21 Cdo 2439/2007
Datum rozhodnutí: 26.08.2008
Dotčené předpisy: § 22 předpisu č. 40/1964Sb., § 23 předpisu č. 40/1964Sb., § 25 předpisu č. 40/1964Sb., § 35 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb., § 463 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 463 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb., § 467 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb., § 482 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb., § 25 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 28 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 39 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 24 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 28 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 28 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 49 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 159 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 238a odst. 1 písm. e) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 1 písm. e) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 2439/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dědictví po P. P., zemřelém dne 8. listopadu 1965, za účasti 1) M. P., 2) M. P., 3) V. Ch., zastoupené advokátkou, 4) JUDr. V. Ch., 5) JUDr. L. Ch., zastoupeného advokátkou, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. D 1223/65, o dovolání V. Ch., JUDr. V. Ch. a JUDr. L. Ch. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. března 2007, č. j. 17 Co 121/2007-58, takto:

Dovolání V. Ch., JUDr. V. Ch. a JUDr. L. Ch. se zamítá.

Odůvodnění:

Řízení o dědictví po P. P., zemřelém dne 8.11.1965 (dále též jen zůstavitel ) bylo vedeno u tehdejšího Státního notářství v J. (srov. čl. II bod 1 zákona č. 263/1992 Sb.).

Státní notářství v J. rozhodnutím ze dne 21.11.1966, č. j. D 1223/65-27, potvrdilo, že dědictví po zůstaviteli sestávající z věcí a jiných majetkových hodnot v rozhodnutí popsaných nabyla ze zákona podle pravomocné dohody o vypořádání dědictví ze dne 23.5.1966, č. j. D 1223/65-15, pozůstalá dcera M. P. , s tím, že podle dohody o vypořádání dědictví zaplatí přejímatelka pozůstalá dcera M. P. dluhy dědictví a vyplatí na dědickém podílu pozůstalému synovi M. P. částku 2.000,- Kč, splatnou po dvou letech od úmrtí zůstavitele po předchozí půlletní výpovědi, bezúročně .

Odvolání V. Ch., JUDr. V. Ch. a JUDr. L. Ch. podané proti tomuto rozhodnutí státního notářství dne 27.12.2006 Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 8.3.2007, č.j. 17 Co 121/2007-58, odmítl. Vycházel ze závěru, že V. Ch. byla účastnicí řízení a státní notářství s ní jako s účastnicí jednalo až do skončení řízení ; že V. Ch. byla v řízení zastoupena M. P., svým bratrem, jemuž udělila 20.5.1966 plnou moc ; že státní notářství napadené usnesení tomuto zástupci doručilo ; že usnesení nabylo právní moci 12.12.1966 ; že lhůta k podání odvolání, o níž byli účastníci řízení poučeni, skončila ; že odvolání V. Ch., předané poště k přepravě 22.12.2006, je opožděné ; že JUDr. V. Ch. a JUDr. L. Ch., vnuci zůstavitele a děti V. Ch., účastníky řízení tehdy nebyli, státní notářství s nimi správně nejednalo a napadené usnesení jim správně nedoručovalo ; že M. P. jménem V. Ch. dědictví neodmítl a uzavřel dohodu o vypořádání dědictví ; že vůlí V. Ch., vyjádřené v plné moci udělené M. P. slovy dědictví odmítám bylo dosáhnout toho, aby z dědictví ničeho nenabyla, což se také stalo, nikoli dosáhnout toho, aby dědictví, sestávající ze zemědělské usedlosti, domácího zvířectva, zásob a domácího vybavení, nabyly její dvě nezletilé děti ; že o tom přesvědčuje i pozdější chování V. Ch. , když od skončení řízení vydáním napadeného usnesení do podání odvolání uplynulo téměř čtyřicet let ; že by bylo logické, aby v případě, že tehdy bylo její vůlí odmítnout dědictví s účinky s tím spojenými, se již dříve jako zákonná zástupkyně nezletilých dětí zajímala o osud jejich podílu na dědictví ; že V. Ch. platně dědictví po zůstaviteli neodmítla a její děti JUDr. V. Ch. a JUDr. L. Ch. nejsou účastníky řízení a právo podat odvolání nemají .

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali V. Ch., JUDr. V. Ch. a JUDr. L. Ch.. dovolání. Namítají, že prohlášení M. P. o tom, že jeho sestra V. Ch. dědictví po P. P. neodmítá, je prohlášením za někoho, kdo už nebyl účastníkem dědického řízení, tudíž zcela bez významu a bez účinku, a zároveň se nemohlo jednat o prohlášení za, v té době nezletilé, děti V. Ch., ačkoli se staly ze zákona k témuž okamžiku účastníky předmětného řízení ; že je zřejmé, že i Státní notářství v Jičíně bylo zcela nepochybně o dětech paní V. Ch., tedy v té době již o dalších účastnících dědického řízení po zůstaviteli P. P., informováno, neboť jiné vysvětlení, proč M. P. v případě V. Ch. po uvědomění o dědických nárocích a poučení podle § 33 not. řádu prohlásil, že ona dědictví neodmítá, neexistuje a existovat nemůže ; že ačkoli je skutkové zjištění Krajského soudu v Hradci Králové takové, že V. Ch. dědictví odmítla, jsou právní závěry z takového skutkového zjištění zcela v rozporu s právními normami, které bylo a je nutno stále dodržovat v zájmu ochrany dědických práv nezletilých dědiců ; že listina včetně plné moci se posuzuje vždy podle svého obsahu, z čehož vyplývá, že, obsahovala-li plná moc výslovný projev vůle samotného dědice, že odmítá dědictví, nastupují okamžikem předložení této listiny státnímu notářství do dědického řízení za tohoto dědice jeho potomci, v daném případě nezletilé děti ; že nezletilé děti dědice, který účinně odmítl dědictví, musí být zastoupeny kolizním opatrovníkem a musí se s nimi od počátku jednat jako s řádnými dědici zůstavitele ; že odmítnutí dědictví dědice, který má nezletilé děti, vylučuje uzavření dědické dohody mezi tímto odmítnuvším dědicem a zbývajícími dědici, nadto s vyloučením nově nastoupivších potomků, kteří jsou nezletilí ; že dědická dohoda schválená státním notářstvím nenabude právní moci, pokud státní notářství nerespektovalo rozsah dědiců a účastníků řízení vyplývající z odmítnutí dědictví jednoho z účastníků dědické dohody ; že plná moc (zmocnění) jednoho z dědiců zaniká okamžikem doručení plné moci státnímu notářství obsahující výslovný projev vůle dědice, že on sám dědictví odmítá, neboť tímto okamžikem přestává být zastoupený dědic účastníkem řízení a současně na jeho místo nastupují jeho potomci ; že dokud nejsou splněny všechny zákonné předpoklady pro nabytí právní moci rozhodnutí o dědictví, včetně doručení rozhodnutí všem dědicům včetně těch, kteří do řízení nastoupili ex lege okamžikem odmítnutí dědictví, nemůže rozhodnutí o dědictví nabýt právní moci bez ohledu na dobu, která uplynula od vydání rozhodnutí a bez ohledu na doložku právní moci . Navrhli, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu i rozhodnutí Státního notářství v Jičíně ze dne 21.11.1966, č. j. D 1223/65-27, zrušil a aby věc vrátil Okresnímu soudu v Jičíně k dalšímu řízení.

Vzhledem k tomu, že pro postup soudu prvního i druhého stupně v řízení o dědictví je určující okamžik smrti zůstavitele [srov. § 106 odst. 3 zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), čl. II bod 2 zákona č. 134/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), čl. III bod 10 písm. b) zákona č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád, čl. II bod 2, část věty před středníkem zákona č. 263/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád, Část dvanáctou, Hlavu I, bod 12. a 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen zákon č. 30/2000 Sb. , § 873 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů] a zůstavitel P. P., zemřel dne 8.11.1965, řídí se dědění i řízení o dědictví po tomto zůstaviteli i v současné době zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen obč. zák. ), zákonem č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád)[dále též jen not.ř. ] a dovolání je třeba v posuzovaném případě projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.) podle dosavadních právních předpisů , tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen o.s.ř. ).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. e) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Z obsahu spisu vyplývá, že zůstavitel byl v době smrti ženatý s M. P., měl tři děti (M. P., M. P. a V. Ch.) a nepořídil závěť; že M. P. za pozůstalou manželku M. P., jako její zástupce podle plné moci ze dne 23.5.1966, dědictví po zůstaviteli při jednání ve věci před Státním notářstvím v J. dne 23.5.1966 odmítl; že M. P. a dcera zůstavitele M. P. při uvedeném jednání před státním notářstvím dědictví po zůstaviteli neodmítli; že M. P. za dceru zůstavitele V. Ch., jako její zástupce podle plné moci ze dne 20.5.1966, dědictví po zůstaviteli při uvedeném jednání před státním notářstvím neodmítl; že M. P., současně i jako zástupce V. Ch., a dcera zůstavitele M. P. uzavřeli při uvedeném jednání před státním notářstvím shora uvedenou dohodu o vypořádání dědictví po zůstaviteli.

Podle ustanovení § 463 odst. 1 obč. zák. dědic může dědictví odmítnout. Odmítnutí se musí stát ústním prohlášením u státního notářství nebo písemným prohlášením jemu zaslaným.

Podle ustanovení § 463 odst. 2 obč. zák. zástupce dědice může za něj dědictví odmítnout jen podle plné moci, která ho k tomu výslovně opravňuje.

Podle ustanovení § 467 obč. zák. prohlášení o odmítnutí dědictví nelze odvolat. Totéž platí, prohlásí-li dědic, že dědictví neodmítá.

Jedním ze základních předpokladů dědění je skutečnost, že v úvahu přicházející dědic má zájem nabýt dědictví po zůstaviteli, tedy, že dědictví neodmítne. Projev vůle ve smyslu ustanovení § 463 odst. 1 obč. zák. dědictví odmítnout nebo neodmítnout (tj. dědictví přijmout) lze platně učinit až po smrti zůstavitele. Odmítnutí, popřípadě výslovné přijetí (neodmítnutí) dědictví, musí být učiněno vůči soudu (soudnímu komisaři), případně vůči dožádanému soudu (soudnímu komisaři), a to písemně nebo ústně do protokolu.

Pro platnost prohlášení o odmítnutí nebo neodmítnutí dědictví je bez významu, zda ten, kdo toto prohlášení učinil, měl v době, kdy prohlášení učinil, správnou představu o stavu zůstavitelova majetku a jeho obvyklé ceně, popřípadě o výši zůstavitelových dluhů.

Dědicem zmocněný zástupce může podle ustanovení § 463 odst. 2 obč. zák. za dědice dědictví odmítnout jen na základě plné moci, která ho k tomu výslovně opravňuje.

Prohlášení o odmítnutí nebo neodmítnutí dědictví nelze odvolat (srov. § 467 obč. zák.), a to ani v případě dodatečně objeveného majetku (srov. § 47 not.ř., nyní § 175x o.s.ř.).

Podle ustanovení § 22 odst. 1 obč. zák. zástupcem je ten, kdo je oprávněn jednat za jiného jeho jménem. Ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému.

Podle ustanovení § 22 odst. 2 obč. zák. zastupovat jiného nemůže ten, kdo sám není způsobilý k právnímu úkonu, o který jde, ani ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného.

Podle ustanovení § 23 obč. zák. zastoupení vzniká na základě zákona nebo rozhodnutí státního orgánu (zákonné zastoupení) anebo na základě dohody o plné moci.

Podle ustanovení § 25 obč. zák., překročí-li zástupce rozsah svého oprávnění, je tím zastoupený vázán, jen pokud takový úkon bude schválen.

Podle ustanovení § 25 not.ř., není-li v tomto zákoně stanovena odchylná úprava, použije se na řízení před státním notářstvím ustanovení občanského soudního řádu, jestliže to povaha věci nevylučuje.

Podle ustanovení § 24 o.s.ř. účastník se může dát v řízení zastupovat zástupcem, jejž si zvolí. V téže věci může mít současně jednoho zvoleného zástupce.

Podle ustanovení § 28 odst. 1 o.s.ř. zástupci, jejž si účastník zvolil, udělí písemně nebo ústně do protokolu plnou moc buď pro celé řízení nebo jen pro určité úkony.

Podle ustanovení § 28 odst. 2 o.s.ř. plnou moc udělenou pro celé řízení nelze omezit. Zástupce, jemuž byla tato plná moc udělena, je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník.

Účastník řízení nemusí svá práva a povinnosti za řízení vykonávat sám. Má právo zvolit si k tomuto účelu zástupce (zmocněnce). Účastníka může na základě plné moci zastupovat též jiný účastník řízení.

Byla-li plná moc udělena jen pro určité úkony, jde o prostou plnou moc. Plná moc udělená pro celé řízení se nazývá procesní plná moc.Nebylo-li v plné moci výslovně uvedeno, že platí jen pro určité úkony, je třeba vycházet z toho, že jde o procesní plnou moc. Procesní plnou moc nelze v rozsahu oprávnění zástupce omezit; obsahuje-li plná moc v tomto směru nějaká omezení, jde o prostou plnou moc. Omezením procesní plné moci není, byla-li udělena jen na určitou část řízení (např. pro řízení před soudem prvního stupně, pro podání dovolání apod.).V prosté plné moci mohou být úkony, které je zmocněnec oprávněn vykonat, výslovně uvedeny buď pozitivně (vyjmenováním úkonů, které má zmocněnec vykonat) nebo negativně (určením úkonů, které zmocněnec nesmí provést). Procesní plná moc opravňuje zmocněnce ke všem úkonům, které může za řízení učinit sám účastník; případné vnitřní ujednání mezi účastníkem a zmocněncem, které by oprávnění zmocněnce omezovalo, nemá při posuzování perfekce procesních úkonů učiněných zmocněncem právní význam. Podle prosté plné moci může zmocněnec vykonat jen úkony, které v ní byly uvedeny. Ani zde nemá právní význam případné vnitřní ujednání mezi účastníkem a zmocněncem, které by neodpovídalo udělené plné moci. V občanském soudním řízení (dříve i v řízení před státním notářstvím) se uplatní též tzv. všeobecná plná moc, kterou zmocnitel zmocnil zmocněnce, aby jej zastupoval ve všech věcech. Tato plná moc dopadá jak na hmotněprávní úkony, tak i na úkony procesní a má pro řízení stejný význam jako procesní plná moc.

Zástupce účastníka (zmocněnec) nesmí účastníka v řízení zastupovat, jestliže jejich zájmy jsou, uvažováno z pohledu konkrétní projednávané věci, v rozporu se zájmy zastoupeného účastníka řízení (srov. § 22 odst. 2 obč. zák.). K vyloučení těchto osob ze zastupování nestačí pouhá možnost střetu se zájmy zastoupeného účastníka; tento rozpor musí existovat a musí být v řízení zjištěn (postaven najisto).

Zjistí-li soud, že je tu rozpor v zájmech účastníka řízení a jeho zástupce (zmocněnce, opatrovníka), dochází k vyloučení zástupce (zmocněnce) z řízení přímo ze zákona. Projeví se to tím, že soud přestane s takovým zástupcem (zmocněncem) jednat; rozhodnutí o tom nevydává. Rozpor v zájmech zmocněnce a zastoupeného má za následek neplatnost (bezúčinnost) udělené plné moci. Procesní úkony, které učinil zástupce (zmocněnec), jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného účastníka, jsou od počátku neúčinné a soud k nim nesmí přihlížet. Případný nesprávný závěr soudu prvního stupně v tomto směru je důvodem k odvolání proti každému rozhodnutí, do něhož se promítl.

Také v řízení o dědictví není vyloučeno zastoupení jednoho dědice - účastníka řízení druhým dědicem účastníkem řízení (srov. § 28 not.ř.), protože samotné postavení dědiců v řízení o dědictví odůvodňuje jak výše uvedeno - jen možnost rozporu v jejich zájmech, nikoli ještě existenci tohoto rozporu. Stejně zákon nevylučuje, aby v rámci těch oprávnění, jež vznikla ze zastoupení, jednal některý z dědiců před státním notářem za jiného dědice i při vypořádání dědictví dohodou; pokud by to zákon nepřipouštěl, jistě by oprávnění zástupce v tomto směru zúžil podobným výslovným způsobem, jakým to učinil v jiné souvislosti např. v ustanovení § 463 odst. 2 obč. zák. (podle něhož zástupce dědice může za něj dědictví odmítnout jen podle plné moci, která ho k tomu výslovně opravňuje). Ovšem za situace, kdy jeden dědic navrhne k vypořádání dědictví i v zastoupení druhého dědice dohodu, která se svými důsledky pro zastoupeného dědice dokonce blíží odmítnutí dědictví, je nezbytné aby soud před rozhodnutím o schválení dohody (srov. § 39 odst. 2 not. ř. a § 482 obč. zák.) pečlivě zkoumal, zda mezi zastoupeným a zástupcem neexistuje rozpor v zájmech, tj. jinými slovy, zda vůbec zástupce zastupuje zastoupeného právně účinným způsobem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.11.1965, sp.zn. 5 Cz 102/65, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 1966; usnesení Mětského soudu v Praze ze dne 28.6.1974, sp. zn. 11 Co 21/74, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1975).

Zjišťování, zda není dán rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného za situace, kdy jeden dědic navrhne k vypořádání dědictví i v zastoupení druhého dědice dohodu, která se svými důsledky pro zastoupeného dědice blíží odmítnutí dědictví, však není potřebné tehdy, když z plné moci vyplývá, že zastoupený nestanovil zástupci hranice, ve kterých a jak má zástupce při uzavírání dědické dohody jednat (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.6.2000, sp. zn. Cpjn 38/98, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 44, ročník 2000), a současně zastoupený deklaroval, že je srozuměn i s takovou dohodou, podle které by z dědictví nic nenabyl.

V posuzovaném případě je jako list č. 14 ve spise založena rukou psaná listina, datovaná dne 20.5.1966 a podepsaná dcerou zůstavitele V. Ch., označená jako Plná moc a obsahující text V. Ch., roz. P., zmocňuje svého bratra M. P., aby mne zastupoval při projednání dědictví po otci P. P.; dědictví po uvedeném zůstaviteli odmítám; mezi námi dědici není rozporu .

Dovolatelé v dovolání namítají, že tato listina obsahuje výslovný projev vůle samotného dědice (tj. V. Ch.), že odmítá dědictví .

Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se uplatní i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§ 37 odst. 1 občanského zákoníku). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu (srov. § 35 odst. 2 obč. zák.).

Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud z uvedených východisek při rozhodování věci vycházel a postupem podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. dospěl ke správným závěrům, že V. Ch. byla v řízení zastoupena M. P., svým bratrem, jemuž udělila 20.5.1966 plnou moc , tedy, že předmětná listina neobsahuje jak se domnívají dovolatelé právní úkon odmítnutí dědictví (§ 463 obč. zák.), ale jedná se o plnou moc, kterou V. Ch. zmocnila M. P., aby ji zastupoval v řízení o dědictví po zůstaviteli; že vůlí V. Ch., vyjádřené v plné moci udělené M. P. slovy dědictví odmítám bylo dosáhnout toho, aby z dědictví ničeho nenabyla, což se také stalo, nikoli dosáhnou toho, aby dědictví, sestávající ze zemědělské usedlosti, domácího zvířectva, zásob a domácího vybavení, nabyly její dvě nezletilé děti .

Z výše uvedeného současně vyplývá, že v posuzovaném případě postupem státního notářství, které při projednání dědictví po zůstaviteli nejednalo s JUDr. V. Ch. a JUDr. L. Ch., ale s V. Ch., resp. s jejím zástupcem M. P., nemohla být žádnému z dovolatelů v průběhu řízení nesprávným postupem soudu (státního notářství) odňata možnost jednat před soudem (§ 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.). JUDr. V. Ch. a JUDr. L. Ch. totiž nebyli účastníky řízení o dědictví po zůstaviteli, neboť nepřicházeli v úvahu jako dědici zůstavitele, když V. Ch. (jejich matka) dědictví po zůstaviteli neodmítla (srov. § 28 not.ř.); V. Ch. pak byla při jednání zastoupena zástupcem M. P., přičemž nebylo zjištěno a ani tvrzeno, že by jejich zájmy byly v rozporu.

Podle ustanovení § 159 o.s.ř. doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním, je v právní moci. Uvedené ustanovení platí přiměřeně i tehdy, rozhodl-li soud usnesením (srov. § 167 odst. 2 o.s.ř.), případně rozhodlo-li v minulosti státní notářství rozhodnutím (srov. § 23, § 25 not. ř.). V případě rozhodnutí státního notářství navíc, konalo-li se jednání, nemuselo být rozhodnutí doručeno, prohlásil-li přítomný účastník po vyhlášení rozhodnutí, že nežádá písemné vyhotovení vyhlášeného rozhodnutí a že se vzdává práva odvolání (srov. § 19 odst. 1 not. ř.).

Rozhodnutí soudu (dříve i rozhodnutí státního notářství, nejednalo-li se o výjimku shora popsanou) se doručuje účastníkům řízení, popřípadě jejich zástupcům. Má-li účastník zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje se rozhodnutí soudu (státního notářství) pouze tomuto zástupci (srov. § 49 odst.1 o.s.ř.). V případě, že nebylo doručeno účastníku řízení, který neměl zástupce s plnou mocí pro celé řízení, že nebylo doručeno zástupci účastníka s plnou mocí pro celé řízení nebo že bylo doručeno účastníku řízení, ačkoliv měl zástupce s plnou mocí pro celé řízení, nebylo rozhodnutí soudu (státního notářství) doručeno řádně (v souladu se zákonem); takový postup má za následek, že rozhodnutí soudu nemohlo nabýt právní moci a že, šlo-li o rozhodnutí soudu prvního stupně (státního notářství), nezačala běžet odvolací lhůta účastníku, kterému bylo takto (v rozporu se zákonem) doručováno.

V posuzovaném případě jak z obsahu spisu vyplývá předmětné rozhodnutí státního notářství o potvrzení nabytí dědictví podle schválené dědické dohody (srov. § 39 odst. 2 not.ř., § 482 odst. 2 obč.zák.) bylo doručeno M. P. dne 23.11.1966 a dceři zůstavitele M. P. dne 23.11.1966.

Z uvedeného je zřejmé, že odvolání podané proti předmětnému rozhodnutí V. Ch. dne 22.12.2006 je zjevně opožděné.

JUDr. V. Ch. a JUDr. L. Ch., kteří jak výše vysvětleno nebyli účastníky řízení před státním notářstvím, k odvolání nebyli oprávněni.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je, z hlediska důvodů, pro které bylo proti tomuto usnesení podáno dovolání, správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání V. Ch., JUDr. V. Ch. a JUDr. L. Ch. podle ustanovení § 243b odst. 1, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. srpna 2008

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu