21 Cdo 2620/2016
Datum rozhodnutí: 15.05.2017
Dotčené předpisy: § 263 odst. 3 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 30.09.2003



21 Cdo 2620/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně WOODCOTE CZ, a.s. , se sídlem v Praze 8, U Pekařky č. 281/3, IČO 61860085, zastoupené Mgr. Petrem Pytlíkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Thámova č. 181/20, proti žalovanému Ing. A. S. S. , zastoupenému Mgr. Petrem Saskou, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí č. 207/34, o 292.378,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 41 C 56/2005, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. listopadu 2015 č.j. 10 Co 332/2014-197, takto:

Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně (WOODCOTE speciální produkty, s.r.o. se sídlem v Praze 9, Nedokončená č. 1236, IČO 26018811, od 13.8.2008 v likvidaci ) se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 15.11.2005 domáhala, aby jí žalovaný zaplatil na náhradě škody 292.378,- Kč s 3% úroky z prodlení od 10.9.2004 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že na základě dohody o bezplatném poskytování služebního automobilu zn. Škoda Octavia Elegance SPZ 2A2 0695, uzavřené dne 5.2.2003 mezi žalobkyní jako zaměstnavatelkou a žalovaným jako zaměstnancem, užíval žalovaný uvedený automobil ke služebním i soukromým účelům. Dne 2.4.2003 žalovaný při řízení tohoto vozu zavinil pod vlivem alkoholu dopravní nehodu, při které byl automobil vážně poškozen. Opravu automobilu zajišťovala firma AUTOKOMPLEX MENČÍK, která si za opravu vyúčtovala částku 442.378,- Kč, na niž dne 24.11.2003 vystavila žalobkyni fakturu se splatností 8.12.2003, a žalobkyně tuto částku zaplatila. Dne 3.9.2003 účastníci uzavřeli dohodu, ve které žalovaný uznal svou odpovědnost za dopravní nehodu a zavázal se uhradit žalobkyni ve splátkách vzniklou škodu v celé její výši. Přesná výše škody byla žalovanému sdělena dopisem žalobkyně ze dne 9.9.2004. Žalovaný však dosud uhradil pouze část svého dluhu ve výši 150.000 a zbytek ve výši 292.378,- Kč přes výzvy žalobkyně odmítá uhradit.

Okresní soud v Teplicích (poté, co usnesením ze dne 24.3.2009 č.j. 41 C 56/2005-100 připustil, aby na místo dosavadní žalobkyně vstoupila do řízení obchodní společnost WOODCOTE CZ, a.s., se sídlem v Praze 8, U Pekařky č. 281/3, IČO 61860085) mezitímním rozsudkem ze dne 3.5.2011 č.j. 41 C 56/2005-119 rozhodl, že nárok žalobkyně je, co do základu, důvodný . Vycházel ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 11.9.2009 sp. zn. 5 T 252/2004 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27.10.2010 sp. zn. 6 To 40/2010, který nabyl právní moci dne 27.10.2010, byl žalobce uznán vinným, že dne 2.4.2003 řídil osobní automobil zn. Škoda Octavia Elegance SPZ 2A2 0695 po předchozím požití alkoholu (rozborem krve zjištěno nejméně 2,06 g/kg alkoholu v krvi), nezvládl řízení a narazil do před ním jedoucí jízdní soupravy, na níž způsobil škodu ve výši téměř 500.000,- Kč, čímž spáchal trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle ustanovení § 201 písm. d) tr. zák. Protože soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal , dospěl soud prvního stupně k závěru, že jsou dány všechny předpoklady odpovědnosti za škodu, tj. protiprávní jednání při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, vzniklá škoda, příčinná souvislost a zavinění žalovaného . Námitku promlčení vznesenou žalovaným odmítl s odůvodněním, že nárok byl uznán co do důvodu a výše a promlčecí lhůta činí 10 let .

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 26.2.2013 č.j. 10 Co 479/2011-131 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V první řadě vytkl soudu prvního stupně, že ačkoliv připustil vstup společnosti WOODCOTE CZ, a.s do řízení na místo dosavadní žalobkyně, nadále jednal s původní žalobkyní, aniž by nové žalobkyni umožnil realizaci jejích procesních práv. Soudu prvního stupně uložil, aby se v dalším řízení nejprve zabýval námitkou žalovaného o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 11.12.2008, na jejímž základě soud prvního stupně připustil vstup výše jmenované společnosti do řízení, a jestliže - za předpokladu platnosti této smlouvy bude postavena najisto aktivní věcná legitimace (nové) žalobkyně, aby zopakoval dokazování, případně provedl nové důkazy, a dále aby se neopomenul důsledně vypořádat s odvolacími námitkami žalovaného, včetně vznesené námitky promlčení.

Okresní soud v Teplicích poté rozsudkem ze dne 20.3.2014 č.j. 41 C 56/2005-180 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 62.647,75 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Sasky. Dospěl k závěru, že za situace, kdy bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně oznámila postoupení pohledávky žalovanému dopisem ze dne 21.12.2008, který byl žalobci doručen dne 5.1.2009, došlo platně ke změně věřitele a aktivní věcná legitimace (nové) žalobkyně je dána. Podle názoru soudu prvního stupně dvouletá subjektivní promlčecí doba k uplatnění žalovaného nároku (§ 263 odst. 3 zák. práce) počala žalobkyni běžet nejpozději dnem 3.9.2003 , kdy byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřena dohoda, v níž žalovaný uznal co do důvodu svůj závazek k náhradě škody, která (jak se uvádí v článku II. této dohody) je předběžně odhadnuta na výši 410.000,- Kč s tím, že výše škody bude věřitelem upřesněna do čtyř měsíců od podpisu této smlouvy a sdělena dlužníkovi . Jelikož uvedenou dohodu ze dne 3.9.2003, v níž nebyla uvedena konečná výše škody 442.378,- Kč, která v době uzavření dohody nebyla ani žalobkyni (její právní předchůdkyni) známa , lze podle judikatury dovolacího soudu považovat za uznání závazku žalovaného pouze co do důvodu, ale nikoli co do výše , nemůže tato dohoda mít účinky uznání dluhu ve smyslu § 558 obč. zák. a neprodlužuje promlčecí dobu na deset let . Protože k promlčení předmětného závazku žalovaného tedy došlo nejpozději 3.9.2005, byla žaloba v této věci podána opožděně.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 3.11.2015 č.j. 10 Co 332/2014-197 rozsudek soudu prvního stupně opět zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud posoudil odlišně od soudu prvního stupně otázku promlčení žalobou uplatněného nároku. Vycházel přitom z názoru vyjádřeného v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.8.2009 sp. zn. 21 Cdo 3207/2008, podle kterého pro počátek dvouleté subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na náhradu škody je rozhodné, kdy se zaměstnavatel doví o vzniklé škodě a nikoliv o škodní události , přičemž jde-li o škodu vzniklou zaměstnavateli zaplacením peněžité částky odepsáním z peněžního účtu, může k této škodě dojít teprve odepsáním částky z účtu plátce u peněžního ústavu . Vzhledem k tomu, že v daném případě bylo v řízení prokázáno, že k události, z níž žalobkyni vznikla škoda, došlo sice dne 2.4.2003, avšak k odepsání částky 442.378,- Kč z peněžního účtu žalobkyně (její právní předchůdkyně), a tím ke vzniku škody, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu a okamžiku rozhodného pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle § 293 odst. 3 věta první zák. práce, došlo dne 17.12.2003 , a žaloba byl podána dne 15.11.2005, nemohlo podle názoru odvolacího soudu v posuzované věci dojít k marnému uplynutí promlčecích lhůt, tedy ani dvouleté subjektivní, ani tříleté objektivní. Za této situace shledal odvolací soud posouzení, zda dohodou ze dne 3.9.2003 došlo k přerušení promlčecích lhůt, za zcela nadbytečné a soudu prvního stupně uložil, aby se v dalším řízení zabýval výší škody, k níž nebylo vedeno dostatečné dokazování.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítal, že odvolací soud v projednávané věci nesprávně posoudil počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu škody způsobené zaměstnancem zaměstnavateli a při řešení této otázky se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Zdůraznil, že rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.8.2009 sp. zn. 21 Cdo 3207/2008, na které odvolací soud odkazuje, řeší situaci, kdy se majetek poškozeného zmenšil teprve zaplacením ručitelského závazku, zatímco v projednávané věci došlo ke snížení hodnoty majetku žalobkyně již jeho poškozením při škodní události samé. Na projednávanou věc tak podle názoru dovolatele analogicky dopadají např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.7.2007 sp. zn. 21 Cdo 2423/2006, podle kterého je třeba při zkoumání počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu škody vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniku škody; nemusí jít přitom o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), nýbrž postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými disponuje, byly způsobilé takový závěr o možném vzniku škody a možné odpovědnosti učinit. O škodě se pak poškozený dozví tehdy, jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah, přičemž není potřebné, aby znal rozsah (výši) škody přesně, například na základě odborného posudku. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrzuje , a žalobkyni uložil nahradit žalovanému náklady řízení před soudem odvolacím i dovolacím.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen o.s.ř. ), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. - nepodléhá), že žalovanému, který v době od 5.11.2002 do 31.8.2003 pracoval u žalobkyně (její právní předchůdkyně) na pozici produktového manažera, byl na základě dohody se žalobkyní (její právní předchůdkyní) uzavřené dne 5.2.2003 poskytnut pro služební a soukromé účely osobní automobil zn. Škoda Octavia Elegance SPZ 2A2 0695. Dne 2.4.2003 během návratu ze služební cesty kolem 22:50 hod. žalovaný při řízení tohoto vozidla pod vlivem alkoholu zavinil dopravní nehodu, při které byl služební automobil značně poškozen. Opravu služebního automobilu provedl Z. M., podnikající pod firmou AUTOKOMPLEX MENČÍK, který dne 4.8.2003 vystavil žalobkyni (její právní předchůdkyni) zálohovou (proforma) fakturu na částku 410.000,- Kč. Dne 3.9.2003 uzavřela žalobkyně (její právní předchůdkyně) se žalovaným dohodu, v níž žalovaný uznal co do důvodu svůj závazek k náhradě škody na předmětném služebním automobilu, která (jak se uvádí v článku II. této dohody) je předběžně odhadnuta na výši 410.000,- Kč s tím, že výše škody bude věřitelem upřesněna do čtyř měsíců od podpisu této smlouvy a sdělena dlužníkovi . Fakturou č. 333999 ze dne 24.11.2003 vyfakturoval Z. M. žalobkyni (její právní předchůdkyni) za opravu poškozeného služebního automobilu SPZ 2A2 06-95 OCTAVIA částku 442.378,- Kč, kterou žalobkyně zaplatila dne 17.12.2003. Dopisem ze dne 9.9.2004 žalobkyně (její právní předchůdkyně) sdělila žalovanému, že skutečná výše škod vzniklých z dopravní nehody činí celkem 442.379,- Kč . Protože žalovaný dosud uhradil pouze 150.000,- Kč, domáhá se žalobkyně zaplacení zbývajících 292.378,- Kč žalobou podanou u Okresního soudu v Teplicích dne 15.11.2005.

Za tohoto skutkového stavu řešil odvolací soud jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku mimo jiné (dovolatelem vymezenou) právní otázku, od kdy počíná běžet subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody způsobené na věci. Vzhledem k tomu, že při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalovaného je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že k poškození předmětného automobilu došlo dne 2.4.2003 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.2003 (tedy přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 274/2003 Sb., kterým se mění některé zákony na úseku ochrany veřejného zdraví) - dále jen zák. práce .

Podle ustanovení § 261 odst. 1 zák. práce nárok se promlčí, jestliže nebyl uplatněn u soudu ve lhůtě v tomto zákoníku stanovené. K promlčení se přihlédne, jen jestliže se ten, vůči němuž se nárok uplatňuje, promlčení dovolá; v takovém případě nelze promlčený nárok účastníku, který jej uplatňuje, přiznat.

Podle ustanovení § 262 odst. 1 zák. práce lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.

Podle ustanovení § 263 odst. 3 zák. práce lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody činí dva roky; počne běžet ode dne, kdy se poškozený doví o tom, že škoda vznikla, a o tom, kdo za ni odpovídá. Nárok na náhradu škody se však promlčí, nebyl-li uplatněn ve lhůtě tří let, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, deseti let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

Počátek promlčecí lhůty v pracovněprávních vztazích je obecně (objektivně) určen ustanovením § 262 odst. 1 zák. práce, podle něhož lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Takto vymezený počátek je vymezen objektivně, nezávisle na poškozeném zaměstnanci (srov. slovo mohlo ). Běh promlčecí lhůty tedy počne ode dne, kdy by obecně každý mohl právo uplatnit, jinak řečeno - kdy mohl podat žalobu (actio nata), přičemž není rozhodující, zda snad daný subjekt byl v situaci, která mu uplatnění práva znemožňovala (nevěděl o právu, výkon práva mu znemožňovala nemoc apod.). Jde tedy o objektivně určený počátek běhu promlčecí lhůty, který se odvíjí od právních skutečností popř. událostí, jejichž vznik či existence jsou nezávislé na úrovni vědomí (znalostí) oprávněného účastníka odpovědnostního vztahu.

Vedle této tzv. objektivní lhůty zákon stanoví k uplatnění nároků z odpovědnostních práv také lhůtu subjektivní, u níž je směrodatný subjektivně určený počátek. Obě dvě promlčecí lhůty (objektivní a subjektivní) počínají běžet a končí nezávisle na sobě. Obecně však platí, že nárok na náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní; marným uplynutím jedné z těchto lhůt se nárok promlčuje, i když poškozenému ještě běží i druhá promlčecí lhůta.

Subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody činí dva roky a počíná běžet ode dne, kdy se poškozený dozví o tom, že škoda vznikla, a o tom, kdo za ni odpovídá; oba uvedené předpoklady musí být splněny kumulativně. O škodě se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné případně též určit alespoň přibližně výši škody v penězích); není potřebné, aby znal rozsah (výši) škody přesně, což vyplývá i z toho, že se výše škody zjišťuje v soudním řízení a definitivní závazný závěr o ní je obsažen až v pravomocném rozsudku. O tom, kdo za škodu odpovídá, se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti rozhodné pro vymezení odpovědného subjektu. Při zkoumání, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného; nemusí však jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), nýbrž postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé takový závěr o možném vzniku škody a možné odpovědnosti škůdce učinit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13.11.2008 sp. zn. 21 Cdo 2958/2007, uveřejněný pod poř. č. 80 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.7.2007 sp. zn. 21 Cdo 2423/2006, uveřejněný pod poř. č. 159 v časopise Soudní judikatura, ročník 2007).

Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty není významné, kdy se zaměstnavatel dozví o škodní události, nýbrž rozhodující je, kdy se dozví o již vzniklé škodě. Jeho názor, že v daném případě došlo ke vzniku škody na majetku žalobkyně (její právní předchůdkyně) teprve v okamžiku odepsání částky 442.378,- Kč z jejího peněžního účtu dne 17.12.2003 , kterou vynaložila na opravu poškozeného automobilu, však sdílet nelze.

Podle právní teorie i soudní praxe se škodou rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná (vyčíslitelná) všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Skutečnou škodou (§ 179 odst. 1 zák. práce) je nastalé zmenšení majetku poškozeného zaměstnavatele oproti stavu před škodnou událostí. Je mimo pochybnost, že, jde-li o škodu vzniklou poškozenému zaměstnavateli zaplacením peněžité částky odepsáním z peněžního účtu [např. zaplacením majetkové sankce (pokuty) nebo ručitelského závazku], může k této škodě dojít teprve odepsáním této částky z peněžního účtu u plátce peněžního ústavu, neboť teprve tehdy dochází ke zmenšení majetku poškozeného (k tomu srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 18.2.1974 sp. zn. 5 Cz 12/74, uveřejněný pod poř. č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1975, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.8.2009 sp. zn. 21 Cdo 3207/2008, na který jak vyplývá z dále uvedeného výkladu v projednávané věci nepřípadně odkazuje odvolací soud).

V posuzovaném případě, kdy se jedná o škodu způsobenou žalobkyni poškozením věci (osobního automobilu), je však situace odlišná. Skutečná škoda na věci představuje takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného zaměstnavatele oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je nutno vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu. Je-li poškozený zaměstnavatel vlastníkem věci, zahrnuje jeho majetkový stav také hodnotu věci před poškozením; v důsledku poškození případně úplného zničení či ztráty věci nutně dochází i ke zmenšení majetkového stavu, jehož obnovení vyžaduje prostředky odpovídající rozsahu poškození (zničení či ztráty) věci. Poškození vozidla při dopravní nehodě nepochybně představuje vznik skutečné škody na věci, neboť majetkový stav poškozeného se (již v okamžiku poškození) snižuje právě o hodnotu, kterou v důsledku poškození vozidlo ztrácí. Skutečná škoda zde spočívá ve snížení hodnoty vozu, vyčíslitelném též cenou provedené opravy. Škoda na věci (vozidle) však poškozenému vzniká bez ohledu na to, jak s poškozenou věcí (vozidlem) dále naloží, tedy zda ji opraví či nikoliv, neboť touto škodou je již zmíněné snížení majetkového stavu (k tomu obdobně srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24.1.2001 sp. zn. 25 Cdo 2146/2000, ze dne 28.2.2017 sp. zn. 25 Cdo 3019/2015 nebo ze dne 22. 3.2016, sp. zn. 25 Cdo 5173/2015). Z toho vyplývá, že, je-li v důsledku škodní události poškozena (zničena či ztracena) určitá věc, vzniká poškozenému škoda (zmenšení majetkového stavu) již v okamžiku, kdy k poškození (zničení či ztrátě) věci došlo; okolnost zda, popř. kdy poškozený vynaložil peněžní prostředky na opravu věci, přitom není významná.

Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že poškozené žalobkyni vznikla škoda na předmětném služebním automobilu zn. Škoda Octavia SPZ 2A2 0695 ji v okamžiku jeho poškození dne 2.4.2003 při dopravní nehodě zaviněné žalovaným, bez ohledu na to, kdy vynaložila peněžní prostředky na jeho opravu. O odpovědném subjektu (žalovaném) nebylo od počátku pochyb. Protože pro podání žaloby o náhradu škody postačuje jak bylo uvedeno již výše - i jen orientační (přibližná) znalost rozsahu (výše) škody, je zřejmé, že vědomost o (již) vzniklé škodě žalobkyně nabyla nejpozději dne 9.3.2003, kdy uzavřela se žalobcem dohodu, v níž je škoda na předmětném služebním automobilu (zřejmě na základě zálohové faktury vystavené dne 8.2.2003 firmou, která provedla opravu tohoto automobilu) předběžně odhadnuta na výši 410.000,- Kč . Za tohoto stavu je odůvodněn závěr, že nejpozději od tohoto okamžiku (tj. od 9.3.2003), kdy žalobkyně měla k dispozici všechny potřebné skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit jednak vznik škody, včetně jejího přibližného rozsahu, a jednak odpovědný subjekt, je třeba odvíjet počátek běhu dvouleté subjektivní promlčení lhůty k uplatnění nároku na náhradu škody, jíž se žalobkyně v tomto řízení domáhá.

Dovodil-li odvolací soud, že žalobkyni počala plynout subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku, který je předmětem této žaloby, teprve od okamžiku, kdy z jejího účtu odešly peněžní prostředky určené na úhradu opravy poškozeného vozidla, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Veden nesprávným právním názorem se odvolací soud již nezabýval tím, jaký vliv na délku promlčecí lhůty z hlediska ustanovení § 263 odst. 2 zák. práce by eventuelně mohla mít dohoda účastníků uzavřená dne 9.3.2003. Nepřehlédne přitom, že obsahem dohody je nárok žalobkyně vyplývající z (bývalého) pracovněprávního vztahu se žalovaným, a proto je ji třeba posoudit podle pracovněprávních předpisů.

Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu není správné, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky je zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. května 2017 JUDr. Zdeněk Novotný předseda senátu