21 Cdo 2525/2004
Datum rozhodnutí: 13.09.2005
Dotčené předpisy: § 8b předpisu č. 65/1965Sb., § 60a odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb., § 60b odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb., § 251b odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb., § 251d odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb., § 3 odst. 1 předpisu č. 219/2000Sb.




21 Cdo 2525/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně České republiky Ministerstva spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 16, IČ 00025429, proti žalovanému PaedDr. P. C., zastoupenému advokátem, o 104.912,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 1605/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. května 2004 č.j. 23 Co 220/2004-34, takto:

I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku krajského soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 27.11.2003 č.j. 8 C 1605/2003-17 ve výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení 104.912,- Kč s příslušenstvím, se zamítá; v dalším se dovolání žalobkyně odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.195,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 104.912,- Kč s 4% úrokem z prodlení od 2.7.2002 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 1.2.1993 byl žalovaný zaměstnán u Institutu pro další vzdělávání soudců, státních notářů, vedoucích a odborných pracovníků soudů a státních notářů (od 22.6.2001 Institut vzdělávání Ministerstva spravedlnosti dále též jen Institut ). Dnem 1.1.2001, kdy nabyl účinnosti zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, se Institut stal organizační složkou státu a žalovaný zaměstnancem České republiky, což podle názoru žalobkyně vyplývá nejen ze zmíněného zákona, ale i z ustanovení § 8b zák. práce. Vzhledem k rozhodnutí ministra spravedlnosti č. 3/2002 ze dne 6.3.2002 o zrušení Institutu ke dni 30.6.2002 (jeho práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů poté podle ustanovení

§ 251d zák. práce přešla na zřizovatele - Ministerstvo spravedlnosti) byl pracovní poměr účastníků rozvázán výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zák. práce ke dni 30.6.2002 a v souladu s vnitřním předpisem Institutu čj. 359/2001-Inst. ze dne 1.11.2001 bylo žalovanému vyplaceno odstupné ve výši šestinásobku průměrného výdělku, tedy 104.912,- Kč. Jelikož na základě nové pracovní smlouvy ze dne 1.7.2002 se žalovaný stal opět zaměstnancem České republiky, a tudíž od 1.7.2002 nastoupil u téhož zaměstnavatele, vznikla mu ve smyslu ustanovení § 60b zák. práce povinnost odstupné zcela vrátit.

Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 27.11.2003 č.j. 8 C 1605/2003-17 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení 3.575,- Kč k rukám právního zástupce . Ve věci samé dospěl k závěru, že poté, co pracovní poměr žalovaného u Institutu vzdělávání Ministerstva spravedlnosti (od 1.1.2001 jako organizační složky státu) skončil ke dni 30.6.2002 na základě výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zák. práce a žalovanému bylo podle ustanovení § 60a odst. 1 zák. práce vyplaceno odstupné, se žalovaný sice stal na základě nové pracovní smlouvy od 1.7.2002 opět zaměstnancem Českého státu, ale jiné organizační složky (Vrchního soudu v Praze). I když ust. § 8b zák. práce hovoří o státu v pracovněprávních vztazích jako o zaměstnavateli, ve skutečnosti pracovní úkony vykonává organizační složka, která vystupuje jako zaměstnavatel . Soud prvního stupně je přesvědčen, že žádným výkladem nelze dojít k závěru, že jsou důvody pro vrácení odstupného, neboť v zákoníku práce zvláštní režim pro vrácení odstupného pro organizační složku státu neexistuje .

K odvolání účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.5.2004 č.j. 23 Co 220/2004-34 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení 20.465,- Kč do rukou advokáta, jinak (tj. v zamítavém výroku o věci samé) tento rozsudek potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 20.390,- Kč do rukou JUDr. J. K. Odvolací soud zdůraznil, že zaměstnanci státu jsou specifickou kategorií zaměstnanců, zvláštnost jejichž postavení spočívá mimo jiné v tom, že, ač je jejich společným formálním zaměstnavatelem stát (§ 8b odst. 1 zák. práce), fakticky za něj veškerá práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů vykonávají jeho nižší organizační složky (§ 8b odst. 2 zák. práce), které se, vyjma specifických složek (např. Armáda ČR, Policie ČR) a zvláštní úpravou platových poměrů zaměstnanců navenek, od zaměstnavatelů v soukromé sféře příliš neliší . Protože - jak vyplývá z judikatury - zaměstnanec v soukromé sféře, jemuž vznikl nárok na odstupné podle ustanovení § 60a zák. práce, je nemusí vracet ve smyslu ustanovení § 60b zák. práce ani tehdy, pokud bezprostředné po skončení pracovního poměru u předchozího zaměstnavatele nastoupí za stejných podmínek u jiného zaměstnavatele, bylo by podle názoru odvolacího soudu vracení odstupného státním zaměstnancem, který by po skončení pracovního poměru z některého z důvodů podle § 46 odst. 1 písm. a) - c) zák. práce u jedné z organizačních složek státu (jejichž spektrum je značně široké a pestré a pokrývá celé území státu) nastoupil u jiné organizační složky a vykonával zde práci za zcela odlišných podmínek, značně diskriminující . Jelikož nelze dovozovat, že by tato diskriminace byla záměrná vzhledem ke specifickému postavení státních zaměstnanců, neboť její důvodnost nevyplývá z žádného zvláštního veřejného zájmu či poslání státního zaměstnance , ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že z hlediska ust. § 60b zák. práce nelze nástup zaměstnance do zaměstnání u jiné organizační složky státu (než byl zaměstnán do skončení pracovního poměru) považovat za opětovný nástup k dosavadnímu zaměstnavateli a z něj vyplývající povinnost vrátit odstupné nebo jeho poměrnou část .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Předně poukázala na důvodovou zprávu k ustanovení § 8b zák. práce, který (spolu s § 9a) byl do zákoníku práce nově vložen v souvislosti s přijetím zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, podle níž jde o novelu zákoníku práce, sledující zejména zapracování změn spojených se vznikem přímého zaměstnaneckého poměru zaměstnanců v organizačních složkách státu jako zaměstnavateli . S poukazem na ustanovení § 8b odst. 2 zák. práce, podle kterého organizační složka státu jedná za stát v pracovněprávních vztazích, dovolatelka namítala, že je nutno rozlišovat mezi uvedeným pojmem jedná a termínem vykonává práva a povinnosti , který užil odvolací soud v tom smyslu, že organizační složka státu fakticky vykonává za stát veškerá práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů . Zdůraznila, že vykonávat práva a povinnosti může pouze entita, která je subjektem práva , jímž ovšem organizační složka státu není; organizační složka státu není ani fyzickou a - jak vyplývá z ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. - ani právnickou osobou. Žalobkyně proto dovozovala, že, i když organizační složka státu jedná, veškerá práva a povinnosti vykonává stát jako právnická osoba, a tedy jediný subjekt práva . Podle ustálené judikatury, která stanoví postup soudu při výkladu a použití zákona, nelze podle jejího názoru dospět k výkladu, že dosavadním zaměstnavatelem je organizační složka státu, tj. entita bez právní subjektivity a bez způsobilosti k právním úkonům, popřípadě k názoru, že u zaměstnanců, kde jejich zaměstnavatel je stát, dosavadní zaměstnavatel ve smyslu § 60b zák. práce neexistuje . Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť podle jeho názoru s úvahami žalobkyně obsaženými v dovolání zásadně nelze souhlasit.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst. 2 a § 242 odst. 3 o.s.ř.), že na základě pracovní smlouvy ze dne 1.2.1993 žalovaný pracoval u Institutu pro další vzdělávání soudců, státních notářů, vedoucích a odborných pracovníků soudů a státních notářů, který byl na základě zřizovací listiny Ministerstva spravedlnosti ČSR ze dne 31.3.1988 zřízen s účinností od 1.4.1988 jako samostatná rozpočtová organizace v civilní části resortu ministerstva spravedlnosti ČSR . Opatřením Ministerstva spravedlnosti č.j. 503/2000-Org. ze dne 22.6.2001 byla tato zřizovací listina změněna mimo jiné tak, že za užití ustanovení § 5 odst. 1 a § 51 odst. 1 zákona č. 219/2002 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, s účinností od 1. dubna 1998, se zřizuje jako organizační složka státu k plnění úkolů v rámci působnosti Ministerstva spravedlnosti Institut vzdělávání Ministerstva spravedlnosti . Rozhodnutím ministra spravedlnosti České republiky č. 3/2002 ze dne 6.3.2002 byl Institut vzdělávání Ministerstva spravedlnosti, zřízený opatřením Ministerstva spravedlnosti ze dne 31.3.1988, ve znění opatření č.j. 503/2000-Org. ze dne 22.6.2001 o změně zřizovací listiny, jako organizační složka státu k plnění úkolů Ministerstva spravedlnosti , podle ustanovení § 5 odst. 2 a § 20 odst. 1, 2 zákona č. 219/2002 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů zrušen ke dni 30.6.2002 s tím, že ministerstvo přebírá ke dni zániku Institutu výkon práv a závazků dosud svěřených Institutu . Dopisem ze dne 13.3.2002 dala Česká republika Institut vzdělávání Ministerstva spravedlnosti žalovanému výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zák. práce z důvodu, že se ruší zaměstnavatel . Pracovní poměr žalovaného založený pracovní smlouvou ze dne 1.2.1993 skončil uplynutím výpovědní doby ke dni 30.6.2002 a téhož dne bylo žalovanému podle Vnitřního předpisu č.j. 359/2001-Inst. Institutu vzdělávání Ministerstva spravedlnosti ze dne 1.11.2001 vyplaceno odstupné ve výši šestinásobku průměrného výdělku, celkem 104.912,- Kč. Na základě pracovní smlouvy ze dne 1.7.2002 žalovaný od 1.7.2002 nastoupil do pracovního poměru u České republiky - Vrchního soudu v Praze . Žalobkyně má zato, že dne 1.7.2002 žalovaný nastoupil u téhož zaměstnavatele - České republiky (Českého státu) a že mu proto ve smyslu ustanovení § 60b zák. práce vznikla povinnost odstupné zcela vrátit.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že odstupné, jehož vrácení se žalobkyně domáhá, bylo žalovanému vyplaceno v červnu 2002 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.6.2002 [tj. přede dnem kdy nabyl účinnosti zákon č. 202/2002 Sb., kterým se mění (též) zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů] - dále jen zák. práce , a podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění účinném do 30.6.2002 [tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 202/2002 Sb., kterým se mění (též) zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů] - dále jen zákon .

Podle ustanovení § 60a odst. 1 zák. práce zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 46 odst. 1 písm. a) až c) nebo dohodou z týchž důvodů, náleží při skončení pracovního poměru odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku. V kolektivní smlouvě, popřípadě ve vnitřním předpisu lze odstupné podle předchozí věty zvýšit o další násobky průměrného výdělku, popřípadě stanovit další podmínky, za nichž zaměstnanci přísluší zvýšené odstupné. To se vztahuje i na zaměstnavatele, kteří neprovozují podnikatelskou činnost.

Podle ustanovení § 60b odst. 1 zák. práce pokud zaměstnanec po skončení pracovního poměru nastoupí opět do zaměstnání u dosavadního zaměstnavatele před uplynutím doby určené podle počtu násobků průměrných výdělků, z nichž byla odvozena výše odstupného podle § 60a odst. 1, je povinen tomuto zaměstnavateli vrátit odstupné nebo jeho poměrnou část. Podle ustanovení § 60b odst. 2 zák. práce poměrná část odstupného se stanoví podle počtu kalendářních dní od nového nástupu do zaměstnání do uplynutí doby podle odstavce 1.

Odstupné je plnění, které je zaměstnavatel povinen poskytnout svému zaměstnanci, s nímž rozvázal (skončil) pracovní poměr výpovědí danou podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce nebo dohodou uzavřenou z týchž důvodů. Odstupné představuje jednorázový peněžitý příspěvek, který má zaměstnanci pomoci překlenout, často složitou, sociální situaci, v níž se ocitl proto, že bez své viny (z důvodů na straně zaměstnavatele) ztratil dosavadní práci. Tím, že se odstupné poskytuje jako dvojnásobek průměrného výdělku (podle kolektivní smlouvy, popřípadě vnitřního předpisu i jako vícenásobek průměrného výdělku), zákon sleduje, aby se zaměstnanci dostaly takové peněžní prostředky, jaké by jinak obdržel, kdyby pracovní poměr ještě po dobu, která byla rozhodující pro určení výše odstupného (minimálně dva měsíce), pokračoval. Odstupné má tímto způsobem kompenzovat pro zaměstnance nepříznivý důsledek organizačních změn a poskytnout mu ke zmírnění těchto důsledků odpovídající zabezpečení formou jednorázového peněžitého příspěvku.

Nastoupí-li zaměstnanec po skončení pracovního poměru v době, která byla rozhodující pro určení výše odstupného (tj. minimálně před uplynutím dvou měsíců), znovu u dosavadního zaměstnavatele, ztrácí poskytnutí odstupného sledovaný účel. Důvod, proč zaměstnavatel poskytl zaměstnanci odstupné, tím odpadl, neboť zaměstnavatel je povinen mu již v době, po kterou měl být zajištěn prostředky z poskytnutého odstupného, platit mzdu (plat, odměnu) za vykonanou práci. Z pohledu vztahů mezi zaměstnancem a tímto zaměstnavatelem tedy nemůže být spravedlivého opodstatnění k tomu, aby si zaměstnanec nadále ponechal odstupné za dobu, za níž od téhož zaměstnavatele (zaměstnavatele, který mu poskytl odstupné) obdržel mzdu (plat, odměnu) za vykonanou práci. Zákoník práce v ustanovení § 60b proto zaměstnanci ukládá, aby dosavadnímu zaměstnavateli odstupně zcela nebo zčásti vrátil, a to ve výši stanovené podle počtu kalendářních dnů od opětovného nástupu u zaměstnavatel do uplynutí doby, která byla rozhodující pro určení odstupného.

Protože povinnost vrátit poskytnuté odstupné ustanovení § 60b zák. práce spojuje s opětovným nástupem zaměstnance do zaměstnání u dosavadního zaměstnavatele, řešil odvolací soud - za výše uvedeného skutkového stavu - mimo jiné právní otázku, zda zaměstnanec, s nímž byl skončen pracovní poměr se státem jako zaměstnavatelem výpovědí danou příslušnou organizační složkou státu podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce nebo dohodou uzavřenou z týchž důvodů, je povinen vrátit poskytnuté odstupné, nastoupí-li po skončení pracovního poměru v době, která byla rozhodující pro určení výše odstupného, do pracovního poměru u jiné organizační složky státu. Tato právní otázka doposud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena a je dosud odvolacími soudy rozhodována rozdílně. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. provedeném bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Zaměstnavateli se pro účely zákoníku práce rozumí právnické nebo fyzické osoby, které zaměstnávají fyzické osoby v pracovněprávních vztazích a pokud to stanoví zákon, též v obdobných pracovních vztazích (§ 8 odst. 1 zák. práce). Pokud je účastníkem pracovněprávních vztahů stát, je právnickou osobou a je zaměstnavatelem; to platí rovněž pro obdobné pracovní vztahy. Za stát v pracovněprávních vztazích jedná příslušná organizační složka státu (§ 8b odst. 1, 2 zák. práce).

Organizačními složkami státu (dále jen organizační složka ) jsou ministerstva a jiné správní úřady státu, Ústavní soud, soudy, státní zastupitelství, Nejvyšší kontrolní úřad, Kancelář prezidenta republiky, Úřad vlády České republiky, Kancelář Veřejného ochránce práv, Akademie věd České republiky, Grantová agentura České republiky a jiná zařízení, o kterých to stanoví zvláštní právní předpis anebo tento zákon (§ 51); obdobné postavení jako organizační složka státu má Kancelář Poslanecké sněmovny a Kancelář Senátu (§ 3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění účinném do 30.6.2002). Organizační složka není právnickou osobou (§ 3 odst. 2 věta první cit. zákona).

Je mimo pochybnost, že zákon přiznává způsobilost mít práva a povinnosti v pracovně právních vztazích jen státu, který má v těchto vztazích postavení právnické osoby, a je tedy - jak dovolatel uvádí - entitou, která je subjektem práva . Přestože je stejně tak zjevné, že organizační složka státu oproti tomu právnickou osobou není, je třeba odvolacímu soudu přisvědčit, že uvedený závěr ještě neřeší značně specifické postavení státních zaměstnanců .

Příslušné organizační složce státu náleží ve smyslu ustanovení § 8b odst. 2 zák. práce - jak dovolatel zdůrazňuje - oprávnění v pracovněprávních vztazích jednat za stát. Zdůrazňovaný pojem však nezahrnuje pouze možnost dávat zaměstnancům interní příkazy a pokyny k výkonu práce; příslušné organizační složce státu náleží vedle toho také oprávnění činit v pracovněprávních vztazích právní úkony, jinak řečeno - vykonávat práva a povinnosti navenek, kupř. činit právní úkony směřující ke vzniku, změně nebo - tak jako v posuzované věci - zániku pracovního poměru. Obdobně, jako statutární orgán u fyzických nebo právnických osob nadaných právní subjektivitou, totiž činí právní úkony v pracovněprávních vztazích v případech uvedených v ustanovení § 8b zák. práce vedoucí organizační složky státu, jíž se tyto právní úkony týkají. Jiní zaměstnanci, zejména vedoucí organizačních útvarů organizační složky státu, jsou oprávněni činit právní úkony vyplývající z jejich funkcí stanovených organizačními předpisy (9a odst. 1 zák. práce). Vedoucí organizační složky státu může určitými právními úkony v pracovněprávních vztazích pověřit další zaměstnance, kteří pracují v této organizační složce státu (§ 9a odst. 2 zák. práce).

Okolnost, že se výkon práv a povinností z pracovněprávních vztahů upíná k organizační složce státu, je zjevná i z právní úpravy přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů obsažené v ustanovení § 251b až § 251d zák. práce, která pro případ zániku organizační složky státu, převodu organizační složky státu do jiné organizační složky a pro případ zrušení organizační složky státu stanoví pravidla obdobná, jako jsou stanovena v případě změny v osobě zaměstnavatele, který je právnickou osobou. Práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu totiž přecházejí zase na jinou organizační složku státu, a nikoli na stát jako takový. Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že po zrušení Institutu vzdělávání Ministerstva spravedlnosti podle rozhodnutí jeho zřizovatele - ministerstva spravedlnosti, by přešel výkon práv a povinností z pracovněprávního vztahu se žalovaným podle ustanovení § 251d odst. 2 zák. práce ze zrušené organizační složky na zřizovatele - ministerstvo spravedlnosti, popřípadě jinou organizační složku jím zřízenou, a že závěr, že žalovaný nastoupil opět do zaměstnání u dosavadního zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 60b odst. 1 zák. práce by bylo možné učinit, jen jestliže by nastoupil u ministerstva spravedlnosti. Z hlediska ustanovení § 60b zák. práce proto nástup zaměstnance do zaměstnání u jiné organizační složky státu, než na kterou by v důsledku rozhodnutí o organizační změně přešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu podle ustanovení

§ 251b až § 251d zák. práce, nelze považovat za opětovný nástup k dosavadnímu zaměstnavateli.

Ve prospěch opačného závěru nelze důvodně namítat, že, i když organizační složka státu jedná, veškerá práva a povinnosti vykonává stát jako právnická osoba, a tedy jediný subjekt práva . Kdyby měla být významná - jak dovozuje žalobce - jedině skutečnost, že se žalovaný opět stal zaměstnancem České republiky jako takové, bylo by nutno dovodit (argumentum reductione ad absurdum), že se zaměstnancem státu vlastně nelze rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce, protože v důsledku zrušení (zániku) organizační složky státu zaměstnavatel nepřestal existovat, a že v takovém případě postačí pro přechod zaměstnance do kterékoliv organizační složky státu - v daném případě k Vrchnímu soudu v Praze - uzavřít dohodu o změně sjednaných pracovních podmínek (ohledně druhu práce popřípadě místa výkonu práce) podle ustanovení § 36 odst. 1 zák. práce, aniž by bylo zapotřebí (možné) rozvazovat pracovní poměr. Pracovní poměr výpovědí pro organizační změny by nebylo možné rozvázat ani proto, že nabídkovou povinnost podle ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce by bylo nutné vztáhnout ke všem dalším organizačním složkám státu, a z tohoto důvodu by bylo obtížné - zejména v místě sídla centrálních úřadů - tvrdit a prokazovat, že zaměstnavatel - stát - nemá možnost zaměstnance dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, ani v místě jeho bydliště, a to ani po předchozí průpravě.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o věci samé je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Z vyjádření dovolatelky, že rozsudek odvolacího soudu napadá v plném rozsahu , vyplývá, že žalobkyně podává dovolání rovněž proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§ 237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).

Protože dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proti výrokům o nákladech řízení - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení

§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovanému náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jeho práva, spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 10.120,- Kč (srov. § 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a 617/2004 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a 618/2004 Sb.), tedy celkem 10.195,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 13. září 2005

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v.r.

předseda senátu