21 Cdo 2619/2005
Datum rozhodnutí: 18.01.2007
Dotčené předpisy:




21 Cdo 2619/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně H. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému označenému jako M. ú. V. , zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 2 C 57/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. července 2005, č.j. 5 Co 1437/2005-146, takto:

I. Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 30. března 2005, č.j. 2 C 57/2004-126, se zrušují a řízení se zastavuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení a dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :



Dopisem ze dne 28.1.2004 žalovaný (M. ú. V. jeho tajemnice V. B.) sdělil žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru pro závažné porušení pracovní kázně ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce (s tím, že uvedená porušení pracovní kázně by bylo možno hodnotit rovněž jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce a odůvodňovalo by okamžité zrušení pracovního poměru ). Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobkyně dne 15.1.2004 oznámila ústně své nadřízené paní I. M., že jí někdo odcizil z její neuzamčené kanceláře její peněženku, v níž údajně kromě své osobní hotovosti měla uloženy rovněž hotové peníze, které vybrala od občanů za správní poplatky , přičemž výši odcizené částky vybrané za správní poplatky několikrát změnila , a následně provedenou inventurou bylo vyčísleno manko ve výši 6.080,- Kč, když současně bylo zjištěno, že z této sumy připadá částka 1.710,- Kč na správní poplatky vybrané žalobkyní od občanů ještě v kalendářním roce 2003, které žalobkyně do hlavní pokladny městského úřadu dosud neodvedla . Tímto jednáním žalobkyně porušila bod III, článku 15, písm. f) pracovního řádu ze dne 1.1.2001, bod 5 vnitroorganizační směrnice pro vedení účetnictví a majetku ze dne 19.2.2001, a dále měla neoprávněně peníze vybrané od občanů za správní poplatky uloženy mezi svými osobními penězi.



Žalobkyně se (žalobou podanou dne 26.5.2004 u Okresního soudu ve Strakonicích) domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že s interními předpisy žalovaného, jejichž porušení je jí vytýkáno, nebyla řádně seznámena, a že žalovaný jí nevytvořil řádné podmínky pro péči o svěřené hodnoty; jeho postup hodnotí jako diskriminační. Dopisem ze dne 25.3.2004 oznámila žalovanému, že trvá na tom, aby ji dále zaměstnával. Jako žalovaného v žalobě označila M. ú. V. .

Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 30.3.2005, č.j. 2 C 57/2004-126, určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 28.1.2004, kterou dal žalovaný žalobkyni, je neplatná, a rozhodl, že žalovaný je povinen uhradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 11.156,- Kč k rukám zástupce žalobkyně . Vycházeje ze zjištění, že žalobkyně, která pracovala u žalovaného jako matrikářka, porušila povinnost zamykat kancelář v době své nepřítomnosti a povinnost odvést přijatou hotovost do hlavní pokladny nejpozději dva dny před koncem běžného měsíce (uložené jí pracovním řádem a směrnicí pro vedení účetnictví, s nimiž byla prokazatelně seznámena) a že měla peníze vybrané na správních poplatcích od občanů uloženy ve své peněžence mezi svými osobními penězi, dospěl k závěru, že žádné ze tří porušení pracovní kázně vytýkaných žalobkyni v posuzované výpovědi z pracovního poměru nedosahuje intenzity závažného porušení pracovní kázně ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce, a proto je výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni neplatná. Přihlédl zejména k tomu, že k porušení povinnosti uzamykat kancelář nedošlo ojediněle pouze u žalobkyně, ale jednalo se o víceméně obvyklý jev , že porušování povinnosti odvádět peníze do pokladny nejpozději dva dny před koncem běžného měsíce bylo ze strany žalovaného tolerováno a jednalo se o běžnou praxi, a k tomu, že nebylo prokázáno, že by žalobkyně měla konkrétně vymezeno, kde a jakým způsobem má peníze vybrané od občanů přechovávat. Žalovaného soud prvního stupně v záhlaví rozsudku označil jako M. ú. ve V.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20.7.2005, č.j. 5 Co 1437/2005-146, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.071,- Kč k rukám právního zástupce . Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že k porušení pracovní kázně ze strany žalobkyně sice došlo, že však ve všech třech skutcích vytýkaných jí ve výpovědi z pracovního poměru šlo o méně závažná porušení pracovní kázně, která i v jejich souhrnu nelze označit za závažné porušení pracovní kázně, a že tedy výpovědní důvod pro závažné porušení pracovní kázně podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce není dán; kdyby měl obstát důvod méně závažných porušení pracovní kázně podle citovaného ustanovení, žalovaný neprokázal, že v době posledních šesti měsíců v souvislosti s méně závažnými porušeními pracovní kázně žalobkyni písemně upozornil na možnost výpovědi. Při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně odvolací soud přihlédl ke zjištěním soudu prvního stupně o chodu a organizaci práce u žalovaného, o toleranci různých praktik, např. o odevzdávání celých vyplněných bloků na poplatky , k tomu, že žalobkyni bylo nepříliš přesným písemným přípisem z 22.1.2003 zakázáno uzamykat kancelář v pracovní době , že v dosavadní praxi při vybírání správních poplatků žalovaný žalobkyni toleroval a že žalobkyně nezpůsobila žalovanému žádnou škodu, když chybějící částku na poplatcích doplnila . Odvolací soud (stejně tak jako soud prvního stupně) - jak vyplývá ze záhlaví jeho rozsudku - za žalovaného považoval M. ú. ve V.



Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost a důvodnost spatřuje v otázce přístupu soudů k hodnocení závažnosti porušení pracovní kázně, jeho intenzity a tedy i stanovení onoho patřičného zákonného stupně porušení pracovní kázně pro účely ukončení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele výpovědí z použitého kvalifikovaného důvodu podle lit. f) odst. 1 § 46 zák. práce . Nesouhlasí s hodnocením stupně intenzity porušení pracovní kázně žalobkyní, jak bylo provedeno soudy, a se závěry soudů, že v případě posuzované výpovědi z pracovního poměru se jedná o pouhá méně závažná porušení pracovní kázně, která ani ve svém souhrnu nelze označit za závažné porušení pracovní kázně a která tedy nejsou výpovědním důvodem podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Zdůrazňuje zejména to, že žalobkyně, která vykonávala svou pracovní činnost jako úředník-zaměstnanec s uzavřenou hmotnou odpovědností, tím, že nerespektovala vnitroorganizační směrnici a nepodrobila se výslovnému příkazu nadřízené, když neodevzdala od občanů vybranou peněžní hotovost v určeném termínu do 30. prosince 2003, tuto hotovost dále zadržovala a užívala pro svou osobní spotřebu smísenou se svými osobními penězi v soukromé peněžence , kterou nezajistila proti ztrátě či odcizení, porušovala kromě příslušné směrnice a příkazu nadřízené rovněž ustanovení trestního zákona (§ 247, § 248), respektive (vzhledem k výši škody 1.710,- Kč, která byla nižší než 5.000,- Kč) zákona o přestupcích (§ 50 odst. 1) a zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků (§ 16); uvedené jednání žalobkyně označuje lstivým a podvodným a dovozuje, že žalobkyně v důsledku ztráty hotovosti ve výši 1.710,- Kč či v důsledku nezajištění řádné ochrany své peněženky a v ní uložené cizí peněžní hotovosti narušila důvěryhodnost územního samosprávného celku a jednala v rozporu s jeho zájmy. Protože napadeným rozhodnutím je podle názoru žalovaného řešena právní otázka hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně v rozporu s hmotným právem a rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci, navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.3.2005 (dále jen o.s.ř. ), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl sice vydán po 1.4.2005 (dne 20.7.2005), avšak - vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 30.3.2005 - po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. Část první, Čl. II bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].

Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

V projednávané věci odvolací soud řešil právní otázku výkladu ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce z hlediska otázky intenzity porušení pracovní kázně a způsobu hodnocení míry této intenzity. Tuto právní otázku odvolací soud posoudil - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku v rozporu s hmotným právem a s ustálenou judikaturou soudů, neboť nesprávně vyložil podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy [obsažené v ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce] a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo chování stanovené její dispozicí (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, ročník 1996, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.1.2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001). Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že rozhodnutí soudů jsou postižena vadou řízení podle ustanovení § 229 odst.1 písm. b) o.s.ř.

Vadou řízení (zmatečností) podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. b) o.s.ř. trpí pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení. K uvedené vadě řízení, je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, i když nebyla v dovolání uplatněna (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Z obsahu spisu vyplývá, že v posuzované věci žalobkyně v žalobě označila za žalovaného M. ú. V. .

Podle ustanovení § 19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.

Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a povinnosti, která zákon přiznává účastníkům. Způsobilost být účastníkem řízení má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu). Způsobilost být účastníkem řízení tedy mají fyzické osoby (jejich způsobilost mít práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích jako zaměstnanci vyplývá z ustanovení § 11 odst.1 a 2 zák. práce a jako zaměstnavatelé z ustanovení § 8a věty první zák. práce), právnické osoby (srov. § 8 odst. 1 zák. práce), organizační jednotka zaměstnavatele, stanoví-li to zvláštní předpisy, popřípadě stanovy (srov. § 8 odst. 2 zák. práce) a stát (Česká republika); je-li stát (Česká republika) účastníkem pracovněprávních vztahů, je právnickou osobou (srov. § 8b odst.1 zák. práce) a jedná za něj příslušná organizační složka státu (srov. § 8b odst. 2 zák. práce). Ten, kdo nemá podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu), je způsobilým účastníkem řízení, jen jestliže mu zákon tuto způsobilost přiznává.

Způsobilost být účastníkem řízení splývá s hmotněprávní způsobilostí mít práva a povinnosti. Z výše uvedeného vyplývá, že v pracovněprávních vztazích způsobilost mít práva a povinnosti mají právnické osoby a že jejich organizační jednotky mohou mít tuto způsobilost jen tehdy, stanoví - li to zvláštní předpisy (zvláštními předpisy se tu rozumí obecně závazné právní předpisy - srov. § 272 odst. 1 zák. práce), popřípadě stanovy sdružení občanů podle zvláštního zákona [srov. § 8 odst. 2, § 6 odst. 2 písm. e) zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů].

V oblasti územní samosprávy má způsobilost mít práva a povinnosti obec, která je veřejnoprávní korporací a může mít vlastní majetek a která jako právnická osoba vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající [srov. čl. 101 odst. 3 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, a § 2 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění do 31.7.2004 (vzhledem k tomu, že žaloba v této věci byla podána dne 26.5.2004) - dále též jen zákon o obcích ]. Výkonným orgánem obce v oblasti samostatné působnosti je rada obce (§ 99 odst. 1 zákona o obcích). Obecní úřad, městský úřad, úřad města, úřad městského obvodu nebo úřad městské části (dále též jen obecní úřad ) je orgánem obce (města), který v oblasti samostatné působnosti obce plní úkoly, které mu uložilo zastupitelstvo obce nebo rada obce, pomáhá výborům a komisím v jejich činnosti a který vykonává přenesenou působnost podle § 61 odst. 1 písm. a) s výjimkou věcí, které patří do působnosti jiného orgánu obce, a rozhoduje o poskytování informací žadateli podle zvláštního zákona (srov. § 109 odst. 3 zákona o obcích).

Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) obecnímu úřadu jako orgánu (organizační jednotce) obce nepřiznává způsobilost samostatně nabývat práva z právních vztahů a nést povinnosti z těchto vztahů vyplývající. V tomto zákoně ani v jiných obecně závazných právních předpisech není obsaženo žádné ustanovení, které by obecnímu (městskému) úřadu jako organizační jednotce obce tuto způsobilost přiznávalo (tak, jak to předpokládá ustanovení § 8 odst. 2 zák. práce) alespoň pro oblast pracovněprávních vztahů. Ze zákona o obcích naopak vyplývá, že obecní úřad se v pracovněprávních vztazích nemůže samostatně zavazovat a že ani není určena osoba, která by byla oprávněna v pracovněprávních vztazích jednat jménem obecního úřadu. Starosta obce zastupuje navenek obec [pokud není v obci tajemník obecního úřadu, plní úkoly zaměstnavatele podle zvláštních předpisů, uzavírá a ukončuje pracovní poměr se zaměstnanci obce - srov. § 103 odst. 1 a odst. 4 písm. b) zákona o obcích] a tajemník obecního úřadu, který mimo jiné plní úkoly statutárního orgánu zaměstnavatele podle zvláštních právních předpisů vůči zaměstnancům obce zařazeným do obecního úřadu, je ze své činnosti odpovědný starostovi [srov. § 110 odst. 2, § 110 odst. 4 písm. d) zákona o obcích]. Obecní úřad není schopen ani samostatně plnit závazky z pracovně právních vztahů (vlastní majetek a finanční zdroje má pouze obec a nikoliv obecní úřad); soudní rozhodnutí, kterým by byla uložena obecnímu úřadu povinnost k plnění, by proto ani nebylo možné vykonat. Pokud zákon hovoří o zaměstnancích obce zařazených do obecního úřadu (srov. § 109 a násl. zákona o obcích), je zřejmé, že tím rozumí osoby, které jsou v pracovním poměru k obci a které své pracovní úkoly plní v orgánu (organizační jednotce) obce tedy u obecního úřadu.

Z uvedeného vyplývá, že ani zvláštní předpis (zákon o obcích) nepřiznává obecnímu úřadu jako orgánu (organizační jednotce) obce způsobilost vystupovat v pracovněprávních vztazích svým jménem a mít odpovědnost vyplývající z těchto vztahů.

Podle ustanovení § 90 o.s.ř. účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný. Vymezení účastníků řízení se v tomto případě zakládá čistě procesním způsobem; žalobcem je ten, kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení (žalobu), a žalovaným je ten, koho žalobce v žalobě za tohoto účastníka řízení (za žalovaného) označil.

Z ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé a třetí o.s.ř. mimo jiné - vyplývá, že žalobce musí v žalobě označit účastníky řízení tak, aby bylo nepochybné, kdo je účastníkem řízení, aby ho nebylo možné zaměnit s někým jiným (s jinou osobou) a aby s ním soud mohl jednat. Fyzickou osobu jako účastníka řízení je proto třeba označit jménem, příjmením a bydlištěm, popřípadě dalšími údaji umožňujícími její přesnou identifikaci (datem narození, místem podnikání apod.). Právnická osoba se jako účastník řízení označuje uvedením obchodní firmy nebo názvu a adresy sídla; jde-li o právnickou osobu, která se zapisuje do obchodního rejstříku, je součástí obchodní firmy právnické osoby - kromě jejího názvu - i dodatek označující její právní formu (§ 9 odst. 2 obch. zák.).

Jestliže v řízení, v němž se účastenství zakládá podle ustanovení § 90 o.s.ř. (jak je tomu i v projednávané věci), byl označen za účastníka řízení ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. Ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nemůže v občanském soudním řízení vstoupit do procesních vztahů. V takto vadně zahájeném řízení nemůže vzniknout procesněprávní vztah, neboť zde chybí jeden z jeho základních prvků - jeden ze subjektů procesněprávního vztahu (způsobilá strana sporu). Soud je proto povinen v kterémkoliv stadiu řízení k tomuto nedostatku podmínek řízení přihlédnout a řízení zastavit (§ 103, § 104 odst. 1 o.s.ř.). Způsobilost být účastníkem řízení je přitom procesní podmínkou, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti a jejíž nedostatek vždy vede k zastavení řízení (srov. též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 29.6.1995 sp. zn. III. ÚS 74/94, Sbírka nálezů a usnesení sv. III, č. 42, str. 297, a rovněž závěry Ústavního soudu České republiky vyslovené - v obdobné věci - v jeho usnesení ze dne 7.6.2006, sp.zn. IV. ÚS 343/05).

Vzhledem k tomu, že soud v případě neodstranitelného nedostatku podmínky řízení nemůže v řízení pokračovat a je povinen řízení zastavit, nemůže do takto vadně zahájeného řízení přistoupit další účastník (§ 92 odst. 1 o.s.ř.) a nemůže ani dojít k záměně účastníka (§ 92 odst. 2 o.s.ř.). V řízení není možné ani pokračovat s právním nástupcem účastníka, který v době zahájení řízení neměl způsobilost být účastníkem řízení; procesní nástupnictví se uplatní - jak vyplývá z ustanovení 107 odst. 1 o.s.ř. - jen tehdy, jestliže účastník alespoň v den podání žaloby měl způsobilost být účastníkem řízení a tuto způsobilost ztratil až po zahájení řízení (v jeho průběhu).

Uvedené platí nejen tehdy, označil-li žalobce za účastníka řízení toho, kdo nikdy neměl způsobilost být účastníkem řízení, nebo někoho, kdo sice byl způsobilý mít práva a povinnosti nebo jemuž zákon přiznával způsobilost být účastníkem řízení, avšak před zahájením řízení tuto způsobilost ztratil, ale i v případě, že žalobce označil za účastníka řízení organizační složku právnické osoby, která nemá tzv. právní subjektivitu, nebo organizační složku státu (srov. též názor vyjádřený ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 3.9.1997 Cpjn 30/97, které bylo uveřejněno pod č. 41 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).

V projednávané věci žalobkyně - jak je nepochybné z obsahu žaloby doručené soudu dne 26.5.2004 - označila za žalovaného M. ú. V. . Uvedené označení žalovaného bylo úplné (přesné), určité a srozumitelné a nevzbuzovalo žádné pochybnosti o tom, kdo se měl podle údajů v žalobě řízení jako žalovaný účastnit. Z obsahu žaloby nevyplývá, že by v označení žalovaného v žalobě došlo (mohlo dojít) k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti (nic takového žalobkyně netvrdila ani v průběhu řízení před soudy obou stupňů) nebo že by údaj označující žalovaného byl v logickém rozporu s vylíčením rozhodujících skutečností (v žádném z údajů obsažených v žalobě se ani nenaznačuje, že by se žalobkyně svého nároku domáhala proti městu V.), popřípadě údajem o tom, čeho se žalobce domáhá (žalobním petitem); žaloba neobsahovala v označení žalovaného žádné vady, o jejichž odstranění je soud povinen se pokusit způsobem uvedeným v ustanovení § 43 o.s.ř.

Žalobu nebylo možné projednat a rozhodnout ve věci samé proto, že žalobkyní úplně (přesně), určitě a srozumitelně označený žalovaný M. ú. V. neměl způsobilost být účastníkem řízení. Uvedená skutečnost není - jak uvedeno již výše - vadou žaloby, ale nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit a který vede bez dalšího k zastavení řízení (§ 103, § 104 odst. 1 o.s.ř.).

Ačkoliv žalovaný M. ú. V. již v době zahájení řízení (ke dni 26.5.2004) neměl způsobilost být účastníkem řízení, soud prvního stupně v rozporu s ustanovením § 104 odst. 1 věty první o.s.ř. nerozhodl o zastavení řízení; odvolací soud pak způsobem vyplývajícím z ustanovení § 221 odst.1 písm. b) a § 221 odst. 2 písm. c) o.s.ř. (ve znění do účinném do 31.3.2005) nezjednal nápravu.

Tím, že soudy s takto označeným žalovaným věc projednaly a vůči němu také věc rozhodly, zatížily řízení zmatečnostní vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky k této vadě řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání, a rozsudky soudů obou stupňů aniž by se mohl zabývat námitkami dovolatele týkajícími se věci samé - podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a řízení podle ustanovení § 243b odst. 4 o.s.ř. (s přihlédnutím k ustanovení § 104 odst. 1 větě první o.s.ř.) zastavil.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst.5 věty první, § 224 odst.1 a § 151 odst.1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť v řízení, v němž jeden z účastníků nemá způsobilost být účastníkem řízení, je pojmově vyloučeno přiznat některému z účastníků náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. ledna 2007

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu