21 Cdo 2631/2004
Datum rozhodnutí: 25.08.2005
Dotčené předpisy: § 46 odst. 1 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb., § 46 odst. 2 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb.




21 Cdo 2631/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. L., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. t., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 177/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2004 č.j. 28 Co 2/2004-68, takto:

Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. září 2003 č.j. 15 C 177/2002-43 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 8.2.2002, který žalobce převzal dne 4.3.2002, žalovaná sdělila žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Naplnění výpovědního důvodu spatřovala v tom, že opatřením šéfproducenta uměleckých pořadů č. 30 ze dne 28.11.2001 bylo s účinností od 1.1.2002 zrušeno místo producenta, na kterém byl žalobce v Producentském centru uměleckých pořadů zařazen . Vzhledem k tomu, že z důvodu nesplnění odborné praxe v oblasti kontroly a vnitřního auditu žalobce nebyl vybrán na místo referenta kontrolního útvaru, které mu spolu s dalšími volnými místy bylo dne 17.12.2001 nabídnuto (a o které projevil zájem), a protože z důvodu neodpovídající dosavadní praxe a odlišných představ žalobce o pracovním využití nedošlo k dohodě o jeho zařazení na místo redaktor - dramaturg, o které projevil zájem z předložené Nabídky volných míst č. 15 dne 28.1.2002, nemá pro něj žalovaná v současné době žádnou jinou vhodnou práci.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že údajné zrušení jeho místa bylo pouze formální záminkou pro ukončení jeho pracovního poměru, že k celkovému snížení počtu lidí spolupracujících s týmž obsahem práce, kteří byli před reorganizací označováni jako producent, nedošlo , a že proto důvod výpovědi není pravdivý . Podle jeho názoru jej žalovaná měla možnost dále zaměstnávat, o čemž svědčí, že ještě v průběhu výpovědní doby mu (prostřednictvím pana O. Š.) přidělovala práci odpovídající jeho pracovnímu zařazení a že fakticky tuto práci vykonával dokonce i po formálním doběhu výpovědní lhůty (tj. po dni 30.6.2002), i když jeho místo bylo údajně zrušeno ke dni 1.1.2002. Kromě toho žalovaná porušila i ust. § 47 ZP a žalobce její jednání považuje za klasické zneužití zákona .

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 24.9.2003 č.j. 15 C 177/2002-43 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalobce se stal na základě řádně přijatého rozhodnutí o organizační změně, spočívající ve zrušení jím zastávaného pracovního místa producenta s účinností od 1.1.2002, pro žalovanou nadbytečným. Protože žalovaná současně rozhodla i o předání úkolů žalobce jinému zaměstnanci - panu Š., nelze podle názoru soudu prvního stupně ze skutečnosti, že žalobce na pokyn jmenovaného zaměstnance, který nebyl jeho nadřízeným a tedy neměl jménem zaměstnavatele žalobce úkolovat , dovozovat, že mezi organizační změnou a nadbytečností žalobce neexistovala příčinná souvislost, neboť žalovaná po skončení pracovního poměru od žalobce žádné práce již nevyžadovala . V době, kdy se žalobce ucházel o místo referenta kontrolního útvaru a žalovaná jej odmítla s tím, že pro toto místo nesplňuje požadavky, sice žalovaná nesplnila svoji nabídkovou povinnost, nicméně taková nabídka sama o sobě ještě nezpůsobuje neplatnost výpovědi , neboť jak zdůraznil - žalovaná poté nabídla žalobci i další místa, z nichž žalobce projevil zájem o místo redaktora dramaturga v oblasti zpravodajství, které pro něj bylo vhodné ve smyslu ustanovení § 46 odst. 2 písm. b) zák. práce , avšak žalobce po vzájemném konsensu s Ing. H. nebyl ochoten na tuto práci přejít . Jelikož všechny podmínky kladené zákoníkem práce na výpověď z pracovního poměru z organizačních důvodů byly splněny , soud prvního stupně uzavřel, že výpověď byla žalobci dána platně.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9.2.2004 č.j. 28 Co 2/2004-68 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení bylo prokázáno , že žalovaná rozhodnutím příslušného orgánu provedla organizační změnu, na základě které vykonával dále práce žalobce jiný její zaměstnanec, přičemž jak zdůraznil - rozhodnutí zaměstnavatele o výběru nadbytečného zaměstnance, stejně jako jeho rozhodnutí o organizační změně soudy nepřezkoumávají . K námitce žalobce, že jeho akceptací žalovanou nabídnutého volného místa referenta kontrolního útvaru došlo k dohodě o změně obsahu jeho pracovní smlouvy, odvolací soud uvedl, že sice není sporu o tom , že ze strany žalované bylo žalobci dne 17.12.2001 nabídnuto jako volné místo referent kontrolního útvaru a že žalobce dne 31.12.2001 o toto místo projevil zájem , avšak za situace, kdy tato nabídka byla žalovanou učiněna v době před účinností provedené organizační změny a před podáním výpovědi z pracovního poměru, je pojmově vyloučena možná dohoda o změně trvající pracovní smlouvy, a to zejména pokud se jedná o počátek doby, kdy by ke změně mělo dojít . Témuž závěru pak podle jeho názoru nasvědčuje skutečnost, že mezi účastníky nebylo jednáno o žádné předchozí průpravě, ačkoli žalobce potřebné podmínky pro toto místo nesplňoval . Ve shodě se soudem prvního stupně rovněž dovodil, že nabídkovou povinnost ve smyslu ustanovení § 46 odst. 2 písm. b) zák. práce žalovaná vůči žalobci splnila následným nabídnutím volného místa redaktora dramaturga v oblasti zpravodajství. Uvedená práce byla pro žalobce vhodná z pohledu jeho věku, zdravotního stavu a i dosavadní praxe a dosažené kvalifikace , a proto pokud žalobce toto místo odmítnul za situace, kdy ke splnění povinnosti ve smyslu ustanovení § 46 odst. 2 písm. b) zák. práce stačí nabídka jednoho místa , lze podle názoru odvolacího soudu uzavřít, že žalovaná jako zaměstnavatel zákonnou povinnost splnila a že předmětná výpověď je tak platným právním úkonem.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zák. práce. V první řadě poukázal na skutečnost, že poté, co byl dne 28.11.2001 seznámen s rozhodnutím žalované o organizační změně spočívající ve zrušení jím zastávaného pracovního místa producenta s účinností od 1.1.2002, mu žalovaná dne 17.12.2001 učinila kvalifikovanou nabídku volného pracovního místa pracovníka kontrolního útvaru, tak jak to vyžaduje zákon (práce plně odpovídala zdravotnímu stavu, schopnostem a kvalifikaci žalobce), a žalobce o toto místo projevil písemnou formou zájem tak, že učiněnou nabídku akceptoval, aniž by kladl nějaké další podmínky. Žalovaná jej však odmítla na nabídnuté místo přijmout z důvodu nedostatku praxe, ačkoli tento nedostatek bylo možno snadno vyřešit předchozí průpravou žalobce v souladu s ustanovením § 46 odst. 2 zák. práce. Tím, že žalobce přijal uvedenou práci nabízenou zaměstnavatelem v souvislosti s doručením oznámení o provedení organizační změny, došlo podle jeho názoru ke změně sjednaných pracovních podmínek ohledně dohodnutého druhu práce ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 zák. práce (a to ke dni účinnosti provedené organizační změny) a potřeba rozvázání pracovního poměru výpovědí tím odpadla, stejně tak jako potřeba nabízet další volná místa. Odvolací soud se zásadně mýlí , domnívá-li se, že je takováto dohoda pojmově vyloučena za situace, kdy nabídka jiné vhodné práce byla učiněna před účinností organizační změny a před dáním výpovědi, neboť - jak dovolatel zdůraznil - splnění nabídkové povinnosti je hmotněprávní podmínkou dání výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, a tedy naopak je pojmově vyloučeno , aby nabídka jiné vhodné práce byla zaměstnanci učiněna až v době po podání výpovědi. Kromě toho žalobce namítal, že odvolací soud dospěl k vadnému právnímu závěru v otázce posouzení existence příčinné souvislosti mezi nadbytečností žalobce a organizační změnou provedenou u žalované. Z provedených listinných důkazů totiž vyplynulo, že na místě, které žalovaná údajně ke dni 1.1.2002 zrušila, žalobce s vědomím a na příkaz jiného odpovědného zaměstnance žalované (pana Š.) pracoval až do dne uplynutí výpovědí doby (30.6.2002) a fakticky až do dne 23.7.2002. Práci producenta a dramaturga seriálu T. , kterou v tomto období vykonával, totiž nemohl pro nedostatek zkušeností i z důvodu zachování kontinuity vykonávat žádný jiný zaměstnanec žalované, což podle názoru dovolatele logicky vede k jedinému závěru, a to že mezi organizační změnou a nadbytečností žalobce nebyla dána příčinná souvislost . Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V projednávané věci odvolací soud jak vyplývá odůvodnění jeho rozsudku řešil mimo jiné právní otázku důsledků plnění nabídkové povinnosti zaměstnavatelem podle ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce. Tuto právní otázku vyřešil odvolací soud jinak, než je posuzována podle ustálené judikatury soudů. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. provedeném bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 8.2.2002, který žalobce převzal dne 4.3.2002 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění účinném do 31.3.2002 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů) - dále jen zák. práce .

Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.

K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným.

Podle ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, pokud nejde o výpověď pro porušení pracovní kázně nebo z důvodu, pro který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, pouze tehdy, jestliže

a) nemá možnost ho dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, ani v místě jeho bydliště, a to ani po předchozí průpravě,

b) zaměstnanec není ochoten přejít na jinou pro něho vhodnou práci, kterou mu zaměstnavatel nabídl v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo v jeho bydlišti, nebo podrobit se předchozí průpravě pro tuto jinou práci.

Ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce zakotvuje tzv. nabídkovou povinnost zaměstnavatele, jejíž splnění je hmotněprávní podmínkou platnosti výpovědi. Její smysl spočívá v ochraně pracovního poměru tím, že před jeho rozvázáním upřednostňuje změnu sjednaných pracovních podmínek a že umožňuje jednostranné skončení pracovního poměru výpovědí teprve po splnění stanovených podmínek. Zjišťování podmínek uvedených v tomto ustanovení se děje vždy podle stavu v době výpovědi (srov. Sborník stanovisek Nejvyššího soudu, SEVT Praha 1980, str. 130, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.12.1997 sp. zn. 2 Cdon 829/97, uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998).

Povinnost obsažená v ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce představuje svojí povahou přímus zaměstnavatele učinit ofertu směřující k uzavření dohody o převedení na jinou práci (ke změně sjednaných pracovních podmínek) ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 zák. práce. Jestliže zaměstnavatel v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo v místě bydliště zaměstnance má volné takové pracovní místo, které je pro zaměstnance vhodné (srov. § 37 odst. 5 zák. práce), je povinen tuto práci zaměstnanci nabídnout, a to i za předpokladu, že by se zaměstnanec musel podrobit přiměřené předchozí průpravě [§ 46 odst. 2 písm. b) zák. práce]. Výpověď z důvodu uvedeného v ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce může zaměstnavatel v takovém případě dát platně jen tehdy, odmítne-li zaměstnanec na takové místo přejít nebo odmítne-li se podrobit předchozí průpravě pro tuto jinou vhodnou práci. Úprava provedená ustanovením § 46 odst. 2 písm. b) zák. práce sleduje totiž ten cíl, aby zaměstnavatel před tím, než dá výpověď z uvedených důvodů, nabídl zaměstnanci přechod na práce pro něj vhodné s ohledem na to, že k výpovědi pracovního poměru má docházet z důvodů zpravidla nezávislých na možnostech zaměstnance (srov. např. Závěry býv. Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. Cpj 104/1974, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1975, pod č. 51, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.1.2003, sp. zn. 21 Cdo 1322/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, pod poř. č. 74, na který poukazuje dovolatel). Přijme-li zaměstnanec nabízenou práci, dochází tím ke změně sjednaných pracovních podmínek ohledně dohodnutého druhu práce ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 zák. práce a potřeba rozvázání pracovního poměru tím odpadá. Protože dohoda o změně sjednaných pracovních podmínek spočívá - jako každý dvoustranný právní úkon - na dvou vzájemných a obsahově shodných projevech vůle a může být uzavřena až tehdy, jakmile se účastníci shodli na jejím obsahu (srov. § 244 odst. 1 zák. práce), je nepochybné, že tyto účinky může přivodit pouze taková nabídka (oferta), která je projevem vůle s uvedeným konkrétním obsahem výslovně adresovaným druhému účastníkovi oblátovi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.3.2005, sp. zn. 21 Cdo 2137/2004).

S názorem odvolacího soudu, že takováto dohoda o změně sjednaných pracovních podmínek ohledně dohodnutého druhu práce je pojmově vyloučena za situace, kdy nabídka podle ustanovení § 46 odst. 2 písm. b) zák. práce byla žalovanou (zaměstnavatelem) učiněna v době před účinností provedené organizační změny a před podáním výpovědi z pracovního poměru , dovolací soud nesouhlasí.

V soudní praxi nikdy nebylo pochyb o tom, že mezi nabídkou jiného vhodného místa ve smyslu ustanovení § 46 odst. 2 písm. b) zák. práce a dáním výpovědi z pracovního poměru musí být určitá časová posloupnost, tedy že zaměstnavatel musí nabídku jiné vhodné práce zaměstnanci učinit předtím, než mu dá výpověď z pracovního poměru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.11.2001 sp. zn. 21 Cdo 2738/2000). Vyplývá to především z toho, že - jak uvedeno výše - splnění povinností zaměstnavatele vyplývajících z ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce jako předpokladu pro podání platné výpovědi zkoumá soud podle stavu v době výpovědi. V případě výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce je ovšem samozřejmé, že kvalifikovanou nabídku jiné vhodné práce ve smyslu ustanovení § 46 odst. 2 písm. b) zák. práce může zaměstnavatel učinit až poté, co jsou naplněny předpoklady uvedené v ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce a je dán důvod pro podání takové výpovědi. K nabídce podle ustanovení § 46 odst. 2 písm. b) zák. práce tedy zaměstnavatel může přistoupit až poté, co jeho příslušný orgán přijme rozhodnutí o organizační změně, v důsledku níž se zaměstnanec stal (příp. v dohledné době, nejpozději do skončení výpovědní doby, stane) nadbytečným; není však již podmínkou - jak se odvolací soud mylně domnívá, aby k takovéto nabídce došlo až v době po nabytí účinnosti provedené organizační změny.

Jestliže tedy v posuzované věci opatřením šéfproducenta uměleckých pořadů č. 30 ze dne 28.11.2001 bylo s účinností od 1.1.2002 zrušeno místo producenta, na kterém byl žalobce v Producentském centru uměleckých pořadů zařazen , a žalovaná dne 17.12.2001 - jak vyplývá ze Záznamu o splnění nabídkové povinnosti - učinila nabídku několika volných pracovních míst (mj. místa referenta kontrolního útvaru) výslovně adresovanou žalobci, je třeba takovouto ofertu považovat za způsobilý úkon ke splnění nabídkové povinnosti ve smyslu ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce, umožňující uzavření dohody o změně sjednaných pracovních podmínek podle ustanovení § 36 odst. 1 zák. práce. Protože - jak uvádí odvolací soud - není sporu o tom, že žalobce dne 31.12.2001 o nabídnuté volné místo referenta kontrolního útvaru projevil zájem , je třeba přisvědčit dovolateli, že tím, že žalobce přijal uvedenou práci nabízenou zaměstnavatelem (žalovanou), došlo ke změně trvající pracovní smlouvy (ke změně sjednaných pracovních podmínek) ohledně dohodnutého druhu práce ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 zák. práce, a to ke dni účinnosti provedené organizační změny , a - jak rovněž správně uvažuje dovolatel - potřeba rozvázání pracovního poměru výpovědí tím odpadla , stejně tak jako potřeba nabízet žalobci další volná pracovní místa.



Platnost právních úkonů (včetně právních úkonů učiněných podle pracovněprávních předpisů) je třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn (srov. např. § 240 odst. 1 a 3 zák. práce). Tuto zásadu soud uplatňuje i při posuzování platnosti právních úkonů směřujících k rozvázání pracovního poměru (dohody, výpovědi, okamžitého zrušení, zrušení ve zkušební době). Vzhledem k tomu se děje rovněž zkoumání podmínek uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce vždy podle stavu v době výpovědi (k tomu srov. již zmíněný Sborník stanovisek Nejvyššího soudu, SEVT Praha 1980, str. 130).



Soudní praxe dospěla již v minulosti k závěru, že rozhodne-li zaměstnavatel nebo příslušný orgán o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce, není nadbytečnost zaměstnance, kterému byla dána výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, v příčinné souvislosti s tímto rozhodnutím, jestliže předpokládané (organizační změnou stanovené) snížení stavu zaměstnanců má nastat jinak (bez nutnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí), například v důsledku výpovědi podané jiným zaměstnancem nebo uplynutím sjednané doby v pracovním poměru uzavřeném na dobu určitou u jiných zaměstnanců (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.4.2004 sp. zn. 21 Cdo 2580/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2005, pod poř. č. 45). Obdobná situace nastává, přijme-li zaměstnanec - tak jako žalobce v posuzovaném případě - nabídku jiné vhodné práce učiněnou zaměstnavatelem v rámci plnění jeho nabídkové povinnosti ve smyslu ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce. Protože v důsledku toho, že zaměstnanec přijme nabízenou práci, dochází ke změně sjednaných pracovních podmínek ohledně dohodnutého druhu práce ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 zák. práce, a předpokládané (organizační změnou stanovené) snížení stavu zaměstnanců má tedy nastat jinak, nejsou zde splněny podmínky ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, neboť chybí příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a organizační změnou. Z uvedeného je tedy zřejmé, že tím, že přijetím (akceptací) nabídky práce referenta kontrolního útvaru ze strany žalobce došlo mezi účastníky ke změně sjednaných pracovních podmínek ohledně dohodnutého druhu práce, byla organizační změna u žalované realizována jinak (objektivně nastala) z důvodů nezávislých na osobě zaměstnance, a tudíž výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalované ze dne 8.2.2002 pro organizační změny ztratila opodstatnění.

Protože rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 25. srpna 2005

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu