21 Cdo 2510/2005
Datum rozhodnutí: 10.08.2006
Dotčené předpisy: § 190 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb., § 193 odst. 1 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb., § 203 odst. 1 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb., § 4 odst. 1 písm. b) předpisu č. 32/1965Sb., § 6 odst. 2 písm. b) předpisu č. 32/1965Sb., § 7 odst. 1 písm. b) předpisu č. 32/1965Sb., § 7 odst. 2 písm. b) předpisu č. 32/1965Sb., § 7 odst. 3 písm. b) předpisu č. 32/1965Sb., § 243b odst. 2 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 2510/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně V. T., zastoupené advokátkou, proti žalované V., spol. s r.o., za účasti Č. p. a.s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 14 C 67/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. května 2005, č.j. 16 Co 38/2005-162, takto:

I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku krajského soudu ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba o zaplacení 384.000,- Kč, se zamítá; v dalším se dovolání žalobkyně odmítá.

II. Žádný z účastníků ani vedlejší účastník nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se [poté, co žalobu v průběhu řízení před soudem prvního stupně jednak změnila, jednak vzala zčásti zpět (ohledně částky 20.000,-Kč s úroky z prodlení na náhradě nákladů spojených s léčením, ohledně částky 86.997,- Kč s úroky z prodlení na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a ohledně částky 48.900,- Kč s úroky z prodlení na náhradě za ztížení společenského uplatnění)] domáhala, aby jí žalovaná zaplatila na náhradě za ztížení společenského uplatnění 1.267.200,- Kč s úroky z prodlení, jež specifikovala. Žalobu odůvodnila tím, že dne 12.10.1999 utrpěla při plnění pracovních úkolů pro žalovanou pracovní úraz, jehož důsledkem bylo těžké zranění obou rukou s trvalými následky. Protože následkem pracovního úrazu se výrazně zhoršily životní podmínky žalobkyně a zcela zásadně se změnil její život (zejména nemůže vykonávat práce v domácnosti, psát na psacím stroji, má problémy při vykonávaní základních hygienických úkonů, neudrží v ruce deštník, má zábrany při pobytu ve společnosti, došlo i k ukončení jejího partnerského vztahu a důsledkem jejího zdravotního stavu jsou deprese, nespavost, zapomnětlivost a zhoršené myšlení), považuje za opodstatněné zvýšení odškodnění náhrady za ztížení společenského uplatnění podle ustanovení § 6 odst. 2 a § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb.

Oproti žalobě, v níž požadovala zvýšení nad stanovené nejvyšší výměry odškodnění na 90-násobek (při základním počtu 465 bodů podle lékařského posudku MUDr. R. ze dne 14.4.2000), žalobkyně v průběhu řízení před soudem prvního stupně po podání znaleckého posudku ze dne 28.12.2003, v němž znalkyně MUDr. M. K. ohodnotila ztížení společenského uplatnění 1280 body uplatňuje 35-násobek bodového hodnocení ; po odečtení částky 76.800,- Kč, kterou jí žalovaná již zaplatila, požaduje tedy na náhradě za ztížení společenského uplatnění 1.267.200,- Kč.

Okresní soud v Šumperku poté, co připustil žalobkyní navržené změny žaloby, a poté, co usneseními vyhlášenými při jednání dne 10.5.2004 a dne 12.7.2004 zastavil řízení ohledně částky 86.997,- Kč s úroky z prodlení, jež specifikoval, a ohledně částky 48.900,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 17.7.2001 do zaplacení - rozsudkem ze dne 20.8.2004, č.j. 14 C 672001-136, žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni 691.200,- Kč, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 576.000,- Kč s úroky z prodlení od 17.7.2001 do zaplacení, řízení ohledně částky 24.000,- Kč a 10% úroku z prodlení z částky 1.227.600,- Kč od 17.7.2001 do zaplacení vzhledem ke zpětvzetí žaloby také v této části - zastavil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobkyni 43.200,- Kč k rukám advokáta JUDr. J. S. a na náhradě nákladů řízení státu 56.373,- Kč na účet ČR - Okresního soudu v Šumperku a že stát přiznává zástupci žalobkyně JUDr. I. J., odměnu a náhradu hotových výdajů v částce 44.573,- Kč, budou vyplaceny z rozpočtových prostředků ČR-Okresního soudu v Šumperku . Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobkyně, která pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 13.3.1997 jako lisařka, utrpěla dne 12.10.1999 při plnění pracovních úkolů pracovní úraz, v jehož důsledku u ní došlo ke ztrátě všech prstů (II. IV.) levé ruky, s částečnou ztrátou dlaně, palec zůstal zachován, ke ztrátě II. a III. prstů pravé ruky s lehkým omezením pohyblivosti kloubů, palce a s deformací nehtu palce , a z toho, že podle znaleckého posudku MUDr. M. K. se jedná o zvlášť výjimečný případ hodný zvláštního zřetele. Při posuzování základu nároku dospěl soud prvního stupně k závěru, že za škodu způsobenou pracovním úrazem odpovídá žalobkyni v plném rozsahu žalovaná [§ 190 odst. 1, § 193 odst. 1 písm. b) zák. práce] a že u žalobkyně se jedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. ve znění vyhlášek č. 84/1997 Sb. a č. 76/1981 Sb. Při rozhodování o tom, jaká náleží žalobkyni náhrada za ztížení společenského uplatnění, dospěl soud prvního stupně k závěru, že částku odpovídající základnímu počtu 1280 bodů dle závěrů znalkyně MUDr. M. K. je třeba podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. zvýšit na dvacetinásobek, tj. na částku 768.000,- Kč; přihlédl zejména k tomu, že žalobkyně je velmi výrazně omezena v běžném způsobu života, v provádění běžných prací souvisejících s chodem domácnosti, v sebeobsluze z hlediska osobní hygieny, oblékání a péče o vlastní zdraví, v účasti na společenském životě, dále ke ztížení až ztrátě možnosti zapojení se do běžné rekreační, sportovní činnosti, k nemožnosti věnovat se svým koníčkům (šití, pletení), ke ztrátě dalšího pracovního uplatnění (došlo k její plné invaliditě, k výraznému zhoršení jejího zdravotního stavu a ke vzniku psychického onemocnění - trpí smíšenou anxiosně depresivní poruchou) a k omezení v rodinném životě (žalobkyni viditelné postižení rukou postihlo daleko hůře než kdyby byla mužem a s přihlédnutím k věku 48 let ztrácí velkou část plnohodnotného života). Protože žalovaná na celkové odškodnění za ztížení společenského uplatnění dosud žalobkyni zaplatila před zahájením řízení 27.900,- Kč a v průběhu řízení dalších 48.900,- Kč, je povinna (po odečtení již poskytnutého plnění 76.800,- Kč) žalobkyni zaplatit částku 691.200,- Kč.

K odvolání žalované (které směřovalo do výroku o přisouzení částky 691.200,- Kč a do výroků o nákladech řízení) Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10.5.2005, č.j. 16 Co 38/2005-162, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., kterým bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobkyni 307.200,- Kč, a ve zbývající napadené části (tj. v odstavci I. výroku ohledně přisouzené částky 384.000,- Kč a ve výrocích IV., V. a VI. o náhradě nákladů řízení) jej změnil tak, že se žaloba o zaplacení dalších 384.000,- Kč zamítá, že žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudem prvního stupně 37.350,- Kč a státu na účet Okresního soudu v Šumperku 50.173,- Kč, že žalovaná je povinna zaplatit státu na účet Okresního v Šumperku na soudním poplatku 12.290,- Kč, že advokátce JUDr. I. J. se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů za řízení před soudem prvního stupně ve výši 38.723,- Kč a že tato částka bude vyplacena po právní moci tohoto rozhodnutí z účtu Okresního soudu v Šumperku; zároveň rozhodl, že žádný z účastníků ani vedlejší účastník nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud rovněž shledal nárok žalobkyně co do základu opodstatněným, souhlasil se soudem prvního stupně i v tom, že u žalobkyně se jedná o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., a v tomto směru odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že soudem prvního stupně uvažované skutečnosti jsou vzhledem ke všem okolnostem tohoto případu dostatečné a poskytují náležitý podklad pro posouzení rozsahu ztížení společenského uplatnění žalobkyně. Nesouhlasil však s názorem soudu prvního stupně, že žalobkyně splňuje předpoklady pro přiznání náhrady ztížení společenského uplatnění ve výši dvacetinásobku základního bodového hodnocení, a - s ohledem na charakter následků pracovního úrazu a rozsah, v jakém byly omezeny či ztraceny možnosti žalobkyně uplatnit se v životě a ve společnosti - považoval za přiměřené zvýšení této náhrady na desetinásobek základního bodového hodnocení, a to v porovnání s jinými případy poškození na zdraví, kdy dochází ještě k závažnějším důsledkům pro životní úkony poškozeného a pro uspokojování jeho životních potřeb poúrazová paraplegie nebo kvadruplegie ; při základním počtu 1280 bodů a po odečtení již zaplacené částky 76.800,- Kč jde o částku 307.200,- Kč.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu do jeho měnícího výroku ve věci samé (jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 384.000,- Kč) a do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení - podala žalobkyně z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolání, neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení okolností svědčících pro přiznání náhrady na odškodnění pracovního úrazu, na objektivním posouzení jeho následků a zapojení žalobkyně do dalšího života po pracovním úrazu . Nesouhlasí se závěrem odvolacímu soudu, jestliže snížil náhradu za odškodnění jejího pracovního úrazu z 20 násobku na 10 násobek , ani s uvedenými důvody, že v porovnání s jinými případy poškození na zdraví, kdy dochází ještě k závažnějším následkům pro životní úkony poškozeného a pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb, např. po poúrazové paraplegii nebo kvadruplegii, žalobkyni stačí odškodnění v 10 násobku, nikoli 20 násobku základního bodového hodnocení , neboť tento názor vychází pouze ze subjektivních názorů příslušných soudů, kteří si život bez rukou v běžném životě naprosto nedokáží představit . Vyjmenovává činnosti, které člověk zabezpečuje rukama a které při ztrátě nohou provádět může, a upozorňuje, že bodové hodnocení poškozených dolních končetin je podstatně vyšší než při poškození rukou; zdůrazňuje, že v důsledku pracovního úrazu musela radikálně změnit způsob svého života, že ztratila práci, musela se přestěhovat do menšího a dražšího bytu, omezit jeho vybavení a zařízení, změnit styl oblékání, že má značně ztížené cestování a že ztratila možnost plně se realizovat jako dcera, matka, babička, žena, přítelkyně či manželka. Vytýká dále odvolacímu soudu, že nevzal v úvahu, že částka 30,- Kč za 1 bod podle vyhlášky č. 32/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisů v současné době naprosto neodpovídá skutečnosti a značně podhodnocuje cenu zdraví, a podotýká, že ani dnešní ocenění 1 bodu částkou 120,- Kč objektivně nezhodnocuje faktickou náhradu v důsledku poškození zdraví. S poukazem zejména na to, že pracovní úraz ji vyřadil z pracovní činnosti i ze společenského života, že v důsledku pracovního úrazu si nemůže přivydělat a tak plně zabezpečit sebe a rodinu, že je zadlužená, že se celkově zhoršil její zdravotní stav a čekají ji další operace rukou, po kterých si musí zaplatit péči druhé osoby na 24 hodin denně, že musí platit za každou práci, kterou si před úrazem byla schopna udělat sama (např. za nutné opravy a úpravy bytu), a s odkazem na všechna svá vyjádření učiněná v průběhu řízení a připojený přehled vyčíslených životních nákladů považuje odškodnění ve výši 10 násobku přiznaného bodového ohodnocení, které je fakticky vyčísleno částkou 307.200,- Kč za naprosto nedostatečné s přihlédnutím ke všem objektivním skutečnostem, s přihlédnutím na rostoucí inflaci, zvyšování cen služeb, potravin a nákladů na život . Ve vztahu k výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyně namítá, že odvolací soud měl její právní zástupkyni , která byla ustanovena soudem, přiznat nárok na náklady za odvolací řízení . Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k novému rozhodnutí .

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání do jeho měnícího výroku ve věci samé, které je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, není opodstatněné a že do výroku o nákladech odvolacího řízení není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce došlo-li u zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru.

Právo na náhradu škody vzniklé následkem pracovního úrazu zahrnuje mimo jiné i nárok na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění [srov. § 193 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Náhrada za bolest a za ztížení společenského uplatnění představující náhradu nemateriální újmy utrpěné zaměstnancem v souvislosti s pracovním úrazem, se odškodňují jednorázově (srov. § 196 zák. práce).

Podle ustanovení § 203 zák. práce ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které lze poskytovat náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady v jednotlivých případech.

V posuzovaném případě se určení výše, do které lze žalobkyni poskytnout náhradu za ztížení společenského uplatnění, a určení výše této náhrady řídí (srov. § 9 vyhlášky č. 440/2001 Sb.) vyhláškou č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášek č. 84/1967 Sb., č. 76/1981 Sb. a č. 54/1993 Sb. (dále jen vyhlášky ).

Podle ustanovení § 4 odst. 1 vyhlášky ztížení společenského uplatnění se odškodňuje, jestliže poškození na zdraví má prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů. Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti. Podle ustanovení § 4 odst. 3 vyhlášky odškodněním za ztížení společenského uplatnění se neodškodňují ztráty na výdělku.

Při odškodňování ztížení společenského uplatnění se vychází ze základního počtu bodů, kterým bylo toto ztížení ohodnoceno v lékařském posudku (srov. § 6 odst. 1 vyhlášky). Podle ustanovení § 6 odst. 2 vyhlášky částka odpovídající základnímu počtu bodů zjištěnému lékařem se přiměřeně zvýší až na dvojnásobek podle předpokladů, které poškozený ve věku, ve kterém byl poškozen na zdraví, měl pro uplatnění v životě a ve společnosti a které jsou v důsledku poškození omezeny nebo ztraceny. Těmito předpoklady se rozumí zejména možnost uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním a možnost volby povolání a dalšího sebevzdělání; přitom se přihlíží k tomu, zda jde o muže nebo ženu, a při odstranitelnosti trvalých následků také k upozornění lékaře podle § 10.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění určuje částkou 30 Kč za jeden bod. Celková výše odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění z jednoho poškození na zdraví nesmí přesáhnout částku 120.000 Kč; z toho odškodnění za bolest nesmí přesáhnout částku 36.000 Kč, a to ani s připočtením odškodnění podle § 3 odst. 2 (srov. § 7 odst. 2 vyhlášky). Ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud odškodnění přiměřeně zvýšit nad stanovené nejvyšší výměry odškodnění (srov. § 7 odst. 3 vyhlášky).



Náhrada za ztížení společenského uplatnění stanovená na základě počtu bodů stanoveného lékařem představuje jednorázové odškodnění za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho osobních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů. Nelze přehlížet, že již samo základní bodové ohodnocení (§ 6 odst. 1 vyhlášky) zohledňuje okolnost, že poškozený je vlivem následků utrpěného zranění omezen ve svých možnostech, např. volby povolání, volby životního partnera a dalších způsobů osobního uplatnění, v možnostech účastnit se kulturní a sportovní činnosti či v jiných formách společenského uplatnění. Přiměřené zvýšení podle ustanovení § 6 odst. 2 vyhlášky pak předpokládá existenci dalších skutečností umožňujících závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním; dopadá na případy, kdy konkrétní skutečnosti vyplývající ze srovnání zdravotního stavu před a po zranění umožňují závěr, že základní odškodnění nepostačuje ke kompenzaci důsledků zhoršeného zdravotního stavu pro životní úkony poškozeného nebo pro uspokojování a plnění jeho životních a společenských potřeb a úkolů.

Zvýšení náhrady nad vyhláškou stanovený limit je pak přípustné podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky pouze ve zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného v době po zranění jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s vysokou a mimořádnou úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.10.1988 sp. zn. 1 Cz 60/88, uveřejněný pod č. 10 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1992). Z uvedených závěrů, k nimž rozhodovací praxe již v minulosti dospěla a které jsou přijímány i v současné době, odvolací soud důsledně vycházel a dovolací soud nemá důvod na nich cokoliv měnit.

Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky, umožňující zvýšení náhrady nad vyhláškou stanovené nejvyšší výměry odškodnění, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétní případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, tedy aby sám podle svého uvážení posoudil, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétní posuzované věci přiměřené . Úvaha soudu v tomto směru tedy není zcela neomezená, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru ztížení společenského uplatnění a pro vznik nároku na její zvýšení, stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je úvaha soudu o míře přiměřenosti zvýšení v jednotlivých zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele usměrňována.

V posuzovaném případě odvolací soud jak vyplývá z jeho rozsudku a z rozsudku soudu prvního stupně, na jehož odůvodnění v tomto směru odkázal - k okolnostem významným pro stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění související s pracovním úrazem žalobkyně náležitě přihlédl a důvodně posoudil projednávaný případ jako zvlášť výjimečný hodný mimořádného zřetele ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky, připouštějící zvýšení náhrady i nad nejvyšší výměry odškodnění uvedené v ustanovení § 7 odst. 2 vyhlášky. Po zvážení skutečností uvažovaných soudem prvního stupně [zejména toho, že žalobkyně je oproti situaci před pracovním úrazem - velmi výrazně omezena v běžném způsobu života, v provádění běžných prací souvisejících s chodem domácnosti, v sebeobsluze z hlediska osobní hygieny, oblékání a péče o vlastní zdraví, v účasti na společenském životě, že u ní došlo ke ztížení až ztrátě možnosti zapojení se do běžné rekreační a sportovní činnosti, k nemožnosti věnovat se svým koníčkům (šití, pletení), ke ztrátě dalšího pracovního uplatnění (k plné invaliditě, k výraznému zhoršení zdravotního stavu, ke vzniku psychického onemocnění) a k omezení v rodinném životě (žalobkyni viditelné postižení rukou postihlo daleko hůře než kdyby byla mužem a s přihlédnutím k věku 48 let ztrácí velkou část plnohodnotného života)], které považoval vzhledem ke všem okolnostem tohoto případu za dostatečné a poskytující náležitý podklad pro posouzení rozsahu ztížení společenského uplatnění žalobkyně, odvolací soud dostatečně přihlédl k charakteru následků pracovního úrazu a rozsahu, v jakém byly omezeny či ztraceny možnosti žalobkyně uplatnit se v životě a ve společnosti v porovnání s předchozím rozsahem a kvalitou společenského i jiného uplatnění. Jestliže v této souvislosti učinil též srovnání s jinými případy poškození na zdraví, kdy dochází ještě k závažnějším důsledkům pro životní úkony poškozeného a pro uspokojování jeho životních potřeb poúrazová paraplegie nebo kvadruplegie , poukázal tak jen na jedno z dalších hledisek - tedy nikoli na hledisko jediné, jak se mylně domnívá dovolatelka - k němuž při posouzení zvýšení ztížení společenského uplatnění přihlížel. Vytýká-li dovolatelka v tomto směru odvolacímu soudu, že jeho názor vychází pouze ze subjektivních názorů příslušných soudů, kteří si život bez rukou v běžném životě naprosto nedokážou představit , pak přehlíží, že v projednávané věci šlo o výklad právní normy s neurčitou hypotézou, kde jak výše uvedeno pouze soud je oprávněn stanovit hlediska, ke kterým při posuzování konkrétního případu je třeba s ohledem na jeho okolnosti přihlížet. Skutečnosti uvažované odvolacím soudem při posouzení, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétní posuzované věci přiměřené, jsou tedy vzhledem k okolnostem případu úplné a poskytují náležitý podklad pro posouzení, jaká výše náhrady za ztížení společenského uplatnění žalobkyni náleží. Jestliže odvolací soud považoval za přiměřené zvýšení této náhrady na desetinásobek základního bodového ohodnocení , vycházel i z ustálené soudní praxe, která dovodila, že vícenásobné (až desetinásobné) zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění je vyhrazeno případům, kdy u poškozeného došlo k velmi výraznému omezení či ke ztrátě jeho možností společenského uplatnění v porovnání s jeho vysokou a mimořádnou úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody, či tehdy, kdy pro následky úrazu je poškozený téměř vyřazen ze života a kdy jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř ztraceny. Odvolacímu soudu tedy nelze důvodně vytýkat závěr jeho úvah o tom, jakou míru zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění považoval za přiměřenou.

Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud nevzal v úvahu, že částka 30,- Kč za 1 bod podle vyhlášky č. 32/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisů v současné době naprosto neodpovídá skutečnosti a značně podhodnocuje cenu zdraví , potom pomíjí, že soudu nepřísluší, aby využitím svého oprávnění zvýšit odškodnění za ztížení společenského uplatnění (za využití hledisek stanovených dosavadním právním předpisem) předjímal obsah nové právní úpravy a nahrazoval tak činnost normotvůrce. Podle ustanovení § 9 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, bolest a ztížení společenského uplatnění způsobené škodou na zdraví, které vznikly přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky, se posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Přihlédnout nelze ani k námitkám dovolatelky, že pracovní úraz ji vyřadil z pracovní činnosti a že v důsledku pracovního úrazu si nemůže přivydělat a tak plně zabezpečit sebe a rodinu , neboť odškodněním za ztížení společenského uplatnění nelze kompenzovat újmu spočívající ve ztrátě příjmů ze zaměstnání po pracovním úrazu, která se zohledňuje především v rámci náhrady za ztrátu na výdělku po uznání invalidity nebo částečné invalidity (srov. § 4 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisů, § 195 zák. práce). Obdobně to platí i o námitkách dovolatelky, že nemůže vykonávat práce v domácnosti, že musí platit za každou práci, kterou si před úrazem byla schopna udělat sama (např. za nutné opravy a úpravy bytu) , a že po dalších operacích si musí zaplatit péči druhé osoby na 24 hodin denně , neboť i případná újma vznikající žalobkyni v tomto směru se zohledňuje především v rámci náhrady účelně vynaložených nákladů spojených s léčením nebo náhrady věcné škody [srov. § 193 odst. 1 písm. c) a d) zák. práce].

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Žalobkyně podává dovolání - jak výslovně uvádí také do výroku III. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení mezi účastníky (tak, že žádný z nich na jejich náhradu nemá právo).

Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení (tuto povahu neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku). Přípustnost dovolání proti napadenému usnesení o nákladech odvolacího řízení je třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. § 237 až § 239 o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti napadeného výroku o nákladech odvolacího řízení podle ustanovení § 237, § 238 a § 238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení § 239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).

Protože dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proti výroku o nákladech odvolacího řízení - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované ani vedlejšímu účastníkovi v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. srpna 2006

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu