21 Cdo 264/2016
Datum rozhodnutí: 23.02.2017
Dotčené předpisy: § 451 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. ve znění do 30.06.2010, § 451 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb. ve znění do 30.06.2010, § 331 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2010, § 19 odst. 2 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2010, § 208 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2010, § 67 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2010, § 14 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2010




21 Cdo 264/2016


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně GE Power s.r.o. se sídlem v Brně, Olomoucká č. 3419/7, IČO 47916044, zastoupené JUDr. Vierou Štichovou, advokátkou se sídlem v Brně, Erbenova č. 3, proti žalované Ing. R. L. , zastoupené JUDr. Jiřím Lopojdou, advokátem se sídlem v Brně, Solniční č. 11, o 100.284,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 8/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2015 č.j. 15 Co 130/2014-105, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.160,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Viery Štichové, advokátky se sídlem v Brně, Erbenova č. 3.
Odůvodnění:


Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 100.284,- Kč se 7,05% úrokem z prodlení od 5.1.2013 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že od roku 2000 vedly obě účastnice dlouholetý spor o neplatnost výpovědi z pracovního poměru dané žalované dopisem žalobkyně ze dne 17.4.2000, v rámci kterého Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10.11.2009 č.j. 15 Co 250/2008-285 (který nabyl právní moci dne 11.12.2009) potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 27.12.2007 č.j. 49 C 148/2000-260, kterým bylo rozhodnuto o neplatnosti této výpovědi. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, vázána však tímto pravomocným rozsudkem vyzvala žalovanou k nástupu do práce; tato se do práce skutečně dne 6.1.2010 dostavila a práci vykonávala až do 22.1.2010, kdy jí žalobkyně dala další výpověď, na jejímž základě měl pracovní poměr účastnic skončit ke dni 31.3.2010. Žalobkyně zaplatila žalované mzdu za skutečně odvedenou práci od 6.1.2010 do 22.1.2010, dále náhradu mzdy za období, kdy žalovaná nepracovala pro překážky v práci na straně žalobkyně, náhradu mzdy za svátky a nevyčerpanou dovolenou a rovněž odstupné ve výši čtyřnásobku průměrného výdělku podle platné kolektivní smlouvy. Nejvyšší soud České republiky poté k dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 14.11.2011 č.j. 21 Cdo 1922/2010-305 výše uvedené rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; na základě zpětvzetí žaloby bylo řízení usnesením Městského soudu v Brně, které nabylo právní moci dne 27.11.2012, zastaveno a v důsledku toho skončil pracovní poměr účastnic (založený pracovní smlouvou ze dne 26.4.1993) na základě výpovědi ze dne 17.4.2000 ke dni 31.7.2000. Protože po datu 31.7.2000 již žalobkyně nebyla povinna přidělovat žalované práci, přestaly existovat překážky na straně zaměstnavatele v období od 11.12.2009 do 31.3.2010 a také povinnost žalobkyně k náhradě za tyto překážky, k náhradě za svátky a za nevyčerpanou dovolenou za uvedené období a k výplatě odstupného zúčtovaného v měsíci březen 2010 . Po žalované proto požadovala vrácení toho, co v hrubém uhradila žalobkyni na náhradách a na odstupném za období od 11.12.2009 do 31.3.2010 .

Městský soud v Brně (poté, co žalobkyně vzala žalobu zpět ohledně částky 18.430,- Kč s úrokem z prodlení, odpovídající součtu částek vyplacených žalobkyní na zákonných odvodech za žalovanou) rozsudkem ze dne 16.1.2014 č.j. 13 C 8/2013-63, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 27.11.2014 č.j. 13 C 8/2013-92, řízení ohledně částky 18.430,- Kč s úrokem z prodlení zastavil, žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 81.854,- Kč se 7,05% úrokem z prodlení od 5.1.2013 do zaplacení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při svém rozhodování vycházel z toho, že poté, co dne 11.12.2009 nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10.11.2009 č.j. 15 Co 250/2008-285 o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 17.4.2000, původní pracovní poměr účastnic založený pracovní smlouvou z roku 1993 pokračoval a žalobkyni nezbylo nic jiného než reflektovat na uvedené rozhodnutí a vyzvat žalovanou k nástupu do zaměstnání, neboť žalovaná v průběhu řízení vedeného pod sp. zn. 49 C 148/2000 (po přečíslování 72 C 933/2011) dopisem ze dne 2.8.2000 oznámila žalobkyni, že trvá na dalším zaměstnávání . Po zpětvzetí žaloby o neplatnost výpovědi ze dne 17.4.2000 se však stav vrátil do doby, kdy nastala zákonná domněnka, že pracovní poměr žalované u žalobkyně skončil uplynutím výpovědní doby dne 31.7.2000 . Za tohoto stavu, kdy nešlo o dva nezávislé pracovní poměry , dovodil, že žalovaná se bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně o vyplacenou náhradu mzdy a odstupné. Protože z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaná z okolností celého případu musela mít vědomost, event. mohla předpokládat, že částky vyplacené žalobkyní nepřijímá v dobré víře , neboť od počátku věděla, že o neplatnost skončení pracovního poměru je veden spor, který ještě neskočil, a nemohla předem předjímat, že bude ve sporu úspěšná , soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná je povinna to, co získala od žalobkyně neoprávněně, žalobkyni vydat .

K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21.4.2015 č.j. 15 Co 130/2014-105 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení účastníků a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně o tom, že pracovní poměr žalované u žalobkyně skončil uplynutím výpovědní doby dnem 31.7.2000 v důsledku procesního úkonu žalované zpětvzetí žaloby týkající se určení neplatnosti výpovědi ze dne 17.4.2000 , a že tím, že se žalovaná dne 6.1.2010 dostavila k výkonu práce, vznikl žalobkyni nárok na vydání bezdůvodného obohacení [vyplacené náhrady mzdy z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele za období od 11.12.2009 do 31.3.2010 (vyjma období od 6.1. do 27.1.2010, kdy pro žalobkyni vykonávala práci) v celkové výši 32.554,- Kč a vyplaceného odstupného ve výši 49.300,- Kč] z tzv. faktického pracovního poměru , který podle ustálené judikatury není třeba rozvazovat, protože právně neexistuje , a neplatí pro něj ani ustanovení o skončení pracovního poměru, délce výpovědních dob, o odstupném apod. . Povinnost vydat bezdůvodné obohacení jak odvolací soud dále uvedl - je výrazně modifikována ve prospěch zaměstnance v případě, že má zaměstnanec vrátit neprávem vyplacené částky , kdy tento je povinen je vrátit svému zaměstnavateli pouze tehdy, jestliže věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené. V daném případě však podle názoru odvolacího soudu si byla žalovaná nepochybně vědoma toho, že nadále probíhá spor o určení neplatnosti výpovědi ze dne 17.4.2000, tedy nebyla postavena najisto otázka platnosti či neplatnosti jí napadeného rozvazovacího úkonu . Vzala-li tuto určovací žalobu zpět, nastaly účinky sporné výpovědi a její pracovní poměr u žalobkyně skončil ke dni 31.7.2000. Za této situace si proto musela být vědoma toho, že peněžité částky vyplacené žalobkyní nepřijímá v dobré víře . Námitku žalované o nesouladu výkonu práv žalobkyně s dobrými mravy odmítl s odůvodněním, že ustálená judikatura setrvává na užití dobrých mravů jako na nástroji, který lze uplatnit výjimečně, a ani tato mravní zásada s ohledem na výše popsaný skutkový stav věci a postoj žalované ve věci sporného rozvazovacího úkonu ze dne 17.4.2000 neumožňuje soudu odepřít zákonný nárok žalobkyně na vydání žádaného bezdůvodného obohacení .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítala, že odvolací soud rozhodl v její neprospěch rozdílně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která se zabývá právním posuzováním nároků z tzv. faktických pracovních poměrů , podle níž zaměstnanci ve faktickém pracovním poměru přísluší v podstatě stejné nároky jako zaměstnanci v platném pracovním poměru (kupříkladu mu přísluší nárok na náhradu mzdy při překážkách v práci) . Podle jejího názoru ani nelze nalézt žádné objektivní a rozumné ospravedlnění v odlišném právním posuzování nároku na náhradu mzdy pro překážky v práci na straně zaměstnavatele mezi ní a jinými zaměstnanci nacházejícími se v analogických nebo srovnatelných situacích ; opačný přístup je v rozporu s principem rovnosti v právech garantovaných na ústavní úrovni . Jestliže žalobkyně porušila zákonnou povinnost přidělovat žalované práci podle pracovní smlouvy, příslušel žalované nárok výslovně upravený v ustanovení § 208 zák. práce, který nelze posuzovat z titulu bezdůvodného obohacení. Odvolací soud se také podle mínění dovolatelky nijak nevypořádal s tím, že povinnost vydat bezdůvodné obohacení získané přijetím náhrady mzdy z titulu překážek v práci na straně zaměstnavatele i přijetím odstupného byla modifikována ustanovením § 19 odst. 2 části věty před středníkem zák. práce tak, že vzniklý faktický vztah nemůže být žalované na újmu, ledaže by jeho neplatnost způsobila výlučně sama, což ovšem v řízení zjištěno ani prokázáno nebylo. Z hlediska posouzení dobré víry žalované při přijímání náhrady mzdy i odstupného od žalobkyně pak náležitě nezohlednil skutečnost, že ode dne nabytí právní moci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10.11.2009 č.j. 15 Co 250/2008-285, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o tom, že výpověď z pracovního poměru ze dne 17.4.2000 je neplatná, vznikla závaznost tohoto určovacího rozsudečného výroku a od 11.12.2009 se právní vztahy mezi účastníky spravovaly opětovně obsahem pracovní smlouvy . Pravomocný rozsudek odvolacího soudu představoval exekuční titul, navzdory podanému dovolání občanské soudní řízení již neprobíhalo a dovolání nemělo ani odkladný účinek. Žalovaná přijala odstupné 19 měsíců před rozhodnutím o dovolání, jehož výsledek nemohla ani předvídat ani ovlivnit. Nastala tak situace kvalitativně odlišná od stavu řešeného dostupnou dovolací judikaturou , kdy pracovněprávní spor o neplatnost výpovědi nebyl mezi účastníky pravomocně skončen, mezi účastníky nadále panuje stav právní nejistoty a kdy je skutečně dovoditelné, že dobrá víra zaměstnance ve smyslu ustanovení § 331 zák. práce je vyloučena . V daném případě však nelze zpochybňovat její dobrou víru hypotetickým úsudkem, že mohla a měla předvídat pochybení v meritorním soudním rozhodování . Podle názoru dovolatelky nelze přehlédnout ani to, že soud prvního stupně rozhodl o neexistenci její dobré víry, ačkoli žalobkyně před soudem prvního stupně ani netvrdila a ani nenavrhovala důkazy, že by žalovaná v době přijetí odstupného nebyla v dobré víře . Navíc nárokuje-li žalobkyně vrácení bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který dodatečně odpadl, závisí důvodnost jejího požadavku na tom, zda plnila povinnost, kterou podle pravomocného rozhodnutí skutečně měla . Kromě toho dovolatelka považuje výkon práva žalobkyně za rozporný s dobrými mravy, neboť účelem jejího postupu, kdy dne 5.1.2010 vyzvala žalovanou k nástupu do práce bez ohledu na to, jakým způsobem žalovaná ukončí vztah se svým současným zaměstnavatelem , a po 12 dnech s ní pracovní poměr ukončila, bylo zjevně žalovanou poškodit , neboť jí ve svých konečných důsledcích způsobila tíživou sociální situaci, když se v předdůchodovém věku ocitla bez jakéhokoliv zaměstnání a zdroje příjmu . Podle názoru žalované bezprostředním důvodem tohoto postupu, kterým žalobkyně žalované zmařila pokračování v práci v Kovoprojektě Brno (kde žalovaná v mezidobí nastoupila do pracovního poměru uzavřeného na dobu určitou do ukončení soudního sporu se žalobkyní), bylo ve skutečnosti vytvoření předpokladů pro druhou výpověď ze dne 22.1.2010. Žalobkyně jí navíc předala zápočtový list až po skončení výpovědní doby, čímž jí znemožnila získat prostředky pro její životní potřeby prací u jiného zaměstnavatele . Konečně dovolatelka zpochybnila samotný závěr soudů o tom, že mezi účastnicemi vznikl faktický pracovní poměr. Dovozovala, že, jestliže po právní moci rozsudku o neplatnosti první výpovědi měla žalobkyně povinnost přidělovat žalované druh práce podle původní pracovní smlouvy, tedy práci řídící projektu , avšak tuto povinnost neplnila a od 6.1.2010 jí přidělovala práci nákupčí , vznikl mezi účastnicemi zcela nový a samostatný pracovní poměr, který neměl věcnou a časovou souvislost s ukončením dřívějšího pracovního poměru mezi týmiž účastníky . Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť žalovaná nekonkretizuje ani jednu z okolností, kterou zákon předpokládá jako podmínku přípustnosti dovolání, a žádnou z jejích námitek nelze považovat za opodstatněnou.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen o.s.ř. ), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. - nepodléhá), že žalovaná pracovala u žalobkyně na základě pracovní smlouvy od 1.5.1993 jako úředník I. a že podle dohody o změně pracovní smlouvy v oblasti druhu vykonávané práce měla žalovaná od 1.4.1998 vykonávat práci (druh, funkce, povolání) 07545 Řídící projektu IV 31195 . Dopisem ze dne 17.4.2000, který žalovaná převzala dne 28.4.2000, dala žalobkyně žalované výpověď podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce z důvodu zrušení jejího pracovního místa v rámci prováděných organizačních změn ; žalované bylo vyplaceno odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku. Dne 2.8.2000 žalovaná podala u soudu žalobu na určení neplatnosti uvedené výpovědi a dopisem z téhož dne oznámila žalobkyni, že trvá na dalším zaměstnávání. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 27.12.2007 č.j. 49 C 148/2000-260 žalobě vyhověl a Krajský soud v Brně k odvolání žalované rozsudkem ze dne 10.11.2009 č.j. 15 Co 250/2008-285 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (krajský soud dospěl k závěru, že nelze mít za prokázáno, že rozhodnutí zaměstnavatele ze dne 4.4.2000 je v příčinné souvislosti s nadbytečností žalované ); rozsudek krajského soudu nabyl právní moci dnem 11.12.2009. Žalobkyně umožnila žalované opětovný výkon práce od 6.1.2010 a současně účastnice uzavřeli dohodu o změně pracovní smlouvy, podle které s účinností ode dne 6.1.2010 bude žalovaná vykonávat práci (druh, funkce, povolání) B01 nákupčí . Dopisem ze dne 22.1.2010, který žalovaná převzala téhož dne, žalobkyně sdělila žalované, že na základě rozhodnutí divize Thermal Services/LSD o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce dojde ke snížení počtu zaměstnanců v této divizi o jednoho zaměstnance , že vzhledem k tomu bylo současně přijato rozhodnutí o zrušení pozice nákupčí v divizi Thermal Services/LSC, čímž se žalovaná stala nadbytečnou a že proto jí dává výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zák. práce . Dopisem ze dne 26.1.2010 žalobkyně sdělila žalované, že jí v současné době nemůže přidělovat práci podle pracovní smlouvy a že z tohoto důvodu žalovaná nebude ode dne 28.1.2010 do skončení pracovního poměru, tj. do 31.3.2010 včetně, docházet na žádné pracoviště žalobkyně s tím, že jí za tuto dobu přísluší náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku podle ustanovení § 208 zák. práce . Za období od 11.12.2009 do 31.3.2010 (vyjma období od 6.1. do 27.1.2010, kdy žalovaná pro žalobkyni vykonávala práci) vyplatila žalobkyně žalované náhradu mzdy poskytovanou při překážkách v práci na straně zaměstnavatele v celkové výši 32.554,- Kč a poskytla jí odstupné ve výši čtyřnásobku průměrného výdělku (tj. 49.300,- Kč) podle tehdy platné kolektivní smlouvy. Podáním ze dne 10.2.2010 podala žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10.11.2009 č.j. 15 Co 250/2008-285 dovolání a Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 14.11.2011 č.j. 21 Cdo 1922/2010-305 napadený rozsudek odvolacího soudu a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 27.12.2007 č.j. 49 C 148/2000-260 zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení (dovolací soud dospěl k závěru, že mezi rozhodnutím žalobkyně o organizační změně ze dne 4.4.2000 a nadbytečností žalobkyně je příčinná souvislost); rozsudek Nejvyššího soudu České republiky nabyl právní moci dnem 2.12.2011. Proti tomuto rozsudku dovolacího soudu podala žalovaná ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 31.1.2012 sp. zn. III. ÚS 119/2012 odmítl. Podáním ze dne 25.5.2012 vzala žalovaná zpět žalobu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 17.4.2000 a Městský soud v Brně z tohoto důvodu usnesením ze dne 26.6.2012 č.j. 72 C 933/2011- 345 řízení (původně vedené pod sp. zn. 49 C 148/2000) zastavil; usnesení městského soudu nabylo právní moci dnem 7.12.2012. Žalobkyně se touto žalobou domáhá vrácení plnění, které žalované poskytla jako náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku podle ustanovení § 208 zák. práce a jako odstupné při skončení pracovního poměru na základě výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zák. práce ze dne 22.1.2010.

Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné) vyřešení právních otázek, jaké jsou předpoklady pro vznik tzv. faktického pracovního poměru, jaké z tohoto pracovněprávního vztahu vznikají jeho účastníkům práva a povinnosti a jaký význam tu má okolnost, zda zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že částky mu vyplacené byly nesprávně určené nebo omylem vyplacené . Protože uvedené právní otázky dosud nebyly v judikatuře dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešeny, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat vzhledem k tomu, že předmětem řízení je plnění, které žalobkyně poskytla žalované za období od 11.12.2009 do 31.3.2010 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2010 (tedy přede dnem, než nabyly účinnosti zákony č. 347/2010 Sb., č. 377/2010 Sb. a č. 429/2010 Sb.) - dále jen zák. práce , a subsidiárně též (srov. nález Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a § 4 zák. práce) podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění ve znění účinném do 30.6.2010 (tedy přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 227/2009 Sb.) - dále jen obč. zák. .

V projednávané věci bylo mezi účastnicemi sporné, zda výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (ve znění účinném do 31.12.2006), kterou dala žalobkyně žalované dopisem ze dne 17.4.2000, který žalovaná převzala dne 28.4.2000 a na jejímž základě měl pracovní poměr účastnic skončit ke dni 31.7.2000, je platným právním úkonem. Kdyby šlo o platný právní úkon, vyplývalo by z toho pro vztahy mezi účastnicemi ode dne 1.8.2000 zejména to, že jejich pracovní poměr skončil a žalobkyně již nadále nebyla povinna (a oprávněna) přidělovat žalované práci, a že žalovaná nebyla povinna (a oprávněna) konat pro žalobkyni podle jejích pokynů práci, ledaže by mezi nimi došlo ke sjednání nového (dalšího) pracovní poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu. V případě, že by výpověď byla neplatná (z čehož by pro vztahy mezi účastnicemi ode dne 1.8.2000 vyplývalo, že jejich pracovní poměr nadále trvá), avšak žalobkyně by od právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti této výpovědi (tj. od 11.12.2009) nepřidělovala práci žalované, která byla připravena, schopna a ochotna konat sjednanou práci, znamenalo by to zejména, že by žalovaná měla proti žalobkyni od 11.12.2009 právo na náhradu mzdy pro překážku v práci na straně zaměstnavatele ve výši průměrného výdělku podle ustanovení § 208 zák. práce, a to až do doby, než by žalobkyně opět začala přidělovat žalované práci nebo než by pracovní poměr účastnic platně skončil.

Soudní spor účastnic o to, zda výpověď z pracovního poměru, kterou dala žalobkyně žalované dopisem ze dne 17.4.2000 je neplatná, byl veden u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 148/2000 (po přečíslování 72 C 933/2011) a byl pravomocně ukončen dne 7.12.2012 ve prospěch žalobkyně; Městský soud v Brně z důvodu zpětvzetí žaloby usnesením ze dne 26.6.2012 č.j. 72 C 933/2011-345 řízení (původně vedené pod sp.zn. 49 C 148/2000) zastavil a v důsledku tohoto (pravomocného) soudního rozhodnutí se spor vrátil do stavu, jakoby žaloba nebyla podána, a je tedy odůvodněn závěr, že pracovní poměr účastnic skončil již k datu 31.7.2000 na základě platné výpovědi, kterou žalobkyně dala žalované dopisem ze dne 17.4.2000 pro nadbytečnost žalované z důvodu zrušení jejího pracovního místa v rámci prováděných organizačních změn . Nemeritorní rozhodnutí (usnesení) městského soudu o zastavení řízení sice nezakládá překážku věci pravomocně rozsouzené (srov. § 159a o.s.ř.), případná nová žaloba v téže věci by však z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty uvedené v ustanovení § 72 zák. práce již nemohla být za žádných okolností úspěšná.

V průběhu řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 76/2004 (po přečíslování 72 C 933/2011) vydal Krajský soud v Brně rozsudek ze dne 10.11.2009 č.j. 15 Co 250/2008-285, kterým potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 27.12.2007 č.j. 49 C 148/2000-260, jímž bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná žalované dopisem žalobkyně ze dne 17.4.2000 je neplatná; uvedený rozsudek krajského soudu nabyl právní moci dnem 11.12.2009. Dříve, než Nejvyšší soud České republiky k dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 14.11.2011 č.j. 21 Cdo 1922/2010-305 uvedený rozsudek krajského soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil, žalobkyně na základě závěrů obsažených v rozsudku krajského soudu umožnila žalované od 6.1.2010 výkon práce, za odvedenou práci jí platila mzdu, a zaplatila jí náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku při překážkách v práci na straně zaměstnavatele za dobu, než jí po právní moci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10.11.2009 č.j. 15 Co 250/2008-285 začala přidělovat práci, a od 28.1.2010, kdy jí přestala přidělovat práci. Uvedená práva a povinnosti zaměstnavatele žalobkyně plnila nejen za situace, kdy pracovní poměr účastnic ve skutečnosti skončil již dnem 31.7.2000 (na základě výpovědi z pracovního poměru, kterou dala žalobkyně žalované dne 17.4.2000 z důvodu její nadbytečnosti), ale vyvinula snahu o jejich plnění i přesto, že ve skutečnosti pro ni práce žalované nebyla potřebná, neboť žalovaná se již dříve (na základě rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně ze dne 4.4.2000) stala pro žalobkyni nadbytečnou (tento závěr vyplývá z odůvodnění výše zmíněného rozsudku dovolacího soudu). Žalobkyně - vycházejíc z tehdejšího opačného závěru obsaženého v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10.11.2009 č.j. 15 Co 250/2008-285 - na tuto faktickou situaci reagovala tak, že dala žalované dne 22.1.2010 další výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zák. práce , a na jejím základě (opětovně) poskytla žalované odstupné, tentokrát ve výši čtyřnásobku průměrného výdělku podle kolektivní smlouvy. Žalobkyně tedy dala žalované dne 22.1.2010 výpověď z důvodu, s nímž ustanovení § 67 zák. práce spojuje nárok zaměstnance na odstupné, jen s ohledem na závěry vyslovené v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10.11.2009 č.j. 15 Co 250/2008-285. Protože však pracovní poměr účastnic v skutečnosti skončil již dnem 31.7.2000 na základě předešlé výpovědi ze dne 14.7.2000 (na jejímž základě též bylo žalované poskytnuto odstupné), byla další výpověď daná žalované dne 22.1.2000 z téhož důvodu nadbytečná (obsoletní), nemající žádné právní účinky.

Z uvedeného vyplývá, že, jestliže pracovní poměr účastnic po právu skončil již dnem 31.7.2000 a žalobkyně plnila vůči žalované v době po 1.8.2000 (některá) práva a povinnosti zaměstnavatele jen na základě závěrů uvedených v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10.11.2009 č.j. 15 Co 250/2008-285, je nepochybné, že žalobkyně vyplatila žalované náhradu mzdy poskytovanou zaměstnanci při překážkách v práci na straně zaměstnavatele i odstupné bez právního důvodu.

Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního důvodu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (§ 451 odst. 1 obč.zák.); vrácení neprávem vyplacených částek může však zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to ve lhůtě tří let od jejich výplaty (srov. § 331 zák. práce).

Z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že zaměstnavatel nebo zaměstnanec, který se bezdůvodně obohatil na úkor druhého účastníka pracovněprávních vztahů, musí obohacení vydat. V pracovněprávních vztazích je ovšem povinnost vydat bezdůvodné obohacení modifikována tehdy, je-li obohaceným zaměstnanec, který by měl vrátit zaměstnavateli neprávem vyplacené částky; v tomto případě musí bezdůvodné obohacení vydat zaměstnavateli, jen jestliže věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené; přijal-li však plnění v dobré víře (protože nevěděl a ani nemohl z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené), smí si je ponechat. To, zda zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, je věcí konkrétního posouzení každého jednotlivého případu; rozhodné skutečnosti v tomto směru je povinen tvrdit a za řízení prokázat zaměstnavatel.

Zaměstnanec má právo na náhradu mzdy podle ustanovení § 208 zák. práce jen tehdy, nemohl-li konat práci pro překážky v práci na straně zaměstnavatele. Právo na odstupné podle ustanovení § 67 zák. práce má zaměstnanec, s nímž zaměstnavatel rozvázal pracovní poměr výpovědí z důvodů uvedených v ustanovení § 52 písm. a) až c) zák. práce nebo dohodou uzavřenou z týchž důvodů. Žalobkyně v projednávané věci vyplatila žalované náhradu mzdy poskytovanou při překážkách v práci na straně zaměstnavatele a odstupné pouze ohledem na závěry obsažené v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10.11.2009 č.j. 15 Co 250/2008-285. Při zvažování, zda žalovaná byla při výplatě této náhrady mzdy a odstupného v dobré víře (z hlediska ustanovení § 331 zák. práce), je třeba vzít především v úvahu, že v době poskytnutí náhrady mzdy a odstupného byl sice v pravomocném rozhodnutí soudu vysloven názor, že výpověď z pracovního poměru daná žalované dopisem žalobkyně ze dne 17.4.2000 je neplatným právním úkonem (jehož důsledkem byl logický úsudek o tom, že pracovní poměr účastnic trvá i v době po 31.7.2000), že však bylo proti tomuto rozhodnutí podáno dovolání (mimořádný opravný prostředek), resp. ještě neuplynula lhůta k jeho podání, takže nebylo možné s jistotou vědět, zda uvedený názor obstojí a zda žalovaná má vskutku právo na náhradu mzdy podle ustanovení § 208 zák. práce a odstupné podle ustanovení § 67 zák. práce a tehdy platné kolektivní smlouvy. Přijala-li žalovaná vyplacenou náhradu mzdy poskytovanou zaměstnanci podle ustanovení § 208 zák. práce a odstupné, musela přitom vědět, že je jí poskytována jen s ohledem na závěry vyslovené v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10.11.2009 č.j. 15 Co 250/2008-285, a musela si být vědoma nebo alespoň z okolností musela předpokládat, že jí náhrada mzdy a odstupné nenáleží a že tato plnění bude muset vrátit, jestliže uvedený rozsudek krajského soudu bude zrušen a jestliže poté spor pravomocně skončí ve prospěch žalobkyně. Žalovaná tedy bez ohledu na to, o čem mohla být přesvědčena v době (okamžiku) přijetí plnění a zda věděla o dalším žalobkyní zamýšleném uplatnění mimořádného opravného prostředku (dovolání) nemohla být při přijetí náhrady mzdy a odstupného v dobré víře , že jí tato plnění náleží, neboť si jak správně dovodil odvolací soud - musela být vědoma nebo alespoň z okolností musela předpokládat, že je bude muset vrátit, jestliže později (po vyplacení náhrady mzdy a odstupného) spor skončí v její neprospěch.

Na uvedeném závěru nic nemění námitka dovolatelky, že se odvolací soud nijak nevypořádal s tím, že povinnost vydat bezdůvodné obohacení získané přijetím náhrady mzdy poskytované při překážkách v práci na straně zaměstnavatele i přijetím odstupného byla modifikována ustanovením § 19 odst. 2 části věty před středníkem zák. práce , podle kterého neplatnost právního úkonu nemůže být zaměstnanci na újmu, pokud neplatnost nezpůsobil výlučně sám. Z výslovného znění citovaného ustanovení je zřejmé, že potřeba zkoumání toho, kdo neplatnost právního úkonu způsobil (zda zaměstnanec nebo zaměstnavatel anebo obě smluvní strany základních pracovněprávních vztahů společně), je dána pouze tam, kde zaměstnanec přijal plnění z neplatného právního úkonu, nikoliv však plnění z jiných důvodů, kdy bezdůvodné obohacení vzniká. Jestliže tedy žalovaná přijala od žalobkyně náhradu mzdy a odstupné bez právního důvodu, ustanovení § 19 odst. 2 zák. práce se neuplatní.

Dovolací soud sdílí rovněž názor odvolacího soudu, že v důsledku toho, že žalobkyně ode dne 1.6.2010 začala - s ohledem na závěry uvedené v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10.11.2009 č.j. 15 Co 250/2008-285 - žalované opět přidělovat práci, ačkoliv ve skutečnosti pracovní poměr účastnic již skončil dnem 31.7.2000, a že nový (další) pracovní poměr nebo jiný pracovněprávní vztah nebyl mezi nimi sjednán, vytvořil se mezi účastnicemi tzv. faktický pracovní poměr.

Tzv. faktickým pracovním poměrem se rozumí v judikatuře soudů právní vztah, který vzniká tím, že fyzická osoba koná pro zaměstnavatele (s jeho vědomím a podle jeho pokynů) práci (závislou práci), ačkoliv mezi nimi nevznikl platný pracovněprávní vztah (nebyla sjednána platná pracovní smlouva, popřípadě platná dohoda o pracích konaných mimo pracovní poměr). Nejedná se o pracovní poměr jako vzájemně provázaný komplex práv a povinností, nýbrž jen dílčí (právem neaprobovaný) faktický vztah, jehož vypořádání se řídí pracovněprávními předpisy (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7.5.2003 sp. zn. 21 Cdo 2287/2002 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.6.2010 sp. zn. 21 Cdo 2029/2009) a který není třeba rozvazovat, protože právně neexistuje (srov. Sborník III Nejvyšší soud v občanském soudním řízení a v některých věcech pracovněprávních, občanskoprávních a rodinněprávních , SEVT, Praha, 1980). Tzv. faktický pracovní poměr zaniká ukončením výkonu práce pro zaměstnavatele.

Dovolatelce lze přisvědčit, že právní vztah při tzv. faktickém pracovním poměru je vztahem pracovněprávním a že zaměstnanci v tzv. faktickém pracovním poměru, za předpokladu, že nedostatek platného pracovněprávního vztahu nezpůsobil výlučně sám (srov. § 19 odst. 2 zák. práce), zásadně náleží stejná práva a povinnosti jako zaměstnancům v platném pracovním poměru nebo jiném pracovněprávním vztahu, zejména má právo na mzdu (plat) podle fakticky vykonané práce, právo na dovolenou, právo na náhradu mzdy při překážkách v práci na straně zaměstnance, právo na náhradu škody, za niž odpovídá zaměstnavatel, povinnost nahradit škodu, kterou způsobil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, apod. Protože však nejde o pracovní poměr, neplatí pro něj ustanovení o skončení pracovního poměru, o délce výpovědních dob, o nárocích z neplatného rozvázání pracovního poměru apod.

Námitce dovolatelky, že, měla-li žalobkyně po právní moci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10.11.2009 č.j. 15 Co 250/2008-285 povinnost přidělovat žalované druh práce řídící projektu , tak jak byl uveden v původní pracovní smlouvě (ve znění její změny za dne 1.4.1998), avšak od 6.1.2010 jí podle dohody o změně pracovní smlouvy z téhož dne přidělovala práci nákupčí , vznikl mezi účastnicemi zcela nový a samostatný pracovní poměr, který neměl věcnou a časovou souvislost s ukončením dřívějšího pracovního poměru mezi týmiž účastníky , nelze přisvědčit. Dovolatelka ve svých úvahách nepřihlíží náležitě k tomu, že s ohledem na závěry uvedené v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10.11.2009 č.j. 15 Co 250/2008-285 nesměřovala vůle účastnic k uzavření nového pracovního poměru, nýbrž účastnice svým jednáním sledovaly pokračování pracovního poměru sjednaného původní pracovní smlouvou, který však ve skutečnosti skončil již dnem 31.7.2000 na základě (platné) výpovědi ze dne 17.4.2000. Ze skutkových okolností, které mezi účastnicemi existovaly v době výpovědi z pracovního poměru ze dne 17.4.2000, přitom vyplývá [srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.11.2011 č.j. 21 Cdo 1922/2010-305, ze kterého se podává, že, ačkoli pracovní náplň žalované byla zúžena na práce nákupčí, formálně její označení v administrativě žalobkyně (07545 Řídící projektu IV) nebylo změněno ], že dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 6.1.2010 ve skutečnosti nedošlo k datu 6.1.2010 ke změně druhu práce žalované, nýbrž se jednalo pouze o nápravu nesprávného označení dosavadní práce vykonávané žalovanou.

Důvodná není ani námitka dovolatelky, že způsob, jakým žalobkyně vůči žalované postupovala po právní moci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10.11.2009 č.j. 15 Co 250/2008-285, byl v rozporu s dobrými mravy.

Podle ustanovení § 14 odst. 1 zák. práce výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiného účastníka pracovněprávního vztahu a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Otázkou, v čem lze spatřovat postup, který je v rozporu s ustanovením § 14 odst. 1 zák. práce, a jaké důsledky má pro vzájemné právní vztahy účastníků pracovního poměru, se již dovolací soud minulosti zabýval a zaujal stanovisko, že chování směřující k zákonem předpokládanému výsledku není zneužitím výkonu práva (nyní výkon práva v rozporu s dobrými mravy), i když je jeho vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu. Za zneužití výkonu práva ve smyslu uvedeného ustanovení lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.6.2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněném pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).

Ve smyslu tohoto právního názoru, k němuž se dovolací soud při v podstatě nezměněné právní úpravě i nadále hlásí a neshledává žádné důvody k jeho změně, by jednání žalobkyně bylo možno považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zák. práce pouze tehdy, kdyby bylo vedeno přímým úmyslem způsobit žalované újmu. V daném případě však z výsledků dokazování nevyplývá, že by žalobkyně tím, že s ohledem na závěry vyslovené v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10.11.2009 č.j. 15 Co 250/2008-285 vyzvala dne 5.1.2010 žalovanou ( bez ohledu na to, jakým způsobem žalovaná ukončí vztah se svým současným zaměstnavatelem ) k nástupu do práce a dne 22.1.2010 jí předala výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce , sledovala v rozporu s ustálenými dobrými mravy (souborem nepsaných společenských a mravních pravidel, která jsou ve společnosti v převážné míře uznávaná) především poškození žalované, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou - tj. ukončení pracovněprávního vztahu se zaměstnankyní, která pro ni ve skutečnosti byla nadbytečnou, bylo pro ni zcela bez významu. Z obsahu spisu se naopak podává, že újma, která tímto byla žalované způsobena (spočívající ve ztrátě zaměstnání a nemožnosti pokračování v práci v Kovoprojektě Brno ), je spíše výše uvedeným nevítaným (eventuelním) vedlejším následkem jednání žalobkyně, která v zájmu zvýšení efektivnosti práce toliko využila svého oprávnění jednostranně ukončit pracovněprávní vztah se zaměstnankyní, jejíž práce pro ni nebyla potřebná.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.

Protože dovolání žalované bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalobkyni nahradila náklady potřebné k bránění práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 9.860,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobkyni náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Žalovaná je povinna náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 10.160,- Kč zaplatit žalobkyni k rukám advokáta, který ji v dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 23. února 2017

JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu