21 Cdo 2534/2007
Datum rozhodnutí: 28.05.2008
Dotčené předpisy: § 218 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 35 odst. 2 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb., § 37 odst. 1 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb., § 476 odst. 1 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb., § 476 odst. 2 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb., § 476a odst. 2 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb.




21 Cdo 2534/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce P. S., zastoupeného advokátem proti žalované P. S., zastoupené advokátem o určení neplatnosti závěti, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 7 C 131/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. ledna 2007, č. j. 24 Co 382/2006-73, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou dne 22.6.2004 se žalobce domáhal určení, že listina ze dne 10.1.2004 není platnou závětí B. S., zemřelé a že závěť zůstavitelky, psaná vlastní rukou zůstavitelky, vlastní rukou zůstavitelky podepsaná a datovaná 10.1.2004, je neplatná . Uvedl, že má pochybnosti, zda listina byla zůstavitelkou jako takovou vůbec sepsána ; že při porovnávání listiny s dopisy psanými zůstavitelkou dospěl k závěru, že tato listina nebyla psána vlastní rukou zůstavitelky ; že listina nemůže být závětí zůstavitelky a nemůže tedy podle ní dojít k dědění ; že z ní není patrné, že zůstavitelka učinila dispozici se svým majetkem pro případ své smrti, neboť v listině se pouze potvrzuje, že zůstavitelka své vnučce, tedy žalované, předává domek, a tudíž se patrně jedná o pokus učinit darovací smlouvu ; že proto nelze listinu pokládat za platnou závěť ; že usnesením Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 3.5.2004, sp. zn. D 198/2004-29, které nabylo právní moci 25.5.2004, mu bylo uloženo, aby jako žalobce podal ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci výše označeného usnesení žalobu proti pozůstalé vnučce zůstavitelky P. S. o určení neplatnosti závěti .

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 23.2.2006, č.j. 7 C 131/2004-59, žalobu zamítl; současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 10.642,- Kč k rukám jejího zástupce a povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou na náhradě nákladů řízení 6.350,- Kč. Vycházel ze závěru, že listina ze dne 10.1.2004 je psaná a podepsaná vlastní rukou zůstavitelky B. S., protože jak uvedená listina, tak i srovnávací rukopisy psané zůstavitelkou vykázaly, podle znaleckého grafologického posudku M. M., v naprosté většině zkoumaných znaků shodu ; že není opodstatněné tvrzení žalobce, že listina z 10.1.2004 není závětí, ale nezdařeným pokusem smlouvy darovací ; že listina z 10.1.2004 je po formální i obsahové stránce platnou závětí ; že na uvedeném závěru nic nemění, že zůstavitelka v listině nepoužila patřičné právní obraty, neboť důležitá a pro posouzení věcí rozhodná byla vůle zůstavitelky obsažená v uvedené listině ; že z okolností, za nichž zůstavitelka svou vůli projevila, nelze uzavřít jinak, než že o svém majetku uvedeném v listině pořídila pro případ smrti, tedy že listina ze dne 10.1.2004 je platnou závětí .

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29.1.2007, č.j. 24 Co 382/2006-73, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 8.675,- Kč k rukám jejího zástupce. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl v řízení veškeré potřebné důkazy, z nichž učinil úplná a správná skutková zjištění ; že ani zůstavitelkou použitý výraz předávám, tedy gramaticky sloveso v prvé osobě jednotného čísla přítomného času, nemůže samo o sobě závěry okresního soudu zvrátit ; že právě ve spojení s údajem, že žalobce již jednou dědil po otci, je třeba učinit závěr, že zůstavitelka měla (a projevila) vůli, aby pro případ její smrti získala domek č.p. 276 právě žalovaná ; že sama skutečnost, že tuto svou vůli neprojevila přesně a neuvedla, či nedoplnila, že dům předává žalované pro případ své smrti, ještě neznamená, že takovouto vůli neměla a že naopak měla vůli převést (darovat) dům ještě za svého života žalované ; že, mělo-li tomu tak být, pak by to byla právě žalovaná, která by měla mít listinu z 10.1.2004 ve své dispozici ; že tak tomu ovšem nebylo, protože listinu v dědickém řízení předložila sestra zůstavitelky a svědkyně V. B. ; že žalovaná velice často a pravidelně zůstavitelku navštěvovala a obě ženy měly navzájem pěkné vztahy ; že od sepsání listiny do náhlého úmrtí zůstavitelky měla zůstavitelka relativně dost času na to, aby listinu žalované předala a informovala ji o tom, že jí domek darovala ; že to však neučinila a v řízení před okresním soudem nevyšlo najevo nic, co by jí v takovémto počínání mělo bránit ; že vůlí zůstavitelky bylo pořídit závěť pro případ své smrti a svůj majetek odkázat žalované .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že krajský soud nekriticky převzal názor okresního soudu, aniž se zabýval skutečným obsahem listiny ze dne 10.1.2004 ; že jelikož listina obsahuje formulaci předání nemovitosti, že měla být posuzována nejspíše jako darovací smlouva či listina o předání nějaké věci, tedy právní úkon, který činí fyzická osoba pro dobu svého života, ale nikoliv pro případ své smrti ; že pokud bude listina ze dne 10.1.2004 hodnocena jako darovací smlouva, pak jí chybí náležitosti, které darovací smlouva musí splňovat, aby bylo možné provést podle ní zápis v katastru nemovitostí a musela by být předložena katastrálnímu úřadu do doby než zůstavitelka zemřela ; že i kdyby zůstavitelka měla úmysl nemovitosti žalované darovat nebo jí učinit závětní dědičkou a i kdyby se o tomto svém úmyslu zmiňovala komukoli i vícekrát, nemůže to nahradit právní úkon, který předepsanou formou učiněn nebyl ; že odvolací soud naprosto nezákonně a nepřípustně nahradil vůli zůstavitelky svým rozhodnutím, když právně nesprávně věc posoudil . Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Podle ustanovení § 476 odst. 1 a 2 obč. zák. zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu. V každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná.

Podle ustanovení § 476a obč. zák. vlastnoruční závěť musí být vlastní rukou napsána a podepsána, jinak je neplatná.

Podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se uplatní i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§ 37 odst. 1 občanského zákoníku). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.

Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) z uvedených východisek při rozhodování věci vycházel. Dospěl-li při postupu podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku - oproti názoru žalobce - k závěru, že právní úkon, který učinila B. S. dne 10.1.2004 je závětí, kterou jmenovaná povolala k dědění P. S. (tj. žalovanou), s odůvodněním shora citovaným, nemůže rozsudek odvolacího soudu jen z těchto důvodů spočívat na nesprávném právním posouzení věci. Vzhledem k tomu, že žalobce v dovolání napadá jen správnost postupu soudů podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku, nemá napadené rozhodnutí odvolacího soudu, z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, zásadní význam.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. května 2008

JUDr. Roman Fiala

předseda senátu