21 Cdo 2661/2009
Datum rozhodnutí: 10.08.2010
Dotčené předpisy: § 152 obč. zák., § 165 odst. 1 obč. zák., § 579 odst. 1 obč. zák., § 470 odst. 1 obč. zák., § 243b odst. 5, věta první o. s. ř. ve znění do 30.06.2009, § 218 písm. c) o. s. ř. ve znění do 30.06.2009




21 Cdo 2661/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně JUDr. D. K., Ph.D., LL. M., jako správkyně konkurzní podstaty úpadce VIP Consulting a. s. se sídlem v Praze 1, Valdštejnská č. 20, IČ 61859851, proti žalovaným 1) Union banka, a.s. v likvidaci se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, ul. 30. dubna č. 635, IČ 41034261, a 2) Vo&Be, spol. s r.o., se sídlem v Praze 9, Rohožnická č. 1604, IČ 26204975, zastoupenému JUDr. Šárkou Kincelovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Na Bělidle č. 910/20, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 8 C 240/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 26. listopadu 2008, č. j. 18 Co 306/2006-340, takto:

I. Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku krajského soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá ve vztahu mezi žalobkyní a 2. žalovanou žaloba o určení, že zástavní právo k nemovitostem ve vlastnictví společnosti VIP Consulting a.s. se sídlem v Praze 1, Valdštejnská 20, IČO: 61859851, konkrétně k budově čp. 482 postavené na pozemku stavební parcela číslo 1823 a stavební parcele číslo 1823, tak, jak jsou zapsány v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Chrudim, pro obec a katastrální území Chrudim na listu vlastnictví číslo 5131 zajišťující pohledávku 1. žalovaného ve výši 13.671.309,39 Kč za společností M-Bohemia, společnost s ručením omezeným, se sídlem v Chrudimi, Masarykovo náměstí 900, IČO: 47472634, tu není , se zamítá ; jinak se dovolání žalobkyně odmítá .

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Šárky Kincelové, advokátky se sídlem v Praze 5, Na Bělidle č. 910/20.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala určení, že zástavní právo k nemovitostem ve vlastnictví úpadce VIP Consulting a.s. se sídlem v Praze 1, Valdštejnská č. 20, a to k budově čp. 482 na pozemku parc. č. 1823 o výměře 1602 m2 a pozemku parc. č. 1823 o výměře 1602 m2, zastavěná plocha a nádvoří, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, pracoviště Chrudim pro obec a katastrální území Chrudim na LV 5131 zajišťující pohledávku žalované 1) ve výši 13.671.309,39 Kč za společností M-Bohemia, společnost s ručením omezeným se sídlem v Chrudimi, IČ 47472634, tu není. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že právní předchůdkyně žalované 1) Bankovní dům Skala a.s. poskytla společnosti M-Bohemia, společnost s ručením omezeným, úvěr ve výši 6.500.000,- Kč, který byl zajištěn zástavním právem k uvedeným nemovitostem, že smlouvou o prodeji podniku došlo k převodu pohledávky zajištěné zástavním právem k nemovitostem z Bankovního domu Skala a.s. na žalovanou 1) a že mezi společností M-Bohemia, společnost s ručením omezeným, a VIP Consulting a.s. byla dne 9. 1. 1995 uzavřena kupní smlouva, kterou byly zastavené nemovitosti prodány společnosti VIP Consulting a.s. Protože Krajský soud v Hradci Králové zamítl návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti M-Bohemia, společnost s ručením omezeným, pro nedostatek majetku a protože došlo dne 26. 2. 2002 k výmazu této společnosti z obchodního rejstříku, čímž dlužník jako právnická osoba zanikl bez likvidace a bez právního nástupce, žalobkyně dovozuje, že tím zanikl i závazek z úvěrové smlouvy a s ohledem na akcesorický charakter zajištění zaniklo i zástavní právo.

Okresní soud v Chrudimi poté, co usnesením ze dne 22. 12. 2005, č. j. 8 C 240/2005-75, ve smyslu ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř. připustil, aby do řízení přistoupil žalovaný 2) rozsudkem ze dne 25. 4. 2006, č. j. 8 C 240/2005-151, žalobu proti žalované 1) zamítl, proti žalovanému 2) žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 1.570,- Kč a že žalovaná 1) nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dovodil, že proti žalované 1) musela být žaloba zamítnuta, neboť žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, když žaloba byla podána po prohlášení konkursu na žalovanou 1) a je tedy na místě jednat s určeným správcem konkursní podstaty . Ve vztahu k žalovanému 2) dospěl k závěru, že žalobkyně na navrhovaném určení má naléhavý právní zájem, že úvěrový dlužník společnost M-Bohemia, společnost s ručením omezeným, IČ 47472634, byla vymazána z obchodního rejstříku dne 26. 2. 2002, aniž by byl určen její právní nástupce a plnění jejího dluhu z úvěrové smlouvy se stalo nemožným pro nemožnost zaniklého dlužníka plnit , že tak zanikl úvěrový vztah, zajištěná pohledávka žalované 1) a že zánikem této zajištěné pohledávky zaniklo i zástavní právo.

K odvolání žalobkyně a žalovaného 2) Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích poté co usnesením ze dne 30. 4. 2007, č. j. 18 Co 306/2006-237, připustil, aby do řízení na místo žalovaného 2) Mgr. L. R., správce konkursní podstaty úpadce Union banka, a.s. v likvidaci , vstoupila Vo & Be, spol. s r. o. se sídlem v Praze 9, Rohožnická č. 1604, IČ 26204975 (dovolání žalobkyně bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 9. 2008, č. j. 21 Cdo 3864/2007-295, zamítnuto) - rozsudkem ze dne 26. 11. 2008, č. j. 18 Co 306/2006-340, zamítl návrh žalobkyně, aby do řízení na straně žalovaného přistoupil advokát Mgr. L. R., ve výroku I. [kterým byla ve vztahu k žalovanému 1) zamítnuta žaloba o určení, že zástavní právo k nemovitostem ve vlastnictví společnosti VIP Consulting a.s. se sídlem v Praze 1, Valdštejnská 20, IČ 61859851, konkrétně k budově čp. 482 postavené na pozemku stavení parcela číslo 1823 a stavební parcele číslo 1823 tak, jak jsou zapsány v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Chrudim pro obec a katastrální území Chrudim na listu vlastnictví číslo 5131, zajišťující pohledávku 1. žalovaného ve výši 13.671.309,39 Kč za společností M-Bohemia, společnost s ručením omezeným se sídlem v Chrudimi, Masarykovo náměstí 900, IČ 47472634, tu není ] a ve výroku IV. (kterým bylo rozhodnuto, že žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o určení, že se ve vztahu mezi žalobkyní a 2. žalovanou žaloba o určení, že zástavní právo k nemovitostem ve vlastnictví společnosti VIP Consulting a.s. se sídlem v Praze 1, Valdštejnská 20, IČO: 61859851, konkrétně k budově čp. 482 postavené na pozemku stavební parcela číslo 1823 a stavební parcele číslo 1823, tak, jak jsou zapsány v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Chrudim, pro obec a katastrální území Chrudim na listu vlastnictví číslo 5131, zajišťující pohledávku 1. žalovaného ve výši 13.671.309,39 Kč za společností M-Bohemia, společnost s ručením omezeným, se sídlem v Chrudimi, Masarykovo náměstí 900, IČO: 47472634, tu není , zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit 2. žalované náklady řízení před soudem prvního stupně 2.921,- Kč a náklady odvolacího řízení 29.443,50 Kč k rukám advokátky JUDr. Šárky Kincelové. Vyšel z toho, že z tvrzení žalobkyně nelze dovodit na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Žalobkyně tvrdila, že je třeba postavit najisto, zda tu zástavní právo zajišťující závazek třetí osoby je či není, aby bylo možno učinit prohlášení prodávajícího vůči případnému kupujícímu nemovitostí, zda na nemovitostech zástavní právo vázne či nikoliv. Protože však žalobkyně zahrnula nemovitosti zatížené zástavním právem do konkursní podstaty, zástavní právo (i odděleného věřitele) zpeněžení prodejem nebrání, o to více za situace, kdy zaniká zpeněžením zástavy, žalobkyně na požadovaném určení naléhavý právní zájem nemá, když navíc pohledávku konkursního věřitele podle svého tvrzení popřela a věřitel své právo ve stanovené lhůtě u soudu neuplatnil. Mimo to, vycházeje z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1198/2005, odvolací soud dovodil, že zástavní právo nezaniká, jestliže dluh odpovídající zajištěné pohledávce nemůže být uspokojen právnickou osobou jako dlužníkem jen proto, že zanikla bez právního nástupce.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil otázku platnosti smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 17. 1. 1994 . Podle jejího názoru je uvedená zástavní smlouva neplatná, neboť podle svého obsahu měla zajišťovat splnění závazku, který však neexistuje. I v případě její platnosti v důsledku zániku dlužníka z úvěrové smlouvy bez právního nástupce došlo k zániku jeho závazku z předmětné úvěrové smlouvy, neboť vzhledem k neexistenci osoby dlužníka nemůže předmětný závazek bez jednoho ze subjektů závazkového právního vztahu existovat . Také smlouva o postoupení pohledávky trpí několika vadami - specifikace pohledávky je neurčitá, neboť není vůbec zřejmé, o jakou pohledávku se vlastně má jednat . Stejně tak je neurčité oznámení pohledávek Mgr. L. R. ze dne 19. 7. 2006. Protože smlouva o postoupení pohledávek je neplatná, učinil odvolací soud také nesprávné rozhodnutí o vstupu do řízení společnosti Vo & Be, spol. s r. o., a nesprávně zamítl návrh žalobkyně na přistoupení Mgr. L. R., správce konkurzní podstaty Union banka a.s., v likvidaci, do řízení. Odvolací soud navíc nesprávně posoudil otázku naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení , neboť žalobkyně v řízení tvrdila rozsáhlejší naléhavý právní zájem na předmětném určení, než který uvedl odvolací soud . Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání.

Druhý žalovaný navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo jako nedůvodné zamítnuto, neboť na něj platně přešly pohledávky na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 13. 7. 2006 a spolu s pohledávkou za M-Bohemia, s. r.o., na něj přešlo i zástavní právo tuto pohledávku zajišťující.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen o. s. ř. ), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti jehož měnícímu výroku je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání zčásti není opodstatněné a zčásti není přípustné.

V projednávané věci odvolací soud řešil mimo jiné právní otázku, zda zanikne zástavní právo v případě, že dojde k zániku právnické osoby, která je dlužníkem ze zajištěné pohledávky a nemá postavení zástavního dlužníka správnost řešení této právní otázky odvolacím soudem dovolatelka napadá.

Uvedená právní otázka byla již dovolacím soudem vyřešena (jak připomíná dovolatelka i odvolací soud) v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1198/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2007, pod pořadovým číslem 16 . Dovolací soud v něm dovodil, že akcesoritu zástavního práva je třeba chápat jak vyplývá zejména z ustanovení § 152 a § 165 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k zajištěné pohledávce a nikoliv také k osobě dlužníka. Zástavní věřitel má totiž právo na uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy vždy, nebyl-li dluh odpovídající zajištěné pohledávce včas splněn (tedy aniž by bylo významné, proč nebyl splněn ze strany dlužníka), a zástavní dlužník může obdobně jako dlužník uplatnit promlčení, zánik nebo jiné námitky týkající se zajištěné pohledávky.

Smrtí dlužníka (fyzické osoby) povinnost plnit nezaniká, ledaže by jejím obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem (srov. § 579 odst. 1 obč. zák.). V případě, že povinnost plnit smrtí dlužníka nezanikla, nemohlo zaniknout ani zajištění pohledávky dlužníkova věřitele, včetně zajištění zástavním právem. Na tomto závěru nic nemění ani ustanovení § 470 odst. 1 obč. zák., podle kterého dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí, neboť toto ustanovení upravuje odpovědnost dědiců za zůstavitelovy dluhy a nikoliv přechod dluhů na ně; nelze proto z něho dovozovat, že by smrtí dlužníka zanikaly jeho dluhy, jestliže převyšují cenu nabytého dědictví, a ani to, že se vztahuje na jiné osoby než dědice.

Je-li dlužníkem právnická osoba, přechází povinnost plnit po jejím zániku na nástupnické společnosti nebo na jiné její právní nástupce. Zanikla-li právnická osoba bez právního nástupce, je zřejmé, že tu není nikdo, na koho by přešla její povinnost plnit (kdo by jako dlužník byl povinen splnit dluh). V zákoně se výslovně na rozdíl od fyzických osob neuvádí, jaké má tato skutečnost právní následky ve vztahu k dluhům, které zůstaly po zániku právnické osoby neuhrazeny; část právní teorie a praxe za této situace dovozuje, že dluh zanikl, neboť nemůže existovat bez nositele povinnosti , a že tedy musela zaniknout rovněž jemu odpovídající pohledávka.

Ze závěru, že pohledávka zanikla z důvodu zániku dlužnické právnické osoby bez právního nástupce, však nelze (i kdyby byl opravdu správný) úspěšně dovozovat (na základě principu akcesority), že by bez dalšího zaniklo její zajištění poskytnuté třetími osobami. Princip akcesority je totiž jak je uvedeno již výše třeba vztáhnout jen k zajištěné pohledávce a nikoliv k osobě dlužníka. Smysl zajištění pohledávky spočívá v tom, že věřitel, který nemůže být uspokojen dlužníkem z důvodů spočívajících v osobě dlužníka (včetně toho, že dlužník, který je právnickou osobou, zanikl bez právního nástupce), má nárok na uspokojení ze zajištění poskytnutého třetími osobami; neznamená to tedy, že by tím zanikla povinnost náhradního dlužníka (vzniklá z titulu poskytnutí zajištění), neboť okolnosti týkající se hlavního dlužníka nedopadají do právních poměrů náhradního dlužníka a nemohou mít za následek (s ohledem na účel a smysl zástavního práva poskytnout zástavnímu věřiteli uspokojení jeho pohledávky vždy, neučiní-li tak dlužník) zánik jeho povinností vůči věřiteli. Povinnost náhradního dlužníka uspokojit věřitele (v případě, že dluh odpovídající zajištěné pohledávce nebyl včas splněn) tedy není (nemůže být) dotčena tím, že dluh odpovídající této pohledávce nemůže splnit zaniklá právnická osoba, která je dlužníkem. Ze stejných závěrů (na kterých dovolací soud nemá důvod cokoli měnit) vycházel také odvolací soud, když dovodil, že zástavní právo nezaniká, jestliže dluh odpovídající zajištěné pohledávce nemůže být uspokojen právnickou osobou jako dlužníkem proto, že zanikla bez právního nástupce.

Obstát nemohou ani námitky dovolatelky, jimiž zpochybňuje platnost smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 17. 1. 1994. Dovolatelka jimi v první řadě uplatňuje v rozporu s ustanovením § 241a odst. 4 o. s. ř. skutečnosti, které v dosavadním řízení před soudem prvního stupně a u soudu odvolacího neuplatňovala, a mimo to soudy výklad projevu vůle obsaženého ve smlouvě o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 17. 1. 1994 učinily v souladu s ustanovením § 35 odst. 2 obč. zák. a judikaturou soudů (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 37, ročník 2005).

Zabývat se dovolací soud nemohl rovněž námitkou dovolatelky, že odvolací soud učinil nesprávné rozhodnutí o vstupu do řízení společnosti Vo & Be, spol. s r. o. , neboť o správnosti zmiňovaného rozhodnutí odvolacího soudu bylo již dovolacím soudem rozhodnuto usnesením ze dne 2. 9. 2008, č. j. 21 Cdo 3864/2007-295, jímž bylo dovolání žalobkyně zamítnuto.

Dovolací soud se nemohl zabývat ani námitkou dovolatelky, že smlouva o postoupení pohledávek mezi původně žalovaným 2) Mgr. L. R., správcem konkursní podstaty úpadce Union banka, a.s. "v likvidaci" a Vo & Be, spol. s r.o. se sídlem v Praze 9, Rohožnická č. 1604, IČ 26204975, ze dne 13. 7. 2006 je neplatná, neboť - jak správně uvedl v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolací soud - i kdyby tato námitka obstála, nebylo by možno v této části žalobě vyhovět již proto, že by žalovaná 2) postrádala pasivní věcnou legitimaci.

Nadbytečné by bylo zabývat se i správností závěru odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na straně žalobkyně (který dovolatelka rovněž napadá). Založí-li totiž odvolací soud svůj závěr o neopodstatněnosti žaloby současně na dvou na sobě nezávislých důvodech (na důvodech, z nichž každý sám o sobě musí vést k zamítnutí žaloby), pak nemá vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu okolnost, že (případně) nemůže obstát jeden z nich, jestliže je v souladu se zákonem důvod druhý (srov. též například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, který byl uveřejněn pod č. 17 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998). V projednávané věci jak vyplývá z odůvodnění výše byl jako správný posouzen závěr odvolacího soudu (o nějž opřel své rozhodnutí), že zástavní právo nezaniká, jestliže dluh odpovídající zajištěné pohledávce nemůže být uspokojen právnickou osobou jako dlužníkem proto, že zanikla bez právního nástupce. Proto by na správnosti rozhodnutí odvolacího soudu nic nemohlo změnit ani případné zjištění, že na požadovaném určení měla žalobkyně naléhavý právní zájem; i tak by totiž nemohla mít ve věci úspěch.

Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v měnícím zamítavém výroku z hlediska žalobkyní uplatněných dovolacích důvodů správný; protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. v této části zamítl.

Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (ve výroku, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že zástavní právo k nemovitostem ve vlastnictví společnosti VIP Consulting a.s. se sídlem v Praze 1, Valdštejnská 20, IČ 61859851, konkrétně k budově čp. 482 postavené na pozemku stavení parcela číslo 1823 a stavební parcele číslo 1823 tak, jak jsou zapsány v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Chrudim pro obec a katastrální území Chrudim na listu vlastnictví číslo 5131, zajišťující pohledávku 1. žalovaného ve výši 13.671.309,39 Kč za společností M-Bohemia, společnost s ručením omezeným se sídlem v Chrudimi, Masarykovo náměstí 900, IČ 47472634, tu není).

Dovolání proti uvedenému potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je jak bylo již výše uvedeno - v souladu s ustálenou judikaturou soudů a nemá tedy po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Přípustné není dovolání ani proti výroku, jímž odvolací soud zamítl návrh žalobkyně, aby do řízení na straně žalovaného přistoupil Mgr. L. R. Přípustnost dovolání proti tomuto výroku není dána podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť tímto usnesením (povahu usnesení rozhodnutí odvolacího soudu neztrácí, i když bylo pojmuto do rozsudečného výroku) odvolacího soudu nebylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Dovolání proti tomuto výroku není přípustné ani podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., protože usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně ve věcech, které jsou taxativně vyjmenovány v ustanoveních § 238 a § 238a o. s. ř., a nejde rovněž o žádný z případů procesních rozhodnutí uvedených v ustanovení § 239 o. s. ř.; ustanovení § 239 odst. 1 písm. b) o. s. ř. míří na případy, kdy o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř. bylo rozhodnuto kladně (návrhu bylo vyhověno a bylo rozhodnuto o přistoupení dalšího účastníka), nikoli na případy, kdy byl takový návrh v souladu s ustanovením § 216 odst. 1 o. s. ř. zamítnut, jako tomu bylo v projednávané věci. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku, jímž odvolací soud zamítl návrh žalobkyně, aby do řízení na straně žalovaného přistoupil další účastník (Mgr. L. R.), není přípustné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně i v této části - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c) o. s. ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalované 2) v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 10.000,- Kč [srov. § 5 písm. b), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 10.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované 2) advokátka JUDr. Šárka Kincelová osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalované 2) za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátkou a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) podle sazby daně z přidané hodnoty [20 % - srov. § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty] částka ve výši 2.060,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobkyně bylo zčásti zamítnuto a zčásti odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby žalované 2) tyto náklady nahradila. Žalobkyně je povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 12.360,- Kč zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou 2) v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. srpna 2010

JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu