21 Cdo 2483/2009
Datum rozhodnutí: 07.07.2010
Dotčené předpisy: § 46 odst. 1 písm. f) předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006, § 46 odst. 3 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006, § 44 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006







21

Cdo 2483/2009


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce
J. U.,
zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem se sídlem v Praze 6, Liborova č. 405/14, proti žalovanému
Českému rozhlasu
se sídlem v Praze 2, Vinohradská č. 12, IČ 45245053, zastoupenému JUDr. Michalem Pacovským, advokátem se sídlem v Praze 8, Nad Rokoskou č. 38, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 320/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. ledna 2009 č. j. 16 Co 461/2008-150, takto:


I. Dovolání žalovaného
se zamítá.

II. Žádný z účastníků
nemá

právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 21. 11. 2003 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Závažné porušení pracovní kázně spatřoval v tom, že žalobce zaměstnavateli neoznámil dle ustanovení § 75 odst. 1 zák. práce výkon jiné výdělečné činnosti, která je shodná s předmětem činnosti Českého rozhlasu, ani ho o této skutečnosti do jejího zveřejnění v tisku, tj. 4. listopadu 2003, neinformoval . Žalobce se přitom v souladu s pracovní smlouvou (jako redaktor) zabýval otázkami souvisejícími s firmou ČEZ, a.s., s níž měla firma STUDIO NO-BAN, s. r. o., v níž je žalobce dosud jednatelem, uzavřenou smlouvu o public relations, tedy na činnost, kterou rovněž vykonává Český rozhlas . Článek, který žalobce pod hlavičkou komentátor Českého rozhlasu publikoval v neprospěch společnosti ČEZ a. s. v Hospodářských novinách dne 29.10.2003, vyvolal vážné pochybnosti o nezávislosti a objektivitě zaměstnance Českého rozhlasu a zneužití jeho profesního působení ve prospěch komerční agentury , neboť komentář žalobce byl pochopen jako odplata za to, že společnost ČEZ a. s. zmíněnou smlouvu údajně z úsporných důvodů vypověděla. To vše je ještě více umocněno vědomím, že žalobce jako zaměstnanec Českého rozhlasu vystupoval v minulých letech v pořadech Českého rozhlasu ve prospěch ČEZ a. s. , tudíž jednal v rozporu s oprávněnými zájmy Českého rozhlasu, protože nereprezentoval Český rozhlas v souladu s jeho posláním a prosazováním vlastních zájmů poškodil jeho pověst .


Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaným byla překročena prekluzívní lhůta uvedená v ustanovení § 46 odst. 3 zák. práce, že žalovaný ve výpovědi neuvádí, na kterou ze tří skutkových podstat uvedených v ust. § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce odkazuje , že z textu výpovědi nelze bezpečně rozlišit, zda výpovědní důvod shledává v jednání žalobce či jeho motivaci , že žalovaný nepodává jediný argument, ba dokonce ani věcná tvrzení, pouze vlastní hodnocení , a že tvrzení žalovaného jsou nepravdivá , neboť žalobce v průběhu pracovního poměru u žalovaného jinou výdělečnou činnost nevykonával . Při sjednávání pracovního poměru účastníků žalobce výslovně informoval žalovaného o tom, že ještě před uzavřením tohoto pracovního poměru se v roce 1999 stal společníkem a jedním z jednatelů společnosti STUDIO NO-BAN, s. r. o., avšak že - ačkoli to po něm žalovaný nevyžadoval - na funkci jednatele rezignoval a sjednal převod svého společenského (správně obchodního) podílu . Informoval žalovaného i o tom, že jmenovaná společnost uzavřela s vedením Jaderné elektrárny Temelín poradenskou smlouvu pro oblast česko-rakouských a česko-německých vztahů. Žalovaný vzal obě na vědomí s tím, že činnost žalobce byla navíc v té době organizována způsobem, který znemožňoval svévolný výběr obsahu komentářů a programů . Protože žalobce po ukončení činnosti ve společnosti STUDIO NO-BAN, s. r. o. nevyvíjel dále žádnou iniciativu při rejstříkové agendě, což zcela ponechal nabyvateli svého společenského podílu, bere na vědomí, že patrně nedošlo ke změně v zápisu v obchodním rejstříku . Prohlašuje však, že napříště neměl žádný podíl na činnosti jmenované společnosti a z její činnosti žádný příjem .


Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3. 10. 2006 č. j. 17 C 320/2003-82 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 5.300,- Kč k rukám advokáta JUDr. Michala Pacovského. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalobce vytčeným jednáním porušil ustanovení § 75 odst. 1 zák. práce, jestliže bez písemného souhlasu žalovaného po celou dobu trvání pracovního poměru byl a dodnes stále je společníkem a jednatelem společnosti STUDIO NO-BAN, s. r. o. , jejíž některé předměty činnosti, jako marketing, propagace, reklama, výroba audiovizuálních děl a vydavatelství či nakladatelství , jsou shodné s činností žalovaného. Žalobce sice v tomto směru opakovaně ubezpečil žalovaného , a v průběhu řízení tvrdil, že z této společnosti vystoupil, soudu však za tím účelem nepředložil dostatečný důkaz, jímž rozhodně není dodatek ke společenské smlouvě ze dne 26. 10. 2000 o převedení obchodního podílu, který působí velmi nevěrohodně a ani zdaleka neodpovídá postupu, který pro takový případ stanoví obchodní zákoník . Protože to samé platí i o vzdání se funkce jednatele této společnosti, je žalobce z tohoto pohledu dosud plnohodnotným společníkem a jednatelem této společnosti , přičemž jak zdůraznil - je zcela nerozhodné, zda žalobce fakticky pro tuto společnost vykonává činnost či nikoliv . Za této situace, jestliže společnost STUDIO NO-BAN, s. r. o. měla uzavřenou smlouvu na poradenskou činnost se společností provádějící výstavbu Jaderné elektrárny Temelín a žalobce se současně jako redaktor Českého rozhlasu těmito skutečnosti zabýval , lze v tom podle názoru soudu prvního stupně nepochybně spatřovat souběh zájmů jak Českého rozhlasu, tak i uvedené společnosti . Po zvážení všech těchto prokázaných skutečností uzavřel, že žalobce porušil pracovní kázeň hrubým způsobem , a že proto předmětná výpověď ze dne 21. 11. 2003, splňující rovněž všechny formální náležitosti, je platným právním úkonem.


K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 5. 2007 č. j. 69 Co 60/2007-117 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 8.400,- Kč k rukám advokáta JUDr. Michala Pacovského. Odvolací soud zabývaje se v první řadě tím, zda žalovaný ve výpovědi dostatečně jasně a srozumitelně vymezil její důvod, ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že za stavu, kdy žalobce sice oznámil žalovanému, že činnost ve společnosti STUDIO NO-BAN, s. r. o. ukončil, ale protože se tak fakticky nikdy nestalo a naopak žalobce v činnosti v této společnosti pokračoval prokazatelně bez souhlasu žalovaného , je zřejmé, že bylo vůlí žalovaného dát žalobci právě z tohoto důvodu předmětnou výpověď , o čemž svědčí i odkaz žalovaného v této výpovědi na ustanovení § 75 odst. 1 zák. práce . Odvolací soud se ztotožnil rovněž se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalobce neprokázal, že by zákonným způsobem ukončil své členství ve společnosti STUDIO NO-BAN, s. r. o., že by převedl obchodní podíl na jiného, ani že by přestal být jednatelem této společnosti ; výslech svědkyně N. ani žalobcem předložený dodatek ke společenské smlouvě ze dne 26. 10. 2000 tyto skutečnosti neprokazuje, neboť nesplňuje zákonem stanovené náležitosti pro ukončení výkonu funkce jednatele společnosti ani pro převod obchodního podílu . Za této situace lze tedy mít za to, že žalobce vykonával souběžně s pracovním poměrem u žalovaného funkci jednatele společnosti STUDIO NO-BAN, s. r. o., pro což svědčí i současný výpis z obchodního rejstříku, v němž je žalobce stále veden jako jednatel uvedené společnosti . Protože zmíněná společnost podle výpisu z obchodního rejstříku má se žalovaným totožný předmět činnosti spočívající ve výrobě audiovizuálních děl, přičemž podle názoru odvolacího soudu je nerozhodné, jaké byly cíle těchto činností obou subjektů, tedy za jakým účelem byly zhotovovány tak, jak se snažil namítat žalobce ve svém odvolání , dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce tím, že nepřestal být jednatelem uvedené společnosti , porušil pracovní kázeň, neboť vykonával výdělečnou činnost, jak má na mysli ustanovení § 75 odst. 1 zák. práce . Námitku žalobce, že ze strany žalovaného nebyla dodržena lhůta pro dání výpovědi uvedená v ustanovení § 46 odst. 3 zák. práce, odmítl s odůvodněním, že výkon činnosti prováděný v rozporu s ustanovením § 75 odst. 1 zák. práce je obdobně jako pokračující neomluvená absence v práci trvajícím deliktem, o němž se zaměstnavatel dozvídá vždy znovu , a proto rovněž důvod pro skončení pracovního poměru vzniká každý den znovu, což je podstatné zejména pro běh jednoroční objektivní lhůty ; dokud zaměstnanec takovou činnost neukončí, není pro použití sankce rozhodující, že poté, co se zaměstnavatel o zmíněné činnosti pracovníka poprvé dověděl, nic neučinil .


K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 19. 9. 2008 č. j. 21 Cdo 4141/2007-136 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud vyslovil názor, že jde o výkon výdělečné činnosti ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zák. práce, k níž je třeba předchozího souhlasu zaměstnavatele, jestliže zaměstnanec je zapsán v obchodním rejstříku jako jednatel ve společnosti s ručením omezeným, i když tuto činnost dočasně nebo trvale nevyvíjí, ledaže by prokázal, že zaměstnavateli byly známy (předloženy) příslušné doklady, na základě nichž lze důvodně dovozovat, že jednatelská funkce zaměstnance zanikla ještě před okamžikem zveřejnění tohoto údaje v obchodním rejstříku. Jestliže je tedy žalobce dosud zapsán v obchodním rejstříku jako jednatel ve společnosti STUDIO NO-BAN, s. r. o., aniž před dáním výpovědi žalovanému řádně doložil příslušnými listinami, že jak tvrdí - na funkci jednatele rezignoval , nemůže žalobce vůči žalovanému důvodně namítat, že zápis o tom, že je jednatelem ve společnosti STUDIO NO-BAN, s. r. o., neodpovídá skutečnosti.


Zabývaje se dále tím, zda v případě jednání vytčeného žalobci ve výpovědi se jednalo o stejnou činnost, jakou vykonává žalovaný, dovolací soud zdůraznil, že za situace, kdy žalovaný vytýkal žalobci ve výpovědi, že se v souladu s pracovní smlouvou (jako redaktor) zabýval otázkami souvisejícími s firmou ČEZ, a. s., s níž měla firma STUDIO NO-BAN, s. r. o., v níž je žalobce dosud jednatelem, uzavřenou smlouvu o public relations, tedy na činnost, kterou rovněž vykonává Český rozhlas , je z tohoto hlediska podstatné, že z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že oba subjekty se v rámci svých předmětů činnosti zabývaly mimo jiné - otázkami souvisejícími s ČEZ a. s. ve vztahu k veřejnosti, přičemž je lhostejné, z jakého důvodu tak činily.


Protože za tohoto stavu je podle názoru dovolacího soudu odůvodněn závěr, že žalobce v rozporu s ustanovením § 75 odst. 1 zák. práce vykonával výdělečnou činnost, která je shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele, lze ve výkonu takové konkurenční činnosti z pohledu účelu porovnávaných činností - nepochybně spatřovat také jednání, které je v rozporu s oprávněnými zájmy žalovaného [§ 73 odst. 1 písm. d) zák. práce]. Dovolací soud však vytkl odvolacímu soudu, že přehlédl, že tvrzené porušování pracovní kázně žalobcem (spočívající ve výkonu jiné výdělečné činnosti, která je shodná s předmětem činnosti Českého rozhlasu , bez souhlasu zaměstnavatele) trvalo v době od 1. 2. 2001 do 31. 3. 2002, kdy se společnost STUDIO NO-BAN, s. r. o., v níž je žalobce dosud jednatelem, zabývala na základě smlouvy uzavřené se společností ČEZ a. s., divizí výstavby Jaderné elektrárny Temelín, otázkami souvisejícími s ČEZ a. s. ve vztahu k veřejnosti (poskytovala společnosti ČEZ a. s. službu public relations v oblasti česko-rakouských a česko-německých vztahů v souvislosti se spuštěním Jaderné elektrárny Temelín).


Za tohoto stavu, kdy důvodem výpovědi bylo dlouhodobé porušování pracovní kázně stejným způsobem, je podle názoru dovolacího soudu nepochybné, že roční objektivní lhůta k tomu, aby žalovaný dal žalobci z tohoto důvodu výpověď, počala běžet nejpozději následující den po ukončení této smluvní spolupráce mezi společností STUDIO NO-BAN, s. r. o. a společností ČEZ a. s., tj. 1. 4. 2002, a skončila po uplynutí jednoho roku, tj. 1. 4. 2003. Jestliže žalovaný dal žalobci předmětnou výpověď z pracovního poměru teprve dne 21. 11. 2003, stalo se tak až po marném uplynutí objektivní lhůty uvedené v ustanovení § 46 odst. 3 zák. práce.


Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 6. 1. 2009 č. j. 16 Co 461/2008-150 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalovaným žalobci dopisem ze dne 21. 11. 2003 je neplatná, a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 33.299,- Kč k rukám advokáta Jana Kalvody. Odvolací soud, který při přezkoumání věci vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které považoval za dostačující pro posouzení věci po právní stránce, dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že za situace, kdy žalobce jako jednatel společnosti STUDIO NO-BAN, s. r. o. neoznámil žalovanému dle § 75 odst. 1 zák. práce činnost jednatele ve společnosti STUDIO NO-BAN, s. r. o., ani v řízení neprokázal, že by tuto činnost ukončil , a kdy společnost STUDIO NO-BAN, s. r. o. měla uzavřenou smlouvu na poradenskou činnost se společností (ČEZ a. s.) provádějící výstavbu jaderné elektrárny Temelín a žalobce se současně jako redaktor Českého rozhlasu (žalovaného) těmito skutečnostmi zabýval , porušil pracovní kázeň hrubým způsobem, pro který je dáno naplnění výpovědního důvodu stanoveného v § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce . Vázán právním názorem, který dovolací soud vyslovil ve svém předchozím kasačním rozhodnutí, však odvolací soud s poukazem na ustanovení § 46 odst. 3 zák. práce (podle kterého zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pro porušení pracovní kázně pouze ve lhůtě dvou měsíců od dne, kdy se o důvodu k výpovědi dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy důvod k výpovědi vznikl) zdůraznil, že toto kvalifikované porušování pracovní kázně žalobcem trvalo v době od 1. 2. 2001 do 31. 3. 2002, kdy se společnost STUDIO NO-BAN, s. r. o., v níž je žalobce dosud jednatelem, zabývala na základě smlouvy uzavřené se společností ČEZ a. s., divizí výstavby Jaderné elektrárny Temelín, otázkami souvisejícími s ČEZ a. s. ve vztahu k veřejnosti . Za tohoto stavu tedy podle názoru odvolacího soudu začala žalovanému běžet roční objektivní lhůta k tomu, aby dal žalobci z uvedeného důvodu výpověď, nejpozději následující den po ukončení této smluvní spolupráce mezi společností STUDIO NO-BAN, s.r.o. a společností ČEZ a. s., tj. 1.4.2002, a skončila po uplynutí jednoho roku, tj. 1. 4. 2003 . Protože žalovaný dal žalobci předmětnou výpověď z pracovního poměru až dne 21. 11. 2003, odvolací soud uzavřel, že nemůže být výpovědí platnou, neboť byla dána žalobci po marném uplynutí objektivní lhůty uvedené v § 46 odst. 3 zák. práce .


V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítal, že odvolací soud svůj závěr o tom, že předmětná výpověď byla dána žalobci po marném uplynutí roční objektivní lhůty uvedené v ustanovení § 46 odst. 3 zák. práce, převzal z kasačního rozhodnutí dovolacího soudu, aniž by věc blíže přezkoumával s ohledem na doposud zjištěná skutková tvrzení . Podle názoru dovolatele se měl odvolací soud řídit právními závěry NS v celém kontextu a uzavřít, že v daném případě nebylo důvodem výpovědi pouze jednorázové porušování pracovní kázně v době od 1. 2. 2001 do 31. 3. 2002, kdy trvala smluvní spolupráce mezi společností STUDIO NO-BAN, s. r. o. a společností ČEZ a. s., ale především skutečnost, že žalobce po celou dobu pracovního poměru byl jednatelem společnosti STUDIO NO-BAN, s. r. o., která má v předmětu podnikání zapsaném v obchodním rejstříku činnost shodnou s předmětem činnosti (podnikání) žalovaného . S ohledem na uvedené je tedy podle mínění žalovaného irelevantní počítat roční objektivní promlčecí lhůtu, která běží , neboť žalobce se porušování pracovní kázně dopouštěl dlouhodobě a opakovaně, nejen v době od 1. 2. 2001 do 31. 3. 2002 . I kdyby dovolatel připustil, že k porušování pracovní kázně docházelo pouze v uvedené době, pak jak zdůraznil platí, že organizace zjistí důvod výpovědi teprve tehdy, jestliže tento důvod zjistí kterýkoli její pracovník, jenž je pracovníkovi, který pracovní kázeň porušil, služebně nadřízen , a kromě toho je třeba uvážit , že s ohledem na specifický charakter porušení pracovní kázně nelze následky tohoto porušení ve vztahu k Českému rozhlasu ani časově omezit .


V daném případě žalovaný důvod výpovědi zjistil až po datu 4. 11. 2003, přičemž do té doby nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí zjistit, v kterém konkrétním období žalobce, resp. společnost STUDIO NO-BAN, s. r. o. pro ČEZ vykonával svou činnost .


Dovolatel proto dovozoval, že za tohoto stavu žalovaný přistoupil k dání výpovědi jak ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se o důvodu výpovědi dozvěděl, tak i ve lhůtě jednoho roku, kdy důvod výpovědi vznikl (objektivní lhůta) . Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.



Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř dovolání pří­pustné, přezkou­mal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.


I když žalovaný v dovolání uvedl, že uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o. s. ř., z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že toliko podrobuje kritice právní posouzení věci odvolacím soudem, jestliže dovolatel polemizuje s tím, jaké konkrétní jednání žalobce uvedené v dopise žalovaného ze dne 21. 11. 2003 bylo důvodem předmětné výpovědi z pracovního poměru, a dovozuje-li, že lhůta uvedená v ustanovení § 46 odst. 3 zák. práce k podání výpovědi byla ze strany zaměstnavatele dodržena. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř.), přezkoumal dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu jen z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.


Otázku platnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou dal žalovaný žalobci dopisem ze dne 21. 11. 2003, je třeba posuzovat i v současné době podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 1. 3. 2004, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 46/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů č. 274/2003 Sb., kterým se mění některé zákony na úseku ochrany veřejného zdraví (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) dále jen zák. práce .


Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně.


Podle ustanovení § 46 odst. 3 zák. práce pro porušení pracovní kázně nebo z důvodu, pro který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď pouze ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi dověděl, a pro porušení pracovní kázně v cizině do dvou měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však vždy do jednoho roku ode dne, kdy důvod k výpovědi vznikl.


Jak již dovolací soud uvedl ve svém předchozím rozsudku ze dne 19. 9. 2008 č. j. 21 Cdo 4141/2007-136, posledně citované ustanovení rozeznává dvě různé lhůty, v nichž musí zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Jde jednak o lhůtu subjektivní v trvání dvou měsíců, která začíná plynout ode, kdy se zaměstnavatel prokazatelně (skutečně) dozvěděl o důvodu k výpovědi z pracovního poměru, a jednak lhůtu objektivní, která činí jeden rok a běží ode dne, kdy důvod k výpovědi vznikl. Pro počátek běhu objektivní lhůty není významné, kdy se zaměstnavatel o důvodu k výpovědi dozvěděl; rozhodující z tohoto hlediska je pouze skutečnost, kdy objektivně - nezávisle na úrovni vědomí (znalostí) zaměstnavatele důvod k výpovědi vznikl. Obě dvě lhůty (objektivní a subjektivní) počínají běžet a končí nezávisle na sobě. Obecně však platí, že je třeba, aby zaměstnavatel dal zaměstnanci výpověď v době, kdy ještě běží obě lhůty - lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní; marným uplynutím jedné z těchto lhůt právo zaměstnavatele dát zaměstnanci z tohoto důvodu výpověď zaniká (srov. § 261 odst. 4 zák. práce), i když zaměstnavateli ještě běží i druhá lhůta. Objektivní lhůta přitom představuje z hlediska podání výpovědi pro porušení pracovní kázně nejzazší mez, kterou nelze v žádném případě překročit.


V této souvislosti dovolací soud s poukazem na ustálenou judikaturu rovněž zdůraznil, že, spočívá-li důvod k výpovědi z pracovního poměru tak jako v projednávané věci - v dlouhodobém porušování pracovní kázně stejným způsobem (porušování stejné povinnosti zaměstnancem), pak dvouměsíční subjektivní lhůta uvedená v ustanovení § 46 odst. 3 zák. práce neskončí dříve, než po uplynutí dvou měsíců ode dne následujícího po posledním takovém porušení pracovní kázně, a stejně tak ani roční objektivní lhůta k podání výpovědi v takovém případě neskončí dříve, než po uplynutí jednoho roku ode dne následujícího po posledním takovém porušení pracovní kázně.


Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že, trvalo-li tvrzené porušování pracovní kázně žalobcem (spočívající ve výkonu jiné výdělečné činnosti, která je shodná s předmětem činnosti Českého rozhlasu , bez souhlasu zaměstnavatele) v době od 1.2.2001 do 31. 3. 2002 (kdy se společnost STUDIO NO-BAN, s. r. o. v níž je žalobce dosud jednatelem, zabývala na základě smlouvy uzavřené se společností ČEZ a.s., divizí výstavby Jaderné elektrárny Temelín, otázkami souvisejícími s ČEZ a. s. ve vztahu k veřejnosti), pak roční objektivní lhůta k tomu, aby žalovaný dal žalobci z tohoto důvodu výpověď, počala běžet nejpozději následující den po ukončení této smluvní spolupráce mezi společností STUDIO NO-BAN, s. r. o., a společností ČEZ a. s., tj. 1. 4. 2002, a skončila po uplynutí jednoho roku, tj. 1.4.2003. Proto je odůvodněn závěr odvolacího soudu, že žalovaný přistoupil k podání předmětné výpovědi ze dne 21. 11. 2003 až po marném uplynutí objektivní lhůty uvedené v ustanovení § 46 odst. 3 zák. práce.


Namítá-li dovolatel ve prospěch svého opačného názoru, že důvod k výpovědi žalovaný zjistil až po datu 4. 11. 2003, přičemž do té doby nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí zjistit, v kterém konkrétním období žalobce, resp. společnost STUDIO NO-BAN, s. r. o. pro ČEZ vykonával svou činnost , potom opomíjí, že pro počátek běhu objektivní lhůty není významné, kdy se zaměstnavatel o důvodu k výpovědi dozvěděl, ani není rozhodující, zda snad byl zaměstnavatel v situaci, která mu uplatnění práva neumožňovala (nevěděl o porušení pracovní kázně zaměstnancem); podstatná z tohoto hlediska je pouze skutečnost, kdy objektivně - nezávisle na úrovni vědomí (znalostí) zaměstnavatele důvod k výpovědi vznikl. Marným uplynutím objektivní lhůty uvedené v ustanovení § 46 odst. 3 zák. práce oprávnění žalovaného dát žalobci předmětnou výpověď zaniklo bez ohledu na skutečnost, že žalovaný jak zdůrazňuje v dovolání dodržel subjektivní dvouměsíční lhůtu. Právo zaměstnavatele rozvázat pracovní poměr výpovědí pro porušení pracovní kázně totiž zásadně zaniká jak vyplývá ze shora podaného výkladu již tím, že uplyne jen jedna z obou lhůt uvedených v ustanovení § 46 odst. 3 zák. práce.


Žalovaný v dovolání rovněž vytýká odvolacímu soudu, že při rozhodování o tom, zda žalovaný přistoupil k podání výpovědi z pracovního poměru v roční objektivní lhůtě uvedené v ustanovení § 46 odst. 3 zák. práce, nepřihlédl náležitě k tomu, že v daném případě podle názoru dovolatele důvodem výpovědi nebylo pouze porušování pracovní kázně žalobcem v době od 1. 2. 2001 do 31. 3. 2002, kdy trvala smluvní spolupráce mezi společností STUDIO NO-BAN, s. r. o. a společností ČEZ a. s., ale především skutečnost, že žalobce po celou dobu pracovního poměru byl jednatelem společnosti STUDIO NO-BAN, s. r. o., která má v předmětu podnikání zapsaném v obchodním rejstříku činnost shodnou s předmětem činnosti (podnikání) žalovaného . Ani s touto námitkou dovolatele nelze souhlasit.


Podle ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze z důvodů výslovně stanovených v § 46 odst. 1; výpovědní důvod musí ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nelze dodatečně měnit.


Z citovaného ustanovení vyplývá, že důvod výpovědi musí být v písemné výpovědi uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi uvedený v ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platné výpovědi je tedy třeba, aby výpovědní důvod byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se výpověď dává (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1967 sp.zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968).


V případě výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce musí být důvod výpovědi uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů výpovědi obsažených v ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v jakém konkrétním jednání zaměstnance je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem rozvázán pracovní poměr, a že důvod výpovědi nebude možné dodatečně měnit. Skutečnosti, které byly důvodem pro výpověď, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je výpověď neplatná jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla výpověď dána. Výklad projevu vůle (§ 240 odst. 3 zák. práce) přitom může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou účastník v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 10. 1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).


V projednávané věci žalovaný vymezil v dopise ze dne 21. 11. 2003 důvod výpovědi z pracovního poměru tak, že žalobce zaměstnavateli neoznámil dle ustanovení § 75 odst. 1 zák. práce výkon jiné výdělečné činnosti, která je shodná s předmětem činnosti Českého rozhlasu, ani ho o této skutečnosti do jejího zveřejnění v tisku, tj. 4. listopadu 2003, neinformoval . Žalobce se přitom jak mu žalovaný dále ve výpovědi vytýkal - v souladu s pracovní smlouvou (jako redaktor) zabýval otázkami souvisejícími s firmou ČEZ, a. s., s níž měla firma STUDIO NO-BAN, s. r. o., v níž je žalobce dosud jednatelem, uzavřenou smlouvu o public relations, tedy na činnost, kterou rovněž vykonává Český rozhlas . Článek, který žalobce pod hlavičkou komentátor Českého rozhlasu publikoval v neprospěch společnosti ČEZ a. s. v Hospodářských novinách dne 29. 10. 2003, vyvolal vážné pochybnosti o nezávislosti a objektivitě zaměstnance Českého rozhlasu a zneužití jeho profesního působení ve prospěch komerční agentury , neboť komentář žalobce byl pochopen jako odplata za to, že společnost ČEZ a. s. zmíněnou smlouvu údajně z úsporných důvodů vypověděla. To vše jak žalovaný ve výpovědi dále uvedl - je ještě více umocněno vědomím, že žalobce jako zaměstnanec Českého rozhlasu vystupoval v minulých letech v pořadech Českého rozhlasu ve prospěch ČEZ a. s. , tudíž jednal v rozporu s oprávněnými zájmy Českého rozhlasu, protože nereprezentoval Český rozhlas v souladu s jeho posláním a prosazováním vlastních zájmů poškodil jeho pověst .


Z takto vylíčeného důvodu výpovědi je zřejmé, že žalobci je vytýkán výkon jiné výdělečné činnosti, která je shodná s předmětem činnosti Českého rozhlasu , s poukazem na skutečnost, že se žalobce v souladu s pracovní smlouvou (jako redaktor) zabýval otázkami souvisejícími s firmou ČEZ, a. s., s níž měla firma STUDIO NO-BAN, s. r. o., v níž je žalobce dosud jednatelem, uzavřenou smlouvu o public relations, tedy na činnost, kterou rovněž vykonává Český rozhlas . V této smluvní spolupráci mezi společnostmi STUDIO NO-BAN, s. r. o. a ČEZ a. s. žalovaný spatřoval překážku nezávislosti a objektivity žalobce jako redaktora Českého rozhlasu, která měla vliv na to, že žalobce nereprezentoval Český rozhlas v souladu s jeho posláním a prosazováním vlastních zájmů poškodil jeho pověst , jestliže jak žalovaný ve výpovědi dále zdůraznil - žalobce jako zaměstnanec Českého rozhlasu v minulých letech vystupoval v pořadech Českého rozhlasu ve prospěch ČEZ a. s. , zatímco článek, který žalobce pod hlavičkou komentátor Českého rozhlasu publikoval v Hospodářských novinách dne 29. 10. 2003 v neprospěch společnosti ČEZ a. s., byl pochopen jako odplata za to, že společnost ČEZ a. s. zmíněnou smlouvu údajně z úsporných důvodů vypověděla. Z uvedeného vyplývá, že vytčené jednání žalobce spočívající ve výkonu jiné výdělečné činnosti, která je shodná s předmětem činnosti Českého rozhlasu, nelze chápat izolovaně (jako jeden ze skutků, ve kterém žalovaný spatřoval důvod výpovědi), ale je třeba jej zvažovat v kontextu s ostatními údaji uvedenými ve výpovědi, zejména v souvislosti s tím, že firma STUDIO NO-BAN, s. r. o., v níž je žalobce dosud jednatelem, měla s firmou ČEZ, a.s. (jejímiž otázkami se žalobce zabýval v souladu s pracovní smlouvou ), uzavřenou smlouvu o public relations, tedy na činnost, kterou rovněž vykonává Český rozhlas . Se zřetelem k této skutečnosti je rovněž třeba usuzovat na období, ve kterém se žalobce dopouštěl vytčeného porušování pracovní kázně, jímž žalovaný odůvodnil předmětnou výpověď. Odvolacímu soudu proto nelze důvodně vytýkat, že při zkoumání, zda byla dodržena roční objektivní lhůta pro podání výpovědi, nepřihlížel ke všem okolnostem (důvodům), jimiž žalovaný podle jeho názoru výpověď ze dne 21. 11. 2003 odůvodnil a v nichž spatřoval závažné porušování pracovní kázně ze strany žalobce.


Z uvedeného vyplývá, že napadený měnící rozsudek odvolacího soudu o věci samé je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst.1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 7. července 2010

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu


Z