21 Cdo 2504/2015
Datum rozhodnutí: 16.07.2015
Dotčené předpisy: § 243f odst. 3 o. s. ř., § 237 o. s. ř., § 243c odst. 1 o. s. ř., § 242 odst. 3 o. s. ř.



21 Cdo 2504/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně D. T. zastoupené Mgr. et Mgr. Ladislavem Hrubým, advokátem se sídlem v Chebu, Májová č. 608/23, proti žalované DONEX PRAHA - CZ s. r. o. se sídlem v Karlových Varech - Doubí, Komenského č. 131/10, IČO 25659995, zastoupené Mgr. Pavlem Rybářem ml., advokátem se sídlem v Sokolově, Slovenská č. 2136, za účasti Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o odškodnění pracovního úrazu, o žalobě pro zmatečnost podané žalobkyní proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 27. dubna 2011, č. j. 12 C 174/2007-244, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. února 2012, č. j. 12 Co 413/2011-336, a na obnovu řízení vedeného u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 12 C 174/2007 a řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 12 Co 413/2011, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 12 C 174/2007, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. února 2015, č. j. 12 Co 277/2014-536, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 1. 2. 2012, č. j. 12 Co 413/2011-336, změnil (v důsledku změny žaloby, kterou připustil) k odvolání žalobkyně rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 27. 4. 2011, č. j. 12 C 174/2007-244, tak, že zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částky 7.177,- Kč, 153.324,- Kč, 337.786,- Kč, 58.260,- Kč, 72.600,- Kč, 14.520,- Kč, 20.143,- Kč, 42.102,- Kč, 20.403,- Kč a 30.710,- Kč za jednotlivá období a s úroky z prodlení, které ve výroku vyčíslil, a zároveň rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 294.920,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 84.749,- Kč, vše k rukám advokáta Mgr. Pavla Rybáře, a že ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud především nepřisvědčil námitce žalobkyně, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce JUDr. Milan Tatár, jelikož ten výslovně uvedl, že k účastníkům ani k věci nemá žádný vztah, neudržuje bližší kontakty se zástupcem žalovaného ; pokud žalobkyně tvrdila, že protokol o jednání ze dne 27. 4. 2011 byl nesprávně vyhotoven, poukázal odvolací soud na to, že při tomto jednání byla žalobkyně přítomna, že žádnou námitkou proti protokolu nevznesla, a že její tvrzení o tom, že předseda senátu dodatečně protokol upravil v rozporu s výpovědí svědkyně K., nemá oporu ve spise; případný zájem soudce JUDr. Tatára o výsledek jednání u odvolacího soudu, považoval pouze za profesní . Ve věci samé se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že 13. 6. 2005 utrpěla u žalované při plnění pracovních úkonů pracovní úraz, že poškození na zdraví způsobené tvrzeným pádem je v příčinné souvislosti s úrazem, a že tedy žalovaná odpovídá za uplatněné nároky .

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 2. 2012, č. j. 12 Co 413/2011-336, bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2013, sp. zn. 21 Cdo 2754/2012, a ústavní stížnost žalobkyně byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. září 2014, sp. zn. IV. ÚS 3327/2013.

Žalobu pro zmatečnost podanou žalobkyní z důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 12 C 174/2007 ze dne 27. 4. 2011 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 12 Co 413/2011 ze dne 1. 2. 2012 a žalobu na obnovu řízení vedeného u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 12 C 174/2007 a řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 12 Co 413/2011, Okresní soud v Sokolově usnesením ze dne 22. 5. 2014, č. j. 12 C 174/2007-484, zamítl a dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 72.987,20 Kč k rukám jejího zástupce a že žalobkyně a vedlejší účastník nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 3. 2. 2015, č. j. 12 Co 277/2014-536, usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. o zamítnutí žaloby pro zmatečnost potvrdil (výrok I.) a ve zbývajících výrocích je zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok II).

Dovolání žalobkyně směřující proti výroku I. usnesení odvolacího soudu není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť žádná z formulovaných otázek ani námitek v něm uplatněných nesplňuje předpoklady přípustnosti vymezené v tomto ustanovení.

