie za konsistentní výsledky . Podle výplatních listin za květen, červen, červenec, září a prosinec 2000 a leden až květen a červenec 2001 žalobce obdržel vedle základní měsíční mzdy rovněž odměny , které byly zahrnuty do celkového hrubého příjmu , vyplaceného žalobci po snížení o zákonné srážky.

Dne 16.7.2001 uzavřeli účastníci dohodu o rozvázání pracovního poměru, podle níž pracovní poměr žalobce u žalované skončil ke dni 31.7.2001 z důvodu uvedeného v ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce; dále bylo mimo jiné dohodnuto, že v nejbližším výplatním termínu po skončení pracovního poměru bude zaměstnanci vyplaceno odstupné (dle § 60 Zákoníku práce v souladu s § 46 odst. 1 písm. c) Zákoníku práce) ve výši dvojnásobku průměrného výdělku, což činí 166.666,- celkem brutto (čl. III.). Podle dohody účastníků označené jako Dodatek k dohodě o rozvázání pracovního poměru uzavřené rovněž dne 16.7.2001 provize vyplácená na základě separátního ujednání po dobu trvání pracovního poměru či sjednaná v tomto dodatku není odměnou za práci ve smyslu § 111 an. Zákoníku práce či obdobných právních norem. Není tedy relevantní pro výpočet průměrného výdělku a výplat náhrady mzdy (čl. IV.).

Po skončení pracovního poměru žalobce obdržel od žalované odstupné ve výši 166.666,- Kč. Žalobce však má zato, že žalovaná při výpočtu odstupného a rovněž při výpočtu náhrady mzdy za vyčerpanou a nevyčerpanou dovolenou za rok 2000 a 2001 vycházela z nesprávně stanoveného průměrného výdělku, neboť do něj nezahrnula odměny (provize) vyplacené žalobci na základě Plánu odměňování pro finanční rok 2001 a Plánu materiálního nárůstu pro finanční rok 2002 .

Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá uspokojení nároků, které mu měly vzniknout především v roce 2001 - podle ustanovení zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění zákonů č. 590/1992 Sb., č. 10/1993 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb. a č. 217/2000 (dále jen zákon o mzdě ), neboť tento zákon upravuje poskytování mzdy a odměny za pracovní pohotovost, jakož i zjišťování a používání průměrného výdělku pro pracovněprávní účely (srov. § 1 zákona o mzdě) pro zaměstnance, jejichž platové poměry nestanoví zvláštní předpis (§ 2 zákona o mzdě), a použití ustanovení § 111 až 123 zákona č. 65/1965 Sb. (zákoníku práce) na tyto vztahy je ustanovením § 22 zákona o mzdě vyloučeno.

Podle ustanovení § 17 odst. 1 zákona o mzdě průměrný výdělek pro pracovněprávní účely zjišťuje zaměstnavatel z hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z doby odpracované v rozhodném období. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení pokud není dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí; průměrný výdělek se zjišťuje k prvnímu dni následujícího kalendářního měsíce.

Uvedené ustanovení stanoví základní zásady zjišťování průměrného výdělku pro pracovněprávní účely, v jejichž rámci lze podle potřeby sjednat v kolektivní smlouvě nebo stanovit ve vnitřním předpisu bližší úpravu (srov. § 17 odst. 10 věty první zákona o mzdě). Zákon ovšem neumožňuje (a s ohledem na kogentní charakter pracovněprávních předpisů je vyloučeno) provést bližší úpravu zjišťování průměrného výdělku na základě smluvního ujednání mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem mimo zákonem vymezený rámec. Proto již z tohoto hlediska nemůže mít právní význam skutečnost, že mezi účastníky bylo v pracovní smlouvě ze dne 23.12.1999 (čl. IV bod 5.) a v Dodatku k dohodě o rozvázání pracovního poměru ze dne 16.7.2001 (čl. IV.) sjednáno, že určitá plnění poskytnutá žalobci ze strany žalované během pracovního poměru nejsou relevantní pro výpočet průměrného výdělku , neboť v tomto směru jim pracovněprávní předpisy neumožňují uplatnit smluvní volnost a jejich vůli tudíž není přiznávána jakákoli relevance.

Pro stanovení průměrného výdělku - jak vyplývá z ustanovení § 17 odst. 1 zákona o mzdě - mají význam tři základní skutečnosti - rozhodné období, hrubá mzda dosažená v rozhodném období a odpracovaná doba v rozhodném období. Hrubou mzdou dosaženou v rozhodném období je vždy hrubá mzda zúčtovaná zaměstnanci k výplatě v bezprostředně předcházejícím kalendářním čtvrtletí. Z uvedeného je zřejmé, že do základu pro výpočet průměrného výdělku se zahrnují pouze ty částky, které mají povahu mzdy. Při úvaze, které částky náleží do základu pro výpočet průměrného výdělku, není z hlediska určení, zda se v konkrétním případě jedná o mzdu či o jiné hmotné plnění, rozhodující, jak je takové plnění označeno, podstatná je okolnost, zda lze plnění poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci podřadit pod pojem mzdy tak, jak je tento pojem vymezován zákonem o mzdě.

Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona o mzdě zaměstnanci přísluší za vykonanou práci mzda. Mzdou se rozumí podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona o mzdě peněžitá plnění nebo plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytovaná zaměstnavatelem zaměstnanci za práci, a to podle její složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, podle obtížnosti pracovních podmínek, pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků; nepovažují se za ni další plnění poskytovaná podle zvláštních předpisů v souvislosti se zaměstnáním, zejména náhrady mzdy, odstupné, cestovní náhrady, výnosy z kapitálových podílů (akcií) nebo obligací a odměna za pracovní pohotovost.

Základním pojmovým znakem mzdy tedy je, že přísluší za vykonanou práci; není přitom rozhodující, zda je poskytována v penězích nebo jako naturální mzda za podmínek uvedených v ustanovení § 13 zákona o mzdě. Vedle základní mzdy (měsíční, hodinové či podílové) je třeba za mzdu považovat i její ostatní složky (např. příplatky, odměny, prémie apod.), byly-li poskytnuty zaměstnanci za práci. Jestliže ovšem poskytnuté hmotné plnění nemá žádnou vazbu na vykonanou práci (např. na odvedený výkon, odpracovanou dobu apod.), a zhodnocuje jiné faktory (např. pouhou existenci pracovního poměru), nejedná se o mzdu. Z tohoto důvodu zaměstnanci v zásadě nepřísluší mzda za dobu, kdy práci nevykonává (např. po dobu překážek v práci, kdy mu náleží náhrada mzdy nebo dávky nemocenského pojištění).

S názorem odvolacího soudu, že provize, které byly žalobci v průběhu pracovního poměru ze strany žalované vyplaceny, nemají přímou vazbu na vykonanou práci a nemohou být proto pojaty jako ekvivalent za vykonanou práci v pracovním poměru , dovolací soud nesouhlasí.

Z pracovní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 23.12.1999 vyplývá, že žalobce pracoval u žalované jako obchodní zástupce pro prodej produktů a služeb žalované na teritoriu České republiky , přičemž jádrem jeho pracovní náplně bylo samostatné vyhledávání potenciálních zákazníků, jejich obchodní rozpracování a prodej výrobků a služeb zaměstnavatele středním a velkým podniků a organizacím přímo, či ve spolupráci se smluvními partnery , a kriteriem úspěšnosti byl objem prodejů vyjádřený v penězích . Z takto sjednaného druhu a náplně práce je zřejmé, že jakékoli hmotné plnění, které bylo žalobci poskytnuto za prodej produktů a služeb žalované na teritoriu České republiky a jeho výše se odvíjela od kriteria úspěšnosti , jímž podle pracovní smlouvy byl objem prodejů vyjádřený v penězích , bylo žalobci poskytováno za práci vykonanou podle této pracovní smlouvy. Proto peněžitá plnění žalované označená jako provize , které byly žalobci vypláceny podle Plánu odměňování pro finanční rok 2001 a Plánu materiálního nárůstu pro finanční rok 2002 , jejich výše byla stanovena - jak zdůrazňuje dovolatel - v závislosti na výsledcích plnění jeho pracovních úkolů vymezených v pracovní smlouvě , byly nepochybně přímo vázány na žalobcem vykonanou práci podle pracovní smlouvy. Okolnost, že výplata provize byla výlučně závislá na tom, zda zákazník zaměstnavatele uzavřel se společností zaměstnavatele licenční smlouvu a zaplatil za sjednané plnění jak to zdůrazňuje žalovaná - a že výplata provize byla podle interních předpisů žalované vázána na splnění dalších nezbytných podmínek, které s činností žalobce nesouvisejí , jak to akcentuje odvolací soud, může představovat podmínku, na kterou je vázána splatnost, popřípadě vznik nároku, avšak nemůže ničeho změnit na skutečnosti, že vlastní peněžité plnění, bylo poskytováno za uvedených podmínek za vykonanou práci.

Odvolacímu soudu nelze ani přisvědčit, uvádí-li na podporu svých závěrů, že ohledně provizí neexistovalo mezi účastníky žádné smluvní ujednání .

Mzda, kterou zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci za vykonanou práci, se sjednává především v pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě nebo v kolektivní smlouvě (srov. § 4 odst. 3 zákona o mzdě). Pro sjednání mzdy v těchto smlouvách právní předpisy stanoví pouze to, že mzda nesmí být dohodnuta nižší než minimální mzda, popřípadě nižší než mzda, která náleží podle kolektivní smlouvy nebo podle zákona o mzdě (srov. § 4 odst. 4 větu první a druhou zákona o mzdě); v ostatním zákon o mzdě zaměstnavateli a zaměstnanci umožňuje, aby si mzdu dohodli podle své úvahy (mzdu lze sjednat například jako mzdu měsíční, hodinovou nebo podílovou, jako mzdu, jejíž poskytnutí nebo výše závisí na splnění konkrétních pracovních úkolů, hospodářských výsledků zaměstnavatele nebo jiných hledisek, jako mzdu poskytovanou ve formě příplatků, odměn apod.; uvedené způsoby samozřejmě lze i kombinovat), a neomezuje je ani stanovením nejvyšší přípustné mzdy. Jestliže si účastníci v posuzovaném případě sjednali ve smlouvě označené jako Plán odměňování pro finanční rok 2001 možnost vyplacení cílové provize za produkt a služby a cílové prémie po dosažení kvóty a poté ve smlouvě označené jako Plán materiálního nárůstu pro finanční rok 2002 možnost vyplacení provize a čtvrtletní prémie za konsistentní výsledky , jedná se o platné smlouvy o mzdě, neboť účastníci postupovali v souladu s pracovně právními předpisy, které jim takové ujednání umožňují.

Peněžitá plnění provize, které žalovaná poskytovala žalobci na základě ujednání účastníků označených jako Plán odměňování pro finanční rok 2001 a Plán materiálního nárůstu pro finanční rok 2002 , v řádných výplatních termínech, spolu se základní měsíční mzdou, zahrnovala je do celkového hrubého příjmu , který vyplácela žalobci po snížení o zálohu na daň z příjmu, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na všeobecné (veřejné) zdravotní pojištění, je třeba považovat za mzdu, respektive součást mzdy (její pobídkovou složku). Při úvaze, zda uvedené peněžité plnění zúčtované k výplatě v rozhodném období náleží do základu pro výpočet průměrného výdělku, totiž není rozhodující, jak je takové plnění označeno; podstatná je okolnost, zda jde o peněžité plnění poskytované zaměstnanci za práci, a nikoli o další plnění poskytované zaměstnanci v souvislosti se zaměstnáním. Kogentní povaha pracovněprávních předpisů rovněž neumožňuje provést bližší úpravu zjišťování průměrného výdělku nad rámec vymezený zákonem na základě smluvního ujednání mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Za tohoto stavu [jestliže by nárok žalobce nebyl modifikován případnou dohodou podle ustanovení § 259 zák. práce (dovolací soud mohl přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.)] by byla žalovaná povinna uvedená peněžitá plnění zahrnout do hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období pro zjištění průměrného výdělku žalobce pro pracovněprávní účely (§ 17 zákona o mzdě).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta prvá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne, že soud prvního stupně opomněl rozhodnout o části předmětu řízení týkajícího se zaplacení částky 423.534,- Kč s příslušenstvím, a postará se, aby způsobem vyplývajícím z ustanovení § 166 o.s.ř. byla zjednána náprava.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. května 2004

JUDr. Zdeněk Novotný

1

předseda senátu