21 Cdo 2511/2010
Datum rozhodnutí: 13.10.2011
Dotčené předpisy: § 172 odst. 1 a 2 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006, § 179 odst. 4 a 5 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006, § 183 předpisu č. 65/191965Sb. ve znění do 31.12.2006, § 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř., § 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.




21 Cdo 2511/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce CARBORUNDUM ELECTRITE, a.s. se sídlem v Benátkách nad Jizerou, Tovární ul. č. 1, IČO 45148295, zastoupeného JUDr. Martinem Klímou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. V. Klimenta č. 203, proti žalovanému Ing. L. Ch. , zastoupenému JUDr. Ivou Vaňovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, U Havlíčkových sadů č. 1/422, o 270.000,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 C 117/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. února 2010, č.j. 23 Co 540/2009-157, takto:

Rozsudek krajského soudu (s výjimkou výroku, jímž byl rozsudek okresního soudu potvrzen), a rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 22. července 2009 č.j. 15 C 117/2008-127 (s výjimkou výroku, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 135.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení od. 22.11.2006 do zaplacení) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 270.000,- Kč s 3% úroky z prodlení od 22.11.2004 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaný ve funkci ředitele logistiky začátkem října 2004 porušil zadání úkolu prodat za hotové kupujícímu s nejvyšší cenovou nabídkou železný šrot a nadbytečné nevyužitelné kovové formy, a zavinil, že s kupujícím Finančním domem Gold spol. s r.o. nebyla uzavřena kupní smlouva s vymezením podmínek prodeje. V důsledku toho kupující zaplatil jen 90.916,- Kč, a nezaplacením kupní ceny ve výši 579.768,- Kč žalobci vznikla škoda.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.6.2006 č.j. 23 Co 193/2006-212 potvrdil zamítavý rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18.1.2006 č.j. 15 C 177/2005-158, neboť dospěl k závěru, že se zatím stále jedná o dosud neuhrazenou pohledávku, jejíž tvrzená nevymožitelnost dosud nebyla objektivně prokázána . Tato pohledávkou se stane škodou až v okamžiku, kdy bude prokazatelně nevymožitelná; událostí, z níž vznikla škoda, bude teprve úřední zjištění, že pohledávku žalobce za firmou Gold nelze uspokojit . Podle názoru odvolacího soudu tedy tvrzená škoda dosud nevznikla.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 18.3.2008 č.j. 21 Cdo 480/2007-253 (uvedený rozsudek byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2008, pod č. 77) zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi k dalšímu řízení. Na rozdíl od odvolacího soudu dospěl k závěru, že předpokladem pro uplatnění práva na náhradu škody není bezúspěšné vyčerpání zákonných prostředků k vymožení pohledávky proti dlužníkovi ze závazkového vztahu, a vyjádřil názor, že, způsobil-li zaměstnanec, že se zaměstnavatelova pohledávka za jeho dlužníkem stala nedobytnou, není pro účely řízení o náhradě tím způsobené škody nezbytné, aby závěr, že pohledávka je nedobytná, učinil soud v řízení vedeném vůči zaměstnavatelově dlužníku.

Okresní soud v Mladé Boleslavi poté rozsudkem ze dne 22.7.2009 č.j. 15 C 117/2008-127, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci 270.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 22.11.2004 do zaplacení a 216.331,- Kč na náhradě nákladů řízení k rukám advokáta JUDr. Martina Klímy, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi na náhradě nákladů řízení za tlumočné částku 2.898,- Kč . Ve věci samé vycházel ze zjištění, že zboží, jehož cena byla vyfakturována fakturou č. 54910363 na částku 670.684,- Kč, bylo odvezeno z dispozice žalobce ještě před zaplacením uvedené částky, a společnost Gold zaplatila na její úhradu v hotovosti na pokladně žalobce pouze částku 90.916,- Kč, takže stále dluží 579.768,- Kč. Jednatel společnosti Gold s.r.o. sice chtěl se žalovaným dohodnout pozdější termín splatnosti, a chtěl na pokladně žalobkyně zaplatit v hotovosti 300.000,- Kč, to mu však nebylo umožněno. V souvislosti se sdělením, že společnost Gold nebude mít po nějakou dobu k dispozici hotovost, protože tuto sumu použije na zaplacení jinému subjektu, žalovaný neučinil žádné další kroky, nepožadoval po této firmě žádné záruky apod. Podle názoru soudu prvního stupně, i kdyby vedení proti postupu žalovaného v souvislosti s dojednáváním předmětného obchodu nevzneslo žádné připomínky, tak minimálně chování žalovaného v souvislosti s obdržením informace o nedostatku hotovosti je jednáním, v důsledku kterého vznikla žalobci škoda právě nejméně ve výši 300.000,- Kč . Žalovaný na pozici ředitele logistiky byl jednak povinen řídit se přímo pokyny generálního ředitele, jednak byl povinen postupovat podle etického kodexu žalobkyně , se v kontextu shora uvedeného zachoval minimálně nedbale, pokud neučinil všechny možné kroky proto, aby jednatel firmy Gold uhradil alespoň částku ve výši 300.000,- Kč . Vzhledem k tomu je tedy povinen nahradit vzniklou škodu v rozsahu 4,5 násobku jeho průměrného měsíčního výdělku v souladu s ustanovením § 179 odst. 2 zák. práce.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2.2.2010 č.j. 23 Co 540/2009-157 ve znění usnesení ze dne 8.4.2010 č.j. 23 Co 540/2009 - 169, a usnesení ze dne 3.5.2010 č.j. 23 Co 540/2009-177 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalobu do částky 135.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 22.11.2004 do zaplacení zamítl, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 109.144,- Kč, na náhradě nákladů odvolacího řízení 25.980,- Kč k rukám advokáta, a aby zaplatil České republice na účet Okresního soudu v Mladé Boleslavi na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 2.898,- Kč. Ve věci samé dovodil, že žalobci vznikla škoda v důsledku toho, že za část prodaného železného šrotu z majetku žalobce nebylo kupující společností Finanční dům Gold spol. s r.o. zaplaceno, a tato pohledávka se ukázala být nedobytnou. Zajištění tohoto prodeje bylo uloženo žalovanému, přičemž byly zdůrazněny dva požadavky - prodej zájemci s nejvyšší nabídkou a za hotové . Způsobem, jakým žalovaný realizoval prodej železného šrotu, jednak porušil obecnou povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodě, jednak základní povinnost zaměstnance ve smyslu ustanovení § 73 odst. 1 písm. a) a d) zák. práce, a vzhledem ke svému postavení ve firmě, také základní povinnost vedoucího zaměstnance ve smyslu ustanovení § 74 písm. g) zák. práce. Současně však nelze podle názoru odvolacího soudu pominout ani skutečnost, že, věděl-li žalobce prostřednictvím nadřízeného žalovaného o tom, že žalovaný se striktně nedrží jeho pokynů a teprve dodatečnou fakturací za již odvezený šrot podstupuje přílišné riziko, avšak nezasáhl a výslovně mu pokračovat v prodeji šrotu stejným způsobem nezakázal, je za vznik škody spoluodpovědný. Protože míra odpovědnosti za plnění pracovních úkolů se zvyšuje úměrně vlivu a rozhodovací pravomoci na tom, kterém místě v hierarchii firmy , a jestliže tedy spoluodpovědnost žalobce za vznik škody vyplývá z toho, že prostřednictvím nadřízeného žalovaného věděl, že se prodej šrotu děje rizikovým způsobem a nezasáhl, odpovídá za vzniklou škodu v míře o něco větší než žalovaný. Odvolací soud tuto míru odpovědnosti hodnotil 60%. Činí-li celková výše vzniklé škody 670.674,- Kč, pak 40% představuje částku 268.274,- Kč, což zhruba odpovídá zažalované částce ve výši 4,5 násobku průměrné měsíční mzdy žalovaného . Odvolací soud však po zhodnocení všech okolností vzniku škody dospěl ve smyslu § 183 zák. práce k závěru, že v těchto okolnostech lze shledat důvody zvláštního zřetele hodné pro mimořádné snížení výše náhrady škody . Žalovaný, jakkoliv si počínal při prodeji šrotu společnosti Finanční dům Gold spol. s r.o. poněkud lehkomyslně, nejednal úplně svévolně. O postupu obchodu informoval nadřízeného a protože se nesetkal s výslovným nesouhlasem, nabyl dojmu (bohužel mylně), že riziko do něhož jménem žalobkyně vstupuje, je únosné. Odvolací soud proto snížil výši náhrady škody na 135.000,- Kč .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu v měnícím výroku podal dovolání žalobce. Namítal, že nelze souhlasit se závěry odvolacího soudu, jestliže za použití ustanovení § 183 zák. práce snížil povinnost žalovaného k náhradě škody. Zdůraznil, že žalovaný byl za svou práci velice dobře odměňován, a že se ve výši jeho mzdy promítala i odpovědnost za samostatné rozhodování, za co nejkvalitnější provedení pracovních úkolů při dodržení co možná nejvyšší míry opatrnosti z hlediska všech zájmů zaměstnavatele, jak ve smyslu ochrany dobré pověsti zaměstnavatele, tak ve smyslu ekonomickém. Samostatné rozhodování žalovaného, který působil ve vrcholné funkci ředitele logistiky a požíval značnou důvěru zaměstnavatele, bylo v konkrétním případě chybné, neprozíravé a zcela nepřípustné, a proto musí nést důsledky své neopatrnosti nikoliv jen symbolickou spoluúčastí. Navíc, jestliže by dovolací soud ve svém předchozím rozhodnutí v rámci projednání dovolání uvažoval o případné aplikaci ustanovení § 183 zák. práce, potom by v rámci instruktivního naznačení dalšího postupu soudu bezpochyby zmínil potřebu brát v úvahu toto ustanovení či spoluodpovědnost žalobce za vznik škody . Protože se však nic takového nestalo, existuje vysvětlení jediné, a to takové, že dovolací soud dovolací důvody pro takovýto odklon od obecné úpravy neshledal . Jestliže pak žalobci vznikla škoda 670.674,- Kč a odvolacím soudem byla fakticky přiznána částka 135.000,- Kč, představuje tato částka pouze jednu pětinu skutečné škody, tedy míra odpovědnosti žalobce je 80%, takže u žalovaného jde spíše pouhý příspěvek na likvidaci žalovaným primárně zaviněné škody . Napadené rozhodnutí odvolacího soudu se navíc odklání od hledisek, za nichž lze použít mimořádného zmírňovacího práva, které byly rozvedeny v rozsudku ze dne 6.2.2007 sp. zn. 21 Cdo 1238/2006, neboť odvolací soud dostatečně nevyhodnotil společenský význam vzniklé škody, osobní poměry žalovaného (z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, z čeho bylo v tomto směru čerpáno), a ani přesvědčivě nevyjádřil, proč je případ žalovaného výjimečný a hodný mimořádného zřetele. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu dále jen o.s.ř. ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu v měnícím výroku bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., k tomu oprávněnou osobou (účastníkem řízení), a že je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá uspokojení nároku na náhradu škody, která měla vzniknout nezaplacením ceny dodaného zboží splatné v listopadu 2004 podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 13.12.2004, t.j. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 628/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o evropské společnosti (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) dále jen zák. práce .

Podle ustanovení § 183 zák. práce může soud z důvodů zvláštního zřetele hodných náhradu škody přiměřeně snížit.

Uvedené ustanovení zakotvuje tzv. moderační (zmírňovací) právo soudu určit výši náhrady škody nižší částkou, než je skutečná škoda (resp. než je limit po zaměstnanci požadovatelné náhrady škody) tak, aby přiznaná náhrada škody vyjadřovala to, co v konkrétním případě lze po zaměstnanci spravedlivě požadovat.

Dovolání nelze přisvědčit, vytýká-li odvolacímu soudu, že se vůbec zabýval možností mimořádného snížení povinnosti k náhradě škody, jestliže dovolací soud ve svém předchozím rozhodnutí nezmínil potřebu brát v úvahu toto ustanovení , a že v případě, jestliže by o případné aplikaci ustanovení § 183 zák. práce uvažoval, potom by v rámci instruktivního výkladu naznačení dalšího postupu soudu I. stupně, popř. soudu odvolacího tuto skutečnost zmínil. Dovolatel v tomto směru opomíjí, že vzhledem ke sporné právní otázce, která byla řešena v předchozím dovolacím řízení, a vzhledem k tomu, že dovolací soud je vázán dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 větu první o.s.ř.), nebylo nutné a ani možné zabývat se otázkou případné moderace náhrady škody.

Při řešení otázky vztahu ustanovení § 183 zák. práce k ostatním ustanovením upravujícím problematiku náhrady škody zaměstnancem je však podstatnější, že ustálená soudní praxe zaujala již v minulosti názor, že při rozhodování o nároku na náhradu škody je soud vždy i bez návrhu povinen zkoumat, zda jsou dány zákonné předpoklady pro snížení požadované náhrady škody podle ustanovení § 183 zák. práce (srov. Závěry Nejvyššího soudu ČSR ze zprávy o rozhodování soudů o náhradě škody ze dne 5.12.1979 sp. zn. Pls 2/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1979, pod č. 22, str.207). Uvedený názor je založen na úvaze, že ustanovení § 183 zák. práce je vedle ustanovení upravujících předpoklady vzniku nároku, resp. limitace jeho výše (§ 172, § 179 zák. práce) součástí celkové skutkové podstaty upravující povinnost k náhradě škody umožňující v konkrétním případě s přihlédnutím k individuálním okolnostem případu vystihnout rozsah náhrady škody, který lze po zaměstnanci spravedlivě požadovat. Odvolací soud tedy v tomto směru postupoval v souladu s hmotným právem a s již ustálenou judikaturou (srov. kupříkladu rozsudek ze dne 25.11.2004 sp. zn. 21 Cdo 1330/2004), na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.

Nedůvodná je i námitka dovolatele, která při úvaze o neúměrnosti přiznané náhrady škody vychází z neoddiskutovatelné skutečnosti , že žalobci vznikla škoda ve výši 670.674,- Kč (správně 670.684,- Kč). Nehledě k tomu, že jak ze samotné žaloby vyplývá - na tuto pohledávku zaplatila společnost Finanční dům Gold s.r.o dne 23.11.2004 částku 90.916,- Kč, dovolatel nepřihlíží náležitě k tomu, že podle závěrů odvolacího soudu, které nejsou dovoláním napadeny - za vzniklou škodu žalovaný odpovídá pouze v rozsahu 40% (tedy za 231.907,- Kč). Z principu obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení § 172 zák. práce vyplývá, že zaměstnanec odpovídá jen za tu škodu, kterou zaviněným porušením pracovních povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním skutečně způsobil; neodpovídá tudíž za tu část škody, která byla způsobena porušením povinností ze strany zaměstnavatele (§ 172 odst. 2 a § 179 odst. 4 zák. práce), případně zaviněním jiného zaměstnance (§ 179 odst. 5 zák. práce), resp. třetích osob vně zaměstnavatele. Z logiky věci za těchto okolností vyplývá, že ke snížení náhrady škody podle ustanovení § 183 zák. práce může soud přistoupit až poté, co bude za řízení zjištěna výše škody, za kterou zaměstnanec odpovídá podle ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce, tedy po přihlédnutí k hlediskům uvedeným v ustanovení § 172 odst. 2 a § 179 odst. 4, 5 zák. práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.3.2005 sp. zn. 21 Cdo 1958/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 2005, pod č. 111). Proto ani v projednávaném případě nelze při úvaze o případné moderaci vycházet z celkové vzniklé škody jak to činí dovolatel, nýbrž východiskem musí být částka odpovídající 40% vzniklé škody, za kterou podle závěrů odvolacího soudu žalovaný skutečně odpovídá.

Dovolateli je však třeba přisvědčit, namítá-li, že odvolací soud jednak dostatečně nevyhodnotil hlediska významná pro použití mimořádného zmírňovacího práva soudem a že přesvědčivě nevyjádřil , proč je případ žalovaného výjimečný a hodný mimořádného zřetele.

Ustanovení § 183 zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, umožňujících s přihlédnutím k individuálním okolnostem případu hodným mimořádného zřetele vystihnout v konkrétním případě rozsah náhrady škody, který lze po zaměstnanci spravedlivě požadovat. Pro posouzení, zda jsou v daném případě dány důvody zvláštního zřetele hodné pro snížení náhrady škody, zákon nestanoví, z jakých konkrétních hledisek má soud vycházet; v zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech není pojem důvodů zvláštního zřetele hodných definován. Vymezení hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 183 zák. práce tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Přitom soud může přihlédnout - kromě jiného - kupř. k okolnostem vzniku škody, k formě a míře zavinění škody zaměstnancem apod., tedy ke skutečnostem, které v řízení vyšly najevo (srov. § 132 o.s.ř.) v jiných souvislostech, aniž by je účastníci uváděli.

V posuzovaném případě odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku vycházel z paušální úvahy, že po zhodnocení všech okolností vzniku škody v nich lze shledat důvody zvláštního zřetele hodné . Neuvádí, zda zvažoval kupř. charakter škody, osobní sociální a majetkové poměry žalovaného, zda přihlížel k tomu, jakým způsobem se náhrada škody žalovaného dotkne, popřípadě, jaký význam bude mít neuhrazení škody pro zaměstnavatele apod. Za důvod zvláštního zřetele hodný je však stěží možné považovat poněkud lehkomyslné jednání žalovaného vedoucí ke vzniku škody (odvolací soud akcentuje, že žalovaný, i když si počínal poněkud lehkomyslně, nejednal úplně svévolně ). Obdobně nelze za důvod zvláštního zřetele hodný považovat bohužel mylně zhodnocené riziko, do něhož žalovaný vstupuje. V neposlední řadě v rámci vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy podle ustanovení § 183 zák. práce nelze zohlednit, že žalovaný o postupu obchodu informoval svého nadřízeného , a že se zde nesetkal s výslovným nesouhlasem , neboť není možné jako k důvodu pro moderaci náhrady škody současně (zároveň) přihlížet ke skutkovým okolnostem, které již byly důvodem pro poměrné omezení odpovědnosti zaměstnance ve smyslu ustanovení § 172 odst. 2 a § 179 odst. 4, 5 zák. práce.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto v jeho měnícím výroku zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Protože se soud prvního stupně věcí nezabýval z hlediska důvodů, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, zrušil Nejvyšší soud České republiky v odpovídajícím rozsahu též toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 13. října 2011
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu