21 Cdo 2426/2000
Datum rozhodnutí: 11.10.2001
Dotčené předpisy: § 53 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb., § 55 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb., § 64 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb., § 266a odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb.




21 Cdo 2426/2000

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. J., proti žalovaným 1) D. N. a 2) J. B., zastoupeným advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o úpravu potvrzení o zaměstnání, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 11 C 1681/98, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. července 2000 č.j. 25 Co 150/2000-104, takto:

I. Dovolání žalovaného 1) se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 10.8.1998 žalovaný 1) sdělil žalobci, že mu spolu s žalovaným 2) dávají vypoved z pracovniho pomeru ke dni 12. 8. 1998 dle Zakoniku prace, paragraf 53 a dale na zaklade pisemnych dutek ze dne 25. 8. 1997, 19. 1. 1998 a 9. 4. 1998, dale dle poruseni vnitrnich predpisu firmy, ktere podepsal dne 21. 4. 1997, a neomluvene absence od 3. 8. 1998 do dnesniho dne .

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru označené jako výpověď z pracovního poměru je neplatné, a aby byla žalovaným uložena povinnost upravit obsah potvrzení o zaměstnání ze dne 18. 8. 1998 v článku IV. tak, že se z potvrzení vypouští jako důvod skončení pracovního poměru ustanovení § 53 zákoníku práce . Žalobu odůvodnil zejména tím, že dopis ze dne 10. 8. 1998 označený jako výpověď z pracovního poměru mu byl doručen až 27. 10. 1998 a neobsahuje skutkově vymezené důvody , které žalované vedly ke skončení pracovního poměru.

Okresní soud v Benešově rozsudkem ze 14. 10. 1999 č.j. 11 C 1681/98-70 žalobu zamítl a rozhodl, žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 12.450,- Kč k rukám právního zástupce žalovaných JUDr. J. P. Dospěl k závěru, že z dopisu ze dne 10. 8. 1998 lze výkladem dovodit , že žalobci, který na základě pracovní smlouvy ze dne 21. 4. 1997 pracoval u obou žalovaných, účastníků sdružení podle ustanovení § 829 a násl obč. zák., jako pomocný dělník, bylo dáno okamžité zrušení pracovního poměru proto, že od 3. 8. do 10. 8. 1998 nedocházel bez omluvy do zaměstnání. Uvedeným jednáním, které v řízení bylo prokázáno , byl podle názoru soudu prvního stupně naplněn důvod okamžitého zrušení pracovního poměru podle § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce , neboť neomluvená absence žalobce trvající déle než týden je kvalifikována jako hrubé porušení pracovní kázně i v judikatuře . Vycházeje dále ze zjištění, že dopis ze dne 10. 8. 1998 obsahující okamžité zrušení pracovního poměru byl do vlastních rukou žalobce - jak vyplývá z výpovědi jeho manželky, která jej dne 11. 8. 1998 převzala - doručen nejpozději 13. 8. 1999 dle ustanovení § 266a ZP (správně 13.8.1998), dovodil, že dvouměsíční prekluzívní lhůta k podání žaloby na určení neplatnosti tohoto rozvázání pracovního poměru skončila dnem 13. 10. 1998. Jelikož žalobce neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru uplatnil u soudu až dne 16.11.1998, tedy po marném uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 64 zák. práce, soud prvního stupně žalobu zamítl a to i v části, v níž se žalobce podle ustanovení § 60 odst. 4 zákoníku práce domáhal úpravy potvrzení o zaměstnání .

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 7. 2000 č.j. 25 Co 150/2000-104 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ve výroku II. ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným se určuje, že okamžité zrušení pracovního poměru provedené dopisem ze dne 10. 8. 1998, označeným jako výpověď z pracovního poměru a doručeným žalobci dne 27. 10. 1998, je neplatné , ve výroku o náhradě nákladů řízení změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení a že ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným je žalobce povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů řízení 6.450,- Kč k rukám JUDr. J. P., jeho právního zástupce , a jinak tento rozsudek potvrdil; současně rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným je žalobce povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů řízení 2.660,- Kč k rukám JUDr. J. P., jeho právního zástupce . Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která však odlišně právně posoudil. Především zdůraznil, že sdružení žalovaných podle ustanovení § 829 a násl. obč. zák. nemá způsobilost k právům a povinnostem, není právnickou osobou a nemůže být tedy ani zaměstnavatelem v pracovněprávních vztazích. Sjednal-li proto pracovní smlouvu ze dne 21. 4. 1997 se žalobcem první žalovaný, mohl ve smyslu § 8 odst. 1 a 2 zákoníku práce jednat pouze svým jménem a stal se tak zaměstnavatelem pouze sám, jako fyzická osoba . Protože mezi žalobcem a druhým žalovaným pracovní poměr nevznikl, není druhý žalovaný v této věci pasivně legitimován, a proto odvolací soud výrok soudu I. stupně ve vztahu k druhému žalovanému jako formálně správný potvrdil. Zabývaje se dále žalobou vůči prvnímu žalovanému odvolací soud dovodil, že vzhledem k ustanovení § 266a zák. práce, podle kterého písemnosti zaměstnavatele týkající se vzniku a zániku pracovního poměru musí být doručeny zaměstnanci do vlastních rukou, nemohlo dojít dne 11. 8. 1998 (resp. nejpozději 13. 8. 1998) k řádnému doručení dopisu ze dne 10. 8. 1998 žalobci, jestliže tuto zásilku převzala manželka žalobce, a to bez ohledu na to, zda se tato zásilka později dostala ke svému skutečnému adresátovi . Účinky skončení pracovního poměru i počátek běhu lhůty pro podání žaloby na určení jeho neplatnosti tak mohly být spojovány a až s osobním doručením písemnosti žalobci dne 27. 10. 1998 , a proto byla žaloba podána včas. Dověděl-li se však zaměstnavatel o důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce nejpozději dne 10. 8. 1998, kdy je listina datována , bylo okamžité zrušení pracovního poměru žalobci doručeno až po uplynutí jednoměsíční subjektivní lhůty podle ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce, a proto je neplatné. Projev vůle prvního žalovaného označený jako výpověď z pracovního poměru není podle názoru odvolacího soudu platný též proto, že z něj nelze jednoznačně učinit závěr, zda jde o okamžité zrušení podle ustanovení § 53 zák. práce nebo o výpověď podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce, přičemž tuto nesrozumitelnost nelze odstranit ani výkladem podle ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce. Protože - jak odvolací soud zdůraznil - ke skončení pracovního poměru nedošlo ani okamžitým zrušením ani žalobcem tvrzenou dohodou, je potvrzení o skončení zaměstnání vydané zaměstnavatelem žalobce bez právního významu a žalobce se proto nemůže úspěšně domáhat ani jeho úpravy .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího výroku ve věci samé) podal žalovaný 1) dovolání. Namítal, že za použití výkladového pravidla uvedeného v ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce je bez problémů možno dojít k tomu , že jeho dopis ze dne 10. 8. 1998, byť je označen jako výpověď z pracovního poměru , je okamžitým zrušením pracovního poměru, neboť - jak vyplývá z obsahu samotné žaloby - koneckonců ani žalobce jej v daném případě nikdy nechápal jinak . Současně zdůraznil, že žalobce neomluveně absentoval po delší dobu, a proto důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru je relevantní a v řízení prokázaný . Dovolatel dále vyslovil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o tom, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobci doručeno až dne 27. 10. 1998, což je podle jeho názoru v přímém rozporu s v řízení provedenými důkazy , přičemž odvolací soud se nijak nevyrovnává se skutečností, že toto podání se do rukou žalobce a tím i do jeho vědomostní sféry dostalo již dlouho předtím . Poukázal na okolnost, že z výpovědi žalobce vyplývá, že v každém případě se již v srpnu 1998 ze zápočtového listu , který mu byl doručen s dopisem žalovaných ze dne 21. 8. 1998, dozvěděl, že jeho pracovní poměr skončil okamžitým zrušením ke dni 12. 8. 1998. Okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 10. 8. 1998 bylo žalobci podle názoru dovolatele rovněž řádně doručeno, žalobce je měl ve svých rukou dne 12. 8. 98 (tj. druhý den poté, co jej převzala manželka žalobce, toto datum potvrzuje i svědek J.), nejpozději však 13. 8. 98 (svědek J. vypovídá 12. 8 nebo 13. 8. 98) a k tomuto datu je třeba klást počátek běhu dvouměsíční prekluzívní lhůty podle § 64 ZP . Mimo to dovolatel zdůraznil, že i kdyby názor odvolacího soudu o nesprávném doručení okamžitého zrušení pracovního poměru dne 12. 8. 1998, resp. 13. 8. 1998 (kdy se dopis ze dne 10. 8. 1998 dostal do vlastních rukou žalobce prostřednictvím jeho manželky) byl správný, měl žalobce tento důvod neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru uplatnit u soudu rovněž ve dvouměsíční lhůtě, která uplynula dnem 13. 10. 1998. Odvolací soud se však touto námitkou vůbec nezabýval, čímž byla porušena dovolatelova občanská práva, zejména právo na spravedlivý proces . Žalovaný 1) navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 dále jen o.s.ř. (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že žalovaný 1) rozvázal s žalobcem pracovní poměr dopisem ze dne 10. 8. 1998 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/92 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1999 (dále jen "zák. práce").

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce pracoval u žalovaného 1) na základě pracovní smlouvy ze dne 21. 4. 1997 jako pomocný dělník. Dopisem ze dne 10. 8. 1998 označeným jako výpověď z pracovního poměru žalovaný 1) sdělil žalobci, že mu dává vypoved z pracovniho pomeru ke dni 12. 8. 1998 dle Zakoniku práce, paragraf 53 . Tento dopis, který zaměstnavatel zaslal žalobci poštou jako doporučenou zásilku, převzala dne 11. 8. 1998 manželka žalobce. Žalobce dopis osobně převzal od zaměstnavatele na pracovišti dne 27. 10. 1998.

Za tohoto skutkového stavu je pro posouzení, zda okamžité zrušení pracovního poměru žalobce je platným právním úkonem, kromě jiného rozhodující závěr o tom, jaký význam měla skutečnost, že dopis žalovaného 1) ze dne 10. 8. 1998 převzala dne 11. 8. 1998 manželka žalobce.



Podle ustanovení § 55 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené lhůtě doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí dodatečně měnit.

Podle ustanovení § 266a odst. 1 zák. práce písemnosti zaměstnavatele týkající se vzniku a zániku pracovního poměru nebo vzniku, změn a zániku povinností zaměstnance vyplývajících z pracovní smlouvy musí být doručeny zaměstnanci do vlastních rukou. Písemnosti doručuje zaměstnavatel zaměstnanci na pracovišti, v jeho bytě nebo kdekoliv bude zastižen; není-li to možné, lze písemnost doručit poštou. Podle ustanovení § 266a odst. 2 zák. práce písemnosti doručované poštou zasílá zaměstnavatel na poslední adresu zaměstnance, která je mu známa, jako doporučenou zásilku s doručenkou a poznámkou do vlastních rukou .

Okamžité zrušení pracovního poměru je jednostranným právním úkonem směřujícím k rozvázání pracovního poměru (§ 240 odst. 1 zák. práce). Rozhodným okamžikem, kdy zaměstnavatel projeví svou vůli rozvázat se zaměstnancem pracovní poměr okamžitým zrušením, je tedy - jak vyplývá z výše uvedeného - mimo jiné i odeslání písemného vyhotovení okamžitého zrušení pracovního poměru poštou (§ 266a odst. 2 zák. práce); od tohoto okamžiku je zaměstnavatel svým projevem vůle vázán. Právní účinky okamžitého zrušení pracovního poměru však nastanou až tím dnem, kdy byl písemný projev vůle o okamžitém zrušení pracovního poměru zaměstnanci doručen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 19. 3. 1971 sp. zn. 3 Cz 4/71, uveřejněný pod č. 14 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Pokud zaměstnavatel doručuje písemnosti uvedené v ustanovení § 266a odst. 1 zák. práce poštou, musí je zaslat jako doporučenou zásilku do vlastních rukou; převzala-li takovou zásilku jiná osoba než zaměstnanec, nebyla tím splněna povinnost zaměstnavatele doručit písemnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 12. 1982 sp. zn. 6 Cz 34/81, uveřejněný v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR, občanskoprávní část, roč. 1985, pod č. 9, popř. rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 26. 5. 1975 sp. zn. 3 Cz 12/75, uveřejněný pod č. 52 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1977), a to i v případě, jestliže zásilka byla zaměstnanci dodatečně prokazatelně odevzdána. Napadený rozsudek odvolacího soudu vycházející z toho, že převzala-li okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 10. 8. 1998 manželka žalobce, nemohlo k doručení podle § 266a zákoníku práce do vlastních rukou žalobce dojít, a to bez ohledu na to, zda se tato zásilka později dostala ke svému skutečnému adresátovi , je proto s uvedeným výkladem ustanovení § 266a zák. práce konformní a ani dovolací soud nemá důvod se od dosavadního výkladu odchylovat.

Rovněž s názorem dovolatele, že i v případě nesprávného doručení okamžitého zrušení pracovního poměru žalobci začala dvouměsíční lhůta uvedená v ustanovení § 64 zák. práce běžet od 12. 8. 1998, nejpozději však od 13. 8. 1998, kdy se dopis ze dne 10. 8. 1998 dostal do vlastních rukou žalobce prostřednictvím jeho manželky a žalobce se tak dozvěděl, že byl učiněn úkon směřující ke skončení pracovního poměru , dovolací soud nesouhlasí.

Podle ustanovení § 64 zák. práce neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

Citované ustanovení umožňuje účastníkům pracovního poměru domáhat se soudní ochrany před jeho neoprávněným rozvázáním. Chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel, aby nenastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru, musí ve lhůtě dvou měsíců podat u soudu žalobu na určení, že právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru je neplatný. Počátek běhu lhůty k uplatnění neplatnosti rozvázání pracovního poměru váže ustanovení § 64 zák. práce ke dni, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním . V případě okamžitého zrušení pracovního poměru, je začátek běhu této lhůty shodný s okamžikem řádného doručení okamžitého zrušení pracovního poměru druhému účastníku, s nímž zákon - jak uvedeno výše - spojuje vznik právních účinků tohoto zrušovacího projevu vůle. Dovozuje-li dovolatel, že i přes nesprávné doručení okamžitého zrušení pracovního poměru žalobci dne 12. 8. 98, nejpozději však 13. 8. 98 , kdy se dostalo do žalobcových vlastních rukou tím, že mu je předala jeho manželka , skončila dvouměsíční lhůta k podání žaloby na neplatnost tohoto rozvázání pracovního poměru nejpozději dne 13. 10. 1998, pak opomíjí, že nenastaly-li v důsledku vadného doručení okamžitého zrušení pracovního poměru účinky spojené s jeho doručením, nemohl ani nastat okamžik, kdy měl pracovní poměr tímto rozvázáním skončit , jako okolnost významná z hlediska počátku běhu dvouměsíční lhůty k podání žaloby na neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 64 zák. práce. S přihlédnutím k výše uvedenému, a protože - jak dovolatel připouští - jedním z důvodů, pro který zákon postihuje okamžité zrušení pracovního poměru sankcí neplatnosti, je také skutečnost, že okamžité zrušení pracovního poměru nebylo řádně doručeno druhému účastníku (§ 55 zák. práce), je tedy nutno dovodit, že žalobu na neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem může zaměstnanec podat kdykoliv poté, co se o existenci tohoto zrušovacího projevu vůle dověděl, bez ohledu na to, zda mu okamžité zrušení pracovního poměru bylo doručeno do vlastních rukou; před řádným doručením okamžitého zrušení pracovního poměru (§ 266a zák. práce) však běh dvouměsíční propadné lhůty podle ustanovení § 64 zák. práce nezapočne (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 1. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1580/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, roč. 1999, pod č. 41, který - s ohledem na obecný dopad ustanovení § 64 zák. práce na všechny způsoby rozvázání pracovního poměru - lze mutatis mutandis vztáhnout i na okamžité zrušení pracovního poměru).

Z uvedeného vyplývá, že v posuzovaném případě počátek běhu lhůty podle ustanovení § 64 zák. práce k podání žaloby na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru - jak správně uvedl odvolací soud - může být spojován až s osobním doručením písemnosti žalobci dne 27. 10. 1998 provedeným v souladu s ustanovením § 266a zák. práce, kterým nastaly právní účinky tohoto zrušovacího projevu vůle. Uplatnil-li tedy žalobce neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru žalobou podanou u soudu dne 16. 11. 1998, dovodil odvolací soud za tohoto stavu věci správně, že lhůta stanovená v § 64 zák. práce je zachována .

Okamžik řádného doručení způsobem uvedeným v ustanovení § 266a zák. práce je rozhodující i z hlediska posouzení, zda zaměstnavatel přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru zaměstnance včas. Ustanovení § 55 zák. práce totiž zaměstnavateli pod sankcí neplatnosti ukládá doručit okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnanci ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení dověděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy tento důvod vznikl (srov. § 53 odst. 2 zák. práce). Tato lhůta, během které musí zaměstnavatel přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru (aby se jednalo o platný právní úkon), začíná přitom plynout ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru prokazatelně (skutečně) dověděl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 725/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, roč. 1997, pod č. 6 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 600/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, roč. 1998, pod č. 75). Z logiky věci pak vyplývá, že dnem, kdy se zaměstnavatel o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru prokazatelně (skutečně) nejpozději dozví, musí být den, kdy bylo okamžité zrušení pracovního poměru písemně vyhotoveno, tj. v daném případě 10. 8. 1998. Odvolací soud tedy v souladu se zákonem dospěl ke správnému závěru, že doručení žalobci dne 27. 10. 1998 nastalo zjevně po uplynutí stanovené lhůty a okamžité zrušení pracovního poměru je proto podle § 55 zákoníku práce neplatné .

Důvod neplatnosti zrušovacího projevu ze dne 10. 8. 1998 odvolací soud spatřoval rovněž v tom, že tento právní úkon není srozumitelný a že tuto nesrozumitelnost nelze odstranit ani za použití výkladového pravidla podle ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce . Protože však odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - svůj závěr o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru založil na dvou na sobě nezávislých důvodech (tj. na nedodržení lhůty uvedené v ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce a na nesrozumitelnosti tohoto právního úkonu), nezabýval se dovolací soud námitkami dovolatele vztahujícími se k dalšímu důvodu neplatnosti, neboť sama okolnost, že jeden z těchto důvodů (eventuelně) neobstojí, nemůže mít na správnost závěru odvolacího soudu vliv, jestliže obstojí důvod druhý (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.12.1997 sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, roč. 1998, pod č. 17). Protože v daném případě - jak vyplývá z výše uvedeného - je nepochybné, že důvodem neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru je již samotná okolnost, že doručení žalobci dne 10. 8. 1998 nastalo zjevně po uplynutí stanovené lhůty podle ustanovení § 53 odst. 2 zák. práce, nebylo již třeba zabývat se důvodem dalším, neboť na celkový závěr odvolacího soudu nemá vliv.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst.1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného 1) podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalovaný 1) nemá s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů právo a žalobci, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1 větu první o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 11. října 2001

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v.r.

předseda senátu