21 Cdo 2551/2005
Datum rozhodnutí: 17.10.2006
Dotčené předpisy: § 108 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb., § 110b odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb., § 110b odst. 3 předpisu č. 65/1965Sb., § 254 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb., § 12 odst. 1 předpisu č. 119/1992Sb., § 12 odst. 3 předpisu č. 119/1992Sb., § 19 odst. 3 předpisu č. 119/1992Sb., § 12 odst. 4 předpisu č. 119/1992Sb.




21 Cdo 2551/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. Č., zastoupeného advokátkou, proti žalované H. B., spol. s r.o. zastoupené advokátem, o 84.356,80 Kč s úrokem z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 203/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2005, č. j. 25 Co 41/2005-209, takto:

I. Dovolání žalobce proti rozsudku městského soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba co do částky 3.000,80 Kč s 4% úrokem z prodlení od 2.8.2002 do zaplacení, se odmítá.

II. Dovolání žalobce proti rozsudku městského soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba co do částky 31.815,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% z částky 5.268,- Kč od 1.2.2000 do zaplacení, ve výši 10% z částky 7.772,- Kč od 1.2.2001 do zaplacení, ve výši 7,5% z částky 8.883,- Kč od 1.2.2002 do zaplacení a ve výši 7% z částky 9.892,20 Kč od 1.6.2002 do zaplacení, se zamítá.

III. Rozsudek městského soudu se ve zbývající části napadeného zamítavého výroku, tj. ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba co do částky 15.558,- Kč s úroky z prodlení, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby bylo žalované uloženo zaplatit mu 89.443,- Kč s úroky z prodlení, jež vyčíslil. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že u žalované byl zaměstnán jako řidič mezinárodní kamionové dopravy na základě pracovní smlouvy ze dne 18. 3. 1994 až do 30. 4. 2002 a většinu práce vykonával mimo území České republiky. Žalovaná v průběhu trvání pracovního poměru neumožňovala žalobci čerpání dovolené a žalobci tak postupně vznikl nárok na náhradu za nevyčerpanou dovolenou za rok 1998 ve výši 5.268,- Kč, za rok 1999 ve výši 7.772,- Kč, za rok 2000 ve výši 8.883,- Kč, za rok 2001 ve výši 9.051,- Kč a za rok 2002 ve výši 2.768,- Kč; celkem ve výši 33.742,- Kč. Protože podle pracovní smlouvy byla místem výkonu práce žalobce P., veškeré jeho cesty mimo P. bylo nutno považovat za cesty služební (správně pracovní cesty), které navíc převážně konal v zahraničí. Podle rozhodnutí žalované činila denní dieta (správně stravné) do července 2000 částku 50,- německých marek (dále též jen DEM ) a od 1. 7. 2000 částku 60,- DEM bez ohledu na stát, kde byla služební cesta konána. Žalovaná však žalobci v této výši diety nevyplácela, takže mu za dobu od ledna 1999 do konce roku 2001 dluží nedoplatek ve výši 2.660,- DEM, tedy 47.614,- Kč. V souvislosti s výpovědí z pracovního poměru dostal žalobce nařízeno, aby do W. odvezl tzv. black box (černou skříňku) s tím, že má jet vlastním osobním vozem. Cestovní náhrady za tuto cestu činí 5.059,- Kč. Protože žalovaná odmítala žalobci doplatit dlužné diety a nevybranou dovolenou, nechal si žalobce udělat propočet odbornou účetní firmou, za což musel zaplatit 2.500,- Kč. Dále mu v souvislosti s uplatněním nároků vznikly náklady na poštovné ve výši 128,40 Kč a náklady na právní konzultaci ve výši 400,- Kč. Celkem takto jeho náklady činily 8.087,- Kč.

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 4. 3. 2003, č. j. 7 C 203/2002-80, žalobě co do částky 84.356,80 Kč s úroky z prodlení, jež vyčíslil, vyhověl a žalobu zamítl v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 5.086,20 Kč s úroky z prodlení, jež rovněž vyčíslil; zároveň uložil žalované zaplatit České republice na účet zdejšího soudu státem zálohované svědečné 1.300,- Kč a žalobci na nákladech řízení 19.445,- Kč k rukám jeho právní zástupkyně JUDr. O. U. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaná nedodržela svou povinnost uvedenou v ustanovení § 109 odst. 2 zák. práce, tedy určit žalobci čerpání dovolené v rozsahu 14 dnů (do 31. 12. 2000), resp. čtyř týdnů (od 1. 1. 2001), a že žalobci tak vznikl nárok na proplacení nevyčerpané dovolené; proto žalobu co do částky 33.742,- Kč jakožto náhrady za neproplacenou dovolenou posoudil jako důvodnou. Vycházeje dále z toho, že žalovaná při výplatě stravného nepostupovala v souladu s ustanovením § 12 a § 19 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, neboť, ačkoliv žádná dohoda o krácení mezi účastníky neexistovala, přesto žalobci náhrady stravného krátila, posoudil žalobu za důvodnou také ohledně dlužného stravného ve výši 47.614,- Kč (tj. 2.660,- DEM). Protože při přepočtu vycházel z kurzu k 1. 1. 2002, tj. 17,90 Kč za 1 DEM, žalobu ohledně částek v Kč, které žalobce požadoval v důsledku nesprávně přepočítaného kurzu německé marky, zamítl. Zamítl rovněž požadavek žalobce na náhradu za cestu, kterou v souvislosti s ukončením pracovního poměru vykonal do W, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by k uvedené cestě dostal od žalované závazný pokyn, aby tzv. černou skříňku převezl do N. V souvislosti s uplatňováním pracovněprávních nároků vznikly žalobci náklady na poštovném, právní konzultaci a za platbu odborné účetní firmě. Soud prvního stupně posoudil tyto nároky podle ustanovení § 187 odst. 1 zák. práce jako odpovědnost zaměstnavatele za škodu, jež vznikla zaměstnanci při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a uložil žalované zaplatit žalobci dalších 3.000,80 Kč s příslušnými úroky.

K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 10. 2003, č. j. 64 Co 229/2003-96, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech státu a nákladech řízení mezi účastníky navzájem zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že, ač mezi účastníky bylo sporné, v jakém rozsahu žalobce v rozhodné době čerpal dovolenou, a k této otázce byly provedeny důkazy, v odůvodnění napadeného rozsudku se objevuje pouze kategorický závěr shodný s tvrzením žalobce, aniž by bylo vysvětleno, o které důkazy se takové zjištění opírá a jak byly provedené důkazy hodnoceny. Stejně tak bylo sporné, zda mezi účastníky byla uzavřena dohoda o krácení stravného při pobytu ve W. Rovněž k této otázce byly provedeny důkazy, avšak v odůvodnění soud prvního stupně nevysvětluje, o které důkazy své závěry opírá a jak provedené důkazy hodnotil. Nezabýval se ani námitkou promlčení, kterou žalovaná ve vztahu k části nároku žalobce vznesla. Uložil soudu prvního stupně, aby žalovaného vyzval k označení důkazů k prokázání jeho tvrzení, aby znovu posoudil, zda mezi účastníky byla uzavřena dohoda o krácení stravného, a aby u nároku na náhradu škody posoudil, zda náklady na právní konzultaci s JUDr. U. by neměl podřadit pod náklady řízení, zda náklady na činnost účetní firmy žalobce vůbec vynaložil a zda se jednalo o náklady vynaložené účelně.

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 7. 12. 2004, č. j. 7 C 203/2002-182, žalované uložil zaplatit žalobci 79.088,80 Kč s úroky z prodlení, jež vyčíslil, ohledně částky 5.268,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 2. 2000 do zaplacení žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit České republice na účet zdejšího soudu státem zálohované svědečné 861,- Kč a že žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet zdejšího soudu zálohované svědečné 12.929,10 Kč a žalobci na nákladech řízení 47.696,25 Kč k rukám jeho právní zástupkyně JUDr. O. U. Ve vztahu k nároku na náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou znovu dospěl k závěru, že žalovaná nedodržela povinnost uvedenou v ustanovení § 109 odst. 2 větě druhé zák. práce a neurčila žalobci čerpání dovolené v zákonem stanoveném rozsahu. Žalobce tak nevyčerpal dovolenou v celém rozsahu a vznikl mu nárok na její proplacení; v roce 1998 ve výši 5.268,- Kč, v roce 1999 ve výši 7.772,- Kč, za rok 2000 ve výši 8.823,- Kč, za rok 2001 ve výši 9.051,- Kč a za rok 2002 ve výši 2.768,- Kč. Zabývaje se dále vznesenou námitkou promlčení, dospěl k závěru, že nárok na proplacení dovolené za rok 1998 ve výši 5.268,- Kč je podle ustanovení § 261 zák. práce ve spojení s ustanovením § 263 odst. 1 zák. práce promlčen; žalobu proto v tomto rozsahu zamítl. Při posuzování nároku na doplacení stravného vyšel soud prvního stupně z toho, že žalovaná s žalobcem neuzavřela smlouvu o podmínkách pro stanovení stravného, a, protože dohoda o krácení stravného mezi účastníky neexistovala, měla mu žalovaná vyplácet stravné ve smyslu ustanovení § 12 zákona č. 119/1992 Sb. Z přehledu jízd dovodil, že žalovaná na stravném dluží žalobci 47.610,- Kč (tj. 2.660,- DEM). Při přepočtu vycházel z kurzu 1 DEM = 17,90 Kč. Znovu také považoval náklady, jež vznikly žalobci na poštovném, právní konzultaci s JUDr. U. a na platbě odborné účetní firmě, za škodu, za kterou odpovídá zaměstnavatel podle ustanovení § 187 odst. 1 zák. práce.

K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 4. 2005, č. j. 25 Co 41/2005-209, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci 33.983,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7 % z částky 1.926,80 Kč od 1. 6. 2002 do zaplacení, ve výši 10 % z částky 1.026,- Kč od 1. 2. 2000 do zaplacení, ve výši 10 % z částky 7.569,- Kč od 1. 2. 2001 do zaplacení a ve výši 6,5 % z částky 23.462,- Kč od 1. 2. 2002 do zaplacení, a co do částky 50.374,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 5.268,- Kč od 1. 2. 2000 do zaplacení, ve výši 10 % z částky 7.772,- Kč od 1. 2. 2001 do zaplacení, ve výši 7,5 % z částky 8.883,- Kč od 1. 2. 2002 do zaplacení, ve výši 7 % z částky 9.892,20 Kč od 1. 6. 2002 do zaplacení, ve výši 10 % z částky 5.507,50 Kč od 1. 2. 2000 do zaplacení, ve výši 10 % z částky 1.828,50 Kč od 1. 2. 2001 do zaplacení, ve výši 6,5 % z částky 8.221,- Kč od 1. 2. 2002 do zaplacení, ve výši 1 % z částky 31.683,- Kč od 1. 2. 2002 do zaplacení a ve výši 4 % z částky 3.000,80 Kč od 2. 8. 2002 do zaplacení, žalobu zamítl; zároveň rozhodl, že ve vztahu mezi účastníky navzájem je žalobce povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 17.732,- Kč k rukám advokáta JUDr. B. V. a že na náhradě nákladů řízení jsou povinni zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 5 žalobce 8.549,90 Kč a žalovaná 5.240,20 Kč. Při posuzování nároku na zaplacení náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou vycházel zejména z přehledu čerpání dovolené žalobcem, mzdových listů a z přehledů jízd za jednotlivé měsíce. Dovodil, že žalobci mělo být proplaceno 12 dnů za rok 1998, 18 dnů za rok 1999, 15 dnů za rok 2001 a 6,5 dne za rok 2002. Přihlédl současně k tomu, že žalovaná již žalobci za nevyčerpanou dovolenou náhrady zčásti vyplatila (v březnu 2001 částku 4.318,- Kč, v říjnu 2001 částku 2.891,- Kč, v listopadu 2001 částku 4.318,- Kč a v květnu 2002 částku 8.880,- Kč), a žalobci přiznal na náhradě mzdy za nevyčerpanou dovolenou 1.926,80 Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně považoval námitku promlčení vznesenou žalovanou ohledně nároku na náhradu za nevyčerpanou dovolenou za rok 1998 za nedůvodnou, neboť dovolenou za rok 1998 mohl žalobce čerpat v roce 1999 a nárok na proplacení nevyčerpané části dovolené mu vznikl až k 1. 1. 2000, přičemž žaloba byla podána dne 10. 7. 2002. Ve vztahu k nároku na doplacení stravného za období od ledna 1999 do prosince 2001 vyšel z toho, že žalovaná jako zaměstnavatel ve smyslu ustanovení § 19 zákona č. 119/1992 Sb. paušalizovala náhrady stravného, a to na částku 50,- DEM do 30. 6. 2000 a na částku 60,- DEM od 1. 7. 2000 denně, bude-li žalobce na pracovní cestě, a na částku 20,- DEM denně, bude-li žalobce celý den ve W. Přitom přihlédl především k přehledu jízd vyplňovanému žalobcem v období předcházejícímu žalovanému období, kdy žalobce sám uváděl náhrady ve výši 20 DEM ve dnech, kdy pobýval ve W. Protože žalobce vyplňoval přehledy jízd vždy až na konci příslušného měsíce a následně je předával žalované a žalované ve smyslu ustanovení § 21 odst. 4 zákona č. 119/1992 Sb. vznikla povinnost vyúčtovat cestovní náhrady do deseti dnů, při výpočtu cestovních náhrad vycházel odvolací soud z kurzu německé marky vůči české koruně vždy k desátému dni následujícího měsíce. V případech, kdy žalobce konal pracovní cestu z České republiky do zahraničí a nebylo prokázáno, kdy překročil státní hranici, krátil paušalizovanou náhradu ve smyslu ustanovení § 12 odst. 4 zákona č. 119/1992 Sb. na polovinu. Vzhledem k tomu, že mezi účastníky nebylo sporné, které částky byly žalobci na stravném vyplaceny, vypočetl, že žaloba je důvodná co do částky 33.983,80 Kč s úroky z prodlení, jež rozvedl; ve zbývajícím rozsahu považoval žalobu za nedůvodnou. Náhrady, které žalobce požadoval na poštovném, za konzultaci s právníkem a za posouzení jeho nároku účetní firmou, posoudil jako případné náklady řízení v souvislosti s uplatněnou žalobou, nikoli jako náhradu škody ve smyslu zákoníku práce.

V dovolání proti zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu žalobce považuje při posuzování nároku na náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou za zásadní právní otázku, co je prioritní zaplacení odpracované doby nebo proplacení nevybrané dovolené . Vzhledem k tomu, že žalobce v jednotlivých letech a měsících (jak vyplývá z přehledu odpracovaných dnů) velmi často pracoval i o sobotách a nedělích a jeho pracovní doba bývala delší než 8,5 hodiny denně, aniž by mu za práci přesčas, v neděli nebo ve svátek byla poskytnuta jakákoli náhrada, je zřejmé, že odpracoval daleko více pracovních hodin než byla zákonem stanovená pracovní doba. Podle jeho názoru proto v případech, kdy mu byla vyplácena náhrada mzdy, jednalo se nikoli o náhradu za nevyčerpanou dovolenou, ale právě o náhradu za práci přesčas, v neděli a o svátcích. I když mezi účastníky bylo dosaženo shody o počtu dnů nevybrané dovolené, způsob, jak mu byla nevyčerpaná dovolená proplácena, je v rozporu s pracovněprávními předpisy. Žalovaná navíc nepředložila žádný důkaz, že by nařídila žalobci čerpání dovolené, a proto nebyl ani žádný důvod dovolenou proplácet. Ve vztahu k cestovním náhradám namítá dovolatel, že nejde o paušalizace ve smyslu § 19 zákona č. 119/1992 Sb., ale o postup zaměstnavatele ve smyslu § 12 odst. 6 téhož zákona . Žalovaná nikdy soudu nepředložila a ani žalobce nikdy neseznámila s jakoukoliv paušalizací týkající se výše náhrad. Žalobce požaduje výplatu jen do té částky, kterou žalovaná běžně proplácela . Nesouhlasí s názorem soudu, že při pobytu v sídle mateřské společnosti žalované ve W. (Německo) přísluší žalobci stravné ve výši 20,- DEM. Zákon o cestovních náhradách umožňuje krácení stravného nejvýše o 25 %, a proto krácení stravného na pouhých 28,5 % denního stravného je nejen v rozporu se zákonem, ale i v rozporu s důstojností občana. Nesouhlasí také s tím, že mu bylo kráceno denní stravné na 50 % ve dnech, kdy vyjížděl na služební cestu z ČR, neboť není patrna hodina, kdy překračoval státní hranici. I když tato hodina v cestovních výkazech uváděna nebyla, výkaznictví ve vztahu k zákonu o cestovních náhradách je věcí zaměstnavatele, tedy žalované, a, i kdyby stanovisko žalované a odvolacího soudu bylo správné, měla pak žalobci být přiznána také polovina stravného v české měně. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobce bylo v celém rozsahu zamítnuto, neboť odvolací soud věc po právní stránce správně zhodnotil a dospěl také ke správným skutkovým zjištěním.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalovaného zčásti trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, a že zčásti je dovolání důvodné.

V projednávané věci se žalobce proti žalované domáhal vyplacení peněžité částky. I když v žalobě uplatnil svůj nárok jedinou částkou, z obsahu žaloby je zřejmé, že se jedná o více nároků se samostatným skutkovým i právním základem; jde o tzv. objektivní kumulaci nároků. Proto také věc samu je třeba posuzovat ve vztahu k jednotlivým žalobou uplatněným nárokům samostatně.

Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

Podle ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle ustanovení § 241b odst. 3 o.s.ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání; nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v ustanovení § 241 o.s.ř., běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§ 30 o.s.ř.), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto.

Dovolání lze podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 o.s.ř.). Je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o.s.ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

K uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. nepostačuje jen to, jestliže dovolatel v dovolání označí některý z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o.s.ř. (například tím, že odkáže na ustanovení zákona nebo že odcituje jeho zákonnou skutkovou podstatu). V dovolání je uvedeno, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, jen tehdy, jestliže dovolatel popíše (konkretizuje) okolnosti, z nichž usuzuje, že určitý dovolací důvod je dán, tedy - řečeno jinak - jestliže vylíčí okolnosti, v nichž spatřuje nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu a které tak naplňují alespoň některý z dovolacích důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o.s.ř. Chybí-li v dovolání vylíčení okolností, v nichž dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu, není v takovém případě (vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem) vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není možné z hlediska jeho správnosti přezkoumat (srov. § 242 odst. 3 větu první o.s.ř.).

Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným (neúplným) podáním. Dovolatel tuto vadu dovolání může odstranit a své dovolání doplnit o uvedení dovolacích důvodů - jak vyplývá z ustanovení § 241b odst. 3 o.s.ř. - jen do uplynutí dovolací lhůty, tj. do uplynutí lhůty určené k podání dovolání v ustanovení § 240 o.s.ř.

Marným uplynutím lhůty podle ustanovení § 241b odst. 3 o.s.ř. se původně odstranitelná vada (neúplnost) dovolání, spočívající v tom, že v dovolání nebyl uveden dovolací důvod, stává neodstranitelnou. Znamená to mimo jiné, že po uplynutí této lhůty není možné dovolatele postupem podle ustanovení § 241b odst. 1, § 209 a § 43 o.s.ř. vyzvat k doplnění dovolání o uvedení dovolacího důvodu a že dovolací soud k případnému opožděnému doplnění dovolání o tuto náležitost nemůže přihlédnout. Protože v dovolacím řízení, v němž nebyl vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní, nelze pokračovat, musí být dovolání, které neobsahuje dovolací důvod a které o tuto náležitost nebylo do uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 241b odst. 3 o.s.ř. doplněno, podle ustanovení § 243c odst. 1 a § 43 odst. 2 o.s.ř. odmítnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.6.2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002, které bylo uveřejněno pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.1.2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v časopise Soudní judikatura, ročník 2005).

Žalobce dovoláním napadl jak výslovně uvádí rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byla žaloba částečně zamítnuta. V obsahu dovolání se však vůbec nevyjadřuje k té části rozsudku odvolacího soudu, v níž byl zamítnut jeho nárok na náhradu škody ve výši 3.000,80 Kč. Ve vztahu k této části napadeného rozsudečného výroku tedy žalobce v dovolání nevylíčil okolnosti, v nichž spatřuje nesprávnost rozsudku odvolacího soudu, a které by mohly naplnit alespoň některý z dovolacích důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o.s.ř. Protože mohl dovolání o tyto náležitosti účinně doplnit jen po dobu trvání lhůty k dovolání, která v projednávané věci uplynula dnem 22. 8. 2005 (srov. § 57 odst. 2 a 3 o.s.ř.), což neučinil, zabránil, aby mohl dovolací soud v této části rozsudek odvolacího soudu z hlediska jeho správnosti přezkoumat.

Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobce aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi podle ustanovení § 243c odst. 1 a § 43 odst. 2 věty první o.s.ř. v této části odmítl.

Dovolací soud dále přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadené části z důvodů uplatněných v dovolání (§ 242 odst. 3 věty první o.s.ř.), neboť vady uvedené v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebyly dovolatelem tvrzeny ani zjištěny.

S tvrzením dovolatele, že rozhodující je právní otázka, co je prioritní zaplacení odpracované doby nebo proplacení nevybrané dovolené , a že žalobci nebyla vyplácena náhrada za nevybranou dovolenou, ale náhrady za práci přesčas, o nedělích a svátcích, dovolací soud nesouhlasí.

Dobu čerpání dovolené určuje zaměstnavatel (srov. § 108 odst. 1 větu první zák. práce).

Podle ustanovení § 110b odst. 2 zák. práce (ve znění od 1. 6. 1994 do 30. 9. 2004) náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou lze zaměstnanci poskytnout pouze tehdy, jestliže zaměstnanec nemohl vyčerpat dovolenou ani do konce příštího kalendářního roku

a) protože mu zaměstnavatel neurčil dobu čerpání dovolené nebo mu určil nesprávnou délku dovolené,

b) pro překážky v práci na straně zaměstnance,

c) pro skončení pracovního poměru.

Podle ustanovení § 110b odst. 3 zák. práce ve stejném znění za dovolenou nebo její část, kterou zaměstnanec nemohl vyčerpat, přísluší náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku.

Podle ustanovení § 254 odst. 2 zák. práce ve znění od 1. 6. 1994, jestliže zaměstnavatel nebo zaměstnanec jsou povinni uspokojit více peněžitých nároků a plnění nestačí na vyrovnání všech, je vyrovnán ten nárok, o němž účastník při plnění prohlásí, že jej chce uspokojit; neučiní-li tak, je plněním uspokojen nárok nejdříve splatný.

V projednávané věci sám dovolatel uvádí, že o počtu dnů nevybrané dovolené bylo mezi žalovanou a žalobcem dosaženo shody . Zpochybňuje ale, že částky, které odvolací soud započetl jako částky, jež byly již na tento nárok žalobci zaplaceny v březnu, říjnu a listopadu 2001 a květnu 2002, byly právě náhradami za nevyčerpanou dovolenou. Uplatňuje tedy dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.

Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.

Zjištění, že částky vyplacené žalobci v březnu 2001 ve výši 4.318,- Kč, v říjnu 2001 ve výši 2.891,- Kč, v listopadu 2001 ve výši 4.318,- Kč a v květnu 2002 ve výši 8.880,- Kč byly právě náhradami za nevyčerpanou dovolenou, učinil odvolací soud jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z výplatních listů žalobce za příslušné měsíce. Z těchto listin vyplývá, že žalobci bylo vyplaceno v období 03/2001 za deset dnů nevybrané dovolené 4.318,- Kč, v období 10/2001 za sedm dní nevybrané dovolené 2.891,- Kč, v období 11/2001 za deset dnů nevybrané dovolené 4.318,- Kč a v období 05/2002 za 21,50 dní nevybrané dovolené 8.880,- Kč. Ve všech případech je v listinách jednoznačně uvedeno, že se jedná o nevybranou dovolenou , je uveden počet dní i vyplacená částka. S ohledem na ustanovení § 254 odst. 2 zák. práce tak nemůže být pochybnost o tom, který nárok žalobce chtěla žalovaná (jako jeho zaměstnavatel) uspokojit. Nemůže tak obstát tvrzení dovolatele, že se u těchto částek jednalo o náhrady za odpracovanou práci přesčas, o nedělích nebo o svátcích. Uvedené skutkové zjištění odvolacího soudu proto má oporu v provedeném dokazování. Bez významu pro posouzení správnosti závěru odvolacího soudu o výši žalobcova nároku na náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou je proto i dovolatelem stavěná otázka, co je prioritní zaplacení odpracované doby nebo proplacení nevybrané dovolené .

Rovněž tak bez významu je tvrzení dovolatele, že žalovaná nepředložila žádný důkaz, že by nařídila čerpání dovolené, a že tak nebyl žádný důvod dovolenou proplácet. Jestliže žalobce od počátku řízení tvrdí, že se domáhá náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou, a zároveň mezi účastníky není sporné, v jakém rozsahu žalobce dovolenou nevyčerpal, je zcela nepodstatné, zda žalovaná předložila či nepředložila nějaký důkaz o tom, že by žalobci čerpání dovolené nařídila. Protože rozsudek odvolacího soudu je v této části z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. v této části zamítl.

Naproti tomu souhlasit nelze s tím, jak odvolací soud posoudil návrh žalobce na doplatek cestovních náhrad.

Podle ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách (ve znění do 28. 2. 2000), při zahraniční pracovní cestě přísluší zaměstnanci stravné v cizí měně; na žádost zaměstnance může zaměstnavatel vyplatit stravné v českých korunách nebo v jiné cizí volně směnitelné měně s tím, že se pro přepočet použije směnný kurz devizového trhu vyhlašovaný Č. n. b.

Podle ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách (ve znění do 31. 12. 2006), při zahraniční pracovní cestě přísluší zaměstnanci za podmínek dále stanovených stravné v cizí měně. Výši stravného v cizí měně určí zaměstnavatel ze základní sazby stravného stanovené pro stát, ve kterém zaměstnanec stráví v kalendářním dni nejvíce času.

Podle ustanovení § 12 odst. 4 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách (ve znění do 28. 2. 2000), základní sazby stravného v cizí měně se stanoví na kalendářní den zahraniční pracovní cesty, to je trvá-li zahraniční pracovní cesta déle než 12 hodin v jednom kalendářním dni. Trvá-li zahraniční pracovní cesta v jednom kalendářním dni či celkově méně než 12 hodin, poskytne zaměstnavatel stravné v cizí měně ve výši poloviny denní sazby.

Podle ustanovení § 12 odst. 4 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách (ve znění od 1. 3. 2000 po účinnosti zákona č. 36/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění pozdějších předpisů), stravné v cizí měně ve výši základní sazby stravného v cizí měně přísluší zaměstnanci, pokud doba zahraniční pracovní cesty strávená mimo území České republiky trvá v kalendářním dni déle než 12 hodin. Trvá-li tato doba 12 a méně hodin, přísluší zaměstnanci stravné v cizí měně ve výši, která se určí násobkem dvanáctiny poloviční výše základní sazby stravného v cizí měně a počtu celých hodin zahraniční pracovní cesty strávených mimo území České republiky. Za dobu zahraniční pracovní cesty strávenou mimo území České republiky, která trvá méně než 1 hodinu, stravné v cizí měně nepřísluší.

Podle ustanovení § 19 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, náhrady podle tohoto zákona lze paušalizovat. Při výpočtu paušální částky vychází zaměstnavatel z průměrných podmínek rozhodných pro poskytování náhrad zaměstnanci nebo skupině zaměstnanců. Pokud se změní podmínky, za nichž byla paušální částka stanovena, je zaměstnavatel povinen tuto částku přezkoumat a upravit.

Ustanovení § 19 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, zaměstnavateli umožňuje cestovní náhrady (tedy i stravné poskytované při zahraničních pracovních cestách) paušalizovat; paušalizovány mohou být jak náhrady stanovené právními předpisy, tak i vyšší náhrady sjednané v kolektivní smlouvě nebo v pracovních smlouvách. Právní úprava tím sleduje zjednodušení principu poskytování náhrad a jeho účtování. Paušální částky náhrad stanoví jednostranně zaměstnavatel; rozhodne-li se poskytovat zaměstnacům cestovní náhrady (všechny, popřípadě některé z nich) paušální částkou, nestanoví se náhrady za jednotlivé pracovní cesty ve skutečné (stanovené nebo sjednané) výši, ale podle průměrných podmínek rozhodných pro poskytování náhrad zaměstnanci nebo skupině zaměstnanců. K tomu, aby bylo zajištěno, že paušální částky budou odpovídat průměrným podmínkám rozhodným pro poskytování náhrad, zákon stanoví, že zaměstnavatel je povinen paušální částku přezkoumat a upravit, změní-li se podmínky, za nichž byla stanovena.

I když zákon nestanoví, že by paušalizace náhrad musela být provedena písemně, z toho, že ukládá zaměstnavateli, jakým způsobem má postupovat při výpočtu paušálních částek, vyplývá, že platně a účinně může zaměstnavatel cestovní náhrady paušalizovat jen tehdy, postupuje-li v souladu se zákonem, tedy s ustanovením § 19 zákona č. 119/1992 Sb. Při posuzování, zda v projednávané věci žalovaná při paušalizaci stravného pro případy, kdy zaměstnanci strávili celý den v sídle mateřské společnosti žalované ve W., postupovala správně, odvolací soud otázku souladu paušalizace s ustanovením § 19 zákona č. 119/1992 Sb. nezkoumal. Nevyžádal od žalované, aby doložila, z jakých podkladů při paušalizaci vycházela, a zda tedy v souladu s citovaným ustanovením § 19 zákona č. 119/1992 Sb. vycházela skutečně z průměrných podmínek rozhodných pro poskytování náhrad zaměstnanci nebo skupině zaměstnanců. Jestliže se touto otázkou odvolací soud nezabýval a uzavřel bez dalšího, že paušalizace v těchto případech byla provedena na částku 20,- DEM denně, je jeho další závěr o tom, že žalobci v těchto dnech náležela pouze částka 20,- DEM denně, nesprávný, protože je předčasný. Nesprávný proto je rozsudek odvolacího soudu i v té části, kde žalobcův nárok na částky vyšší než 20,- DEM denně zamítl.

Předčasný (a proto i nesprávný) je také závěr o tom, že ve dnech, kdy žalobce konal pracovní cestu, při níž přejížděl hranice České republiky do zahraničí, je třeba krátit náhradu stravného automaticky na 50 % podle ustanovení § 12 odst. 4 zákona č. 119/1992 Sb.

Uvedený postup přicházel totiž v úvahu toliko do 28. 2. 2000 (do účinnosti zákona č. 36/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění pozdějších předpisů). Právní úprava účinná od 1. 3. 2000 jak citována shora případné krácení cestovních náhrad v cizí měně upravuje odlišně.

Aby však vůbec mohlo být postupováno podle ustanovení § 12 odst. 4 zákona č. 119/1992 Sb., muselo by nejprve být napevno postaveno, jakou dobu v těchto dnech zahraniční pracovní cesta trvala (jakou část doby z pracovní cesty strávil žalobce v zahraničí).

Jak vyplývá z ustanovení § 21 odst. 3 zákona č. 119/1992 Sb., zaměstnanec je povinen do deseti pracovních dnů po dni ukončení pracovní cesty předložit zaměstnavateli písemné doklady potřebné k vyúčtování pracovní cesty a též vrátit nevyúčtovanou zálohu. Zaměstnavatel je oproti tomu povinen do 10 pracovních dnů ode dne předložení písemných dokladů provést vyúčtování pracovní cesty zaměstnance a uspokojit jeho nároky (srov. § 12 odst. 4 téhož zákona).

Chtěl-li tedy odvolací soud žalobu v tomto směru zamítnout proto, že nebylo prokázáno, kdy v uvedených dnech žalobce hranice překročil, měl nejprve žalobce (který v tomto směru nese ve smyslu ustanovení § 12 odst. 3 zákona č. 119/1992 Sb. důkazní břemeno) poučit, že je na něm, aby potřebné skutečnosti tvrdil a aby k jejich prokázání předložil potřebné důkazy. Teprve jestliže přes takovéto poučení žalobce skutečnosti rozhodné pro posouzení trvání délky zahraniční pracovní cesty ve dnech, kdy docházelo při pracovní cestě k překročení státní hranice České republiky, nebudou objasněny, může soud z důvodů neunesení důkazního břemene rozhodnout v tomto směru v neprospěch žalobce (srov. § 118a odst. 3 o.s.ř.).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v části, v níž bylo rozhodováno o náhradách za stravné při zahraniční pracovní cestě, není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto v této části podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. října 2006

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu