21 Cdo 2498/2003
Datum rozhodnutí: 05.02.2004
Dotčené předpisy: § 50 předpisu č. 65/1965Sb., § 7 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb., § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 2498/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce M. T., zastoupeného advokátkou, proti žalované Č. d., a.s., o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 30 C 97/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. července 2003, č.j. 8 Co 1006/2003-72, takto :

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 15.1.2002 žalovaná (její právní předchůdkyně Č. d., státní organizace) sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobce je na základě rozhodnutí ze dne 6.9.2001, vydaného MUDr. J. K. a potvrzeného rozhodnutím ze dne 21.12.2001, č.j. RZ 526/Dr.Vel-01/115, trvale zdravotně nezpůsobilý konat dále dosavadní práci - funkci hasiče specialisty v požární ochraně a že žalovaná nemá možnost nabídnout mu v rámci JP0 HZS práci, která by odpovídala jeho zdravotnímu stavu; nabízené pracovní zařazení v rámci ČD s.o. žalobce odmítl.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď je neplatná. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že žalovaná neměla k této výpovědi předchozí souhlas příslušného orgánu státní správy podle ustanovení § 50 zák. práce, ačkoliv žalobce je na základě rozhodnutí posudkové komise sociálního zabezpečení ONV v Č. B. ze dne 17.11.1981 osobou se změněnou pracovní schopností.

Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s odůvodněním, že žalobce v osobním dotazníku neuvedl, že je osobou se změněnou pracovní schopností a že svým nadřízeným před dáním výpovědi nepředložil žádný doklad o této skutečnosti.

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12.2.2003, č.j. 30 C 97/2002-46, určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 15.1.2002, kterou dala dne 17.2.2002 žalovaná žalobci, je neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit na nákladech řízení žalobci 1.000,- Kč a k rukám zástupce žalobce 5.300,- Kč. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce byl u žalované zaměstnán od 1.9.1992 nejdříve jako hasič a od 1.9.1997 jako hasič specialista (s místem výkonu práce v hasebním obvodu jednotky požární ochrany HZS Č. B.) a že podle lékařského posudku MUDr. J. K. ze dne 6.9.2001 o zdravotní způsobilosti, potvrzeného k odvolání žalobce rozhodnutím Okresního úřadu v Č. B. referátu zdravotnictví ze dne 21.12.2001, je žalobce k výkonu práce hasiče specialisty obsluha operačního střediska trvale zdravotně nezpůsobilý. Měl rovněž za prokázáno, že žalobce byl rozhodnutím Posudkové komise sociálního zabezpečení ONV v Č. B. ze dne 17.11.1981, které bylo potvrzeno kontrolní lékařskou prohlídkou dne 25.8.1987, pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav (pro podstatně omezenou možnost pracovního uplatnění při diagnóze - oboustranná percepční nedoslýchavost lehkého stupně) uznán občanem se změněnou pracovní schopností podle ustanovení § 83 zákona č. 121/1975 Sb., ve znění platném do 30.9.1988; uvedenou skutečnost sice žalobce žalované (svému nadřízenému Mgr. F. T.) ústně sdělil v polovině září 2001, nedoložil ji však žádným rozhodnutím. Protože si žalovaná ve smyslu ustanovení § 50 zák. práce nevyžádala k výpovědi dané žalobci podle ustanovení § 46 odst.1 písm.d) zák. práce předchozí souhlas příslušného orgánu státní správy a protože není rozhodné, zda zaměstnavatel o rozhodnutí o prohlášení zaměstnance za osobu se změněnou pracovní schopností věděl , ani to, že neměl k dispozici přímo předmětné rozhodnutí , dospěl soud prvního stupně k závěru, že posuzovaná výpověď z pracovního poměru je neplatným právním úkonem.

K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 8.7. 2003, č.j. 8 Co 1006/2003-72, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky tak, že žalobci se právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává, a ve výroku o určení neplatnosti výpovědi rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; zároveň rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.150,- Kč k rukám advokátky JUDr. A. D. Přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že žalovaná, přestože žalobce věrohodným způsobem nedoložil, že je osobou se změněnou pracovní schopností, mohla dát žalobci jako zaměstnanci se změněnou pracovní schopností výpověď podle ustanovení § 46 odst.1 písm.d) zák. práce pouze s předchozím souhlasem příslušného orgánu státní správy (úřadu práce) a že, jestliže si tento souhlas nevyžádala, je uvedená výpověď z pracovního poměru pro tento formální nedostatek neplatná. Zdůraznil přitom, že ustanovení § 50 zák. práce (ve spojení s ustanovením § 242 odst. 2 zák. práce) stojí na zásadě, že objektivní existence skutečnosti, že zaměstnanec, kterému je dávána výpověď, je osobou se změněnou pracovní schopností, ať už o této skutečnosti zaměstnavatel ví nebo nikoliv (není rozhodné, z jakého důvodu o této skutečnosti případně neví), znamená povinnost zaměstnavatele, a to pod sankcí absolutní neplatnosti právního úkonu, vyžádat si nejprve předchozí souhlas příslušného orgánu státní správy. Případnou aplikaci ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce na daný případ odvolací soud vyloučil s odůvodněním, že v této věci není posuzováno žádné jednání (či nečinnost) žalobce, které by směřovalo k výkonu jeho práv či povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů, ale že je výlučně posuzován jednostranný právní úkon žalované jako zaměstnavatele učiněný způsobem zákonem zakázaným, a že nečinnost žalobce, který před podáním výpovědi žalované nedoložil listinným důkazem, že je osobou se změněnou pracovní schopností, jednak nebyla výkonem žádného práva, jednak žalobce při tomto svém jednání nebyl veden snahou poškodit jiného. V tom, že žalobce okolnost, že je osobou se změněnou pracovní schopností, nesdělil žalované v době nástupu do zaměstnání a že tuto okolnost, ač opakovaně žádán, žalované nedoložil v době před dáním výpovědi, ač v té době o ní již bezpečně věděl , však spatřoval důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu ustanovení § 150 o.s.ř. pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně úspěšnému žalobci.

V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, které směřuje proti potvrzujícímu výroku ve věci samé a jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., žalovaná namítá, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení ustanovení § 7 odst. 2 zákoníku práce . Je přesvědčena, že žalobce zneužil svého statusu osoby se změněnou pracovní schopností v pracovněprávním vztahu se žalovanou , neboť jednal záměrně tak, že se svým zdravotním stavem se nechal zaměstnat u dvou zaměstnavatelů jako hasič , že při vyplňování nástupnického dotazníku úmyslně proškrtl kolonku dotazu zaměstnavatele, zda je osobou se ZPS , a že v průběhu trvání pracovního poměru, přestože věděl o svých potížích se sluchem, se nikdy posudkovému lékaři o svých potížích nezmínil a zkušeně je zastíral ; tím došlo následně ze strany žalované k porušení zákona o požární ochraně a dalších předpisů upravujících integrovaný záchranný systém a žalobce svým jednáním vystavil svého zaměstnavatele a spolupracovníky stálému potencionálnímu nebezpečí újmy na zdraví, na životech a vzniku materiálních škod. Žalovaná připomíná, že se neobrátila na úřad práce o vydání souhlasu k výpovědi z pracovního poměru dané žalobci proto, že tuto rozhodnou skutečnost nemohla ničím tomuto orgánu doložit, a vše by z její strany vycházelo pouze z její domněnky. I když uznává, že ustanovení § 50 zák. práce je nutno naplnit , nesouhlasí s jeho výkladem provedeným soudem. Domnívá se, že za tohoto výkladu by se měl zaměstnavatel podáním výpovědi z pracovního poměru nejprve obracet na soud, aby měl doloženu skutečnost, že nejde o zaměstnance se statutem ZPS, když tento tuto skutečnost neuvede a nedoloží pravomocným rozhodnutím, respektive záměrně uvádí zaměstnavatele v omyl ; v té souvislosti poukazuje na zákonnou povinnost zaměstnanců orgánů sociálního zabezpečení zachovávat mlčenlivost. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolatelka odvolacímu soudu mimo jiné vytýká, že nesprávně vyložil ustanovení § 50 zák. práce.

Podle ustanovení § 50 zák. práce zaměstnanci se změněnou pracovní schopností může dát zaměstnavatel výpověď jen s předchozím souhlasem příslušného orgánu státní správy, jinak je výpověď neplatná; tento souhlas se nevyžaduje, jde-li o výpověď dávanou zaměstnanci staršímu než 65 let nebo z důvodů uvedených v § 46 odst. 1 písm. a), b) nebo f).

V rámci ustáleného výkladu tohoto ustanovení, poskytujícího zvýšenou ochranu zaměstnancům se změněnou pracovní schopností před rozvázáním pracovního poměru výpovědí ze strany zaměstnavatele, byl již v minulosti přijat závěr, že předchozího souhlasu podle ustanovení § 50 zák. práce k rozvázání pracovního poměru výpovědí je třeba u zaměstnance, o němž bylo před tím, než mu byla dána výpověď, pravomocně rozhodnuto, že je osobou se změněnou pracovní schopností, přičemž není rozhodné, zda zaměstnavatel o tomto rozhodnutí věděl. Uvedený názor byl vysloven již v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23.7.1971, sp.zn. 3 Cz 11/71, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28, ročník 1972, který následně byl a v současné době je jako správný přijímán. V posuzovaném případě soudy - jak vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí z tohoto právního názoru vycházely. Odvolacímu soudu nelze důvodně vytýkat, že v souladu se zákonem považoval za rozhodující okolnost, že předchozí souhlas příslušného orgánu státní správy k dání výpovědi chybí a nezabýval se proto dalšími okolnostmi, za kterých byla výpověď dána, neboť skutková zjištění v tomto směru nejsou v posuzované věci významná.

Dovodil-li tedy odvolací soud, že ustanovení § 50 zák. práce stojí na zásadě, že objektivní existence skutečnosti, že zaměstnanec, kterému je dávána výpověď, je osobou se změněnou pracovní schopností, ať už o této skutečnosti zaměstnavatel ví nebo nikoliv (není rozhodné, z jakého důvodu o této skutečnosti případně neví), znamená povinnost zaměstnavatele, a to pod sankcí absolutní neplatnosti právního úkonu, vyžádat si nejprve předchozí souhlas příslušného orgánu státní správy , bylo ve věci rozhodnuto v souladu s ustálenou judikaturou soudů a dovolací soud neshledal žádné důvody k její změně.

Ani z důvodu další právní otázky nastolené dovolatelkou, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení ustanovení § 7 odst. 2 zákoníku práce , napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít zásadní právní význam. V tomto směru dovolatelka namítá, že žalobce zneužil svého statusu osoby se změněnou pracovní schopností v pracovněprávním vztahu se žalovanou , neboť jednal záměrně tak, že se svým zdravotním stavem se nechal zaměstnat u dvou zaměstnavatelů jako hasič , že při vyplňování nástupnického dotazníku úmyslně proškrtl kolonku dotazu zaměstnavatele, zda je osobou se ZPS , a že v průběhu trvání pracovního poměru, přestože věděl o svých potížích se sluchem, se nikdy posudkovému lékaři o svých potížích nezmínil a zkušeně je zastíral , čímž došlo následně ze strany žalované k porušení zákona o požární ochraně a dalších předpisů upravujících integrovaný záchranný systém a žalobce svým jednáním vystavil svého zaměstnavatele a spolupracovníky stálému potencionálnímu nebezpečí újmy na zdraví, na životech a vzniku materiálních škod .

Podle ustanovení § 7 odst. 2 věty první zák. práce (ve znění od 1.1.2001), nikdo nesmí výkonu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů zneužívat na újmu jiného účastníka pracovněprávního vztahu nebo k ponižování jeho lidské důstojnosti.

Otázkou výkladu ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce, tedy otázkou, v čem lze spatřovat postup, který je v rozporu s ustanovením § 7 odst. 2 zák. práce, a jaké důsledky má pro vzájemné právní vztahy účastníků pracovního poměru, se již dovolací soud zabýval a dospěl k závěru, že za zneužití práva lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku právního vztahu újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.6.2000, sp.zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2000, pod pořadovým číslem 126).

Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z tohoto právního názoru vycházel i v posuzované věci a jeho závěr o tom, že v této věci není posuzováno žádné jednání (či nečinnost) žalobce, které by směřovalo k výkonu jeho práv či povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů, ale že je výlučně posuzován jednostranný právní úkon žalované jako zaměstnavatele učiněný způsobem zákonem zakázaným, a že nečinnost žalobce, který před podáním výpovědi žalované nedoložil listinným důkazem, že je osobou se změněnou pracovní schopností, jednak nebyla výkonem žádného práva, jednak žalobce při tomto svém jednání nebyl veden snahou poškodit jiného , je proto s uvedeným výkladem ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce konformní. Případná nesprávná představa žalované o obsahu platné právní úpravy (výkladu ustanovení § 50 zák. práce) ještě sama o sobě neumožňuje učinit závěr o zneužití práva ve smyslu § 7 odst. 2 zák. práce.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst.5 věty první, § 224 odst.1 a § 151 odst.1 o.s.ř., neboť žalovaná nemá s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení náklady, které by byly potřebné k účelnému bránění jeho práva, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. února 2004

JUDr. Mojmír Putna,v.r.

předseda senátu