21 Cdo 2524/2012
Datum rozhodnutí: 18.12.2012
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 236 odst. 1 o. s. ř.




21 Cdo 2524/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce B. F. , zastoupeného JUDr. Jiřím Rakem, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova č. 58/31, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, Územnímu pracovišti v Ostravě, Lihovarská č. 1335/9, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 17 C 167/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. prosince 2011 č.j. 8 Co 540/2011-90, takto:

I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 2. května 2011 č.j. 17 C 167/2010-51 se zastavuje ; jinak se dovolání žalobce odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16.12.2011 č.j. 8 Co 540/2011-90, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 2.5.2011 č.j. 17 C 167/2010-51, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce "je dědicem po zůstavitelce J. M.", a kterým bylo žalobci uloženo, aby zaplatil žalované na náhradě nákladů řízení 2.804,- Kč, a jímž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť námitky uplatněné v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.

I když žalobce v dovolání uvedl, že dovozuje jeho přípustnost proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil. Námitky žalobce v tomto směru tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.

Uvedené námitky nemohou založit závěr o přípustnosti dovolání žalobce podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž nemůže být - jak je zřejmé již ze znění ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. - při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.

Ostatně, z hlediska právního závěru odvolacího soudu o povaze soužití žalobce se zůstavitelkou J. M. (z hlediska aplikace a interpretace ustanovení § 115 a § 475 odst. 1 občanského zákoníku) je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. například rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9.3.1967 sp. zn. 5 Co 54/67, které bylo uveřejněno pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, zprávu býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10.6.1982 sp. zn. Cpj 163/81, která byla uveřejněná pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.2.2002 sp. zn. 26 Cdo 463/2000, který byl uveřejněný pod č. 44 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.1.2002 sp. zn. 21 Cdo 436/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.8.2008 sp. zn. 21 Cdo 29/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.3.2009 sp. zn. 21 Cdo 1622/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.3.2010 sp. zn. 21 Cdo 2013/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.10.2010 sp. zn. 21 Cdo 3233/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2.2012 sp. zn. 21 Cdo 4795/2009).

Nejvyšší soud České republiky proto v této části dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Dovolání žalobce směřuje rovněž proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 2.5.2011 č.j. 17 C 167/2010-51. Z ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř., podle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze úspěšně napadnout dovoláním. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení § 201 o.s.ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také funkční příslušnost soudu pro projednání "dovolání" proti rozhodnutí soudu prvního stupně neupravuje. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud České republiky v této části řízení o "dovolání" proti rozhodnutí soudu prvního stupně trpící touto vadou podle ustanovení § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné pod č. 45 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 2 věty první a odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2012

JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu