21 Cdo 2624/2008
Datum rozhodnutí: 21.05.2009
Dotčené předpisy:





21 Cdo 2624/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně E. M., zastoupené advokátkou, proti žalované S. o. š. J. S. V., p. o., zastoupené advokátkou, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 16 C 75/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. ledna 2007, č. j. 16 Co 314/2006-228, takto:


I. Dovolání žalované se odmítá.


II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.175,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokátky.


O d ů v o d n ě n í :


Dovolání žalované proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2007, č. j. 16 Co 314/2006-228, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 20. 4. 2006, č. j. 16 C 75/2005-126, ve věci samé (ve výroku, jímž bylo určeno, že výpověď daná žalobkyni žalovanou listinou ze dne 25. 5. 2004, je neplatná), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce vzhledem k tomu, že v dovolání byl uplatněn (jak vyplývá z jeho obsahu srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto] a že otázku výkladu ustanovení § 59 odst. 2 zák. práce posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu - zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.


Žalovaná dovozuje přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž za otázky zásadního právního významu považuje, zda je třeba souhlasu k výpovědi žádat odborovou organizaci, která je pouze formálně registrována (formálně existuje), ale nevykonává v rámci zaměstnavatelské organizace vůbec žádnou činnost a navíc zaměstnavatel o této odborové organizaci nemá vůbec žádné informace, tj. v zaměstnavatelské organizaci fakticky tato odborová organizaci nepůsobí, zda je odborová organizace povinna informovat zaměstnavatele o vzniku, zrušení, zániku či dalších otázkách své existence, činnosti a působení, bez zbytečného odkladu, zda je odborová organizace povinna oznámit zaměstnavateli změnu příslušnosti orgánu oprávněného spolurozhodovat se zaměstnavatelem dle pracovněprávních předpisů, a to opět bez zbytečného odkladu, zda jsou Stanovy ČMOS závazné i pro osoby, které nejsou členy tohoto odborového svazu, tj. zda je zaměstnavatel vázán přímo těmito Stanovami a je povinen je tedy podrobně znát . Námitkami dovolatelky, obsaženými v podání ze dne 24. 10. 2007, se dovolací soud nezabýval, protože dovolací důvody lze měnit a doplňovat jen po dobu trvání dovolací lhůty (srov. § 242 odst. 4 o. s. ř.).


Oproti tvrzení dovolatelky, že v předmětné věci se totiž řeší právní otázky, které nebyly dle dostupné judikatury řešeny , že odvolací soud dále nerespektoval ve svém rozhodnutí ani judikáty, které by bylo možno aplikovat podpůrně (judikát R 45/72, rozsudek NS č. j. 21 Cdo 1599/2001) , dovolací soud konstatuje, že dovolatelkou předestřené otázky byly vyřešeny právě v dovolatelkou citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1599/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, pod pořadovým číslem 155. Nejvyšší soud ČR v tomto rozsudku mimo jiné dovodil, že povinnost zaměstnavatele řídit se uvedeným ustanovením (ustanovením § 59 odst. 2 zák. práce), není dále podmíněna předchozím formálním oznámením adresovaným zaměstnavateli o tom, že u něho působí (začala působit) základní odborová organizace. Citovaný rozsudek dále vycházel též z toho, že neodlučitelnou součástí vlastní realizace práva svobodně se sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů je vybudování vnitřní organizační struktury sdružení (odborové organizace), včetně vytvoření příslušných orgánů, jejichž prostřednictvím organizace vyvíjejí svoji činnost, a že orgány sdružení i způsob jejich ustanovování musí být uvedeny ve stanovách a ze stanov je třeba vycházet i při posuzování příslušnosti jednotlivých odborových orgánů z hlediska výkonu konkrétních pravomocí v rámci odborové organizace. Jinak řečeno, zkoumání vnitřní organizační struktury sdružení (odborové organizace) má význam jen pro zjištění příslušnosti jednotlivých odborových orgánů z hlediska výkonu konkrétních pravomocí v rámci odborové organizace, tedy, který odborový orgán je příslušný k udělení předchozího souhlasu k výpovědi nebo okamžitému zrušení pracovního poměru. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu vyšel ze stejných názorů.


Vzhledem k tomu, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je aniž by se mohl věcí dále zabývat podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.


V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.875,- Kč [srov. § 7 písm. c), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 2.175,- Kč. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalobkyni nahradila. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2.175,- Kč je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokátky, která žalobkyni v tomto řízení zastupovala (§ 146 odst. 1 o. s. ř.).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 21. května 2009


JUDr. Mojmír Putna, v. r.


předseda senátu