21 Cdo 2534/2016
Datum rozhodnutí: 23.01.2017
Dotčené předpisy: § 175 odst. 1 obč. zák. ve znění do 13.06.2012, § 176 odst. 1 obč. zák. ve znění do 13.06.2012, § 176 odst. 2 obč. zák. ve znění do 13.06.2012, § 177 odst. 1 obč. zák. ve znění do 13.06.2012, § 177 odst. 2 obč. zák. ve znění do 13.06.2012, § 179 obč. zák. ve znění do 13.06.2012, § 180 odst. 1 obč. zák. ve znění do 13.06.2012, § 180 odst. 2 obč. zák. ve znění do 13.06.2012, § 33a odst. 4 předpisu č. 563/1991Sb. ve znění do 30.06.2012, § 11 předpisu č. 563/1991Sb. ve znění do 30.06.2012




21 Cdo 2534/2016

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Auto Tesárek s.r.o. se sídlem v Šestajovicích, Palackého č. 344, IČO 28494491, zastoupené JUDr. Kateřinou Šálkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3 - Vinohradech, náměstí Jiřího z Poděbrad č. 1554/6, proti žalované A MÁŠ TO s.r.o. se sídlem v Radonicích, Prchalova č. 258, IČO 28867891, zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Na poříčí č. 1041/12, o vydání věci, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 7 C 214/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2016 č.j. 31 Co 415/2014-126, takto:

I. Dovolání žalované se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou (podanou u Okresního soudu Praha - východ dne 31.8.2012 a doplněnou podáním doručeným soudu dne 15.5.2013) domáhala, aby jí žalovaná vydala "veškeré zpracované účetní materiály související se zpracováním a vedením účetnictví žalobkyně žalovanou za rok 2010, dále čtyři čtvrtletní daňová přiznání k DPH za rok 2010, mzdovou evidenci za rok 2010, daňové přiznání k silniční dani za rok 2010 a daňové přiznání k dani z příjmu za rok 2010 včetně všech povinných účetních příloh, veškeré zpracované účetní materiály související se zpracováním a vedením účetnictví žalobkyně žalovanou za rok 2011, dále čtyři čtvrtletní daňová přiznání k DPH za rok 2011, mzdovou evidenci za rok 2011, daňové přiznání k silniční dani za rok 2011 a daňové přiznání k dani z příjmu za rok 2011 včetně všech povinných účetních příloh, veškeré zpracované účetní materiály související se zpracováním a vedením účetnictví žalobce žalovanou za I. čtvrtletí roku 2012, dále první čtvrtletní daňové přiznání k DPH za rok 2012, mzdovou evidenci za I. čtvrtletí roku 2012 a daňové přiznání k silniční dani za I. čtvrtletí roku 2012". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že se žalovanou uzavřela v roce 2010 "ústní dohodu o provedení práce", jejímž obsahem bylo "vedení účetnictví" pro žalobkyni, "konkrétně běžné účetnictví, čtvrtletní zúčtování DPH, mzdová evidence a zpracování daně silniční a daně z příjmů právnické osoby", že ke dni 31.3.2012 došlo k ukončení účetní činnosti a žalovaná byla vyzvána, aby předala žalobkyni "vyhotovené účetní sestavy, kompletní doklady tvořící podklady pro zpracování účetnictví a veškeré další materiály vztahující se k provádění účetních prací", a že přes několik výzev žalovaná vydání účetnictví odmítla.
Žalovaná namítala, že jí žalobkyně neuhradila "faktury za zpracované služby", které si u žalované objednala, že žalobkyně má "nárok na vydání prvotních dokladů, avšak k dílu vytvořenému žalovanou vlastnické právo až do jeho řádného předání a zaplacení nemá", a že vzhledem k nezaplacení splatných pohledávek žalované uplatnila žalovaná k účetnictví žalobkyně zadržovací právo.
Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 17.4.2014 č.j. 7 C 214/2012-64 zastavil řízení o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala vydání "čtyř čtvrtletních daňových přiznání k DPH za rok 2010, 2011 a I. čtvrtletí 2012, mzdové evidence za rok 2010, 2011 a I. čtvrtletí 2012, daňového přiznání k silniční dani za rok 2010, 2011 a za I. čtvrtletí 2012 a daňového přiznání k dani z příjmu za rok 2010 a 2011 včetně povinných účetních příloh", uložil žalované, aby vydala žalobkyni "firemní razítko a podklady převzaté pro zpracování účetnictví, tj. účetní doklady žalobkyně Auto Tesárek s.r.o. (faktury přijaté a vydané, paragony a bankovní výpisy za období roku 2010, 2011 a I. čtvrtletí 2012, když za období I. čtvrtletí 2012 jsou tyto podklady blíže specifikovány v účetním deníku ze dne 25.3.2014 a soupisu závazků a pohledávek ze dne 25.3.2014, které jsou přílohou rozsudku)", a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. S ohledem na vyjádření žalobkyně při jednání dne 17.4.2014, v němž uvedla, že "vyžaduje vydání pouze podkladů pro účetnictví a nikoliv výstupy z účetnictví", posoudil soud toto vyjádření jako částečné zpětvzetí žaloby a řízení v tomto rozsahu se souhlasem žalované zastavil. Žalobu žalobkyně posoudil jako dostatečně určitou, když po opravách a upřesnění v průběhu řízení nebylo mezi účastníky pochybné, co má být ze strany žalované vydáno, přičemž po žalobkyni nelze požadovat, aby "specifikovala jednotlivé doklady, když je nemá k dispozici a žalovaná je neoprávněně zadržuje". S odkazem na ustálenou judikaturu soudů dovodil, že nebyly splněny podmínky pro vznik zadržovacího práva, neboť ani zadržované účetnictví, ani razítko žalobkyně nejsou způsobilými předměty zadržovacího práva, když nejsou zpeněžitelnou věcí "ve smyslu plnění uhrazovací funkce zadržovacího práva", žalovaná současně nemá žádný právní titul k držení věcí, které jsou předmětem sporu, neboť není jejich vlastníkem a věci jí byly svěřeny v rámci dohody o vedení účetnictví, která byla mezi stranami ukončena.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12.1.2016 č.j. 31 Co 415/2014-126 změnil ve výroku o vyhovění žalobě tak, že zamítl žalobu "týkající se vydání razítka"; jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vyhovění žalobě potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.178,- Kč k rukám advokátky JUDr. Kateřiny Šálkové. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že označení listin v žalobě, které žalobkyně požaduje vydat, je dostatečně určité, že předmětné účetní doklady nejsou způsobilým předmětem zadržovacího práva, když (přestože jde o movitou věc) nemají vlastní užitnou hodnotu a nejsou zpeněžitelnými věcmi, neboť "zachycují a dokládají závazky a pohledávky žalobkyně, jejich výši a splatnost a dále výdaje a pohyb na účtu žalobkyně, a to zejména pro potřeby vedení účetnictví, a nejde o listiny, do kterých by byla práva žalobkyně vtělena". Vzhledem k tomu, že požadavek na vydání firemního razítka uplatnila žalobkyně až během jednání soudu prvního stupně dne 25.3.2014, ačkoliv "lhůta ke koncentraci uplynula dnem 27.2.2014", a vzhledem k tomu, že "vydání razítka nelze považovat za upřesnění dříve podané žaloby" a žalovaná "učinila nesporným jen držení účetních dokladů, nikoli firemního razítka", nemohla být žalobkyně v části žaloby "týkající se firemního razítka" úspěšná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu - ve výroku, kterým (jak je zřejmé z důvodů dovolání) byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen - podala žalovaná dovolání. Namítá, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že zadržovací právo má především funkci zajišťovací, že funkce uhrazovací není obligatorní a že uspokojení z výtěžku zpeněžení zadržované věci je právem a nikoliv povinností věřitele (žalované); v posuzovaném případě je podstatná právě funkce zajišťovací, neboť zadržované věci jsou "vzhledem ke způsobu spolupráce žalobkyně s žalovanou jediným jejím důkazem". Vzhledem k tomu, že spor o zaplacení pohledávek žalované trvá a je veden u "soudu prvního stupně" pod sp. zn. 19 C 377/2014, trvá podle žalované i důvod zadržení věcí, navíc "v exekuci může dojít k jejich zpeněžení", neboť účetní doklady jsou movitými věcmi, které jsou zpeněžitelné, jejich užitná hodnota je dána například "při prodeji podniku jako součást ceny, při doložení pohledávek a závazků žalobkyně při jejich postoupení (či přikázání pohledávky)" nebo "po uplynutí doby stanovené ustanovením § 31 a § 32 zákona o účetnictví jsou zpeněžitelné minimálně za cenu sběru papíru". Žalovaná dále namítá, že žalobkyně nepopsala v žalobě dostatečně určitě předmět žaloby, neboť účetní doklady nejsou specifikovány. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud v dotčené části a ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné) vyřešení otázky, zda může vzniknout k zajištění pohledávky věřitele vyplývající ze smlouvy o dílo, jejímž předmětem je "účetní činnost", zadržovací právo k účetním dokladům dlužníka. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že žalovaná uplatnila zadržovací právo k účetním dokladům žalobkyně dopisem ze dne 1.6.2012 - podle právních předpisů účinných v době zadržení, a to zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č. 37/2004 Sb., č. 47/2004 Sb., č. 480/2004 Sb. a č. 554/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. a zákonů č. 359/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č. 107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 160/2006 Sb., č. 264/2006 Sb., č. 315/2006 Sb., č. 443/2006 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 230/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 384/2008 Sb., č. 215/2009 Sb., č. 227/2009 Sb., č. 285/2009 Sb., č. 155/2010 Sb., č. 28/2011 Sb., č. 132/2011 Sb., č. 139/2011 Sb. a č. 420/2011 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 13.6.2012 (dále jen "obč. zák."), a podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění zákonů č. 117/1994 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 492/2000 Sb., č. 353/2001 Sb., č. 575/2002 Sb., č. 437/2003 Sb., č. 257/2004 Sb., č. 669/2004 Sb., č. 495/2005 Sb., č. 179/2005 Sb., č. 81/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č. 230/2006 Sb., č. 264/2006 Sb., č. 69/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 348/2007 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 304/2008 Sb., č. 230/2009 Sb., č. 227/2009 Sb., č. 410/2010 Sb., č. 188/2011 Sb. a č. 355/2011 Sb. ve znění účinném do 30.6.2012 (dále jen "zákon o účetnictví").
Ten, kdo je povinen vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe, ji může zadržet k zajištění své pohledávky, kterou má proti osobě, jíž by jinak byl povinen věc vydat (srov. § 175 odst.1 obč. zák.); to však neplatí, má-li u sebe věc neprávem, zejména jestliže se jí zmocnil svémocně nebo lstí (srov. § 176 odst.1 obč. zák.), nebo - s výjimkou případu, že bylo zahájeno insolvenční řízení, ve kterém se řeší úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka - bylo-li mu při předání věci uloženo, aby s věcí naložil způsobem, který je neslučitelný s výkonem zadržovacího práva (srov. § 176 odst.2 obč. zák.).
Cizí movitá věc může být zásadně zadržena jen k zajištění splatné pohledávky (srov. § 175 odst.1 obč. zák.); bylo-li zahájeno insolvenční řízení, ve kterém se řeší úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka, může zadržovací právo vzniknout též k zajištění dosud nesplatné pohledávky (srov. § 175 odst.2 obč. zák.).
Zadržovací právo vznikne jednostranným právním úkonem oprávněné osoby, kterým vyjadřuje svou vůli věc zadržet (§ 177 odst.1 obč. zák.). O zadržení věci a jeho důvodech je oprávněná osoba povinna vyrozumět dlužníka bez zbytečného odkladu; byla-li uzavřena písemně smlouva, na jejímž základě má oprávněná osoba věc u sebe, musí být písemné i vyrozumění dlužníka (srov. § 177 odst.2 obč. zák.).
Při výkonu soudního rozhodnutí má věřitel, jehož pohledávka je zajištěna zadržovacím právem, právo na přednostní uspokojení z výtěžku získaného prodejem nebo jiného zpeněžení zadržené věci před jiným věřitelem, a to i zástavním věřitelem (srov. § 179 obč. zák.).
Zadržovací právo zaniká zánikem zajištěné pohledávky nebo zánikem zadržené věci nebo vydáním zadržené věci dlužníku anebo složením jiné jistoty, kterou dlužník poskytl oprávněné osobě s jejím souhlasem (srov. § 180 odst.1 a 2 obč. zák.).
Zadržovací právo má - jak vyplývá z výše uvedeného - v první řadě funkci zajišťovací. Projevuje se zejména v tom, že zabezpečuje splatnou pohledávku věřitele nebo, bylo-li zahájeno insolvenční řízení, ve kterém se řeší úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka, i dosud nesplatnou věřitelovu pohledávku od okamžiku svého vzniku a že svojí podstatou (ponecháním zadržené věci u věřitele) vede (motivuje) dlužníka k tomu, aby pohledávku věřitele dobrovolně splnil alespoň dodatečně.
S názorem žalované, že "uhrazovací funkce zadržovacího práva není obligatorní", a že proto závisí výslovně na věřiteli, zda ji využije, či nikoliv", nelze souhlasit. Právní úprava zadržovacího práva sice neobsahuje výslovné ustanovení o tom, že by zajištěná pohledávka měla být v případě jejího včasného nesplnění uspokojena z výtěžku zpeněžení zadržené věci jako je tomu například v právní úpravě zástavního práva o uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy (srov. § 152 obč. zák.), nelze z toho však úspěšně dovozovat, že by zadržovací právo mělo být pouhým nástrojem mimoekonomického nátlaku na dlužníka. Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že zadržovací právo rovněž poskytuje věřiteli jistotu, že se bude moci uspokojit z výtěžku prodeje nebo jiného zpeněžení zadržené věci, jestliže dlužník ani dodatečně dobrovolně nesplní svůj dluh odpovídající zajištěné pohledávce, tedy že zadržovací právo má také funkci uhrazovací; i když zákon uhrazovací funkci zadržovacího práva přímo neuvádí, považuje ji - jak je zřejmé z kontextu ustanovení § 175 až 180 obč. zák. za samozřejmou a vycházeje z ní výslovně upravuje (v ustanovení § 179 obč. zák.) jen případný "střet více věřitelů" při uspokojování pohledávek zajištěných zástavním právem a zadržovacím právem váznoucích na stejné movité věci.
Nesplní-li dlužník svou povinnost ani dodatečně, může se věřitel uspokojit ze zadržené věci, aniž by musel spoléhat na to, že se domůže úhrady z majetku (z jiného majetku) dlužníka. Zadržená věc může být prodána (jinak zpeněžena) na návrh věřitele v nedobrovolné veřejné dražbě prováděné podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách (ve znění pozdějších předpisů), nebo při soudním výkonu rozhodnutí anebo v exekuci prováděné podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (ve znění pozdějších předpisů); při soudním výkonu rozhodnutí a v exekuci má věřitel oprávněný ze zadržovacího práva vždy (i kdyby tato řízení byla zahájena na návrh jiného věřitele) právo na přednostní uspokojení z výtěžku prodeje nebo jiného zpeněžení věci před jiným věřitelem, a to i zástavním věřitelem (srov. § 331a odst.1 o.s.ř., § 69 exekučního řádu, § 179 obč. zák.).
Předmětem zadržovacího práva jsou - jak je nepochybné z ustanovení § 175 odst.1 obč. zák. - movité věci. Pojem věci v právním smyslu a ani pojem movité věci zákon a jiné právní předpisy nedefinují. Právní nauka a soudní praxe věcí v právním smyslu rozumí ovladatelný hmotný předmět nebo ovladatelnou přírodní sílu (vodní, parní, sluneční, elektrickou nebo jadernou energii), jestliže slouží potřebám lidí (a mají tedy užitnou hodnotu). Movité věci se vymezují výkladem a contrario z ustanovení § 119 obč. zák.; uvádí-li ustanovení § 119 odst.1 obč. zák., že věci jsou movité a nemovité, a jsou-li podle ustanovení § 119 odst.2 nemovitostmi pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem, plyne z toho, že věci, které nelze kvalifikovat jako nemovitosti, jsou movitými věcmi.
Účetní doklad je průkazný účetní záznam, který musí obsahovat označení účetního dokladu, obsah účetního případu a jeho účastníky, peněžní částku nebo informaci o ceně za měrnou jednotku a vyjádření množství, okamžik vyhotovení účetního dokladu, okamžik uskutečnění účetního případu, není-li shodný s okamžikem vyhotovení účetního dokladu, podpisový záznam podle § 33a odst.4 zákona o účetnictví osoby odpovědné za účetní případ a podpisový záznam osoby odpovědné za jeho zaúčtování (srov. § 11 zákona o účetnictví).
Účetní doklad je jako listina "ovladatelný hmotný předmět" a z pohledu ustanovení § 119 obč. zák. by mohl být považován za "movitou věc". Na druhé straně musí být přihlédnuto k tomu, že nemá vlastní užitnou hodnotu, neboť jde o doklad, jehož smyslem (účelem) je dokládat skutečnosti, které jsou předmětem účetnictví účetní jednotky, a je určen pro užívání a vedení účetní evidence účetní jednotky, která je povinna účetní doklady uschovávat po dobu stanovenou § 31 zákona o účetnictví.
Vzhledem k tomu, že účetní doklad není z objektivního pohledu schopen naplnit uhrazovací funkci zadržovacího práva, neboť nemá užitnou hodnotu pro osobu odlišnou od vlastníka účetní evidence, jejíž součástí jsou předmětné doklady, a nelze je samostatně zpeněžit, a to ani, jak namítá dovolatelka, "prodejem papírové hmoty", když toto zpeněžení by bylo možné až poté, co uplyne zákonem stanovená doba k jejich úschově a pro vlastníka účetní evidence již účetní doklady nemají význam, dospěl dovolací soud k závěru, že účetní doklad nemůže být ve smyslu ustanovení § 175 obč. zák. zadržen k zajištění pohledávky a že jeho případným zadržováním vlastníku nevzniká věřiteli ve prospěch jeho pohledávky zadržovací právo.
Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení § 42 odst.4 o.s.ř. mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. § 79 odst.1 větu druhou o.s.ř.).
Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení § 79 odst.1 věty druhé o.s.ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen vždy učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Žalobce uvede, čeho se žalobou domáhá, rovněž tehdy, jestliže v žalobě přesně a jednoznačně označí (tak, aby ji bylo možné z obsahu bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.10.2002 sp. zn. 21 Cdo 370/2002, které bylo uveřejněno pod č. 209 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (srov. § 43 odst.1 o.s.ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (srov. § 43 odst.2 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo ze žaloby doručené soudu dne 31.8.2012 a z dalších podání a úkonu žalobkyně učiněného při jednání soudu prvního stupně dne 17.4.2014 nepochybné, že žalobkyně požadovala vydání "podkladů převzatých žalovanou pro zpracování účetnictví za období roku 2010, 2011 a I. čtvrtletí 2012", které částečně doložila předloženým účetním deníkem a soupisem závazků a pohledávek za I. čtvrtletí roku 2012. Odvolací soud v souladu se soudem prvního stupně správně dovodil, že žalobní petit byl vymezen dostatečně určitě, když žalobkyně listiny označila druhem listiny, obdobím, ke kterému se listiny vztahují, a vztahem ke svému podniku tak, že mezi účastníky není pochybnost o tom, co požaduje vydat, když sama žalovaná odkazuje na tímto způsobem označené listiny i ve svém právním úkonu, kterým zadržovací právo uplatňuje, a "bližší identifikaci jednotlivých listin ze strany žalobkyně brání zadržování žalovanou". Z výše uvedeného je zřejmé, že svými tvrzeními obsaženými v žalobě doručené soudu prvního stupně dne 31.8.2012 a v dalších podáních žalobkyně náležitě vymezila předmět tohoto řízení a že případný nedostatek v konkrétní specifikaci jednotlivých účetních dokladů nemohl bránit pokračování v řízení.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je (v dovoláním dotčené části) z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst.3 věty první, § 224 odst.1 a § 142 odst.1 o.s.ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo zamítnuto, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. ledna 2017 JUDr. Ljubomír Drápal předseda senátu