21 Cdo 2497/2015
Datum rozhodnutí: 15.09.2015
Dotčené předpisy: § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., § 15a o. s. ř., § 236 odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.07.2009 do 31.12.2012, § 238a odst. 1,2 o. s. ř. ve znění od 01.07.2009 do 31.12.2012, § 238 odst. 1,3 o. s. ř. ve znění od 01.07.2009 do 31.12.2012, § 226 odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.07.2009 do 31.12.2012, § 243d odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.07.2009 do 31.12.2012



21 Cdo 2497/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně M K. , zastoupené Alexandrem Petričko, advokátem se sídlem v Liberci, Chrastavská č. 188/27, proti žalovanému M. K. , zastoupenému JUDr. Jiřím Kozákem, advokátem se sídlem v Liberci, Svojsíkova č. 7, o vyklizení bytu, o žalobě pro zmatečnost podané žalovaným proti usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 15. dubna 2004, č. j. 20 C 367/2003-20, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 20 C 48/2007, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 17. ledna 2012, č. j. 36 Co 263/2011-152, takto:


Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 4. 2004, č. j. 20 C 367/2003-20, pravomocným dne 26. 4. 2004, byl v řízení o vyklizení bytu schválen smír účastníků ve znění: I. Žalovaný se zavazuje vyklidit byt č. 12813302 sestávající z kuchyně a tří pokojů s příslušenstvím v přízemí domu v L. do jednoho měsíce po zajištění náhradního bytu. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení .
V řízení o výkon rozhodnutí podle usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 4. 2004, č. j. 20 C 367/2003-20 (exekučního titulu) vznesl povinný (v daném řízení žalovaný) v podání ze dne 28. 3. 2006, doručeném Okresnímu soudu v Liberci dne 29. 3. 2006, námitku podjatosti soudkyně Okresního soudu v Liberci JUDr. Jany Špidlenové (která usnesením rozhodla o schválení smíru) a dalších soudců tohoto soudu odůvodněnou nesprávným postupem soudu v řízení a tím, že důvodem podjatého rozhodování soudu jsou osobní a pracovní vztahy soudců vůči žalobkyni p. M. K., která je dlouholetou zaměstnankyní Okr. soudu .
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 3. 1. 2007, č. j. 35 Nc 80/2006-43, rozhodl (mimo jiné) tak, že soudkyně Okresního soudu v Liberci JUDr. Jana Špidlenová je vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci, jelikož mezi touto soudkyní a oprávněnou byl vztah služební nadřízenosti .
Usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 4. 2004, č. j. 20 C 367/2003-20, jímž byl schválen smír účastníků, napadl žalovaný (v řízení o žalobě pro zmatečnost si účastníci zachovávají stejné procesní postavení jako v původním řízení) žalobou pro zmatečnost, podanou u Okresního soudu v Liberci dne 1. 3. 2007, kterou odůvodnil zejména nesprávným postupem soudu v původním řízení, přičemž odkázal na usnesení Kr. soudu č.j. 35 Nc 80/2006-43 o vyloučení soudců , a uvedl, že vztah JUDr. Jany Špidlenové vůči M. K. je mnoholetý a trval rovněž při zahájení řízení .
Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 11. 2. 2009, č. j. 20 C 48/2007-59, žalobu pro zmatečnost zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žaloba byla podána opožděně, neboť žalobce (správně žalovaný) se o tom, že JUDr. Jana Špidlenová je místopředsedkyní soudu a tedy nadřízenou žalobkyně, dozvěděl z dopisu ze dne 12. 6. 2006, který tato soudkyně žalobci (správně žalovanému) adresovala.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 30. 9. 2009, č. j. 36 Co 158/2009-73, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť na rozdíl od něj dospěl k závěru, že žaloba byla podána včas. Uvedl, že nesdílí jeho názor, že žalobce (správně žalovaný) se dozvěděl o důvodu podjatosti JUDr. Jany Špidlenové z jejího dopisu ze dne 12. 6. 2006, ale dozvěděl se o tomto důvodu až z usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 3. 1. 2007, č. j. 35 Nc 80/2006-43, které bylo žalobci (správně žalovanému) doručeno dne 3. 2. 2007. Pokud by odvolací soud akceptoval názor okresního soudu, že žalobce se o důvodu vyloučení soudkyně JUDr. Špidlenové dozvěděl již z jejího dopisu z června 2006, pak by ve svém důsledku popřel smysl řízení o námitce podjatosti a vyloučení soudce, což by vedlo k absurdnímu závěru, že by si účastníci tuto otázku měli posuzovat sami .
Okresní soud v Liberci poté usnesením ze dne 2. 12. 2009, č. j. 20 C 48/2007-76, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 4. 2010, č. j. 20 C 48/2007-89, zrušil usnesení tohoto soudu ze dne 15. 4. 2004, č. j. 20 C 367/2003-20, jímž byl schválen smír účastníků.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 31. 1. 2011, č. j. 36 Co 232/2010-113, usnesení soudu prvního stupně zrušil pro nepřezkoumatelnost a vady řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 15. 4. 2011, č. j. 20 C 48/2007-121, Okresní soud v Liberci žalobu pro zmatečnost zamítl a rozhodl, že žalobce (správně žalovaný) je povinen nahradit žalované (správně žalobkyni) k rukám právního zástupce na nákladech řízení částku 10.680,- Kč . Dospěl k závěru, že mezi soudkyní JUDr. Janou Špidlenovou a žalovanou (správně žalobkyní) sice existoval vztah služební nadřízenosti, avšak podstatné je zejména to, že řízení o vyklizení bytu skončilo schválením smíru účastníků, jenž předpokládá zvýšenou aktivitu stran , a naopak sníženou míru ingerence soudu, který v podstatě autoritativně potvrzuje dohodu stran . Soud prvního stupně současně poukázal na to, že oba účastníci byli v původním řízení zastoupeni, a proto neměl pochybnosti o jejich svobodné vůli v době uzavírání smíru; lze si proto jen stěží představit, že by soudkyně JUDr. Jana Špidlenová mohla do věci zasáhnout tak, aby to bylo v neprospěch jedné ze stran, a rozhodovala tak nikoliv nestranně . Žádné závažné důvody, které by soudkyni JUDr. Janě Špidlenové bránily ve věci schválit smír, tak dány nebyly.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 17. 1. 2012, č. j. 36 Co 263/2011-152, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce (správně žalovaný) je povinen nahradit žalované (správně žalobkyni) na nákladech odvolacího řízení částku 10.320,- Kč k rukám advokáta Alexandra Petrička. Odvolací soud poukázal na obsah spisu, z nějž se podává, že v původním řízení o vyklizení bytu byli oba účastníci zastoupeni advokáty, že po poučení soudu o možnosti vznést námitku podjatosti soudkyně JUDr. Jany Špidlenové výslovně prohlásili, že takovou námitku nevznášejí, což stvrdili svými podpisy, a že posléze soudu navrhli, aby schválil jejich smír uvedeného znění. Dále vyšel z důkazů provedených soudem prvního stupně, z nichž vyplynulo, že žalovaný často chodil za žalobkyní do staré budovy soudu, kde spolu jednali na chodbě , a že soudkyně JUDr. Jana Špidlenová při jednání o smíru prohlásila, že žalobkyni velice dobře zná a že je to její chráněnkyně . Při svém rozhodnutí vyšel odvolací soud z právního názoru, který zaujal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 9. března 2006, sp. zn. 21 Cdo 2338/2005, podle nějž žaloba pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. neslouží ke zrušení rozhodnutí soudu jen proto, že po vydání rozhodnutí účastník přehodnotil svoje stanovisko ve věci, a že vyvozuje z okolností, které mu byly v průběhu řízení známy, pochybnosti o nepodjatosti soudce pro jeho poměr k věci. Zákonný požadavek na vyloučení podjatého soudce totiž nelze zaměňovat za procesní prostředek, kterým by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí. Je proto na účastníkovi občanského soudního řízení, aby námitku porušení této zásady uplatnil bezprostředně poté, co se dozvěděl o skutečnostech tuto námitku odůvodňujících. Žaloba pro zmatečnost uplatněná podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. proto nemůže být úspěšná, jestliže pochybnosti o nepodjatosti soudce pro jeho poměr k věci, či k účastníkům, vyvozuje účastník z okolností, které mu byly v průběhu řízení známy . Vzhledem k tomu, že žalobce (správně žalovaný) v původním řízení musel vědět, že žalovaná (správně žalobkyně) je u Okresního soudu v Liberci zaměstnána a že soudkyně JUDr. Jana Špidlenová ji mnoho let znala a měla k ní vztah, přesto však námitku podjatosti nevznesl, nemůže být žaloba pro zmatečnost úspěšná.
Usnesení odvolacího soudu v potvrzujícím výroku napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a odst. 2 o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., případně s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť dovolacím soudem dosud nebyly vyřešeny otázky, zda se rozhodnutí o vyloučení soudce vztahuje (resp. existuje důvod podjatosti soudce zjištěný v exekučním řízení) bez dalšího i na rozhodnutí téhož soudce v řízení nalézacím , a zda je možno posuzovat podjatost soudce v různých druzích soudního řízení podle o. s. ř. odlišně, tedy někdy přísněji a jindy méně , přičemž dovolání podal z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel má za to, že rozhodnutí o vyloučení soudkyně JUDr. Jany Špidlenové vydané v řízení o výkon rozhodnutí vyklizením bytu je nutno vztáhnout i na předchozí nalézací řízení, jelikož vztah nadřízenosti mezi touto soudkyní a žalobkyní byl v roce 2004 (v době vydání usnesení o schválení smíru) i v roce 2007 stejný (JUDr. Jana Špidlenová byla místopředsedkyní soudu a žalobkyně soudní tajemnicí), a že toto rozhodnutí je pro rozhodování o žalobě pro zmatečnost závazné jak pro soud, tak i pro účastníky řízení; podle jeho názoru tedy v dané věci nebyl dán důvod znovu posuzovat, zda soudkyně JUDr. Jana Špidlenová byla či nebyla podjata . Dále dovolatel poukazuje na to, že odvolací soud ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že lhůta pro podání žaloby pro zmatečnost byla zachována, jelikož o důvodu podjatosti soudkyně JUDr. Jany Špidlenové (o vztahu nadřízenosti k žalobkyni) se dozvěděl až dne 3. 2. 2007 z usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 3. 1. 2007, č. j. 35 Nc 80/2006-43. Nesouhlasí proto s názorem odvolacího soudu, že žaloba pro zmatečnost nemůže být úspěšná, když okolnosti, z nichž vyvozuje důvod podjatosti soudkyně, mu byly známy již v průběhu původního řízení. Za správný dále dovolatel nepovažuje ani názor soudu prvního stupně, že rozhodnutí o schválení smíru je něco jiného než jiné rozhodnutí soudu , a naopak je přesvědčen o tom, že vyloučený soudce nemůže rozhodovat o ničem, ani o schválení smíru . Navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil.
Žalobkyně se ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání žalovaného bylo jako bezdůvodné odmítnuto.
Dovolání žalovaného proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. března 2014, č. j. 21 Cdo 3115/2012-216, odmítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.800,- Kč k rukám advokáta Alexandra Petričko. Dovolací soud neshledal dovolání přípustným podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (ve znění účinném do 31. 12. 2012), a ani podle § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 písm. c) o. s. ř., jelikož jeho závěr, že žaloba pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. nemůže být úspěšná, jestliže pochybnosti o nepodjatosti soudce pro jeho poměr k věci či k účastníkům řízení účastník vyvozuje z okolností, které mu byly v průběhu (původního) řízení známy, je v souladu s ustálenou judikaturou soudů, jmenovitě s právním názorem vyjádřeným v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2006, sp. zn. 21 Cdo 2338/2005, a s právním názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 29. května 1997, sp. zn. III. ÚS 230/96, uveřejněném pod č. 65 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8. Je tak na účastníkovi řízení, aby námitku porušení této zásady uplatnil bezprostředně poté, co se dozvěděl o skutečnostech tuto námitku odůvodňujících. Protože žalovaný nevznesl žádné konkrétní námitky vůči soudkyni JUDr. Janě Špidlenové, která v původním řízení rozhodovala o schválení smíru v řízení o vyklizení bytu, ačkoliv měl možnost se vyjádřit k osobě soudkyně a sdělit jí pochybnosti o její nepodjatosti, a protože námitky vůči ní vznesl až v žalobě pro zmatečnost (podané poté, co uspěl s námitkou podjatosti v jiném řízení o výkon rozhodnutí vyklizením bytu), nelze na nich důvod zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. založit. Dále dovolací soud uvedl, že žalovaným v dovolání požadované řešení formulovaných otázek nebylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující).
Na základě ústavní stížnosti podané žalovaným Ústavní soud nálezem ze dne 27. května 2015, sp. zn. I. ÚS 1811/14, rozhodl, že usnesením Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3115/2012-216 ze dne 3. 11. 2014 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod , toto usnesení zrušil a ve zbytku ústavní stížnost odmítl. Ústavní soud předně připomněl, že ve své judikatuře zdůrazňuje, že integrální součástí práva na spravedlivý (fair) proces tak, jak je vymezeno v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je garance toho, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soudce. Dále uvedl, že dbát na dodržení nestrannosti je povinností soudců, a nikoliv účastníků řízení. Při plnění této povinnosti musí soudci o nestrannosti uvažovat nejen v subjektivní, ale i v objektivní rovině. Soudce se tedy nesmí spokojit s tím, že se subjektivně necítí být podjatý, ale vždy se musí zabývat i otázkou, zda s ohledem na jemu známé okolnosti případu jsou (objektivně vzato) vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti. Možnost podat žalobu pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. je sice omezena lhůtami podle § 234 odst. 3 o. s. ř., ovšem v projednávaném případě dospěly obecné soudy k závěru, že tyto lhůty byly dodrženy. Právní názor vyjádřený v napadeném usnesení však stanoví nad rámec zákona další podmínku přípustnosti či úspěšnosti žaloby pro zmatečnost, která neodpovídá ústavně konformnímu výkladu. Žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. nevyžaduje jako nezbytnou podmínku svého uplatnění ani úspěchu vyčerpání námitky podjatosti podle § 15a o. s. ř. a tuto podmínku není možné ani interpretačně dotvořit, neboť by tím došlo ke snížení ochrany poskytované základnímu právu na nestranného soudce. Výklad použitý v napadeném usnesení je zatížen i vadou nerespektování kogentní normy, a to § 16b o. s. ř. Podle § 16 o. s. ř. rozhoduje o námitce podjatosti nadřízený soud. Jeho usnesení je dle § 16b o. s. ř. závazné pro soud a účastníky řízení, avšak ustanovení § 205 odst. 2 písm. a), § 219a odst. 1 písm. a), § 229 odst. 1 písm. e) a § 242 odst. 3 věta druhá tím nejsou dotčena. Ani pravomocné rozhodnutí o námitce podjatosti nezakládá překážku věci rozhodnuté a nebrání novému řešení otázky nestrannosti soudce v řízení o žalobě pro zmatečnost, přičemž tím spíše tomu nemůže bránit skutečnost, že o námitce podjatosti vůbec rozhodováno nebylo. Ústavní soud dále poukázal na rozsudek (správně usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2009, sp. zn. 21 Cdo 3483/2008, v němž byl vyjádřen opačný právní názor, než v napadeném usnesení, a v této souvislosti vyslovil, že pokud Nejvyšší soud považuje za možné dva výklady podústavního práva, bylo jeho povinností v projednávaném případě aplikovat ten, který poskytuje větší ochranu právu na nestranného soudce, což ovšem v napadeném usnesení Nejvyšší soud neučinil. Pokud se stěžovatel domáhal též zrušení usnesení okresního soudu a krajského soudu, Ústavní soud tato napadená rozhodnutí nepřezkoumával a ústavní stížnost v tomto rozsahu odmítl pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno, při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 - dále jen o. s. ř. (viz čl. II Přechodných ustanovení, bod 12., části první zákona č. 7/2009 Sb. a článek II, bod 7. části první zákona č. 404/2012 Sb.) a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se znovu zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jsou obsaženy v ustanoveních § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 a 3 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bylo sice zrušeno nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ale až uplynutím dne 31. 12. 2012, přičemž podle závěru uvedeného v nálezu téhož soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné. V dané věci podal žalovaný dovolání u soudu prvního stupně dne 16. 4. 2012.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Žalovaný dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost.
I když dovoláním napadeným usnesením odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby pro zmatečnost, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém dřívějším usnesení ze dne 2. 12. 2009, č. j. 20 C 48/2007-76, ve znění usnesení ze dne 6. 4. 2010, č. j. 20 c 48/2007-89, které bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 31. 1. 2011, č. j. 36 Co 232/2010-113, zrušeno, mezi novým usnesením soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, není příčinná souvislost v tom směru, že právě právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně; odvolací soud totiž zrušil dřívější usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. jednak proto, že jde o rozhodnutí, které není přezkoumatelné pro nesrozumitelnost , jednak proto, že se okresní soud dopustil vady řízení, neboť nenařídil ve věci jednání, ač tak učinit měl, a účastníků tak neumožnil uplatnění svých práv daných ust. § 118 o. s. ř. , tedy pro procesní vady. Pokyny odvolacího soudu o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce však žádným způsobem neusměrňují soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozhodnutí rozhodnout. Z ustanovení § 238 odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tudíž přípustnost dovolání nevyplývá.
Dovolání žalovaného proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanoveních § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Při posuzování otázky přípustnosti dovolání podle uvedených ustanovení dovolací soud respektoval důsledky plynoucí z vázanosti obecných soudů nálezy Ústavního soudu, jak plynou již z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 14. prosince 1996, sp. zn. II. ÚS 156/95 (uveřejněného pod č. 9 ve svazku 5/1996 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, a dále ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997, str. 149-151 /259-261/), v němž bylo vyloženo: Rozhodnutí Ústavního soudu je podle ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR závazné pro všechny orgány i osoby s tím, že za situace, kdy je Ústavní soud ČR nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov. hlavu čtvrtou, čl. 83 a čl. 87 Ústavy ČR) jsou obecné soudy per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu rovněž podle ustanovení § 226 občanského soudního řádu .
Při vázanosti obecných soudů (a tento závěr dopadá i na rozhodování dovolacího soudu) nezbývá než dovodit, že pod pojem odlišného právního posouzení spadá rovněž případ posouzení věci odvolacím soudem v rozporu s později vydaným nálezem Ústavního soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. srpna 2009, sp. zn. 28 Cdo 292/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008).
Aplikováno na posuzovanou věc, je nutno dospět k závěru o přípustnosti dovolání žalovaného podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Vzhledem k závaznému právnímu názoru vyjádřenému v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. května 2015, sp. zn. I. ÚS 1811/14, podle kterého žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. nevyžaduje jako nezbytnou podmínku svého uplatnění ani úspěchu vyčerpání námitky podjatosti podle § 15a o. s. ř. , neobstojí opačný právní závěr, na němž je založen potvrzující výrok usnesení odvolacího soudu, že žaloba pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. nemůže být úspěšná, jestliže pochybnosti o nepodjatosti soudce pro jeho poměr k věci či k účastníkům řízení účastník vyvozuje z okolností, které mu byly v průběhu (původního) řízení známy. Dovolací soud po přezkoumání napadeného potvrzujícího výroku usnesení odvolacího soudu, jež provedl bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného, pokud v něm s uvedeným právním závěrem odvolacího soudu nesouhlasí, je opodstatněné.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však nezakládají otázky formulované žalovaným, zda se rozhodnutí o vyloučení soudce vztahuje (resp. existuje důvod podjatosti soudce zjištěný v exekučním řízení) bez dalšího i na rozhodnutí téhož soudce v řízení nalézacím , a zda je možno posuzovat podjatost soudce v různých druzích soudního řízení podle o. s. ř. odlišně, tedy někdy přísněji a jindy méně , a ani další námitky v dovolání, neboť na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku nespočívá (nebyly pro rozhodnutí odvolacího soudu významné (určující). Je možno poukázat jen na bod 26. zrušujícího nálezu Ústavního soudu, v němž uvedl, že případný závěr, že daná soudkyně sice byla vyloučena pro podjatost v řízení o výkonu rozhodnutí, avšak nebyla vyloučena v nalézacím řízení, musí být dobře zdůvodněn tak, aby bylo možné řízení jako celek považovat za spravedlivé .
Protože usnesení odvolacího soudu není v potvrzujícím výroku v souladu se závěrem vyjádřeným ve zrušujícím nálezu Ústavního soudu ze dne 27. května 2015, sp. zn. I. ÚS 1811/14, dovolací soud usnesení odvolacího soudu v tomto napadeném výroku, jakož i v závislém výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. září 2015
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu