21 Cdo 2497/2011
Datum rozhodnutí: 11.10.2012
Dotčené předpisy: § 53 odst. 1 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006, § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 243b odst. 5 bod věta první o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




21 Cdo 2497/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce JUDr. O. J., zastoupeného Mgr. Tomášem Mužíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, pařížská č. 22, proti žalované České republice - Krajskému ředitelství policie Plzeňského kraje se sídlem v Plzni, Nádražní č. 2, IČO 75151529, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 20 C 299/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. ledna 2011 č.j. 12 Co 473/2010-333, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12.1.2011 č.j. 12 Co 473/2010-333, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15.7.2010 č.j. 20 C 299/2003-297 ve věci samé [tj. ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce dané žalovanou žalobci dne 29.7.2003 je neplatné a že pracovní poměr žalobce u žalované trvá], není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat vzhledem k tomu, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobci doručeno dne 29.7.2003 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 30.9.2003 (tedy do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 274/2003 Sb., kterým se mění některé zákony na úseku ochrany veřejného zdraví) dále jen zák. práce .

Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může zrušit pracovní poměr okamžitě jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.

Žalobce ve prospěch svých úvah o neplatnosti předmětného okamžitého zrušení pracovního poměru v první řadě namítá, že tento právní úkon byl dán neoprávněným subjektem , neboť Policie ČR, Správa ZPČ kraje není nositelem práv a povinností , nýbrž na základě účinnosti zák. o majetku ČR byl aktivně legitimován k podání okamžitého zrušení pracovního poměru subjekt Česká republika jednající prostřednictvím Ministerstva vnitra jako své organizační složky .

S dovolatelem lze souhlasit v tom, že jeho zaměstnavatelem byla Česká republika [jejímž jménem v záležitostech týkajících se policie v té době jednalo (činilo právní úkony) zpravidla Ministerstvo vnitra], a nikoli Policie České republiky, Správa Západočeského kraje . Uvede-li však v písemném právním úkonu zaměstnavatel svůj název (jméno) nepřesně nebo neúplně, nelze z toho důvodně dovozovat, že by právní úkon učinil někdo jiný (od něj odlišná osoba). Opačný názor by měl za následek, že by právní úkon byl přičítán někomu, kdo jej neučinil; v případě, že by nepřesně nebo neúplně uvedený název (jméno) zaměstnavatele tak jako v daném případě - neodpovídal žádnému subjektu, znamenalo by to, že právní úkon vlastně nebyl ačkoliv došlo k projevu vůle k právnímu úkonu směřující učiněn. Ve skutečnosti však jde pouze o vadu projevu vůle, která způsobuje neplatnost právního úkonu [§ 242 odst. 1 písm. b) zák. práce] pouze tehdy, nelze-li ji odstranit ani pomocí výkladu ve smyslu ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce (obdobně ohledně označování obchodních společností rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 22.1.2002 sp. zn. 21 Cdo 315/2001, uveřejněným pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002).

V projednávané věci byla v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 29.7.2003 jako zaměstnavatelka označena Policie České republiky, Správa Západočeského kraje . Vzhledem k tomu, že takovéto nepřesné označení zaměstnavatele mohlo vzbuzovat pochybnosti o tom, o jaký subjekt se jedná, soud prvního stupně (jehož závěr v tomto směru odvolací soud nijak nezpochybnil) tuto vadu projevu vůle odstranil výkladem podle ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl uvedený úkon učiněn, odpovídá dobrým mravům. Dospěl přitom k závěru, že pracovní poměr se žalobcem rozvázala jménem zaměstnavatele (žalované) konkrétní fyzická osoba zástupce ředitele Správy Západočeského kraje plukovník F. K., která byla dle čl. 25 písm. c) nařízení ministra vnitra č. 84/2001 ze dne 20.12.2001, čl. 2 odst. 1 písm. b) nařízení ministra vnitra č. 97/2002 - pracovního řádu a rozkazu ředitele Policie ČR, Správy Západočeského kraje č. 102 ze dne 20.12.2002, oprávněna za organizační složku státu, tedy za Ministerstvo vnitra ČR, v daném případě jednat , a že rovněž žalobci vzhledem k jeho mnohaletému pracovnímu poměru u žalované (a jak ostatně vyplývá z dohody o změně sjednaných pracovních podmínek ze dne 26.6.2001) muselo být dostatečně jasné, jaký subjekt vůči němu okamžité zrušení pracovního poměru činí . Tento postup při odstraňování vady projevu vůle shledává dovolací soud zcela v souladu se zákonem, neboť za daných skutkových okolností nemohla být mezi účastníky pochybnost o tom, že okamžité zrušení pracovního poměru dává žalobci jeho zaměstnavatel žalovaná (Česká republika, za kterou od roku 2009 v záležitostech týkajících se tehdejší Správy Západočeského kraje jedná Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje).

V souvislosti s obsahem předmětného zrušovacího projevu vůle žalobce v dovolání dále vytýká soudům, že se dopustily zcela nezákonného rozšiřování důvodů okamžitého zrušení pracovního poměru a nesprávně použily v rámci posuzované věci celý text okamžitého zrušení pracovního poměru, ač se měly zabývat pouze dvěma důvody, které žalovaná řádně uvedla .

Podle ustanovení § 55 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené lhůtě doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí dodatečně měnit.

Je mimo pochybnost, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platného okamžitého zrušení pracovního poměru je tedy třeba, aby důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje. Z důvodu uvedeného v ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce může zaměstnavatel okamžitě zrušit pracovní poměr tehdy, jestliže zaměstnanec svým konkrétním zaviněným jednáním porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem. Důvod okamžitého zrušení pracovního poměru zde proto musí být uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v ustanovení § 53 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v jakém konkrétním jednání zaměstnance je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem okamžitě zrušen pracovní poměr, a že důvod nebude možné dodatečně měnit. Skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen. Výklad projevu vůle (§ 240 odst. 3 zák. práce) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou účastník v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.11.1996 sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, a obdobné věci se týkající rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.10.1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).

V projednávané věci žalovaná - vycházejíc z písemného vyrozumění Služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR Správy Západočeského kraje ze dne 29.7.2003 o trestním stíhání žalobce pro pokračující trestný čin přijímání úplatku a obsahu trestního spisu vedeného u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 2 T 29/2004 - vymezila v dopise ze dne 29.7.2002 (správně 29.7.2003) důvody okamžitého zrušení pracovního poměru tak, že žalobce (jako vedoucí právní a obchodní skupiny všeobecného odboru) v souvislosti s realizací prodeje nepotřebných nemovitostí České republiky Ministerstva vnitra (na katastrálním území Horní Paseky, obec Aš) prováděnou jeho podřízeným panem S. Ch. přijal výhodu (ve formě provize) od třetí osoby a dále podle názoru žalované svým úmyslem (sděleným v rámci osobního rozhovoru se jmenovaným podřízeným) zlikvidovat svého nadřízeného plk. Ing. M. D., nejméně ve významu jeho pracovní diskreditace (neboť byl překážkou plánům na manipulaci s prodejem nepotřebných nemovitostí), úmyslně jednal k vytvoření podmínek stranného jednání a rozhodování v procesu realizace prodeje nepotřebných nemovitostí České republiky Ministerstva vnitra a nezdržel se všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v nestrannost rozhodování o výběru kupujícího nemovitostí nepotřebných pro Českou republiku Ministerstvo vnitra , čímž porušil základní povinnosti zaměstnance uvedené v ustanovení § 73 odst. 2 písm. a) a c) zák. práce a zásady spolupráce s ostatními zaměstnanci zvlášť hrubým způsobem . Z těchto údajů, vycházejících z (tehdejších) výsledků trestního řízení vedeného proti žalobci, je jasně patrno, v čem je důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru spatřován (v závadném jednání žalobce v souvislosti s prodejem nemovitostí z majetku zaměstnavatele, které bylo v průběhu řízení také prokázáno), a rovněž soudy obou stupňů v tomto rámci zkoumaly, zda toto porušení pracovní kázně zakládá některý z důvodů uvedených v zákoně a zda nastaly takové skutečnosti, které právní norma předpokládá jako důvod k tomuto rozvázání pracovního poměru. Z hlediska výkladu projevu vůle odvolací soud postupoval v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou a jeho rozhodnutí proto nemůže mít, z hlediska dovolatelem uplatněných námitek, po právní stránce zásadní význam.

Způsobilým podkladem pro závěr o zásadním právním významu napadeného rozsudku (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) nemohou být ani námitky, jimiž dovolatel jak vyplývá z obsahu dovolání (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.) - zpochybňuje skutkový závěr soudů o tom, že plk. JUDr. F. K. byl osobou oprávněnou k podání okamžitého zrušení pracovního poměru (a oproti tomu předestírá, že konkrétně v této věci se p. K. měl zabývat pouze činností směřující k vedení služby kriminální policie a vyšetřování Správy Západočeského kraje a že zmocnění p. K. rozkazem je v rámci civilněpracovních vztahů nejen nezvyklé, ba dokonce neplatné ), a dále nesouhlasí se skutkovými zjištěními v otázce porušení pracovní kázně ze strany žalobce, která byla podkladem pro závěr odvolacího soudu o naplnění uplatněného důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru. Žalobce zároveň vyslovuje nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil, jestliže rozporuje důkaz předložený žalovanou, a to Nařízení Ministerstva vnitra č. 97/2000 ze dne 29.12.2000, Nařízení Ministerstva vnitra č. 84/2001 a rozkaz ředitele Policie ČR, správy Zpč. kraje č. 102/2002 , a vytýká soudům, že nepřípustně použily jako důkaz odposlech telefonického hovoru, který byl pořízen jednak nezákonně, osobu neoprávněnou, před zahájením kroků v trestním řízení, a jednak byl účelově přepsán do na sebe nenavazujících textů, účelově vytržených z kontextu, pracovníky žalované, kteří ke dni přepisu byli zaměstnanci žalované . Kromě toho žalobce v rovině procesněprávní vytkl soudu prvního stupně, že porušil právo žalobce na spravedlivý proces a zásadu ústnosti tím, že, ač mu byl doručen 19.5.2010 přípis žalované obsahující důkazy, a to nařízení ministerstva vnitra a rozkaz ředitele, neinformoval o dodání těchto důkazů do spisu žalobce , a v důsledku tohoto, podle názoru dovolatele nesprávného procesního postupu se žalobce předtím, než byly tyto důkazy provedeny (a následně se k nim mohl vyjádřit, což také učinil) neměl možnost se s důkazy seznámit .

Vzhledem k tomu, že zmíněné výtky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. § 237 odst. 3, část věty za středníkem, o.s.ř.).

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu v části, v níž bylo zamítavě rozhodnuto o žalobě na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 29.7.2003, nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce v tomto směru - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Stejně tak dovolací soud podle ustanovení § 243c odst. 1 a § 43 odst. 2 věty první o.s.ř. bez dalšího odmítl rovněž dovolání žalobce, pokud směřuje proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo zamítavě rozhodnuto o žalobě na určení, že pracovní poměr žalobce u žalované trvá, neboť v tomto směru zcela postrádá označení dovolacích důvodů, včetně jejich obsahového vymezení, přičemž pro tyto obsahové nedostatky, které již nelze odstranit (srov. § 241b odst. 3 o.s.ř.), nelze v dovolacím řízení ve výše uvedeném rozsahu pokračovat (srov. § 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. října 2012

JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu