21 Cdo 2480/2012
Datum rozhodnutí: 23.04.2013
Dotčené předpisy: § 366 odst. 2 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2009, § 371 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2009




21 Cdo 2480/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce M. Š. , zastoupeného JUDr. Josefem Biňovcem, advokátem se sídlem v Praze 7, Strossmayerovo náměstí č. 977/2, proti žalovanému Energie stavební a báňská a. s. se sídlem v Kladně, Vašíčkova č. 3081, IČO 45146802, zastoupenému JUDr.Václavem Jirátem, advokátem se sídlem ve Slaném, Vítězná č. 1573, o odškodnění nemoci z povolání, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, IČ 47116617 se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 121 C 53/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2012, č.j. 23 Co 505/2011-134, takto:

Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 2. června 2011, č. j. 121 C 53/2010-111, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný zaplatil 233.290,- Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl. Žalobu odůvodnil zejména tím, že byl u žalovaného zaměstnán jako provozní zámečník - svářeč od 18. 10. 2000 do 31. 10. 2009, kdy ukončil pracovní poměr dohodou podle § 49 zák. práce. Oblastní nemocnicí Kladno a. s., nemocnice Středočeského kraje, byla k datu 23. 10. 2009 potvrzena nemoc z povolání, kterou onemocněl při práci pro žalovaného, a to pneumokoniosa plic ze svařování podle kapitoly III., položka 4 seznamu nemocí z povolání. Žalovaný žalobci dobrovolně odškodnil škodu spočívající v bolestném a náhradě za ztížení společenského uplatnění, avšak odmítl odškodnit náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti s tím, že není dána příčinná souvislost mezi poklesem výdělku žalobce a skončením pracovního poměru žalobce u žalovaného . Žalobce se proto domáhá odškodnění náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 11. 2009 do 31. 12. 2010.

Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 2. 6. 2011, č. j. 121 C 53/2010-111, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 51.444, - Kč k rukám právního zástupce žalované , a že ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel z toho, že u žalobce byla zjištěna nemoc z povolání, a to pneumokoniosa plic ze svařování, že před jejím zjištěním žalobce pracoval u žalovaného za podmínek, za nichž tato nemoc z povolání vzniká, že z hlediska vzniku předpokladů odpovědnosti, není rozhodující samotné administrativní zjištění nemoci z povolání, nýbrž skutečnost, zda důvodem ztráty na výdělku byla po stránce skutkové nemoc z povolání, a že žalobce se rozhodl skončit pracovní poměr u žalovaného nikoliv pro nemoc z povolání (o ní v době, kdy navrhl žalovanému skončení pracovního poměru, ještě nevěděl a ani se pro obtíže s dýcháním neléčil), ale pro poměry u žalovaného, který podle tvrzení žalobce tehdy převáděl zaměstnance na jiný druh práce a místo jejího výkonu a žalobce měl obavu, ovšem nepodloženou žádným konkrétním jednáním žalovaného ve vztahu k němu, aby také na takovou práci nebyl převeden, neboť by ji s dýcháním nezvládl. Soud prvního stupně dovodil, že důvodem ztráty na výdělku žalobce po skončení pracovního poměru u žalovaného nebyla nemoc z povolání, ale nepodložená obava žalobce stran změny druhu a místa výkonu práce . Při setrvání žalobce v pracovním poměru u žalovaného a následném zjištění nemoci z povolání (k němuž by nepochybně došlo, neboť žalobce v době skončení pracovního poměru již trpěl dýchacími problémy) by situace žalobce mohla být řešena ze strany žalovaného různě, mj. i převedením na jinou práci, při které by případně ani nemuselo dojít k poklesu výdělku žalobce. Nárok žalobce tak posoudil jako nedůvodný.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 1. 2012, č. j. 23 Co 505/2011-134, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 51.084,- Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení, ve splátkách po 2.000,- Kč měsíčně k rukám advokáta JUDr. Václava Jiráta. Rovněž vyšel z toho, že rozhodující pro posouzení žalobcova uplatněného nároku není samotné administrativní rozhodnutí o zjištění nemoci z povolání, ale skutečnost, zda důvodem ztráty na výdělku byla po stránce skutkové nemoc z povolání. Souhlasil se soudem prvního stupně i v tom, že příčinou skončení pracovního poměru žalobce u žalovaného nebyly důsledky nemoci z povolání, ale obavy z budoucího vývoje poměrů u žalovaného. Na tom nic nemění okolnost, že jako datum vzniku nemoci z povolání u žalobce bylo stanoveno datum ještě před skončením pracovního poměru žalobce u žalovaného. Teprve poté, kdy po skončení pracovního poměru byla u žalobce zjištěna nemoc z povolání, žalobce zpětně dovozuje, že jeho pracovní poměr skončil pro důsledky onemocnění nemocí z povolání. Neshledal-li soud příčinnou souvislost mezi poklesem na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a po skončení pracovního poměru žalobce u žalovaného (pracovní poměr byl skončen z jiných důvodů, než pro důsledky nemoci z povolání), nemůže tak shledávat příčinnou souvislost ani v tom, v čem je žalobcem dovozována, tedy že u nového zaměstnavatele pracuje jako zámečník a na takovou práci byl také přijat, a tím, že by v případě, pokud by mohl pracovat jako svářeč, mohl dosahovat i u tohoto zaměstnavatele vyšších výdělků.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že příčinná souvislost je v projednávané věci nepochybná . Žalobce byl zaměstnán u žalovaného jako provozní zámečník - svářeč, přičemž díky zjištěné nemoci z povolání již tuto pracovní činnost nemůže vykonávat, a to ani u předchozího zaměstnavatele, ani u jakéhokoliv jiného. Pracovní pozice žalobce byla činností odbornou, kterou mohl vykonávat pouze po složení odborných zkoušek a získání svářečského průkazu. Z důvodu zjištěné nemoci z povolání již tuto činnost vykonávat nemůže a svářečský průkaz mu propadl . I kdyby žalobce setrval u žalovaného, nemohl by svářečské práce vykonávat stejně jako u svého nového zaměstnavatele a potažmo u kteréhokoliv jiného zaměstnavatele. V případě přeřazení na jinou práci by jeho výdělek v každém případě výrazně klesl, neboť nemá jinou odbornost, která by mu umožňovala dosahovat stejného výdělku, a vzhledem k trhu práce není objektivně možné, aby za práci bez srovnatelné odbornosti dosahoval stejného výdělku jako při výkonu svářečské činnosti. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen o. s. ř. ), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti jehož dovoláním napadenému výroku o věci samé je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. dovolání přípustné (otázku příčinné souvislosti při posuzování odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou nemocí z povolání posoudily soudy v rozporu s judikaturou) přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na to, že žalobci vzniklo (mělo podle jeho tvrzení vzniknout) právo na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dnem 1. 11. 2009, podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2009, tedy do dne, než nabyly účinnosti zákon č. 306/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a vyhláška č. 462/2009 Sb. kterou se pro účely poskytování cestovních náhrad mění sazba základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravné a stanoví průměrná cena pohonných hmot (dále jen zák. práce ).

Podle ustanovení § 366 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu vzniklou nemocí z povolání, jestliže zaměstnanec naposledy před jejím zjištěním pracoval u zaměstnavatele za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen.

Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu vzniklou nemocí z povolání jsou podle citovaného ustanovení nemoc z povolání (nemocemi z povolání jsou nemoci uvedené v Seznamu nemocí z povolání, stanovenému nařízením vlády č. 290/1995 Sb. ve znění pozdějších předpisů), vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody.

Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné nebo částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za tuto ztrátu je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné nebo částečné invalidity) je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem dosahovaným zaměstnancem po zjištění nemoci z povolání, popřípadě, je-li zaměstnanec po zjištění nemoci z povolání veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, výdělkem odpovídajícím výši minimální mzdy, s připočtením případného plného nebo částečného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením. O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) a nemocí z povolání se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem nemoci z povolání (tj. bez nemoci z povolání by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla). Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné nebo částečné invalidity) vzniká dnem, kdy došlo k poklesu (ztrátě) výdělku.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů dovolatel nezpochybňuje a ani přezkumu dovolacího soudu nepodléhají - srov. § 241a odst. 2 a § 242 odst. 3 o. s. ř.), že u žalobce, který byl u žalovaného zaměstnán jako provozní zámečník - svářeč od 18. 10. 2000 do 31. 10. 2009, kdy ukončil pracovní poměr dohodou podle § 49 zák. práce, byla lékařským posudkem Oblastní nemocnicí Kladno a. s., nemocnice Středočeského kraje, ze dne 4. 1. 2010 ke dni 23. 10. 2009 potvrzena nemoc z povolání, kterou onemocněl při práci pro žalovaného, a to pneumokoniosa plic ze svařování podle kapitoly III., položka 4 seznamu nemocí z povolání, který tvoří přílohu nařízení vlády č. 290/1995 Sb.

Ke ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti u žalobce došlo (mohlo dojít) teprve v době po skončení pracovního poměru účastníků. V takovém případě je podle ustálené judikatury soudů pro posouzení nároku na náhradu za tuto ztrátu na výdělku významné také to, zda k rozvázání pracovního poměru došlo pro následky nemoci z povolání nebo zda jeho důvodem byla jiná skutečnost. Byla-li příčinou rozvázání pracovního poměru jiná skutečnost než nemoc z povolání, je třeba přihlédnout k tomu, že po rozvázání pracovního poměru nemá zaměstnavatel, i když odpovídá za škodu při nemoci z povolání podle ustanovení § 366 odst. 2 zák. práce, povinnost přidělovat poškozenému práci a že tedy zaměstnanec nadále nemůže dosahovat stejný výdělek jako před poškozením (pobíraný u bývalého zaměstnavatele), i kdyby u něj nemoc z povolání nevznikla. Nevznikla-li tedy ztráta na výdělku následkem nepříznivého zdravotního stavu způsobeného nemocí z povolání, ale proto, že na základě jiné skutečnosti zaměstnanec nemohl u (bývalého) zaměstnavatele dále pracovat, není mezi ztrátou na výdělku, který zaměstnanec dosahoval u (bývalého) zaměstnavatele, a nemocí z povolání vztah příčinné souvislosti; na odškodnění této ztráty na výdělku zaměstnanec nemůže mít nárok. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) za této situace může poškozenému (bývalému) zaměstnanci vzniknout (z hlediska příčinné souvislosti) jen tehdy, kdyby nebyl pro následky nemoci z povolání schopen konat stejnou práci (práci stejného druhu), kterou konal u (bývalého) zaměstnavatele před onemocněním nemocí z povolání, a kdyby byl pro následky nemoci z povolání uznán invalidním nebo částečně invalidním anebo kdyby byl schopen konat jinou, méně placenou práci. Východiskem pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) přitom není průměrný výdělek před vznikem nemoci z povolání, ale průměrný výdělek poškozeného před vznikem škody. Vznikl-li nárok na náhradu za tuto ztrátu na výdělku až po skončení pracovního poměru poškozeného zaměstnance u zaměstnavatele, který mu za škodu odpovídá podle ustanovení § 366 odst. 2 zákoníku práce, a nemohou-li být při stanovení průměrného výdělku před vznikem škody brány v úvahu příjmy, které poškozený pobíral od bývalého zaměstnavatele, je třeba přihlédnout k tomu, že zaměstnanec (neodchází-li současně do starobního důchodu nebo do předčasného starobního důchodu, kdy mu nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 371 zák. práce nenáleží - srov. za obdobné právní úpravy rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 1995, sp. zn. 6 Cdo 127/94, uveřejněný pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1996) svou pracovní způsobilost - kdyby nebyla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo nezanikla - využil nebo byl schopen využít k dosažení výdělku u jiného zaměstnavatele. V příčinné souvislosti s nemocí z povolání je proto v tomto případě taková ztráta na výdělku, která vychází z průměrného výdělku, jehož by poškozený zaměstnanec prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonal, kdyby k poškození na zdraví způsobenému nemocí z povolání nedošlo; za účelem zjištění tohoto průměrného výdělku je třeba objasnit, jakou práci by poškozený zaměstnanec mohl prokazatelně (s přihlédnutím k jeho zdravotnímu stavu, schopnostem a kvalifikaci, k možnostem uplatnění na trhu práce a dalším okolnostem) vykonávat u jiného zaměstnavatele, kdyby nedošlo ke vzniku nemoci z povolání, a jaký průměrný výdělek by při výkonu této práce dosáhl (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 350/98, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10.12.2002, sp. zn. 21 Cdo 1185/2002, uveřejněném pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, uveřejněném pod č. 109 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010).

Z uvedených závěrů však v dovoláním napadeném rozhodnutí odvolací soud nevycházel. Uzavřel (stejně jako soud prvního stupně), že rozhodující pro posouzení žalobcova uplatněného nároku je, že příčinou skončení pracovního poměru žalobce u žalovaného nebyly důsledky nemoci z povolání, ale obavy z budoucího vývoje poměrů u žalovaného. Nezvažoval (proto ani v tomto směru nezjišťoval), že, nebyl-li pro následky nemoci z povolání žalobce schopen konat stejnou práci (práci stejného druhu), kterou konal u (bývalého) zaměstnavatele před onemocněním nemocí z povolání, ale jen jinou, méně placenou práci, je třeba objasnit, jakou práci by žalobce mohl prokazatelně (s přihlédnutím k jeho zdravotnímu stavu, schopnostem a kvalifikaci, k možnostem uplatnění na trhu práce a dalším okolnostem) vykonávat u jiného zaměstnavatele, kdyby nedošlo ke vzniku nemoci z povolání, a jaký průměrný výdělek by při výkonu této práce dosáhl. V příčinné souvislosti s nemocí z povolání je totiž v tomto případě jak výše uvedeno - taková ztráta na výdělku, která vychází z průměrného výdělku, jehož by poškozený zaměstnanec prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonal, kdyby k poškození na zdraví způsobenému nemocí z povolání nedošlo.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Kladně) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. dubna 2013

JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu