21 Cdo 2556/2007
Datum rozhodnutí: 22.10.2007
Dotčené předpisy:





21 Cdo 2556/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J., s. d. v T., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) A. Š., zastoupené, 2) D. B., 3) G. D., 4) L. F., 5) M. B., 6) P. W., 7) A. B., 8) J. Č., 9) M. F., 10) J. G., 11) V. K., 12) J. N., 13) L. N., 14) K. T., žalované 3) 6) a 8), 9), 11) 13) zastoupené advokátem, o 190.161,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 17 C 30/99, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. února 2007, č.j. 12 Co 691/2006-746, takto:


I. Dovolání žalované 1) se odmítá.


II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.570,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se žalobou domáhal, aby mu žalované uhradily celkovou částku 199. 452,- Kč ode dne 15. 10. 1999 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaná 1) pracovala v prodejně jako vedoucí a žalované 2) 4) jako zástupkyně, ostatní žalované pracovaly u žalobce jako prodavačky. Podle zápisu o vyúčtování ze dne 9. 3. 1999 a dodatku k tomuto zápisu ze dne 29. 9. 1999 byl v prodejně žalobce za inventurní období od 1. 7. 1998 do 30. 1. 1999 zjištěn schodek ve výši 202.196,- Kč (podíl dvou prodavaček v celkové výši 2.744,- Kč byl proúčtován do nákladů žalobce, protože v uvedeném inventurním období nedovršily 18 let a neměly uzavřenou dohodu o hmotné odpovědnosti ), žalované však svou odpovědnost odmítly. Všechny žalované měly se žalobcem uzavřenu dohodu o hmotné odpovědnosti a podle žalobce neprokázaly, že by schodek zavinil zcela nebo zčásti někdo jiný .


Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 4. 9. 2006, č. j. 17 C 30/99 - 619 stanovil žalovaným 1) 4), 9) 12) a 14) povinnost zaplatit žalobci částky (s úrokem z prodlení), které ve výroku rozsudku specifikoval, zároveň vůči žalovaným 3), 4), 9) 12) a 14) co do jedné poloviny z žalovaných částek žalobu zamítl, zamítl žalobu vůči žalovaným 5) 8) a 13) a rozhodl, že žalované 1) 4), 9) 12) a 14) jsou povinny zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částkách, které ve výroku specifikoval, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným 5) 8) a 13) náhradu nákladů řízení v částkách, které ve výroku specifikoval, dále, že žalobce je povinen zaplatit České republice Okresnímu soudu v Karlových Varech náhradu nákladů řízení v částce 4121, 50 Kč , a že žalované 1) 4), 9) 12), 14) jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně České republice Okresnímu soudu v Karlových Varech náhradu nákladů řízení v částce 17.123,50,-Kč . Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nedostatek majetku zjištěný žalobcem při dodatečné inventuře je schodkem, který vznikl v lednu roku 1999, a že žalované 1) - 4), 9) 12) a 14) neprokázaly, že by za schodek zjištěný za předmětné inventurní období neodpovídaly; zdůraznil, že na posouzení odpovědnosti žalovaných za předmětné inventurní období nemá význam, že žalobce nezajistil dostatečnou ochranu dat pokladního systému, popř. nezabezpečil fungování takových mechanismů, které by případné manipulace dokázaly . Podstatné bylo podle soudu prvního stupně to, že k odčerpání uměle vytvořeného přebytku majetku bylo nutné jednání některé z žalovaných . Při rozúčtování schodku vycházel soud z postavení zaměstnanců (funkcí zaměstnanců) v lednu 1999, přičemž oba dva úseky prodejny [1.) maso uzeniny a lahůdky; a 2.) samoobsluha] považoval za jednu prodejnu, neboť oddělení obou úseků nebylo dostatečné pro to, aby byly považovány za dvě samostatné hmotně odpovědné jednotky . Podle soudu prvního stupně vedoucí zaměstnanci odpovídají zcela, a to vzhledem k charakteru jejich odpovědnosti a pravděpodobnosti jejich účasti na vzniku schodku , žalovaným 3), 4), 9) 12) a 14) soud moderoval povinnost k náhradě škody o jednu polovinu, když přihlédl k jejich majetkovým poměrům vzhledem k tomu, že nebyly ve vedoucí funkci a vzhledem k tomu, že žalobce nehodnotil jejich pracovní činnost negativním způsobem .


K odvolání žalobce a žalovaných 1) 4), 9) 12) a 14) Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. 2. 2007, č. j. 12 Co 691/2006 746 rozsudek soudu I. stupně ve výrocích IX., X. a XXVIII zrušil a řízení ohledně žalované 10) zastavil, v ostatních výrocích rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že stanovil žalovaným 1) 9) a 11) 14) povinnost zaplatit žalobci částky (s úrokem z prodlení), které ve výroku specifikoval, co do částky 104.045,-Kč žalobu zamítl; a zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů za řízení před soudem I. stupně, že žalobce je povinen nahradit České republice na účet Okresního soudu v Karlových Varech náklady řízení ve výši 14.081,-Kč , a že žalované jsou povinny nahradit České republice na účet Okresního soudu v Karlových Varech náklady řízení ve výších , které ve výroku specifikoval. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že na schodku se kromě žalovaných podíleli i zaměstnanci z úseku masa, neboť měli přístup při přejímkách zboží nejen k zásobám, náležejícím do samoobsluhy, ale i k počítači, do kterého vedoucí úseku masa zaznamenával příjem zboží i jeho cenu . Prodejna totiž měla společné účetnictví, společný kontokorentní účet, za jehož kontrolu odpovídali vedoucí obou úseků . Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že za schodek odpovídají všichni zaměstnanci, kteří ve zkoumaném inventurním období od 1. 7. 1998 do 30. 1. 1999 pracovali na prodejně žalobce. Jelikož žalobce žalobou nárok vůči zaměstnancům úseku masa neuplatňoval, soud pouze uvažoval o podílu zaměstnanců tohoto úseku a v rozsahu těchto částek pak žalobu zamítl. Pokud jde o případné zproštění se odpovědnosti žalovaných za schodek s ohledem na tvrzené spoluzavinění žalobce, dovodil odvolací soud, že žalobce zavedením nedokonalého a proti zneužití nezajištěného účetního a pokladního systému spoluzavinil vznik schodku , přičemž míru spoluzavinění zhodnotil 50%. Úplné zproštění odpovědnosti žalovaných za schodek nepřichází v úvahu , neboť bez součinnosti s některou ze žalovaných, případně několika žalovanými, nebylo možné odčerpat ani hotovost, ani zboží . Odvolací soud dospěl k závěru, že ve zkoumaném období nedošlo prokazatelně ke vloupání do prodejny a kromě vedoucích zástupců neměl nikdo další přístup ke klíčům od prodejny ani od trezoru, kam se po skončení pracovní doby ukládala tržba . Důvody, pro které soud prvního stupně moderoval povinnost k náhradě škody u žalovaných 3), 4), 9), 11), 12) a 14), nepovažuje odvolací soud za důvody pro snížení náhrady u řadových prodavaček, neboť kterákoliv z nich se mohla po celé inventurní období dopouštět odcizování zboží na prodejně .


Proti tomuto rozsudku, do prvního odstavce bodu II. výroku (kterým jí bylo uloženo zaplatit žalobci částku 30.376,45 Kč s 12% úrokem od 1.11.1999 do zaplacení) podala žalovaná 1) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdí zejména, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že závěr odvolacího soudu, že bez součinnosti s některou ze žalovaných nebylo možné odčerpat hotovost ani zboží , nemá oporu v provedeném dokazování. Žalovaná 1) je toho názoru, že ve věci nebyl podán žádný důkaz o tom, jakým způsobem a kdo zboží či hotovost na prodejně odčerpával , bylo pouze zjištěno, že schodek byl vytvořen umělou manipulací s účetními daty prodejny, a to mimo prodejnu neznámým pachatelem . Dovolatelka se dále domnívá, že zaměstnanci prodejny jsou zproštěni odpovědnosti úplně , neboť žalobce vybavil prodejnu počítačovým systémem, který nebyl zajištěn před zneužitím , neumožňoval vedoucí prodejny kontrolu účtování jednotlivých položek na pokladnách, nebyl zajištěn vůbec žádný systém zajištění dat ; ačkoli bylo pouze na něm, aby si způsob zabezpečení systému proti zneužití dopředu zjistil. Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť podle něj žalovaná hrubým způsobem porušila základní povinnosti vedoucí prodejny, tj. nekontrolovala, zda evidovaný stav zboží odpovídá prvotním dokladům, neprováděla kontrolu kontokorentního účtu, čímž způsobila opožděné zjištění schodku ; a jestliže nebyl podán žádný důkaz, kdo a jakým způsobem zboží či hotovost odčerpával, pak musí odpovědnost za schodek nést všichni hmotně odpovědní pracovníci, na nichž důkazní břemeno spočívá .


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].


Žalovaná 1) napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání v této věci není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání žalobce založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).


Žalovaná 1) sice v dovolání uvádí, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá mimo jiné na nesprávném právním posouzení věci, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky pro posouzení věci významné, například, že ve skutečnosti měl přístup ke zboží, k zásobám a k počítači a tedy k účetnictví prodejny mnohem širší okruh osob, minimálně všechny další osoby zaměstnané na úseku masa , že počítačový systém nebyl zajištěn na samotné prodejně a neumožňoval vedoucí prodejny kontrolu účtování jednotlivých položek na pokladnách . Dovolatelka současně na rozdíl od skutkových zjištění soudů obou stupňů (že bez součinnosti s některou ze žalovaných nebylo možné odčerpat hotovost ani zboží) v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že zaměstnavatel nevytvořil pro hmotně odpovědné zaměstnance samoobsluhy odpovídající podmínky, neumožnil jen hmotně odpovědným zaměstnancům disponovat se svěřenými hodnotami, čímž přístup a dispozici s těmito hodnotami umožnil i dalším osobám ), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že zaměstnanci prodejny se zprostili odpovědnosti úplně , když bylo na žalobci, aby při zavádění počítačového pokladního systému tento dostatečně zabezpečil před zneužitím, jelikož tak neučinil, vznik schodku si zavinil zcela ). Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.


Vzhledem k tomu, že zmíněné výtky žalované 1) nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., a protože ani tvrzená vada řízení podle ustanovení § 241a odst. 1 písm. a) o.s.ř. - i kdyby byla opodstatněná - není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy, nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť - jak uvedeno výše - nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.





Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované 1) aniž by se mohl věcí dále zabývat podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 2270,- Kč [srov. § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a vyhlášky č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a vyhlášky č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 2.570,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování a z hotových výdajů advokáta podle sazby daně z přidané hodnoty nemohla být přiznána, neboť zástupkyně žalobce nepředložila osvědčení, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Protože dovolání žalované 1) bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobci nahradila. Náhradu nákladů dovolacího řízení je žalovaná 1) povinna ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 22. října 2007


JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.


předseda senátu