21 Cdo 26/2008
Datum rozhodnutí: 29.04.2009
Dotčené předpisy:





21 Cdo 26/2008


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobců a) J. H., a b) I. H., obou zastoupených advokátem, proti žalované M. Č., zastoupené advokátem, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 53/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. července 2007 č.j. 20 Co 328/2007-87, takto:


Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 19. února 2007 č.j. 8 C 53/2006-69 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kolíně k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobci se domáhali, aby bylo určeno, že "na domě v K. a stavební parcele č. 171, zapsané v katastru nemovitostí na LV pro k.ú. a obec K. u Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště K. nevázne zástavní právo pro žalovanou, jehož vklad byl povolen a zapsán katastrálním úřadem v K. dne 23.2.2000 pod č. V 2-90/00". Žalobu zdůvodnili zejména tím, že jsou vlastníky předmětných nemovitostí, že zástavní smlouva, kterou uzavřela dne 13.1.2000 žalovaná jako zástavní věřitelka a P. H. "jako zástavní dlužník a zástavce" k zajištění pohledávky ve výši 2.000.000,- Kč ze smlouvy o půjčce ze dne 15.5.1996, je neplatná, neboť dohodou o zrušení zástavního práva ze dne 8.7.1998 bylo potvrzeno splacení dluhu ze smlouvy o půjčce ze dne 15.5.1996 a zástavní právo tak zaniklo. Protože pohledávka, která měla být zajištěna zástavním právem, ke dni 13.1.2000 neexistovala, nemohlo vzniknout ani uvedené zástavní právo.


Žalovaná namítala, že zástavní smlouvou ze dne 13.1.2000 zřizované zástavní právo "se váže" ke smlouvě o půjčce ze dne 10.7.1998, kterou byla nahrazena původní smlouva ze dne 15.5.1996; i když je v zástavní smlouvě uvedeno datum 15.5.1996, jedná se o chybu v psaní a ze zástavní smlouvy je zřejmé, jaký dluh byl zajištěn. Podle názoru žalované nejsou žalobci věcně legitimováni, když "věcně legitimován ke sporu je zástavní dlužník a zástavní věřitel".


Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 19.2.2007 č.j. 8 C 53/2006-69 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 16.506,50 Kč k rukám advokáta. Poté, co dovodil, že žalobci jsou ve sporu věcně legitimováni a že mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem, z provedeného dokazování zjistil, že zástavní právo zřízené k zajištění půjčky ze dne 15.5.1996 zaniklo na základě dohody ze dne 8.7.1998, uzavřené mezi žalovanou a P. H., podle níž byl dluh ze smlouvy o půjčce ze dne 15.5.1996 "zcela uhrazen". Následně byla uzavřena dne 13.1.2000 další zástavní smlouva, která se "vázala ke smlouvě o půjčce ze dne 10.7.1998, kde v čl. IV je uvedeno, že by měla nahrazovat smlouvu ze dne 15.5.1996 než bude sjednána nová zástavní smlouva". Podle soudu prvního stupně není datum 15.5.1996 uvedené v zástavní smlouvě ze dne 13.1.2000 pouhým "překlepem", naopak, "projev účastníků zástavní smlouvy je zcela jednoznačný, neboť zajištěná pohledávka byla shodným datem označena hned ve třech odstavcích smlouvy, a to jako smlouva o půjčce ze dne 15.5.1996". Protože ani "z dalších ustanovení smlouvy nevyplývá, že by měla být zajištěna zcela jiná pohledávka než uvedená ve smlouvě", sporné zástavní právo nevzniklo.


K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.7.2007 č.j. 20 Co 328/2007-87 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě odvolacího řízení 17.197,- Kč k rukám advokáta. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobci jsou ve věci legitimováni, neboť "nabyli nemovitosti, na nichž bylo zřízeno zástavní právo". Protože zástavní smlouva je právním úkonem, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být podle odvolacího soudu "určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán". Účastníci zástavní smlouvy ze dne 13.1.2000 "přesně určili", že zřizované zástavní právo zajišťuje pohledávku ze smlouvy o půjčce ze dne 15.5.1996. Zástavní právo nemohlo vzniknout, když dohodou o zrušení zástavního práva ze dne 8.7.1998 bylo prokázáno, že pohledávka ze smlouvy o půjčce ze dne 15.5.1996 byla uhrazena a že tedy v době uzavření zástavní smlouvy neexistovala.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že na základě smlouvy o půjčce ze dne 15.5.1996 půjčila P. H 2.000.000,- Kč, že tato pohledávka byla zajištěna zástavním právem, které "bylo vloženo do katastru nemovitostí pod sp. zn. V 2-1125/98", a že toto zástavní právo zaniklo, neboť tato pohledávka byla zaplacena. Podle smlouvy o půjčce ze dne 19.6.1998 (správně ze dne 10.7.1998) žalovaná půjčila P. H. znovu 2.000.000,- Kč a v čl. IV smlouvy její účastníci předpokládali uzavření nové zástavní smlouvy vztahující se ke smlouvě ze dne 19.6.1998 (správně ze dne 10.7.1998) a současně "stanovili pravidla pro výmaz starého zástavního práva v souvislosti se zápisem nového zástavního práva". "Nová" zástavní smlouva byla uzavřena dne 13.1.2000 a podle vůle účastníků a podle tehdejšího stavu jejich právních vztahů nemohla být předmětem zajištění jiná pohledávka než pohledávka ze smlouvy o půjčce ze dne 19.6.1998 (správně ze dne 10.7.1998); bylo-li v zástavní smlouvě uvedeno jako datum smlouvy o půjčce 15.5.1996, jde o "opakovanou chybu v psaní". Podle žalované je skutečná vůle účastníků zřejmá právě z obsahu smlouvy o půjčce ze dne 19.6.1998 (správně ze dne 10.7.1998) a z toho, že původní pohledávka žalované zanikla zaplacením. Protože právní úkon není neplatný pro chyby v psaní a v počtech, je-li jeho význam nepochybný, a protože vady smlouvy nezpůsobují její neplatnost, lze-li z obsahu právního úkonu jeho výkladem (objasněním skutkových okolností, za nichž byl učiněn) zjistit jeho obsah, je třeba obsah zástavní smlouvy ze dne 13.1.2000 vykládat v souvislosti s uzavřenou smlouvou o půjčce ze dne 19.6.1998 (správně ze dne 10.7.1998) a s tím, že dřívější závazek splněním zanikl. Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].


Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo mimo jiné významné zjištění, jaká pohledávka byla (měla být) zajištěna zástavním právem, zřizovaným na základě zástavní smlouvy ze dne 13.1.2000. Objasnění této okolnosti předpokládalo výklad obsahu písemné smlouvy ve smyslu ustanovení § 35 odst.2 občanského zákoníku. Protože odvolací soud přistoupil k aplikaci tohoto ustanovení v rozporu s ustálenou judikaturou soudů, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.


Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.


Podle ustanovení § 151b odst.4 věty první občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.2000) ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.


Podle ustanovení § 35 odst.2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.


K obligatorním náležitostem smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy) podle ustanovení § 151b odst.4 věty první občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.2000) patří (vedle vlastního označení účastníků smlouvy - zástavního věřitele a zástavce) určení předmětu zástavního práva (zástavy) a zástavním právem zajišťované pohledávky. Zajišťovaná pohledávka musí být ve smlouvě identifikována mimo jiné dostatečně určitě, tedy tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou zástavního věřitele za stejným dlužníkem a aby také účastníkům zástavní smlouvy bylo zřejmé, jaká pohledávka se zástavním právem zajišťuje.


Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu (a samozřejmě tedy také zástavní smlouvy) z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§ 37 odst.1 občanského zákoníku). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.


Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst.2 a 3 o.s.ř.), že žalovaná půjčila podle smlouvy o půjčce ze dne 15.5.1996 P. H. 2.000.000,- Kč a že zástavní právo zřízené ve prospěch této pohledávky zaniklo na základě dohody ze dne 8.7.1998, uzavřené mezi žalovanou a P. H., podle níž byl dluh ze smlouvy o půjčce ze dne 15.5.1996 "zcela uhrazen". Žalovaná poté uzavřela dne 10.7.1998 s P. H. další smlouvu o půjčce na částku 2.000.000,- Kč, v níž bylo též ujednáno, že "tato smlouva o půjčce nahrazuje výše uvedenou smlouvu z 15.5.1996 v plném rozsahu k zástavnímu právu, a to do doby, dokud nebude sjednána nová zástavní smlouva k této smlouvě ze dne 10.7.1998", a že "Dohodu o zrušení zástavního práva k nemovitosti ze dne 8.7.1998 předloží na KÚ K. až po zaregistrování nové zástavní smlouvy na KÚ K. na tuto novou smlouvu o půjčce ze dne 10.7.1998". Dne 13.1.2000 žalovaná uzavřela s P. H. zástavní smlouvu, v níž (v jejím čl. II. a III.) je zajišťovaná pohledávka označena jako "pohledávka dle smlouvy o půjčce ze dne 15.5.1996".


Smlouvu jakožto projev vůle je třeba vykládat - jak vyplývá z ustanovení § 35 odst.2 obč. zák. - nejen podle jazykového vyjádření použitého ve smlouvě, ale i podle dalších skutečností, zejména podle vůle účastníků smlouvy, není-li tato vůle v rozporu s použitým jazykovým projevem.


Při výkladu ujednání obsažených v zástavní smlouvě ze dne 13.1.2000 bylo potřebné v první řadě přihlédnout k tomu, že pohledávka ze smlouvy o půjčce ze dne 15.5.1996 v té době byla (podle dohody ze dne 8.7.1998 měla být) "zcela uhrazena" a že tedy její účastníci neměli (nemohli mít) hospodářský důvod ("kausu") zajišťovat již zaniklou pohledávku, jakož i ke skutečnosti, že podle smlouvy o půjčce ze dne 10.7.1998 žalované vznikla (měla vzniknout) nová "nesplacená" pohledávka z půjčky ve stejné výši (2.000.000,- Kč), která měla být zajištěna stejně (zástavním právem ke stejným nemovitostem) jako půjčka ze smlouvy ze dne 15.5.1996. Je tedy zřejmé, že účastníci zástavní smlouvy ze dne 13.1.2000 neměli (nemohli mít) vůli zajistit zástavním právem již zaniklou pohledávku z půjčky ze smlouvy ze dne 15.5.1996, ale novou "nesplacenou" pohledávku z půjčky ze dne 10.7.1998. Uvedené posouzení nelze odmítat s odůvodněním, že "určitost projevu vůle musí být dána obsahem listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán". Odvolací soud totiž nevzal náležitě v úvahu, že "z textu listiny" může vyplývat pouze použité "jazykové vyjádření" smlouvy a nikoliv také vůle účastníků nebo další skutečnosti rozhodné pro výklad projevu vůle ve smyslu ustanovení § 35 odst.2 občanského zákoníku; na to, jakou měli účastníci při uzavření vůli nebo jaké tu byly další pro výklad projevu vůle ve smyslu ustanovení § 35 odst.2 obč. zák. rozhodné skutečnosti, je třeba usuzovat především podle okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, a tímto způsobem zjištěná vůle účastníků se při výkladu projevu vůle neprosadí, jen kdyby byla v rozporu s jazykovým projevem [tedy jen kdyby byla slovy nepochybně vyjádřena jiná (odlišná) vůle účastníků].


Veden chybným právním názorem odvolací soud při výkladu zástavní smlouvy ze dne 13.1.2000 nepostupoval způsobem, vyplývajícím z ustanovení § 35 odst.2 občanského zákoníku. Byla-li pohledávka v zástavní smlouvě označena jako pohledávka dle smlouvy o půjčce ze dne 15.5.1996, nemůže obstát - jak vyplývá z výše uvedeného - závěr odvolacího soudu, podle kterého "zajištěná pohledávka v době uzavření zástavní smlouvy neexistovala a zástavní právo proto nevzniklo". Údaj o zajištěné pohledávce s poukazem na smlouvu o půjčce ze dne 15.5.1996 ve skutečnosti představuje vadu v projevu vůle, která má za následek neplatnost právního úkonu, ledaže by ji bylo možné odstranit pomocí výkladu projevu vůle (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22.1.2002 sp. zn. 21 Cdo 315/2001, který byl uveřejněn pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).


Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Kolíně k dalšímu řízení.


Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 29. dubna 2009


JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.


předseda senátu