21 Cdo 2604/2005
Datum rozhodnutí: 05.09.2006
Dotčené předpisy: § 251b předpisu č. 65/1965Sb., § 249 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 2604/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. F., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému R. spol. s r. o., zastoupené advokátem, o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 16 C 32/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. dubna 2005, č.j. 16 Co 184/2004-203, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :



Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný (od 26.10.1992 do 3.4.2001 R. spol. s r. o.) zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1.11.1999 do 31.10.2003 částku 306.800,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval, a aby mu žalovaný od 1.11.2003 platil pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 5.200,- Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že v době trvání jeho pracovního poměru u T. R. u něj byla ke dni 29.1.1990 zjištěna nemoc z povolání onemocnění cév a kostí způsobené prací s vibrujícími nástroji, pro kterou mu byl od 1.5.1990 přiznán částečný invalidní důchod. Dne 29.5.1992 žalobce uzavřel s R. spol. s r.o. dohodu o náhradě za ztrátu na výdělku z titulu choroby z povolání , na základě níž mu byla (naposledy od žalovaného) poskytována náhrada dle § 195 zák. práce až do října 1999. Na výzvu žalobce ze dne 11.10.2000 mu žalovaný (u něhož žalobce pracoval na základě pracovní smlouvy od 1.5.1993) dopisem ze dne 1.11.2000 sdělil, že mu výplata byla zastavena v 11/1999 z toho důvodu, že byla vyplácena bez právního důvodu . Žalobce však má zato, že žalovaný se plnění své povinnosti vyhýbá, protože je nepochybné , že nemoc z povolání žalobci vznikla ve výrobě, která nikdy nezanikla a je předmětem činnosti žalovaného .

Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 4.3.2004, č.j. 16 C 32/2001-181 zamítl žalobu co do částky 244.400,- Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval, řízení ohledně zaplacení 62.400,- Kč s úroky z prodlení a placení 5.200,- Kč měsíčně od 1.11.2003 (z důvodu částečného zpětvzetí žaloby) zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že u žalobce byla v době jeho pracovního poměru u T. R., s.p. zjištěna ke dni 29.1.1990 nemoc z povolání (onemocnění cév a kostí způsobené prací s vibrujícími nástroji), že tento zaměstnavatel žalobce byl ke dni 30.11.1990 zrušen bez likvidace a jeho majetek vložen do T. R., a.s. a že žalobce byl od 1.2.1991 zaměstnán u S., s.r.o. a poté až do 31.5.1992 u S., a.s.; mezitím byla T. R., a.s. rozhodnutím Ministerstva průmyslu a obchodu ČR ze dne 24.4.1992 ke dni 1.5.1992 zrušena a rozdělena na 14 nástupnických organizací, mezi něž patřila i S., a.s. a R., spol. s r.o. Podle názoru soudu prvního stupně z uvedeného vyplývá, že při privatizaci T. R., a.s. dne 1.5.1992 mohlo dojít ve vztahu k žalobci k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů ve smyslu ust. § 17 zákona č. 92/1991 Sb. na S., a.s., ale v žádném případě na žalovaného, když v řízení nebylo zjištěno ani prokázáno, že by žalovaný zaměstnával žalobce od data privatizace, tj. od 1.5.1992 . Protože bylo naopak zjištěno, že žalobce se stal zaměstnancem žalovaného (v té době R. spol. s r. o.) až dnem 1.5.1993 na základě pracovní smlouvy ze dne 12.5.1993, soud prvního stupně dovodil, že na žalovaného nemohly ve smyslu cit. ust. § 17 zákona č. 92/1991 Sb. přejít práva a povinnosti podniku z pracovněprávních vztahů týkající se žalobce, když v době privatizace T. R., a.s. byl žalobce zaměstnancem subjektu odlišného od žalovaného , a že proto žalovaný není a nemůže být pasivně legitimován v řízení o náhradu za ztrátu na výdělku žalobce po skončení jeho pracovní neschopnosti . Nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného v daném sporu přitom podle názoru soudu prvního stupně nemůže zhojit ani dohoda o náhradě za ztrátu na výdělku ze dne 29.5.1992 uzavřená mezi žalobcem a dnes již zaniklým R. s.r.o., ani skutečnost, že žalovaný několik let (od roku 1993 do 1997 a část roku 1998) nároky žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti odškodňoval . Zmíněná dohoda je totiž jak zdůraznil ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce neplatná pro rozpor se zákonem, neboť byla uzavřena se subjektem, kterému podle právních předpisů nevznikla povinnost žalobce odškodňovat a navíc takové dohody zákoník práce, který má kogentní povahu, ani výslovně nepřipouští .

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28.4.2005 č.j. 16 Co 184/2004-203 rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích I. a III. výroku (tj. v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení účastníků) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ve shodě se soudem prvního stupně zabýval v prvé řadě otázkou, zda práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu žalobce u T. R., s.p. (od 1.12.1990 T. R., a.s.) přešla na žalovaného, tedy je-li vůbec dána pasivní věcná legitimace žalovaného v tomto sporu. V této souvislosti odvolací soud zdůraznil, že práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů mohla přejít z dosavadního zaměstnavatele na někoho jiného jen na základě zákona, a to jen tehdy, splní-li se předpoklady, které zákon stanoví jako důvod k přechodu práv a povinností mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem . Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů jinak než na základě zákona je vyloučen ; proto smlouva o tom, že práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přecházejí na někoho jiného, aniž by šlo o případ stanovený zákonem, je pro rozpor se zákonem neplatným právním úkonem . V posuzovaném případě jak odvolací soud dále uvedl - žalobce jako zaměstnanec T. R., s.p. (od 1.12.1990 T. R., a.s.) onemocněl nemocí z povolání, byl převeden na jinou práci a od 1.3.1991 nastoupil do pracovního poměru u společnosti S., s.r.o., která zanikla k 30.4.1992 sloučením s T. R., a.s.; k následujícímu dni 1.5.1992 byla T. R., a.s. zrušena rozhodnutím Ministerstva průmyslu a obchodu ČR ze dne 24.4.1992, které zahrnovalo i ustanovení o tom, že jmění, práva a povinnosti zaniklé a.s. T. R. přecházejí na nově vzniklé společnosti v rozsahu vymezeném v jejich zakladatelských listinách. Vzhledem k tomu, že ze zakladatelské listiny společnosti S. a.s. mimo jiné vyplývá, že na S., a.s. přechází všechna práva a závazky z pracovněprávních vztahů společnosti S. spol. s r.o., jež bude zrušena bez likvidace a sloučena s T. R. a.s., ze které bude ve smyslu shora citovaného rozhodnutí založena tato společnost , je zřejmé, že pracovní poměr žalobce ke dni 1.5.1992 neskončil, nýbrž trval až do 31.5.1992 s tím, že v květnu 1992 byl žalobce v pracovním poměru u S., a.s. . Z toho podle názoru odvolacího soudu vyplývá, že práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu žalobce nemohla ke dni 1.5.1992 při zániku T. R., a.s. přejít na žalovaného . Na uvedeném závěru nic nemění dohoda o náhradě za ztrátu na výdělku uzavřená dne 29.5.1992 mezi R., s.r.o., a žalobcem (která je z důvodů zmíněných výše neplatným právním úkonem), protože jak odvolací soud zdůraznil k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů v případě zániku organizace (zaměstnavatele) rozdělením mohlo dojít pouze postupem podle § 249 odst. 2 zák. práce ve znění účinném k 1.5.1992 ; práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů žalobce se tedy při zániku T. R., a.s. nemohla tzv. rozdělit v tom smyslu, že povinnost platit žalobci náhradu škody z titulu nemoci z povolání by přešla na R., s.r.o., a to dohodou, a zbývající práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu žalobce u T. R., a.s. případně přešla na jiné nově vzniklé společnosti . Soud prvního stupně proto rozhodl správně, jestliže žalobu pro nedostatek pasivní legitimace žalovaného zamítl.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že soud v daném případě zcela opomíjí skutečnost , že rozdělená T. R., a.s. měla více nástupnických organizací, kdy jednou z nich byla i R., s.r.o., jako právní předchůdce žalovaného. Nový zaměstnavatel, tedy S. a.s., by podle jeho názoru převzal závazek k vyplácení náhrady za ztrátu na výdělku pouze v případě, že zaměstnanec tedy žalobce by u něho vykonával práci podle pracovní smlouvy za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání , jíž onemocněl žalobce; S. a.s. však výrobu, při níž uvedená nemoc z povolání vzniká, nikdy neměl a nemá v předmětu podnikání. Dovolatel v této souvislosti poukázal rovněž na dohodu o poskytování náhrady za ztrátu na výdělku uzavřenou dne 29.5.1992 mezi žalobcem a R., s.r.o., která - jak zdůraznil byla uzavřena mezi tím, kdo škodu způsobil na straně jedné a poškozeným na straně druhé, a je tedy zřejmé, že závazek k vyplácení náhrady žalovaný převzal z toho důvodu, že jeho odpovědnost byla dána ; žalovaný tedy na základě kupní smlouvy dne 29.7.1992 nabyl majetek R., s.r.o., a převzal také závazek z pracovního poměru, při němž nemoc z povolání vznikla . Akceptace opačného názoru soudů vycházejícího z pouhé existence pracovního poměru v rozhodném okamžiku by podle názoru dovolatele způsobila, že by zaměstnanec postižený nemocí z povolání nebo pracovním úrazem neměl žádnou šanci uzavřít pracovní poměr s jiným zaměstnavatelem než tím, který nese odpovědnost za poškození zdraví, kdy jiná organizace by jej do pracovního poměru nepřijala právě z důvodu poskytování náhrady . Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Pro posouzení opodstatněnosti uplatněného nároku žalobce vůči žalovanému na zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z titulu nemoci z povolání, která byla u žalobce zjištěna dne 29.1.1990 v době trvání jeho pracovního poměru u státního podniku T. R., byl především významný závěr o tom, zda na žalovaného přešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu žalobce ke státnímu podniku T. R. (od 1.12.1990 T. R., a.s.), včetně závazku k náhradě škody způsobené nemocí z povolání, tedy zda je žalovaný v daném sporu pasivně věcně legitimován.

V této souvislosti odvolací soud jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku řešil mimo jiné právní otázku, jaké jsou možné (dovolené) důvody přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů. Tato právní otázka byla v judikatuře soudů již v minulosti vyřešena. Byl přijat závěr, vycházející z tehdy platného ustanovení § 251b zák. práce ve znění účinném do 31.12.2000 (nyní § 249 odst. 1 zák. práce), že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů od dosavadního zaměstnavatele (dosavadního subjektu odpovědnostního vztahu) na jiného zaměstnavatele může dojít toliko na základě právního předpisu (např. ustanovení Hlavy třetí zákoníku práce, § 59 odst. 3 nebo § 480 a § 487 obch. zák, § 17 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů), a že je vyloučeno, aby nastal jen kupř. na základě smluvního ujednání zaměstnavatelských subjektů, neboť v tomto směru není vůli účastníků přiznávána jakákoli relevance (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.6.1999 sp. zn. 21 Cdo 253/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 6, ročník 1999, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29.8.1994, sp. zn. 6 Cdo 82/94, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38, ročník 1995).

V posuzovaném případě soudy obou stupňů jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků - z uvedeného právního názoru, který byl a je soudní praxí jako správný přijímán, důsledně vycházely. Odvolacímu soudu tedy nelze důvodně vytýkat, jak to činí žalobce v dovolání, že z hlediska přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu žalobce ke státnímu podniku T. R. (od 1.12.1990 T. R., a.s.) na žalovaného nepovažoval za podstatné, že žalobce u společnosti S., a.s., u níž pracoval v době zániku T. R., a.s., nikdy nevykonával práci za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, jíž dříve onemocněl, neboť jak vyplývá ze shora uvedeného tato skutečnost by mohla mít význam pouze tehdy, jestliže by ji právní předpis (zákon) stanovil jako podmínku (jednu z podmínek) pro přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů, respektive pro přechod závazků z odpovědnostních vztahů. Namítá-li dále dovolatel, že akceptace tohoto názoru by způsobila, že by zaměstnanec postižený nemocí z povolání nebo pracovním úrazem neměl žádnou šanci uzavřít pracovní poměr s jiným zaměstnavatelem než tím, který nese odpovědnost za poškození zdraví , pak opomíjí, že závazek k náhradě škody způsobené zaměstnanci nemocí z povolání nebo pracovním úrazem přechází na nového zaměstnavatele jen tehdy, jak v napadeném rozsudku zdůrazňuje i odvolací soud, splní-li se předpoklady, které zákon stanoví jako důvod k přechodu práv a povinností mezi zaměstnancem a jeho zaměstnavatelem ; jinak závazek k náhradě škody zůstává původnímu zaměstnavateli, který nese odpovědnost za poškození zdraví (dosavadnímu subjektu odpovědnostního vztahu).

Dovodil-li proto odvolací soud (i soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil), že k přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu žalobce v případě zániku jeho dosavadního zaměstnavatele (T. R., a.s.) rozdělením mohlo dojít pouze na základě zákona postupem podle § 249 odst. 2 zák. práce ve znění účinném k 1.5.1992 a že na tomto nic nemění dohoda o náhradě za ztrátu na výdělku uzavřená dne 29.5.1992 mezi R., s.r.o., a žalobcem, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s již ustálenou judikaturou soudů, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.

Z uvedeného vyplývá, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce aniž by se mohl věcí dále zabývat podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. září 2006

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý

předseda senátu