21 Cdo 266/2017
Datum rozhodnutí: 16.05.2017
Dotčené předpisy: § 241a odst. 1 o. s. ř., § 241a odst. 2 o. s. ř., § 243c odst. 1 o. s. ř., § 334 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb., § 335 předpisu č. 262/2006Sb.



21 Cdo 266/2017


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce R. M. , zastoupeného JUDr. Miloslavou Šmokovou, advokátkou se sídlem v Uherském Brodě, 28. října č. 976, proti žalovanému GRAFIKO PRINT s. r. o. , se sídlem v Táboře, Soběslavská č. 2090/28, IČO 25193741, zastoupenému JUDr. Pavlem Šonkou, advokátem se sídlem v Táboře, nám. F. Křižíka č. 2840, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a další pracovněprávní nároky, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 27/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočky v Táboře, ze dne 12. července 2016, č. j. 15 Co 248/2016-98, takto:

Dovolání žalobce se odmítá .

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočky v Táboře ze dne 12. 7. 2016 č. j. 15 Co 248/2016-98 podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť jednak neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, z jejichž odůvodnění vyplývá, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. nebo jeho části, že má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , jde o způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od kterého svého řešení (nikoli řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, a že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně , musí být z dovolání zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně], jednak v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (namítá-li dovolatel vadu řízení, kterou spatřuje v tom, že soudy nepřihlédly k důkazům navrhovaným žalobcem v dopisu ze dne 27. 10. 2015 doručeném soudu prvního stupně dne 6. 11. 2015 s odůvodněním, že návrh byl podán opožděně, neboť při jednání dne 19. 10. 2015 stanovil soud prvního stupně lhůtu 10 dnů pro podání důkazních návrhů, aniž by se řádně zabývaly tím, kdy byl dopis podán k poštovní přepravě, a nesouhlasí-li se skutkovým zjištěním soudů, že byl žalovaným prostřednictvím elektronické pošty vyzýván k tomu, aby se dostavil do provozovny žalovaného v Táboře), a v dovolacím řízení nelze pro tyto nedostatky pokračovat.

Rozhodnutí odvolacího soudu je ostatně z hlediska námitky dovolatele, že při doručování výzev žalovaného, aby se dostavil do jeho provozovny v T., prostřednictvím elektronické pošty (jejichž doručení touto cestou žalobce popíral) nebyly dodrženy podmínky uvedené pro tento způsob doručení v ustanovení § 335 zákoníku práce - v souladu s ustálenou a jednotnou rozhodovací praxí dovolacího soudu, z níž vyplývá, že podmínky pro doručování zaměstnavatelem stanovené v § 334-336 zákoníku práce se týkají pouze písemností taxativně vyjmenovaných v ustanovení § 334 odst. 1 zákoníku práce, mezi něž výzva zaměstnavatele, aby se zaměstnanec dostavil do zaměstnání (ani jiné podobné pokyny udělované zaměstnanci zaměstnavatelem), nepatří (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3693/2012 nebo usnesení ze dne 20. 2. 2013 sp. zn. 21 Cdo 4188/2011).

Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. května 2017


JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu