21 Cdo 2534/2005
Datum rozhodnutí: 06.06.2006
Dotčené předpisy: § 229 odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 238a odst. 1 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 238a odst. 2 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 2534/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce Bytového družstva K., družstva, zastoupeného advokátkou, proti žalované S. U., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, o žalobě pro zmatečnost podané žalovanou proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. srpna 2003 č.j. 55 Co 261/2003-67 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. července 2003 č.j. 12 C 31/2002-57, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 17/2003, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. prosince 2004 č.j. 11 Cmo 163/2004-37, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze usnesením ze dne 22.8.2003 č.j. 55 Co 261/2003-67 jako soud odvolací potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7.7.2003 č.j. 12 C 31/2002-57, jímž bylo jako opožděné odmítnuto odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26.11.2002 č.j. 12 C 31/2002-23 a jímž bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobci na náhradě nákladů řízení 1.975,- Kč k rukám advokátky, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Při svém rozhodování vycházel ze zjištění, že žalovaná byla vyrozuměna o uložení zásilky obsahující rozsudek obvodního soudu dne 3.1.2003 a že si "rozsudek na poště" vyzvedla dne 20.1.2003. I kdyby doručenka o doručení rozsudku obvodního soudu nebyla "v důsledku absence náležitostí zakotvených v § 50e odst.1 písm.b) a f) o.s.ř." veřejnou listinou a i kdyby se až do 10.1.2003 zdržovala u svých rodičů, mohla si žalovaná rozsudek kdykoliv v době jeho uložení dne 3.1.2003 vyzvednout až do 13.1.2003, kdy nastala fikce jeho doručení. Námitku žalované, že rozsudek nebyl doručen "její právní zástupkyni", městský soud odmítl s odůvodněním, že procesní plná moc byla předložena obvodnímu soudu až v 9.00 hod. dne 13.1.2003, tedy poté, kdy "již započetím dne 13.1.2003 nastala v souladu s § 46 odst.4 fikce jeho doručení".

Proti uvedeným usnesením městského a obvodního soudu podala žalovaná žalobu pro zmatečnost. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že městský soud se s jejími námitkami uvedenými v odvolání proti usnesení obvodního soudu "nevyrovnal buďto vůbec a nebo zcela nepřiměřeným způsobem". Fikce doručení rozsudku obvodního soudu ve smyslu ustanovením § 46 odst.4 o.s.ř. nastává (mohla nastat) až uplynutím posledního dne úložní lhůty (dne 13.1.2003 ve 24.00 hod.), zatímco plná moc pro zástupce žalované byla soudu předložena dne 13.1.2003 již v 9.00 hod. Žalovaná si nemohla vyzvednout uložený rozsudek obvodního soudu "před návratem od rodičů do místa svého trvalého bydliště", a proto nemohla být splněna podmínka uložení zásilky spočívající v tom, aby se v době uložení zásilky (dne 3.1.2003) v místě doručování zdržovala. Žalovaná napadla usnesení městského a obvodního soudu ústavní stížností, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 20.10.2003 sp. zn. I ÚS 528/03 odmítl s odůvodněním, že "nebyly vyčerpány všechny opravné prostředky", neboť mohou být napadnuty žalobou pro zmatečnost, jež je v projednávané věci přípustná podle ustanovení § 229 odst.4 o.s.ř. Žalovaná navrhla, aby usnesení městského a obvodního soudu byla zrušena.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 27.2.2004 č.j. 66 C 17/2003-23 žalobu pro zmatečnost zamítl a rozhodl, že žalobci se nepřiznává "právo na náhradu nákladů řízení". Dospěl k závěru, že podle ustanovení § 229 odst.4 o.s.ř. je žaloba přípustná, jen jestliže o odmítnutí odvolání rozhodl odvolací soud a "jde fakticky o řízení před jedním soudním stupněm". V případě, že odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost, vydané podle ustanovení § 208 odst.1 o.s.ř., jde o "odlišnou procesní situaci", neboť věc byla přezkoumána v "běžném odvolacím řízení" a není tedy dán důvod "přezkoumávat znovu takové rozhodnutí v rámci některého mimořádného opravného prostředku". Proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost, není žaloba pro zmatečnost - jak plyne z jazykového, systematického a logického výkladu ustanovení § 229 odst.4 o.s.ř. - přípustná; "nestandardní" výklad ustanovení § 229 odst.4 o.s.ř. doprovázený "subjektivním pohledem na účel zákona", který účelově dovozuje opačný závěr, je třeba odmítnout. Námitku žalované, že obecné soudy jsou v projednávané věci vázány ve smyslu ustanovení Čl. 89 odst.2 Ústavy usnesením Ústavního soudu ze dne 20.10.2003 sp. zn. I ÚS 528/03, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že "závaznými jsou pouze kasační nálezy Ústavního soudu v konkrétní věci"; usnesení Ústavního soudu, jimiž se rozhodují "nejrůznější procesní otázky", nezakládají překážku věci rozsouzené a "nelze je interpretovat jako všeobecně závazná dle Čl. 89 odst.2 Ústavy". Z "důvodu opatrnosti" se soud prvního stupně zabýval též otázkou včasnosti odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26.11.2002 č.j. 12 C 31/2002-23 a dospěl k závěru, že účinky fikce doručení nastaly podle ustanovení § 46 odst.4 o.s.ř. dnem 13.1.2003 a že odvolání podané dne 29.1.2003 "na poštu" je opožděné. Zásilka byla žalované "uložena na poště" dne 3.1.2003 za "situace, kdy nebyla právně zastoupena"; zástupce žalované předložil "do spisu" plnou moc dne 13.1.2003 a svým podpisem "potvrdil, že převzal řadu listin, mimo jiné i kopii rozsudku z 26.11.2002", a odvolání bylo i v tomto případě opožděné bez ohledu na to, zda se žalovaná "zdržovala v době uložení zásilky dne 3.1.2003 v místě bydliště či nikoliv".

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15.12.2004 č.j. 11 Cmo 163/2004-37 usnesení soudu prvního stupně potvrdil "v tom znění, že se zamítá žaloba, aby bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze č.j. 55 Co 261/2003-67 ze dne 22. srpna 2003 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j. 12 C 31/2002-57 ze dne 7. července 2003", a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že ustanovení § 229 odst. 4 o.s.ř. "taxativně vymezuje důvody, pro které lze podle tohoto ustanovení žalobu pro zmatečnost podat", a že proti usnesení odvolacího soudu o potvrzení usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo podle ustanovení § 208 odst.1 o.s.ř. odmítnuto odvolání pro opožděnost, není žaloba pro zmatečnost přípustná. Usnesení Ústavního soudu ze dne 20.10.2003 sp. zn. I ÚS 528/03 je třeba podle názoru odvolacího soudu považovat stejně jako ostatní vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu podle ustanovení Čl. 89 odst.2 Ústavy za závazné "pro všechny orgány i osoby". V projednávané věci však Ústavní soud odmítl ústavní stížnost žalované pro předčasnost a uvedl, že při výkladu ustanovení § 229 odst.4 o.s.ř. "dosud neexistuje ustálená judikatura obecných soudů", ačkoliv obecné soudy "jednotně" považují za nepřípustnou žalobu pro zmatečnost podanou proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost. Z usnesení Ústavního soudu ze dne 20.10.2003 sp. zn. I ÚS 528/03 je třeba vycházet jen "potud, že ústavní stížnost byla odmítnuta pro předčasnost"; dalším odůvodněním tohoto usnesení se odvolací soud "necítí vázán ve vztahu k možnosti podání žaloby pro zmatečnost se zřetelem ke shora uvedeným argumentům", neboť vyhovění žalobě pro zmatečnost "by představovalo nerovnost občanů a byla by porušena rovnováha rozhodování soudů v obdobných případech ostatních osob, kterým nebylo vyhověno ze stejných důvodů".

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Poté, co zopakovala průběh dosavadního řízení, namítla, že Čl. 89 odst.2 Ústavy "jasně stanoví", že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby (včetně obecných soudů), přičemž "rozhodnutím Ústavního soudu je jak nález, tak usnesení". Závaznost rozhodnutí (nálezu a usnesení) Ústavního soudu se nevztahuje pouze na jeho výrok, ale rovněž jeho odůvodnění; v opačném případě by podle názoru dovolatelky "tento postup postrádal smysl", neboť závaznost rozhodnutí spočívající v odmítnutí ústavní stížnosti bez toho, že by byl závazný také "důvod takového rozhodnutí", by byla "absurdní". V projednávaném případě právní názor odvolacího soudu vedl k tomu, že ochranou práv žalované se odmítl zabývat jak Ústavní soud (protože to měl "udělat obecný soud v rámci řízení o žalobě pro zmatečnost"), tak soud obecný, protože "se necítí být vázán právním názorem Ústavního soudu, respektive tou jeho částí, se kterou nesouhlasí". Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř., za zásadní po právní stránce považuje otázku "vázanosti či rozsahu vázanosti vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu České republiky pro všechny orgány a osoby, zejména pro soudy při jejich rozhodovací činnosti", a navrhuje, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jsou obsaženy v ustanovení § 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a v § 237 odst.1 a 3 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost [§ 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě pro zmatečnost jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§ 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam [§ 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Žalovaná dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost. Podle ustanovení § 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení 238 odst.1 písm.a), § 238 odst.2 a § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil právní otázku, zda a v jakém rozsahu byly soudy v řízení o žalobě pro zmatečnost podané žalovanou proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22.8.2003 č.j. 55 Co 261/2003-67 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7.7.2003 č.j. 12 C 31/2002-57 vázány ve smyslu ustanovení Čl. 89 odst.2 Ústavy vykonatelným usnesením Ústavního soudu ze dne 20.10.2003 sp. zn. I ÚS 528/03, kterým byla ústavní stížnost podaná žalovanou proti stejným soudním rozhodnutím odmítnuta s odůvodněním, že proti nim je přípustná žaloba pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst.4 o.s.ř. a že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť žalovaná ještě před jejím podáním žalobu pro zmatečnost neuplatnila a nevyčerpala tedy všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje.

Výklad uvedené právní otázky v rozhodovací činnosti soudů považuje dovolací soud za ustálený. Ústavní soud vyslovil názor (srov. například jeho usnesení ze dne 14.10.2002 sp. zn. II ÚS 355/02, které bylo uveřejněno pod č. 35 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 28, str. 437), že Ústavní soud při rozhodování "v individuálních případech" vydává individuální právní akty závazné pouze pro účastníky a vedlejší účastníky řízení, že "orgány veřejné moci", proti nimž ústavní stížnost směřovala, musí respektovat "kasační účinky" rozhodnutí Ústavního soudu (při rozhodování po zrušení předchozího rozhodnutí Ústavním soudem je příslušný orgán veřejné moci vázán právním názorem Ústavního soudu obsaženým v jeho "kasačním nálezu") a že závazné jsou výroky a odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu, a uzavřel, že v "individuálních případech" jsou závazná jeho rozhodnutí "pouze ve smyslu kasačním, avšak nikoliv ve smyslu precedenčním", a že tedy "obecná závaznost rozhodnutí Ústavního soudu dána není", neboť pro precedenční působení rozhodnutí Ústavního soudu "neexistuje pozitivněprávní podklad", avšak "přece jen nepřímo - svou propracovaností a povahou argumentace - by měla judikatura Ústavního soudu rozhodovací praxi obecných soudů v oblasti ústavnosti usměrňovat".

V posuzovaném případě usnesení Ústavního soudu ze dne 20.10.2003 sp. zn. I ÚS 528/03 nemá a s ohledem na svojí povahu (usnesením Ústavní soud rozhoduje ve všech "věcech" s výjimkou věci samé) ani mít nemůže kasační účinky. Protože rozhodnutí Ústavního soudu jsou - jak uvedeno výše - závazná "pouze ve smyslu kasačním", nepředstavovalo usnesení Ústavního soudu ze dne 20.10.2003 sp. zn. I ÚS 528/03 o odmítnutí ústavní stížnosti žalované rozhodnutí, kterým by soudy jako orgány veřejné moci byly při rozhodování o žalobě pro zmatečnost vázány; dospěl-li tedy odvolací soud při výkladu přípustnosti žaloby pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst.4 o.s.ř. k jinému (a správnému) závěru než jaký byl vyjádřen v usnesení Ústavního soudu, nepostupoval v rozporu s ustanovením Čl. 89 odst.2 Ústavy. K dovolání žalobkyně lze za této situace jen podotknout, že usnesení Ústavního soudu nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté (srov. § 35 odst.1 zákona č. 182/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů).

Protože soudy v souladu s uvedenou judikaturou dovodily, že při rozhodování o žalobě pro zmatečnost nebyly vázány právním názorem vyjádřeným v usnesení Ústavního soudu ze dne 20.10.2003 sp. zn. I ÚS 528/03, nemůže mít napadené usnesení odvolacího soudu z hlediska této právní otázky po právní stránce zásadní význam. Dovolání žalované proti tomuto usnesení odvolacího soudu tedy není přípustné ani podle ustanovení § 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř., a proto je Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst.5 věty první, § 224 odst.1 a § 151 odst.1 o.s.ř., neboť žalovaná nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů řízení právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. června 2006

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu