21 Cdo 2462/2000
Datum rozhodnutí: 11.04.2001
Dotčené předpisy:




21 Cdo 2462/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věcech dědictví po M. S. a po I. S., obou zemřelých dne 18.6.1993, vedených u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 D 452/93 a 39 D 453/93, o dovolání M. Ž. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2000 č.j. 24 Co 65/2000-783, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

U Obvodního soudu pro Prahu 1 bylo zahájeno pod sp. zn. 39 D 452/93 řízení o dědictví po M. S. a pod sp. zn. 39 D 453/93 řízení o dědictví po I. S., obou zemřelých dne 18.6.1993. Provedením úkonů v obou řízeních Obvodní soud pro Prahu 1 pověřil podle ustanovení § 38 o.s.ř. notářku JUDr. J. H. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16.8.1999 č.j. 39 D 452/93-720 byla obě řízení spojena ke společnému projednání a rozhodnutí.

V průběhu řízení Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 2.11.1998 č.j. 39 D 452/93-646 určil obecnou cenu majetku v bezpodílovém spoluvlastnictví M. S. a I. S. (dále též jen "BSM") ve výši 4.018.367,04 Kč a rozhodl, že z tohoto majetku patří do dědictví po M. S. pohledávka za firmou P. spol. s r.o. ve výši jedné poloviny zůstatku na účtu č. 365 119004 s názvem P. spol. s r.o. ve výši 48.129,44 Kč, zůstatek na účtu č. 0013-84338/00 u C. - B., ve výši 331,- Kč a část zůstatku na účtu č. 0013-84338/01 s názvem M. S. u C. - B., ve výši 1.960.723,10 Kč a že z tohoto majetku patří "současně zemřelé manželce zůstavitele" I. S. osobní automobil Ford Escort a přívěsný vozík v ceně 40.000,- Kč, zůstatek na účtu č. 206-180119-8 s názvem S. M. u Č. s. ve výši 22.914,40 Kč, hotovost ve výši 4.6960,40 Kč, bytové zařízení z bytu v P., v ceně 5.000,- Kč, pohledávka u Č. p., a.s. za pojistné za ztrátu movitých věcí ve výši 43.927,- Kč a část zůstatku na účtu č. 0013-84338/01 s názvem M. S. u C. - B., ve výši 1.892.645,70 Kč. Při svém rozhodování vycházel ze závěru, že BSM zaniklo "současnou" smrtí M. S. a I. S. při dopravní nehodě dne 18.6.1993. V souladu s ustanovením § 175l o.s.ř. proto rozhodl o obecné ceně majetku v BSM v době smrti zůstavitele a vypořádal jej podle zásad uvedených v občanském zákoníku.

K odvolání M. Ž. a I. S. Městský soud v Praze usnesením ze dne 31.3.1999 č.j. 24 Co 407/98-717 uvedené usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytknul, že ačkoliv "dospěl ke správnému závěru, že z podkladů založených do spisu vyplývá, že oba manželé zemřeli současně", pochybil, když rozhodl o obecné ceně majetku v BSM zůstavitele M. S. a jeho manželky I. S. "v rámci dědického řízení po zůstaviteli a nikoli současně i v dědickém řízení po jeho manželce". Soudu prvního stupně proto uložil, aby v rámci spojeného řízení o dědictví po M. S. a řízení o dědictví po jeho manželce I. S. rozhodl jedním usnesením o obecné ceně majetku, který měli v BSM, aby tento majetek vypořádal a aby určil, který majetek z BSM patří do dědictví po M. S. a který do dědictví po jeho manželce I S.

Dcery zůstavitele M. S. M. Ž. a I. S. poté navrhly, aby soud řízení o dědictví přerušil a aby stanovil, který z účastníků má podat žalobu, jejímž předmětem by bylo "objasnění otázky úmrtí obou zůstavitelů".

Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 15.12.1999 č.j. 39 D 452/93-743 uvedený návrh M. Ž. a I. S. "na přerušení řízení" zamítl. Své rozhodnutí zdůvodnil tím, že "otázka doby úmrtí obou zůstavitelů" byla v řízení vyřešena, neboť již v usnesení ze dne 4.12.1995 č.j. 39 D 452/93-234, kterým byl zamítnut návrh M. Ž. na ustanovení znalce pro určení okamžiku smrti zůstavitele a zůstavitelky, soud prvního stupně vyslovil závěr, že v řízení bylo "dostatečně prokázáno úmrtí obou zůstavitelů ve stejném okamžiku". Současně poukázal na to, že odvolací soud ve svém usnesení ze dne 31.3.1999 č.j. 24 Co 407/98-717 tento závěr soudu prvního stupně označil za správný.

K odvolání I. S. Městský soud v Praze usnesením ze dne 31.5.2000 č.j. 24 Co 65/2000-783 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud dospěl k závěru, že v posuzované věci není dán žádný z důvodů pro přerušení řízení, uvedených v ustanovení § 109 o.s.ř. Určení okamžiku smrti zůstavitelů je "odbornou otázkou", k jejímuž posouzení soud může podle ustanovení § 127 odst. 1 o.s.ř. ustanovit znalce anebo může v souladu s ustanovením § 127 odst. 4 o.s.ř. použít odborné vyjádření či potvrzení, o jejichž správnosti nemá pochyby. Nejedná se o spornou skutečnost ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř., jakkoliv "na ni ten který z dědiců může sám mít odlišný názor než jiný dědic".

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala M. Ž. dovolání. Namítá, že soudy namísto řádného zjištění skutkového stavu "v otázce okamžiku úmrtí zůstavitele dr. S." vycházely z domněnky, že zemřel současně se zůstavitelkou I. S., pro niž "není opora v žádném právním předpise". Z tohoto "nedostatečného skutkového zjištění" pak vycházejí i další nesprávné "závěry ohledně majetku zůstavitele, který zanechal a potažmo i o jeho rozdělení mezi dědice". Navrhuje proto, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen "o.s.ř." (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.

Podle ustanovení § 238a odst. 1 o.s.ř. je dovolání též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo

a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,

b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§ 208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,

c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,

d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,

e) odvolání odmítnuto,

f) odvolací řízení zastaveno.

Proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) potvrzujícího usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.).

815

V posuzovaném případě dovolatelka napadá dovoláním usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na přerušení řízení. Protože nejde o potvrzující usnesení ve smyslu ustanovení § 238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. a protože přípustnost dovolání proti tomuto usnesení neplyne ani z ustanovení § 238a odst. 1 písm. a), b), c), e) nebo f) o.s.ř., mohla by přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu v dané věci vyplývat již pouze z ustanovení § 239 o.s.ř., nebo by ji mohl zakládat některý z důvodů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.

Podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř. v dané věci nejsou splněny, neboť napadené usnesení odvolacího soudu není usnesením ve věci samé, a nebylo proto možné vyslovení přípustnosti dovolání ve výroku usnesení odvolacího soudu (§ 239 odst.1 o.s.ř.) nebo na základě posouzení dovolacího soudu (§ 239 odst.2 o.s.ř.).

Přípustnost dovolání není v posuzovaném případě založena ani z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Žádná z vad uvedených v tomto ustanovení nebyla zjištěna a dovolatelka ani netvrdí, že by jí bylo usnesení odvolacího soudu postiženo.

Protože napadené usnesení odvolacího soudu netrpí žádnou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. a protože z hledisek uvedených v ustanovení § 238a a § 239 o.s.ř. dovolání proti tomuto usnesení není přípustné, Nejvyšší soud ČR dovolání M. Ž. - aniž by se věcí mohl dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl. Ve smyslu ustanovení § 243a odst. 1 věty první o.s.ř. dovolací soud o dovolání rozhodl bez jednání.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 11. dubna 2001

JUDr. Ljubomír D r á p a l, v. r.

předseda senátu