Judikatura soudů dospěla k závěru, že naplnění vady uvedené v ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. spočívá ve zjištění (prokázání) toho, že rozhodnutí napadené žalobou pro zmatečnost vydal soudce, který byl vyloučen, neboť pro jeho poměr k věci, k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti (§ 14 odst. 1 o. s. ř.) - srov. např. právní názory vyjádřené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 3115/2012, ze dne 19. února 2015, sp. zn. 21 Cdo 4009/2013, nebo ze dne 13. října 2009, sp. zn. 21 Cdo 2229/2008.

Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2012, sp. zn. 29 NSČR 26/2012, uveřejněné pod číslem 85/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) soudcův poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu bezpochyby v případě, kdy by soudce sám byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Poměrem k věci se také rozumí situace, kdy soudce získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování), a v důsledku toho je jeho pohled na dokazováním zjištěné skutkové okolnosti případu deformován jeho dalšími poznatky zjištěnými mimoprocesním způsobem. Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský. Důvod pochybovat o nepodjatosti soudce ve smyslu výše uvedeného je dán, je-li zde objektivní skutečnost (nikoli pouhá domněnka nebo pouhé difamující tvrzení), která poměřeno věcí , osobami účastníků nebo osobami jejich zástupců vzbuzuje pochybnosti o nepodjatosti soudce (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 3. července 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, uveřejněný pod číslem 98/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Vyloučení soudce tak zákon zakládá na existenci určitého důvodu, vymezeného takovými konkrétně označenými a zjištěnými skutečnostmi, v jejichž světle se jeví soudcova nepodjatost pochybnou. Vylučuje se tím subjektivní pohled na vyloučení soudce. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo schopen nezávisle a nestranně rozhodovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. července 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení pod N 98/23).

Judikatura Nejvyššího soudu je taktéž ustálena v právním názoru (srov. např. odůvodnění usnesení ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. 21 Cdo 2625/2010, a ze dne 19. února 2015, sp. zn. 21 Cdo 4009/2013), že ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř. výslovně vylučuje, aby důvodem pochybností o soudcově nepodjatosti mohly být okolnosti, které spočívají buď v jeho postupu v řízení v projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Tyto okolnosti (samy o sobě) nemohou být důvodem k pochybnosti o nepodjatosti soudce, neboť v postupu soudce při projednávání konkrétní věci se projevuje samotný výkon soudnictví, ledaže by byl prokázán takový soudcův vztah k věci (právní zájem na jejím výsledku či získání skutkového poznatku jiným způsobem, než-li v rámci vedeného řízení - dokazováním) či vztah k účastníkům nebo k jejich zástupcům (příbuzenský, přátelský či nepřátelský, vztah sociální závislosti a podobně), který by zakládal důvod pochybovat o jeho nepodjatosti (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 2 Cdon 828/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2000, pod číslem 33). Proti postupu soudce v řízení a věcné správnosti rozhodnutí lze účinně brojit v rámci opravných prostředků proti takovému rozhodnutí, nikoli prostřednictvím institutu podjatosti soudce.

Byť odvolací soud v odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí odkázal (s poukazem na to, že žalobkyně v žalobě pro zmatečnost uplatnila stejné důvody jako v původním nalézacím řízení) jen na závěr, k němuž při posouzení námitky podjatosti soudce Okresního soudu v Sokolově JUDr. Milana Tatára dospěl Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 1. 2. 2012, č. j. 12 Co 413/2011-336, neboť neměl důvod se od něj odchýlit, a proto též považoval rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby pro zmatečnost za správné, není žádná z okolností tvrzených žalobkyní způsobilá naplnit důvod zmatečnosti uvedený v ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.

Otázka nastíněná dovolatelkou, zda nesoulad mezi ústní protokolací a písemným vyhotovením protokolu na poměrně důležitém místě dokazování , přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá, jelikož námitky proti znění protokolu (srov. § 40 odst. 8 o. s. ř.) nepředstavují důvod k vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci ve smyslu ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř., a nejsou tedy ani zmatečnostním důvodem podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.

Nebylo-li v dané věci zjištěno, že by mezi předsedou senátu Okresního soudu v Sokolově JUDr. Milanem Tatárem a zástupcem žalované Mgr. Pavlem Rybářem existoval vztah překračující běžný pracovně kolegiální rámec (což netvrdila ani žalobkyně), pak samotná okolnost, že soudce JUDr. Milan Tatár (podle tvrzení žalobkyně) telefonoval někomu z advokátní kanceláře Mgr. Rybáře a žádal, aby byl informován o výsledku jednání u odvolacího soudu , nemůže objektivně vyvolat pochybnosti o jeho nepodjatosti, když k tomuto jednání mělo dojít až po vydání rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 27. 4. 2011, č. j. 12 C 174/2007-244, přičemž žalobkyně ani neupřesnila konkrétní osobu, s níž měl JUDr. Tatár telefonovat; tato okolnost tak rovněž není způsobilá založit zmatečnost tohoto rozhodnutí [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. října 2009, sp. zn. 21 Cdo 2229/2008, v němž konstatoval, že pravomocné rozhodnutí soudu je postiženo zmatečností podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. tehdy, jestliže soudce (přísedící), který byl vyloučen z projednávání a rozhodování věci, přesto věc dále projednával a v ní rozhodl]. Odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 7. března 2007, sp. zn. I. ÚS 722/05, není případný, neboť se týká skutkově odlišné věci, a to posouzení otázky podjatosti soudce vzhledem k jeho konkrétním vyjádřením veřejně vysloveným v časopise v době, kdy má ve věci opětovně rozhodovat, navíc za situace, kdy jeho dřívější právní názory a závěry byly jednou ze stran poměrně ostře napadeny a i ve sdělovacích prostředcích kritizovány . Otázka předestřená dovolatelkou, kterou dovolací soud podle jejího názoru dosud neřešil, a to zda takovýto telefonát soudce zakládá důvod podjatosti či nikoli , přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto taktéž nezakládá, i když je zcela neobvyklé a neprofesionální, že by soudce soudu prvního stupně, který věc projednával a rozhodl o ní, takovýmto způsobem zjišťoval výsledek odvolacího řízení (v písemném vyjádření na čl. 301 spisu JUDr. Tatár k námitce podjatosti vznesené žalobkyní v podání ze dne 22. 12. 2011 uvedl, že tuto okolnost by měla žalobkyně považovat spíše za pozitivní, a to v tom směru, že mu není lhostejná věc , kterou rozhodoval jeho senát).

Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že přehlédl, že oproti původnímu nalézacímu řízení namítala v žalobě pro zmatečnost ještě další důvod podjatosti soudce JUDr. Tatára, spočívající v tom, že získal některé poznatky o věci tzv. mimoprocesním způsobem (konkrétně, že se seznámil s místem, kde mělo podle žalobkyně dojít k ní tvrzenému pracovnímu úrazu, a že poté, co navrhla provedení důkazu ohledáním na místě samém, tento návrh zamítl s tím, že všichni účastníci místo navržené k ohledání znají a že nečiní sporným náčrtek prostoru recepce hotelu, který žalobkyně soudu předložila), jímž se odvolací soud nezabýval vůbec , že jeho rozhodnutí je tak minimálně v tomto rozsahu nepřezkoumatelné , a že soudy neprovedly jí navržený důkaz vyjádřením, resp. výslechem JUDr. Tatára, jde z obsahového hlediska o námitky existence vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy o jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

Námitkou dovolatelky, jíž oponuje závěru soudu prvního stupně o opožděnosti žaloby pro zmatečnost z důvodu, že soudce JUDr. Tatár získal některé poznatky o věci tzv. mimoprocesním způsobem , a v této souvislosti poukazuje na právní názory vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 3115/2012 (v mezidobí zrušeném nálezem Ústavního soudu ze dne 27. května 2015, sp. zn. I. ÚS 1811/14) a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2009, sp. zn. 21 Cdo 3483/2008, se dovolací soud zabývat nemohl, neboť dovoláním lze napadnout (jen) pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.).

Nejvyšší soud České republiky z uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat namítanými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. července 2015

JUDr. Olga Puškinová předsedkyně senátu