21 Cdo 258/2006
Datum rozhodnutí: 13.12.2006
Dotčené předpisy: § 53 odst. 1 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb., § 241a odst. 3 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb.





21 Cdo 258/2006


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. H., proti žalovanému V. L. podnikateli, zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 226/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. září 2005, č. j. 16 Co 100/2005-187, takto:


I. Dovolání žalovaného se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru podle § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce dané žalovaným žalobci dopisem ze dne 27. 2. 2002 je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že podle pracovní smlouvy ze dne 20. 6. 2001 byl u žalovaného zaměstnán jako řidič. Vzhledem k tomu, že žalovaný nevyplácel řádně žalobci dávky v nemoci, ukončil žalobce se žalovaným dopisem ze dne 18. 4. 2002 okamžitě pracovní poměr podle § 54 zák. práce (žalovaný dopis o okamžitém zrušení pracovního poměru převzal dne 22. 4. 2002). Poté, co se u úřadu práce ucházel o zaměstnání, dověděl se od úřadu práce, že žalovaný s ním měl přípisem ze dne 27. 2. 2002 ukončit okamžitě pracovní poměr podle § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce, že podle záznamu o jednání dne 27. 2. 2002 měl odmítnout převzít uvedené okamžité zrušení pracovního poměru a že mu okamžité zrušení pracovního poměru mělo být doručeno dne 9. 4. 2002. Žalobce však dne 27. 2. 2002 v sídle žalovaného vůbec nebyl a nikdy mu ani nebylo doručováno okamžité zrušení pracovního poměru. V zásilce, kterou převzala dne 9. 4. 2002 jeho manželka, byl dopis s datem 5. 4. 2002 a s označením vyrovnání vyúčtování . V dopise je mimo jiné uvedeno, že jednání žalobce je považováno za hrubé porušení pracovní kázně . Tato formulace naznačuje, že v té době považoval žalovaný žalobce za svého zaměstnance. Okamžité zrušení pracovního poměru datované dnem 27. 2. 2002, v němž je uvedeno, že žalovaný: ruší pracovní poměr s žalobcem z důvodu hrubého porušení pracovní kázně. Výše uvedený zaměstnanec zpronevěřil finanční hotovost , považuje žalobce za neplatné, neboť v něm není skutkově vymezeno, o jaké zpronevěření a jaké hotovosti se má jednat, kdy k němu mělo dojít a kdy to zaměstnavatel zjistil.


Žalovaný namítal, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobci předáno na pracovišti dne 27. 2. 2002, a to ve znění: Dne 27. 2. 2002 jste potvrdil, že jste si ponechal pro svou potřebu 23.309,20 Kč, což je rozdíl mezi poskytnutými prostředky a vyúčtováním. Sdělil jste, že na zaplacení nemáte vlastní prostředky. Dále pak dlužíte i další peněžní prostředky, které jsou uvedeny v zápise z dnešního dne. Toto se považuje za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Proto se s Vámi okamžitě ruší pracovní poměr. . Původně totiž měl žalovaný okamžité zrušení pracovního poměru připraveno ve znění, jež předložil žalobce, před jeho doručením však bylo konzultováno s právním zástupcem a po jeho vysvětlení bylo vyhotoveno v čistopise a teprve pak bylo jednáno se žalobcem; žalovaný se pokusil mu toto okamžité zrušení pracovního poměru (ve znění shora) předat na pracovišti, což žalobce odmítl. Následně byla žalobci do místa bydliště zaslána písemnost, o které se zmiňuje, že ji převzala jeho manželka. Z této písemnosti však nevyplývá nic, co by potvrzovalo závěry žalobce, že by ze strany žalovaného nedošlo k okamžitému zrušení pracovního poměru dnem, kdy písemnost o tomto úkonu odmítl převzít.


Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 2. 2003, č. j. 16 C 226/2002-59, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 5.300,- Kč k rukám zástupce žalovaného. Zabývaje se tím, zda žaloba byla podána včas s ohledem na ustanovení § 64 zák. práce, dospěl k závěru, že žaloba byla podána po uplynutí prekluzivní dvouměsíční lhůty. Vycházel přitom z toho, že žalobce dne 27. 2. 2002 odmítl převzít okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 27. 2. 2002, což bylo prokázáno z výpovědi svědků Š., M. a M. Protože podle ustanovení § 266a odst. 4 zák. práce účinky doručení nastanou i tehdy, jestliže zaměstnanec přijetí písemnosti odmítne, účinky doručení okamžitého zrušení pracovního poměru nastaly dne 27. 2. 2002 a žalobce tak mohl žalobu podat nejpozději dne 28. 4. 2002; učinil tak ale až dne 21. 8. 2002.


K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 10. 9. 2003, č. j. 16 Co 181/2003-71, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že se sice správně zabýval otázkou, zda a kdy bylo žalobci doručeno okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 27. 2. 2002, že však neobjasnil, který ze dvou dokumentů, jež byly v řízení předloženy, byl toho dne žalobci doručen. Uložil soudu prvního stupně, aby zjišťoval, zda okamžité zrušení pracovního poměru žurnalizované na č. l. 6 spisu (předložené do spisu žalobcem) a okamžité zrušení pracovního poměru žurnalizované na č. l. 28 spisu (předložené žalovaným), obě datovaná 27. 2. 2002, jsou samostatnými právními úkony či nikoli, který z těchto zrušovacích projevů byl žalobci doručen a kdy.


Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 9. 2004, č. j. 16 C 226/2002-163, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 17.647,70 Kč k rukám zástupce žalovaného. V řízení měl za prokázáno, že dne 27. 2. 2002 žalovaný prostřednictvím R. M. předal žalobci okamžité zrušení pracovního poměru, které je ve spisu založeno na č. l. 28 (předložené žalovaným). Vycházel přitom z výpovědi svědků Š., M. a M. a ze zápisu z jednání ze dne 27. 2. 2002. Protože žalobce odmítl převzít okamžité zrušení pracovního poměru dne 27. 2. 2002, nastaly téhož dne účinky jeho doručení a žaloba na určení jeho neplatnosti byla podána po uplynutí prekluzivní lhůty uvedené v ustanovení § 64 zák. práce. Okamžité zrušení pracovního poměru, které bylo předloženo úřadu práce (a které předložil žalobce) posoudil na základě výpovědi svědkyně M. jako pouhý koncept, který byl poté konzultován s JUDr. Š. a následně upraven tak, jak je okamžité zrušení založeno na č. l. 28 spisu (předložené žalovaným) a tento doklad byl předáván žalobci.


K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 9. 2005, č. j. 16 Co 100/2005-187, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci přípisem žalovaného ze dne 27. 2. 2002 je neplatné, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně 15.675,- Kč a že žalovaný je povinen zaplatit České republice Okresnímu soudu v Olomouci na nákladech řízení 41,- Kč; zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poté, co doplnil dokazování výslechem žalovaného a svědků Š., M. a M., dospěl k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru dne 27. 2. 2002 žalobci doručeno nebylo a že žalobci bylo doručeno prostřednictvím Úřadu práce ve Š. teprve dne 9. 7. 2002. Vycházel přitom z toho, že výpověď svědkyně R. M. je naprosto nevěrohodná, protože tato svědkyně vypovídala před soudy obou stupňů celkem třikrát, přičemž každá její výpověď se liší od výpovědi předcházející. Existence podpisu D. L. na okamžitém zrušení (tzv. konceptu) pracovního poměru (která v té době měla být na dovolené v Itálii) vyvrací věrohodnost svědků M. a Š., kteří potvrzovali přítomnost žalobce na pracovišti dne 27. 2. 2002 a doručení listiny žurnalizované na č. l. 28 (okamžité zrušení pracovního poměru předložené žalovaným) žalobci. Jejich výpovědi ve srovnání s dalšími provedenými důkazy (hromadným oznámením zaměstnavatele na měsíc únor, výpovědí D. L., J. H., listiny z 5. 4. 2002, výpovědí žalovaného) neobstojí. Nebylo totiž žádného důvodu, aby hromadné sdělení o odhlášení některých svých zaměstnanců zdravotní pojišťovně, v němž byl uveden žalobce bylo zasíláno dne 16. 5. 2002, byl-li podle tvrzení žalovaného pracovní poměr zrušen již v únoru a byla-li pracovní neschopnost žalobce v důsledku autonehody z 28. 2. 2002 ukončena až v červnu 2002. Protože okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobci doručeno teprve dne 9. 7. 2002 Úřadem práce ve Š., skončil pracovní poměr mezi účastníky již na základě okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 54 odst. 1 písm. b) zák. práce přípisem žalobce ze dne 18. 4. 2002, který byl žalovanému doručen dne 22. 4. 2002. Protože žaloba podle ustanovení § 64 zák. práce o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru může být úspěšná jen tehdy, směřuje-li proti zaměstnavateli, který rozvázal pracovní poměr existující mezi účastníky a v projednávané věci pracovní poměr mezi účastníky skončil okamžitým zrušením pracovního poměru podle ustanovení § 54 odst. 1 písm. b) zák. práce přípisem žalobce ze dne 28. 4. 2002, nemůže být žaloba podle ustanovení § 64 zák. práce úspěšná. Žalobce však prokázal, že má naléhavý právní zájem [§ 80 písm. c) o. s. ř.], aby bylo určeno, že toto rozvázání pracovního poměru je neplatné, neboť takovéto určení má pro něj zásadní význam z hlediska dalších finančních nároků. Vzhledem k tomu, že jak bylo výše uvedeno okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovaným žalobci přípisem ze dne 27. 2. 2002 je neplatným právním úkonem, protože pracovní poměr lze rozvázat, pouze pokud mezi účastníky existuje, je žalobní návrh žalobce odůvodněn.


V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítá, že odvolací soud zcela přehlédnul to, že protokol z 20. 7. 2004, který má zachycovat výpověď D. L., obsahuje nesprávnou protokolaci výpovědi této svědkyně, což vyplývá z kontextu její výpovědi a porovnání dalších výpovědí, jakož i jiných podpisů žalovaného. Porovnáním písemností ve spise založených je naprosto jednoznačné, že na dokumentu založeném na č. l. 6 spisu (okamžité zrušení pracovního poměru předložené žalobcem) nejde o podpis nikoho jiného než žalovaného a již vůbec nejde o podpis D. L., který je rovněž ve spise založen. Odvolací soud navíc zcela účelově vysvětluje, proč spatřuje nesrovnalosti ve výpovědích svědkyně M. Přitom zcela pomíjí, že jde o výpovědi s velkým časovým odstupem, což tato svědkyně také uvedla. Odvolací soud navíc vůbec nezmiňuje výpověď svědkyně B., která psala zápis ze dne 27. 2. 2002, který jí sám žalovaný diktoval a byl tedy tomuto jednání přítomen on a nikoliv jeho manželka. Odvolací soud tak rozhodoval na základě skutkových zjištění, jež nemají oporu v provedeném dokazování, tudíž napadený rozsudek trpí vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, což našlo i výraz v nesprávném právním posouzení věci . Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.


Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu potvrdil , když závěry odvolacího soudu považuje za správné.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.


Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, a je-li dovolání přípustné, lze přihlédnout též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu především z důvodů uplatněných v dovolání žalovaného.


I když dovolatel uvedl, že napadený rozsudek trpí vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, což našlo i výraz v nesprávném právním posouzení věci , tedy, že uplatňuje také dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že dovolatel podrobuje kritice pouze skutková zjištění odvolacího soudu a že tak uplatňuje pouze dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. Protože soud každý procesní úkon účastníka (tedy i vymezení dovolacího důvodu) neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník označuje, ale především podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu s ohledem na obsah dovolání jen z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.


Podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.


Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně tak i dokazování u soudu odvolacího.


Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.


Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.


Skutkové zjištění o tom, že okamžité zrušení pracovního poměru dne 27. 2. 2002 žalobci doručeno nebylo , odvolací soud učinil jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku z výsledků dokazování (zejména z hromadného oznámení zaměstnavatele za měsíc únor, výpovědi D. L., J. H., listiny z 5. 4. 2002 a výpovědi žalovaného), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132 o. s. ř. Vysvětlil, proč neuvěřil dalším důkazům, jež směřovaly k objasnění stejné skutečnosti (výpověď svědkyně R. M. je naprosto nevěrohodná, protože se ve svých třech výpovědích před soudy obou stupňů lišila od výpovědí předcházejících , existence podpisu D. L. na okamžitém zrušení (tzv. konceptu) pracovního poměru vyvrací věrohodnost svědků M. a Š. ). Správnost závěru odvolacího soudu je podporována i dalšími skutečnostmi. Žalovaný totiž úřadu práce jako důkaz o tom, že s žalobcem ukončil pracovní poměr okamžitým zrušením, zaslal okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 27. 2. 2002 (předložené v řízení žalobcem), o němž sám prohlásil, že je pouhým konceptem a že žalobci vůbec doručováno nebylo. Navíc z dopisu žalovaného ze dne 5. 4. 2002 zaslaného žalobci vyplývá, že ještě uvedeného dne žalovaný vycházel z toho, že žalobce je jeho zaměstnanec, neboť jej upozorňoval na to, že jeho jednání je ze strany zaměstnavatele považováno za hrubé porušení pracovní kázně . Kdyby byla pravda, co tvrdí žalovaný, že pracovní poměr s žalobcem byl ukončen již 27. 2. 2002, nemohl by se žalobce nadále dopouštět porušování pracovní kázně, navíc hrubého, neboť pracovní poměr mezi účastníky by již neexistoval; proto by neexistovaly ani žádné povinnosti žalobce vůči žalovanému, a proto by ani žalobce nemohl tyto povinnosti porušovat.


Namítá-li dále dovolatel, že odvolací soud přehlédl, že protokol z 20. 7. 2004 obsahuje nesprávnou protokolaci výpovědi svědkyně Dity Lakomé, zpochybňuje-li závěr odvolacího soudu o přítomnosti D. L. v sídle žalovaného dne 27. 2. 2002, polemizuje-li s hodnocením výpovědi svědkyně M. a poukazuje-li na to, že odvolací soud nepřihlédl k výpovědi svědkyně B., přehlíží, že skutkový závěr odvolacího soudu se neopíral jen o jím napadané důkazy, ale o celý řetězec důkazů, jež ve svých vzájemných souvislostech vedly odvolací soud k závěrečnému skutkovému úsudku. Navíc tím napadá hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě jak bylo uvedeno výše není způsobilým dovolacím důvodem.


Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaný nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 13. prosince 2006


JUDr. Mojmír Putna, v. r


předseda senátu