21 Cdo 2622/2010
Datum rozhodnutí: 04.11.2011
Dotčené předpisy: § 50 odst. 1 ZKV, § 60 odst. 2 ZKV, § 63 odst. 1 ZKV, § 107 o. s. ř., § 460 obč. zák.




21 Cdo 2622/2010


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) Mgr. Z. K. a b) J. K. , jako dědiců po J. K. zemřelému dne 29. května 2007, , obou zastoupených Mgr. Vladimírem Mrkvičkou, advokátem se sídlem v Praze 10, Husovo náměstí č. 16, proti žalovanému KRÁTKÝ FILM PRAHA a.s. se sídlem v Olomouci, Šemberova č. 66/9, IČO 00023574, zastoupenému JUDr. Táňou Diršmídovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 58, o 5.824.579,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 435/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2009 č.j. 20 Co 391/2009-293 ve znění usnesení ze dne 15. prosince 2009 č.j. 20 Co 391/2009-307, takto:

Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. května 2009 č.j. 5 C 435/2003-275 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
J. K.zemřelý dne 29.5.2007, (dále též jen "zůstavitel") se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 24.10.2003 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 5.824.579,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12% p.a. od 15.6.1999 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že od 12.5.1995 do 30.6.1999 vykonával pro žalovaného "funkci výkonného producenta" na základě manažerské smlouvy ze dne 12.5.1995, v níž bylo sjednáno v čl. III zůstavitelovo odměňování "po dodržení všech závazků a poté, co zůstavitel vykáže zisk z jím vedeného Studia". Odměna za zůstavitelem vykonané "služby" činí 6.324.579,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný odměnu nezaplatil, sjednali účastníci dne 15.12.1998 dohodu označenou jako "Uznání pohledávky a dohodu o splátkách", v níž žalovaný svůj dluh uznal co do důvodu a výše a v níž se účastníci dohodli na splátkách tak, že první splátku ve výši 1.000.000,- Kč se žalovaný zavázal zaplatit do 28.12.1998 a že se žalovaný zavázal dále platit do každého 5. pracovního dne v měsíci další splátky ve výši nejméně 300.000,- Kč "až do úplného splacení s tím, že v případě porušení některé z povinností uvedené v dohodě, zaplatí J. K. smluvní pokutu ve výši 500.000,- Kč". Žalovaný zaplatil zůstavitelovi pouze první splátku ve výši 1.000.000,- Kč a na výzvy o zaplacení dalších splátek "již nereagoval".

Žalovaný namítal, že "Uznání pohledávky a dohoda o splátkách" ze dne 15.12.1998 nebylo z jeho strany "nikdy uzavřeno", neboť Ing. J. P., který ho za žalovaného "uzavřel a podepsal", nebyl dne 15.12.1998 členem statutárního orgánu žalovaného, navíc "podepisování za společnost se děje tak, že k obchodnímu jménu společnosti připojí svůj podpis společně dva členové představenstva nebo zmocněný člen představenstva", přičemž "právo podepisovat za společnost může představenstvo převést na některého svého člena, generálního ředitele, popř. další vedoucí úředníky a prokuristy společnosti písemnou plnou mocí", a že proto se zůstavitelův nárok promlčel nejpozději dnem 30.6.2002. Platnost manažerské smlouvy ze dne 12.5.1995 ve smyslu jejího čl. VI skončila dnem 30.6.1995, neboť zůstavitel byl u žalovaného v pracovním poměru na dobu určitou "na základě pracovní smlouvy uzavřené od 1.1.1995 do 30.6.1995 a na tuto pracovní smlouvu bezprostředně tj. dne 1.7.1995 nenavázala další pracovní smlouva"; nic na tom nemění ani "případné jmenování žalobce do funkce, protože v čl. VI manažerské smlouvy je podmínkou trvání manažerské smlouvy trvání pracovní smlouvy výkonného producenta, nikoliv trvání pracovního poměru případně založeného jmenováním". Manažerská smlouva ze dne 12.5.1995 je kromě toho neplatná proto, že Ing. J. K., který ji za žalovaného "uzavřel a podepsal", k tomu neměl oprávnění.

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 25.1.2007 č.j. 5 C 435/2003-155 uložil žalovanému, aby zaplatil zůstaviteli 5.324.579,- Kč s 3% úrokem z prodlení ročně od 6.1.2005 do zaplacení, zamítl žalobu o zaplacení dalších 500.000,- Kč s 12% úrokem z prodlení ročně od 15.6.1999 do zaplacení, 12% úroku z prodlení ročně z částky 5.324.579,- Kč od 15.6.1999 do 5.1.2005 a 9% úroku z prodlení ročně z částky 5.324.579,- Kč od 6.1.2005 do zaplacení a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit zůstaviteli na náhradě nákladů řízení 307.670,56 Kč k rukám advokáta JUDr. Bohuslava Kleina a že žalovaný je povinen zaplatit České republice "na účet Obvodního soudu pro Prahu 5" na "státem zálohovaném svědečném" 210,- Kč. Z provedeného dokazování dovodil, že pracovní poměr J.. u žalovaného na základě pracovních smluv na dobu určitou ode dne 1.1.1994 ve funkci producenta byl "opakovaně navazován" a trval nepřetržitě až do 30.6.1999, že J. P. a Mgr. K. H. byli "kompetentní k úkonu", kterým bylo uznání závazku za žalovaného, že "předmětný závazek" byl vyčíslen I. M. B., který byl k tomu oprávněn, a že "práce podle manažerské smlouvy J. K. skutečně vykonal". Dohodu účastníků ze dne 15.12.1998 soud prvního stupně pokládal za "dohodu o narovnání" ve smyslu ustanovení § 259 zákoníku práce, kterou byly "nahrazeny předchozí práva a povinnosti a žalovaný se zavázal uhradit J. K. 6.324.579,- Kč"; v části, která se týkala ujednání o smluvní pokutě, je však dohoda neplatná, neboť "zákoník práce ve znění ke dni 15.12.1998 neumožňoval ujednání o smluvní pokutě", "ujednání o výši a termínu splátek v dohodě o narovnání je neurčité" a "splatnost závazku 5.324.579,- Kč nastala až poté, co byl žalovaný vyzván k plnění, což se stalo doručením žaloby žalovanému 4.1.2005 (žalovaný se proto "dostal do prodlení od 6.1.2005"). Námitku promlčení uplatněnou žalovaným soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že "lhůta k uplatnění peněžitých nároků písemně uznaných co do důvodu a výše činí 10 let a že začala běžet dnem 16.12.1998".

Po rozsudku soudu prvního stupně zůstavitel J. K. dne 29.5.2007 zemřel. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 8.10.2007 č.j. 5 C 435/2003-211 ve smyslu ustanovení § 107 o.s.ř. rozhodl, že v řízení bude na straně žalobce pokračováno s Mgr. Z. K. a J. K., ohledně nichž bylo ze zprávy notářky JUDr. Ivany Kruškové jako soudní komisařky zjištěno, že "přicházejí v úvahu jako dědicové ze zákona".

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 10.4.2008 č.j. 20 Co 59/2008-240 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, kterými bylo žalobě vyhověno, a o náhradě nákladů řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že není podložen provedenými důkazy závěr, podle kterého "pracovní poměr J. K. u žalovaného trval nepřetržitě od 1.1.1994 do 30.6.1999 na podkladě opakovaně navazovaných pracovních poměrů na dobu určitou", a uložil soudu prvního stupně, aby provedl důkazy potřebné k prokázání této skutečnosti, aby poté na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu znovu posoudil, zda byly splněny podmínky pro vznik nároku zůstavitele na odměnu sjednanou v manažerské smlouvě ze dne 12.5.1995, a aby se znovu zabýval účinky dohody účastníků ze dne 15.12.1998.

Obvodní soud pro Prahu 5 poté rozsudkem ze dne 21.5.2009 č.j. 5 C 435/2003-275 znovu uložil žalovanému, aby zaplatil "žalobci" 5.324.579,- Kč s 3% úrokem z prodlení ročně od 6.1.2005 do zaplacení, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit "žalobcům" na náhradě nákladů řízení 697.884,54 Kč k rukám advokáta Mgr. Vladimíra Mrkvičky a že žalovaný je povinen zaplatit České republice "na účet Obvodního soudu pro Prahu 5" na "státem zálohovaném svědečném" 210,- Kč. Po doplnění dokazování dovodil, že "J. K. byl v rozhodném období" zaměstnancem žalovaného, což bylo prokázáno "svědeckými výpověďmi J. P., Mgr. H. a I. M. B., potvrzením VZP a konečně samotným uznáním pohledávky". I kdyby byly "mezi stranami v době uzavření dohody 15.12.1998 sporné nároky na odměnu J. K.", byla uzavřena "dohoda o narovnání", v níž "byly nahrazeny předchozí práva a povinnosti" a v níž žalovaný "se zavázal uhradit J. K. 6.324.579,- Kč a svůj závazek výslovně uznal". Námitka promlčení uplatněná žalovaným není opodstatněná, neboť "lhůta k uplatnění peněžitých nároků písemně uznaných co do důvodu a výše činí 10 let a začala běžet dnem 16.12.1998". Ujednání o výši a termínu splátek (s výjimkou splátky 1.000.000,- Kč) soud prvního stupně označil za neurčité, a proto "splatnost závazku z narovnání ve výši 5.324.579,- Kč nastala doručením žaloby žalovanému dne 4.1.2005 a žalovaný se tak dostal do prodlení od 6.1.2005".

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.11.2009 č.j. 20 Co 391/2009-293 ve znění usnesení ze dne 15.12.2009 č.j. 20 Co 391/2009-307 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně "s opravou, že žalovaný je povinen zaplatit přiznanou částku s příslušenstvím žalobcům", a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů odvolacího řízení 111.586,- Kč k rukám advokáta Mgr. Vladimíra Mrkvičky. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dovodil, že dohoda účastníků ze dne 15.12.1998 sice není "narovnáním" ve smyslu ustanovení § 259 zákoníku práce, došlo v ní však k "řádnému uznání dluhu" ve smyslu ustanovení § 263 odst.2 zákoníku práce, neboť byla "podepsána za žalovaného k tomu oprávněnou osobou a z jejího obsahu jednoznačně vyplývá, že důvodem uznání je odměna vyplývající z čl. III mezi účastníky uzavřené manažerské smlouvy ze dne 12.5.1995 za období od 12.5.1995 do 31.12.1997" a "důvod uznání vyplývá i ze skutkových okolností uvedených v tomto uznání". Nárok zůstavitele, který byl v rozhodném období zaměstnancem žalovaného, na sjednanou odměnu proto nemůže být promlčen.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 11.9.2007 č.j. 22 Kv 1/2007-22 mu bylo povoleno vyrovnání prováděné podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o konkursu a vyrovnání") a že na skutečnost, že "mu bylo povoleno vyrovnání a probíhalo řízení o něm, za řízení upozorňoval, aniž by tomu byla věnována pozornost". Protože žalobci pohledávku do vyrovnávacího řízení nepřihlásili a protože nejde o pohledávku, u níž by bylo právo na přednostní uspokojení (nejedná se o nároky uspokojitelné kdykoliv za vyrovnacího řízení), nestali se žalobci účastníky vyrovnacího řízení. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 13.10.2009 č.j. 22 Kv 1/2007-272, které nabylo právní moci dne 2.12.2009, bylo vyrovnání potvrzeno a žalovaný povinnosti podle něho úplně a včas splnil. Žalovaný dovozuje, že pohledávka žalobců podle ustanovení § 63 odst.1 věty poslední zákona o konkursu a vyrovnání zanikla. Žalovaný dále namítá, že za řízení před soudy nebylo "dostatečně prokázáno, že v rozhodném období trval nepřetržitý pracovní poměr" zůstavitele, což bylo "předpokladem platnosti a nároků na odměnu z manažerské smlouvy". Přípustnost dovolání žalovaný dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.b) a c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, neboť soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 21.5.2009 č.j. 5 C 435/2003-275 rozhodl ve věci samé v neprospěch žalovaného stejně jako ve svém dřívějším rozsudku ze dne 25.1.2007 č.j. 5 C 435/2003-155, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 10.4.2008 č.j. 20 Co 59/2008-240 zrušen (soud prvního stupně v obou rozsudcích žalobě o zaplacení 5.324.579,- Kč s 3% úrokem z prodlení ročně od 6.1.2005 do zaplacení vyhověl). Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží [§ 237 odst.3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Žalovaný napadá rozsudek odvolacího soudu jednak z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst.2 písm.b) o.s.ř.], jednak z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst.3 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že při posuzování, zda má rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, se nepřihlíží k dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř., nemůže být kritika rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po právní stránce.

Z hlediska skutkového stavu vyšlo v projednávané věci mimo jiné za řízení najevo, že žalovaný podal dne 25.7.2007 u Krajského soudu v Ostravě návrh na vyrovnání podle zákona o konkursu a vyrovnání a že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 11.9.2007 č.j. 22 Kv 1/2007-22 bylo žalovanému vyrovnání povoleno; v usnesení mimo jiné byli všichni věřitelé žalovaného (včetně přednostních věřitelů) vyzváni, aby své nároky za žalovaným přihlásili do 4 týdnů od vyvěšení zkráceného znění usnesení na úřední desce, k němuž došlo dne 11.9.2007. Nárok zůstavitele nebyl do vyrovnání přihlášen. Podle tvrzení žalovaného bylo vyrovnání usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 13.10.2009 č.j. 22 Kv 1/2007-272, která nebylo právní moci dne 2.12.2009, potvrzeno a žalovaný povinnosti podle něho úplně a včas splnil. Za této situace bylo pro rozhodnutí sporu mimo jiné významné vyřešení právní otázky, jaký má vliv na uspokojení nároku zaměstnance z pracovněprávního vztahu skutečnost, že v době jeho projednávání v občanském soudním řízení bylo jeho zaměstnavateli povoleno vyrovnání podle zákona o konkursu a vyrovnání. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a že její posouzení je pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení podle § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání sice není opodstatněné, že však řízení před soudy je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Podá-li dlužník, u kterého jsou dány podmínky pro prohlášení konkursu, u soudu příslušného ke konkursu návrh na vyrovnání, a nejsou-li dány podmínky pro jeho zamítnutí (§ 50 odst.1 zákona o konkursu a vyrovnání), soud rozhodne o povolení vyrovnání usnesením, v němž zároveň ustaví vyrovnacího správce, nařídí vyrovnací jednání na dobu nejpozději do šesti týdnů ode dne vyvěšení usnesení na úřední desce soudu, vyzve věřitele, aby své nároky přihlásili písemně nebo ústně do protokolu do čtyř týdnů ode dne vyvěšení usnesení na úřední desce soudu a rozhodne o opatřeních, kterých je třeba k zajištění dlužníkova majetku (srov. § 50 odst.3 zákona o konkursu a vyrovnání). Ve stanovené lhůtě věřitelé, včetně přednostních věřitelů, musí přihlásit své pohledávky u soudu (§ 56 odst.1 a 3 zákona o konkursu a vyrovnání). Jsou-li splněny podmínky vypočtené v ustanovení § 60 odst.1 zákona o konkursu a vyrovnání, soud usnesením potvrdí vyrovnání, ledaže by tu byl důvod k zamítnutí potvrzení vyrovnání podle ustanovení § 61 zákona o konkursu a vyrovnání; usnesení, kterým bylo potvrzeno vyrovnání, se stane vykonatelným jeho právní mocí (§ 60 odst.2 věta první zákona o konkursu a vyrovnání). Nabylo-li usnesení o potvrzení vyrovnání právní moci a dlužník úplně a včas své povinnosti podle něho splnil, zaniká jeho povinnost splnit věřitelům část závazku, k jejímuž plnění nebyl povinen podle obsahu vyrovnání; ve stejný okamžik zaniká v plném rozsahu povinnost dlužníka plnit závazky vůči věřitelům, kteří nepřihlásili své pohledávky (§ 63 odst.1 zákona o konkursu a vyrovnání). Splněním potvrzeného vyrovnání tedy - jak vyplývá z uvedeného - zaniká dluh i tehdy, jde-li o nárok, který věřitel nepřihlásil do vyrovnání (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8.9.2010 sp. zn. 31 Cdo 1693/2008, který byl uveřejněn pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2011).

K zániku dluhu podle ustanovení § 63 odst.1 zákona o konkursu a vyrovnání dochází dnem, v němž dlužník úplně a včas splnil všechny své povinnosti podle usnesení o potvrzení vyrovnání, nejdříve samozřejmě v den, v němž usnesení o potvrzení vyrovnání nabylo právní moci. Nabylo-li tedy usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13.10.2009 č.j. 22 Kv 1/2007-272 o potvrzení vyrovnání žalovaného - jak žalovaný uvádí - právní moci dnem 2.12.2009, nemohl nastat zánik neuspokojených částí nároků přihlášených věřitelů a celého nároku nepřihlášeného věřitele před tímto dnem.

Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci, tak jak byl vytvořen v řízení před soudem prvního stupně, případně též před odvolacím soudem, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn. Právní úprava proto stanoví, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§ 241a odst.4 o.s.ř.) a že dokazování provádí dovolací soud jen k prokázání důvodů dovolání (§ 243a odst.2 věta první o.s.ř.). Tímto způsobem se zajišťuje, že skutkový základ rozhodnutí odvolacího soudu zůstane v dovolacím řízení nedotčen a že správnost rozhodnutí odvolacího soudu nebude dovolací soud posuzovat s přihlédnutím k novým skutečnostem nebo důkazům, které nebyly uvedeny (provedeny) v řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím a ke kterým odvolací soud ani nemohl přihlédnout.

Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen dne 26.11.2009. Vzhledem k tomu, že v té době usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13.10.2009 č.j. 22 Kv 1/2007-272 ještě nebylo vykonatelné a nemohl proto (zatím) nastat zánik nároků věřitelů žalovaného, i kdyby byly splněny všechny předpoklady uvedené v ustanovení § 63 odst.1 zákona o konkursu a vyrovnání, nemohl odvolací soud k případnému zániku zůstavitelova nároku za žalovaným podle ustanovení § 63 odst.1 zákona o konkursu a vyrovnání - bez ohledu na to, zda mu to umožňovala ustanovení § 205a odst.1, § 211a a § 212a odst.3 o.s.ř. - přihlédnout, a tedy ani dovolací soud k němu nemohl vzít zřetel. Skutečnost, zda nárok, který byl žalobcům přiznán rozsudky soudů obou stupňů, případně zanikl podle ustanovení § 63 odst.1 zákona o konkursu a vyrovnání, tedy nebyla v řízení před soudy významná a odvolací soud proto neporušil zákon, když s ní v napadeném rozsudku neuvažoval.

Za dovolacího řízení však vyšlo najevo, že řízení před soudy je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Zůstavitel J. K. - jak bylo soudy zjištěno - v průběhu řízení dne 29.5.2007 zemřel. Soud prvního stupně usnesením ze dne 8.10.2007 č.j. 5 C 435/2003-211 rozhodl, že v řízení bude na straně žalobce pokračováno s Mgr. Z. K. a J.K.; vycházel přitom ze zprávy notářky JUDr. I. K. jako soudní komisařky, podle níž Mgr. Z. K. a J. K. "přicházejí v úvahu jako dědicové ze zákona". Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí ve věci samé významné posouzení toho, jaký je vztah zůstavitelových dědiců k jeho majetku.

Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (srov. § 460 občanského zákoníku). K nabytí dědictví zůstavitelovým dědicem však nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a rozhodnuto, že řízení o dědictví se zahajuje i bez návrhu a že v řízení o dědictví musí být projednán také majetek, který při původním projednání a rozhodnutí dědictví nebyl znám (nebyl zjištěn). Podle usnesení soudu o potvrzení dědictví nebo o vypořádání dědiců se nabývá dědictví s účinností ke dni smrti zůstavitele. V době od smrti zůstavitele až do potvrzení dědictví nebo vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu tu nemůže být jistota, s jakým výsledkem řízení o dědictví skončí (zejména, kdo se stane zůstavitelovým dědicem a jak bude vypořádáno dědictví mezi více zůstavitelovými dědici). Zanechal-li zůstavitel více dědiců, projevuje se stav, jaký tu vzniká v době od smrti zůstavitele až do vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu, také v jejich vzájemných vztazích k majetku patřícímu do dědictví. Musí být vzato v úvahu, že vypořádání dědiců má sice účinky ke dni smrti zůstavitele, že však do vypořádání pravomocným usnesením soudu není jisté, jak budou jejich práva a povinnosti k dědictví upravena. Uvedený "zvláštní" vztah dědiců k zůstavitelově majetku má mimo jiné za následek, že až do vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (všech věcí a majetkových práv zůstavitele) a že z právních úkonů, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech. Ve sporech s jinými osobami, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, se uvedený vztah dědiců k zůstavitelově majetku projevuje tím, že mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§ 91 odst.2 o.s.ř.), neboť jde o taková společná práva a povinnosti, že se rozhodnutí ve sporu musí vztahovat na všechny dědice. To, co bylo výše uvedeno, platí nejen v případě, že se provádí vypořádání celého zůstavitelova majetku. Obdobně to platí i tehdy, jestliže se vypořádání dědictví provádí dodatečně, protože původní řízení o dědictví bylo zastaveno z důvodu, že zůstavitel nezanechal majetek nebo že zanechal majetek jen nepatrné hodnoty. Uvedené se uplatní obdobně také tehdy, jestliže se po právní moci rozhodnutí, jímž bylo původní řízení o dědictví skončeno, objeví nějaký nový (v původním dědickém řízení neznámý) zůstavitelův majetek. Z uvedeného tedy vyplývá, že, zanechal-li zůstavitel více dědiců, nebylo-li dědictví mezi nimi vypořádáno ohledně věci, o kterou jde v občanském soudním řízení vedeném s jinou osobou (osobou, která není zůstavitelovým dědicem), a byla-li příčinou tohoto stavu skutečnost, že v dědickém řízení (popřípadě v původním dědickém řízení) nebyl tento majetek znám (řízení o dědictví bylo pro nedostatek majetku zastaveno nebo tento majetek nebyl v řízení o dědictví projednán, protože nebyl zjištěn), jsou až do vypořádání dědictví ohledně této věci všichni dědici považováni za vlastníky této věci; z právních úkonů týkajících se této věci jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech, a v řízení, v němž jde o tuto věc, mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§ 91 odst.2 o.s.ř.) [srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.11.1999 sp. zn. 21 Cdo 1820/99, uveřejněný pod č. 67 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000].

Došlo-li k vypořádání dědiců pravomocným usnesením o dědictví, je nepochybné, že došlo k úpravě práv a povinností dědiců k dědictví a že tedy stav nejistoty o zůstavitelově majetku tím byl odstraněn; dědictví nabyl buď jediný dědic nebo zůstavitelův majetek připadl více dědicům na základě schválené dohody dědiců nebo podle potvrzení nabytí dědictví podle dědických podílů. Vypořádání dědictví se projevuje rovněž tím, že každý z více dědiců je vlastníkem jen nabyté části dědictví a že jen on sám je oprávněn a povinen vůči jiným osobám z právních úkonů týkajících se tohoto majetku. Ve sporech s jinými osobami, týkajících se nabyté části dědictví, se uvedený vzájemný vztah více dědiců projevuje v tom, že mají postavení tzv. samostatných společníků (§ 91 odst.1 o.s.ř.), a to v takovém poměru, v jakém nabyli dědictví (nárok zůstavitele, který je předmětem řízení).

Usnesení o tom, s kým bude v řízení pokračováno na místě zemřelé fyzické osoby jako s dědicem (§ 107 o.s.ř.), soud podle ustálené judikatury soudů přijímá s výhradou změny poměrů; soud proto vždy znovu rozhodne o tom, s kým bude v řízení pokračováno (a změní v tomto směru své předchozí usnesení), jakmile se po vydání usnesení změní okolnosti rozhodné o závěr o dědickém právu, popřípadě o tom, komu podle pravomocného usnesení o dědictví nebo z jiného důvodu svědčí právo nebo povinnost zůstavitele, o něž v řízení jde (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.7.2010 sp. zn. 21 Cdo 220/2009, který byl uveřejněn pod č. 32 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011).

Soudy v projednávané věci učinily závěr o tom, komu je třeba přiznat zůstavitelův pracovněprávní nárok proti žalovanému, jen na základě zprávy notářky JUDr. I. K. jako soudní komisařky ze dne 3.8.2007, podle které Mgr. Z. K. a J. K. "přicházejí v úvahu jako dědicové ze zákona", aniž by v dalším průběhu řízení dále zjišťovaly, zda a (případně) jak bylo vypořádáno zůstavitelovo dědictví pravomocným usnesením soudu, zejména, kdo se stal podle usnesení o dědictví zůstavitelovým dědicem a kdo (popřípadě v jakém poměru) nabyl nárok, který byl předmětem řízení před soudy; pochybení v tomto směru se projevilo též v tom, že soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 21.5.2009 č.j. 5 C 435/2003-275 nárok přisoudil "žalobci", ačkoliv podle záhlaví rozsudku pokládal za žalobce dvě osoby (Mgr. Z. K. a J. K.), a že odvolací soud teprve v usnesení ze dne 15.12.2009 č.j. 20 Co 391/2009-307 provedl opravu, podle níž "žalovaný je povinen zaplatit přiznanou částku s příslušenstvím žalobcům", přičemž pro takové rozhodnutí, které by bylo na místě, jen kdyby do vyhlášení napadeného rozsudku řízení o dědictví po J. K. nebylo skončeno nebo kdyby v tomto řízení nebyl vypořádán nárok, který je předmětem projednávané věci, neměl žádnou oporu ve zjištění výsledků řízení o dědictví po J. K. Tím, že soudy ve věci samé rozhodly, aniž by jim byl znám stav řízení o dědictví po J. K. a aniž by případné změny, k nimž došlo (mohlo dojít) po vydání usnesení soudu prvního stupně ze dne 8.10.2007 č.j. 5 C 435/2003-211, zohlednily tím, že by znovu rozhodly o tom, s kým bude v řízení pokračováno (a změnily v tomto směru dosavadní usnesení), zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; Nejvyšší soud ČR k ní ve smyslu ustanovení § 242 odst.3 věty druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání.

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky ho (spolu s "opravným" usnesením) zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí též na rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 5) k dalšímu řízení (§ 243b odst.3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. listopadu 2011

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r. předseda senátu