21 Cdo 2542/2007
Datum rozhodnutí: 21.05.2008
Dotčené předpisy: § 53 odst. 1 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb., § 213 odst. 1 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 213 odst. 3 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 2542/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce V. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému advokátovi, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 207/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2007, č.j. 53 Co 129/2006-124, takto:

Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 5. 5. 2003 sdělila A. S., spol. s r.o. žalobci, že s ním podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že dne 29. 4. 2003 žalobce vyčerpal zákonný nárok na dovolenou a od té doby se ani na opakované výzvy nedostavil do zaměstnání, bez podání vysvětlení či doručení jakéhokoliv dokladu, který by vysvětloval jeho absenci .

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že neporušil žádnou svoji povinnost resp. pracovní kázeň , neboť se se zaměstnavatelem dohodl na tom, že bude čerpat dovolenou na zotavenou do doby, než budou posouzeny okolnosti technické závady vozidla ve F. Poprvé byl zaměstnavatelem v době čerpání dovolené kontaktován až dne 13. 5. 2003 a výsledky zmiňovaného posouzení příčin vzniku škody mu zaměstnavatel oznámil (byť nikoliv doložil) až dopisem ze dne 2. 6. 2003; navíc ke dni 29. 4. 2003 nemohl mít vyčerpán svůj zákonný nárok na dovolenou na zotavenou.

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 10. 6. 2004, č.j. 31 C 207/2003-36, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 7.218,- Kč k rukám právního zástupce žalobce . Vyšel ze zjištění, že důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 5. 5. 2003 bylo přečerpání zákonného nároku na dovolenou na zotavenou. Při jednání však žalovaný (A. S., spol. s r.o.) uvedl, že žalobce přečerpal dohodnutou dobu dovolené , čímž podstatně změnil důvod okamžitého zrušení pracovního poměru v rozporu se zák. ust. § 55 zákoníku práce . Žalobce nepřečerpal zákonný nárok na dovolenou, který podle § 102 zák. práce činí 4 týdny, neboť čerpal v lednu 2003 dva dny, ve dnech 10. 4. 2003 do 17. 4. 2003 byl pracovně na služební cestě, tzn., že k datu 29. 4. 2003 nemohl v žádném případě vyčerpat zákonný nárok na dovolenou .

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 3. 2005, č.j. 17 Co 344/2004-49, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že žalobě vyhověl pouze pro uvedený důvod a skutečností, zda žalobce popsaný skutek věcně naplnil, tedy zda se v době od 29. 4. 2003 bez důvodu nedostavoval do zaměstnání , se nezabýval. Uložil soudu prvního stupně, aby v řízení pokračoval, skutková zjištění právně kvalifikoval a ve věci znovu rozhodl .

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 13. 12. 2005, č.j. 31 C 207/2003-89, ve znění usnesení ze dne 11. 9. 2006, č.j. 31 C 207/2003-102, žalobě znovu vyhověl a rozhodl, že žalovaný (A. S., spol. s r.o.) je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 20.070,- Kč k rukám právního zástupce žalobce a České republice na účet zdejšího soudu na náhradu nákladů státu svědečné 918,- Kč. Znovu dovodil, že zaměstnanec, který je za nepřetržitého trvání pracovního poměru k témuž zaměstnavateli konal u něho práci alespoň 60 dnů v kalendářním roce, má nárok na dovolenou za kalendářní rok. Základní výměra dovolené činí čtyři týdny . Tvrzení v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 5. 5. 2003 (že žalobce dne 29. 4. 2003 vyčerpal zákonný nárok na dovolenou a od té doby se ani na opakované výzvy nedostavil do zaměstnání) je podle názoru soudu prvního stupně v rozporu s ustanovením § 100 a násl. zák. práce, neboť žalobci při odpracování 60 dnů v kalendářním roce 2003 (leden 2003 až 17. 4. 2003) vznikl nárok na čerpání celé dovolené, a navíc, určil-li žalovaný žalobci dovolenou ve výši 7 dní, tj. od 17. 4. 2003 do 29. 4. 2003, měl tuto skutečnost žalobci oznámit nebo se s ním na čerpání dovolené v tomto termínu dohodnout . Podle soudu prvního stupně nelze přisvědčit tvrzení žalovaného, že by žalobce o čerpání dovolené v rozhodné době nepožádal a že mu ji zaměstnavatel neschválil , naopak, o dohodě o čerpání dovolené žalobce svědčí listina okamžité zrušení pracovního poměru, která se o čerpání dovolené zmiňuje. Protože důvod a skutečnosti uváděné v listině okamžité zrušení pracovního poměru se nepodařilo prokázat, posoudil okamžité zrušení pracovního poměru jako neplatné.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 2. 2007, č.j. 53 Co 129/2006-124, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 19.742,50 Kč a České republice na náhradě nákladů státu 918,- Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 5 . Na rozdíl od soudu prvního stupně vyložil v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 5. 5. 2003 použitá slova ke dni 29. 4. 2003 žalobce vyčerpal zákonnou dovolenou tak, že žalovaný tím logicky mínil dovolenou v rozsahu, na který žalobci k tomuto datu vznikl nárok a že jeho další nepřítomnost na pracovišti považuje za neomluvenou absenci . Podle jeho názoru z ničeho nelze dovodit, že by důvodem, pro který žalovaný ukončil pracovní poměr se žalobcem, bylo vyčerpání zákonné dovolené, naopak je zřejmé, že jím byla nepodložená resp. neomluvená nepřítomnost žalobce v práci, jež je časově vymezena od 29. 4. do 5. 5. 2003, kdy se žalovaný rozhodl rozvázat se žalobcem pracovní poměr . Po zhodnocení zjištění plynoucích z provedených důkazů, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobci se nepodařilo prokázat, že se souhlasem žalovaného čerpal v období od 18. 4. 2003 do 5. 5. 2003 řádnou dovolenou; dopustil se tak neomluvené absence v trvání tří pracovních dnů. Toto jednání žalobce vzhledem k jeho intenzitě (faktické délce absence) hodnotil jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně. Na uvedeném závěru nemůže podle odvolacího soudu nic změnit ani fakt, že žalovaný neprokázal, že žalobce vyzval k návratu do zaměstnání, protože nic takového není jeho povinností . Vzhledem k tomu, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2006, č.j. 76 K 29/2006-37, byl na původního žalovaného A. S. spol. s r.o. prohlášen konkurs, správcem konkursní podstaty úpadce byl ustanoven JUDr. L. B. a žalobce navrhl, aby v řízení bylo pokračováno, ve věci bylo rozhodnuto proti tomuto účastníku řízení .

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce v první řadě polemizuje s tím, jak odvolací soud hodnotil výpovědi svědků J. S., M. T. a J. S. Je přesvědčen, že žalovaný s ním skončil pracovní poměr proto (jak je i výslovně uvedeno v listině o okamžitém zrušení pracovního poměru), že žalobce měl z pohledu žalovaného za odpracované tři a půl měsíce zákonný nárok pouze na 9 dní dovolené; jestliže žalobcem nastoupená dovolená trvala déle, domníval se žalovaný, že žalobce čerpá dovolenou, na kterou mu ještě nevznikl nárok. Jestliže u žalovaného nebyla jasně stanovená pravidla čerpání dovolené, žalobce se měl vrátit z dovolené až po vyřešení jeho nehody ve F. a běžná doba čerpání dovolené u žalovaného činila 14 dnů (jak uvedl svědek M. T.), pak žalobce mohl jen těžko tušit, že on již osmým dnem čerpání dovolené začal naplňovat svůj osud, naplněný dne 5. 5. 2003 okamžitým zrušením pracovního poměru . Namítá dále, že v případě, kdy žalovaný jasně neurčil dobu čerpání dovolené a kdy žalobce mohl oprávněně počítat s dobou dovolené minimálně 14 dnů, jde o svévolné rozhodnutí žalovaného o skončení dovolené žalobce, které mu nadto ani není oznámeno, nad oprávnění dané ustanovením § 108 zákoníku práce a není v souladu minimálně s ustanoveními § 7 odst. 2 a § 240 odst. 3 zákoníku práce, pročež žalobce oprávněně čerpal dovolenou i od 30. 4. 2003 . Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k novému projednání odvolání žalovaného .

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu bylo podáno osobou oprávněnou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že směřuje proti rozsudku, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat vzhledem k tomu, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobci dáno dopisem ze dne 5. 5. 2003 podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 2003, tj. před účinností zákona č. 274/2003 Sb., kterým se mění některé zákony na úseku ochrany veřejného zdraví (srov. § 363 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) dále jen zák. práce .

Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní poměr zvlášť hrubým způsobem.

Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 73, § 74 a § 75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.

Ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy méně závažné porušení pracovní kázně , závažné porušení pracovní kázně a porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.

Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení § 53 odst. 1 zák. práce Zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně ... ). K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.

V dopise ze dne 5. 5. 2003 společnost A. S., spol. s r.o. žalobci vytýkala (a považovala za důvod okamžitého zrušení pracovního poměru), že dne 29. 4. 2003 vyčerpal zákonný nárok na dovolenou a od té doby se ani na opakované výzvy nedostavil do zaměstnání . Žalobce v žalobě namítal, že se po návratu z F. (kde došlo k poškození jemu přiděleného vozidla) dne 17. 3. 2003 dohodl s žalovaným (A. S., spol. s r.o.) na čerpání řádné dovolené do doby, než bude zjištěna příčina škody a případné odpovědnosti žalobce za ni . Pro posouzení platnosti rozvázání pracovního poměru ze dne 5. 5. 2003 tak bylo mimo jiné nezbytné objasnit, zda došlo k dohodě účastníků o tom, že žalobce bude mít dovolenou (až do doby, než bude zjištěna příčina škody), a zda žalovaný vyzýval žalobce k tomu, aby se dostavil do zaměstnání.

Z hmotněprávní úpravy rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením z ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce - vyplývá, že povinnost prokázat, že se zaměstnanec skutečně dopustil jednání, v němž byl spatřován důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru, a že jde o jednání představující porušení pracovní kázně (že se žalobce ode dne 29. 4. 2003 nedostavoval do zaměstnání), má zaměstnavatel. Naproti tomu zaměstnanec má povinnost tvrdit a prokázat, že se o porušení pracovní kázně nejednalo (že zde byl legitimní důvod, proč se do zaměstnání nedostavoval že čerpal dovolenou).

Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 o.s.ř.). K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel (§ 213 odst. 3 o.s.ř.).

Z citovaných ustanovení mimo jiné vyplývá, že chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkových závěrů soudu prvního stupně na základě soudem prvního stupně provedených důkazů, musí zopakovat ty důkazy, o něž chce své skutkové závěry opřít, bez ohledu na to, zda je při svém skutkovém zjišťování sám soud prvního stupně použil nebo ne. Je tomu tak proto, aby byla dodržena zásada ústnosti a přímosti a aby tak soud mohl hodnotit provedené důkazy na základě vlastního (nikoli zprostředkovaného) vnímání důkazu.

V projednávané věci soud prvního stupně učinil skutkový závěr, že nelze přisvědčit tvrzení žalovaného, že by žalobce o čerpání dovolené v rozhodné době nepožádal a že mu ji zaměstnavatel neschválil . Jinak řečeno dovodil, že žalobce o dovolenou požádal a zaměstnavatel mu ji schválil. Naproti tomu odvolací soud o stejné otázce uzavřel, že žalobce přestal od 18. 4. 2003 docházet do zaměstnání a že nelze mít za prokázané, že tak činil z důvodu čerpání řádné dovolené . Jak již bylo výše uvedeno, odvolací soud se mohl od skutkových zjištění soudu prvního stupně odchýlit, ale toliko za podmínek uvedených mimo jiné v ustanovení § 213 odst. 3 o.s.ř. (za podmínky zopakování provedených důkazů, o něž chtěl svůj odchylný názor opřít). Jak ale vyplývá z protokolů o jednání před odvolacím soudem v této věci ze dne 18. 9. 2006, 4. 12. 2006 a 1. 2. 2007, odvolací soud uvedeným způsobem nepostupoval. Toliko zrekapituloval podstatný obsah spisu, zejména obsah rozsudku , a přečetl odvolání žalovaného a písemné vyjádření žalobce. Je tedy zřejmé, že postupoval v rozporu s ustanovením § 213 odst. 3 o.s.ř.; dovolací soud musel k této vadě řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlédnout (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Ani při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně a při zkoumání, zda okolnosti případu odůvodňují uplatnění okamžitého zrušení pracovního poměru jako výjimečného způsobu rozvázání pracovního poměru, nepostupoval odvolací soud správně.

Soudní praxe již dříve dospěla k závěru, že neomluvené zameškání práce v trvání pěti dnů zpravidla představuje obecně vzato samo o sobě porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a odůvodňuje rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením. Jednání zaměstnance znamenající porušení pracovní kázně však nelze posuzovat bez přihlédnutí k dalším okolnostem, které mohou mít vliv na celkové zhodnocení případu, jak výše uvedeno; z okolností, které vyšly v posuzované věci za řízení najevo, vyplývá, že při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně žalobcem a důvodů, pro které lze výjimečně rozvázat pracovní poměr okamžitým zrušením, mělo být kromě délky nepřítomnosti žalobce v práci také přihlédnuto zejména k důsledkům nepřítomnosti žalobce v práci pro žalovaného, k dosavadnímu postoji žalobce k plnění pracovních úkolů, k míře jeho zavinění a ke způsobu a intenzitě porušení jeho konkrétních pracovních povinností. Odvolací soud se však těmito okolnostmi nezabýval a neopatřil si k tomu všechny potřebné skutkové poznatky.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, a § 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. května 2008

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu