21 Cdo 2423/2006
Datum rozhodnutí: 26.07.2007
Dotčené předpisy:





21 Cdo 2423/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce A. R., zastoupeného advokátem, proti žalované L. s. S., a.s., o 155.000,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 248/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. června 2005 č.j. 10 Co 221/2005-35, takto:


I. Dovolání žalobce se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 8.9.2004 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 155.000,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 1.8.1994 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že mu žalovaná odmítla vydat potvrzení o skončení pracovního poměru ke dni 30.4.1993, jak jí to ukládá § 60 ZP , a to s odůvodněním, že výpověď dle § 46 1c ZP ze dne 21.1.1993 neplatí a že trvá na ukončení pracovního poměru dle § 53 ZP . Potvrzení žalobci vydala a doručila až dne 1.8.1994 poté, co okamžité zrušení pracovního poměru bylo rozhodnutím soudu shledáno neplatným. Protože z důvodu nepředložení potvrzení o skončení pracovního poměru ke dni 30.4.1993 nebyl žalobce přijat do pracovního poměru u M. l. J., požadoval po žalované náhradu škody dle § 187 ZP, vypočtenou z nároku mzdy za období od 1.5.1993 do 31.7.1994 , neboť, kdyby byl zaměstnán u M. l. J., byl by jeho základní plat ve výši 12.000,- Kč + prémie a odměny .


Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 12.1.2005 č.j. 16 C 248/2004-25 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení 28.050,- Kč k rukám zástupce JUDr. M. Z. a že žalobce se zcela osvobozuje od placení soudního poplatku . Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobce na náhradu škody za období od 1.5.1993 do 31.7.1994 je dán , neboť žalobce prokázal , že potvrzení o zaměstnání bylo vystaveno až 22.7.1994 a že absence tohoto potvrzení bránila žalobci jak v nástupu do zaměstnání, tak v uplatnění nároku na starobní důchod . Výší nároku se však soud nezabýval z toho důvodu, že je tento nárok žalobce podle § 263 odst. 3 zák. práce promlčen . Podle jeho názoru žalobce po celé žalované období věděl, že mu vzniká škoda tím, že nemohl nastoupit do zaměstnání, a věděl i to, kdo za tuto škodu odpovídá , přičemž tvrzení žalobce o tom, že teprve z rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (jímž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby žalobce o určení, že jeho pracovní poměr u žalované trvá), které nabylo právní moci 27.9.2002, se dozvěděl, že mu vinou žalované vznikla škoda, považuje soud za nepřijatelné a s ohledem na promlčecí dobu ze strany žalobce za účelové . Protože žalobce podal žalobu u soudu prvního stupně až dne 8.9.2004 a žalovaný vznesl námitku promlčení, nelze žalobci požadovaný nárok na náhradu škody přiznat.


K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6.6.2005 č.j. 10 Co 221/2005-35 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 15.259,- Kč k rukám zástupce JUDr. M. Z. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalovaná dala žalobci dne 21.1.1993 výpověď podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák práce a dne 11.3.1993 s ním okamžitě zrušila pracovní poměr a že rozhodnutím soudu v roce 1994 bylo určeno, že toto okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné; dalším rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20.10.1995 sp. zn. 10 Co 287/95 byl změněn rozsudek okresního soudu tak, že žaloba o neplatnost výpovědi ze dne 21.1.1993 byla zamítnuta, a rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.9.1997 sp. zn 2 Cdon 195/97 bylo zamítnuto dovolání žalobce proti tomuto rozsudku krajského soudu. Podle názoru odvolacího soudu se tedy žalobce nejpozději dne 30.9.1997, kdy byl jeho právnímu zástupci doručen rozsudek Nejvyššího soudu, dozvěděl, že jeho pracovní poměr skončil výpovědí uplynutím výpovědní doby 30.4.1993 , a od tohoto dne, tj. od 30.9.1997 je nutno počítat dvouletou subjektivní promlčecí dobu pro uplatnění náhrady škody, která žalobci vznikla tím, že potvrzení o zaměstnání bylo žalovaným vystaveno až 22.7.1994 . Protože předmětný nárok na náhradu škody měl být u soudu uplatněn nejpozději do 30.9.1999 , avšak žaloba v této věci byla podána až 8.9.2004, přisvědčil odvolací soud soudu prvního stupně, že nárok žalobce je promlčen.


V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce namítal, že v jeho případě došlo k nestandardnímu ukončování pracovního poměru, přičemž došlo k porušení zákonných předpisů ze strany zaměstnavatele . Žalobce proto podal několik žalob, avšak v žádném případě nebyl úspěšný. Podle jeho názoru podal předmětnou žalobu o náhradu škody, která mu byla způsobena žalovanou stranou úmyslně , ještě před uplynutím promlčecí lhůty , a to ve lhůtě dvou let od rozsudku Krajského soudu č.j. 13 Co 422/2002, kterým byla s konečnou platností zamítnuta žaloba na určení trvání pracovního poměru . Do té doby podle jeho mínění nebylo možné přesně vyčíslit škodu, jelikož v případě úspěchu při projednávání neplatnosti skončení pracovního poměru by měl nárok na náhradu mzdy za období určené soudem nebo ze zákona . Žalobce má zato, že postupem žalované a v některém případě neobjektivním posouzením soudu byla porušena základní práva vyplývající z Listiny základních práv a svobod . Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil k novému projednání .


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].


Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst. 2 a § 242 odst. 3 o.s.ř.), že žalobce pracoval u žalované (jejích právních předchůdců) od roku 1951. Dopisem ze dne 21.1.1993 žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce a ještě před uplynutím výpovědní doby (která činila 3 měsíce a skončila dnem 30.4.1993) dopisem ze dne 11.3.1993 se žalobcem okamžitě zrušila pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce; platnost obou rozvázání pracovního poměru žalobce postupně napadl žalobami, žalovaná mu zatím potvrzení o zaměstnání nevydala. Podle přípisu L. ú. m. J. ze dne 1.7.1993 se žalobce u tohoto subjektu ucházel o zaměstnání , avšak přes potřebu obsadit potřebnou funkci na ústředí L. ú. nebylo a není možno jeho žádosti vyhovět pro nepředložení potvrzení o ukončení pracovního poměru u předchozího zaměstnavatele . Dne 22.7.1994 žalovaná vyhotovila pro žalobce potvrzení o zaměstnání, které bylo žalobci doručeno dne 1.8.1994. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Karlových Varech dne 8.9.2004 domáhá, aby mu žalovaná nahradila škodu, která mu měla být způsobena tím, že nebyl přijat do pracovního poměru k novému zaměstnavateli L. ú. (M. l.) m. J., protože mu žalovaná ke dni 30.4.1993 (kdy uplynula výpovědní doba odvíjející se od výše zmíněné výpovědi) nevydala potvrzení o zaměstnání, a která měla spočívat v ušlém výdělku za období od 1.5.1993 do 31.7.1994, kterého by žalobce dosáhl, kdyby byl zaměstnán u M. l. J. . Žalovaný v průběhu řízení vznesl námitku promlčení.


Za tohoto skutkového stavu odvolací soud jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku řešil právní otázku promlčení nároku na náhradu škody, která nespočívala ve škodě na zdraví. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování odvolacího soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.


Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. provedeném bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.


Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat s ohledem na to, že žalobcem tvrzená škoda vznikla v období od 1.5.1993 do 31.7.1994 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.5.1994 a do 31.8.1994 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnost zákon č. 74/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen zák. práce .


Podle ustanovení § 261 odst. 1 zák. práce nárok se promlčí, jestliže nebyl uplatněn u soudu ve lhůtě v tomto zákoníku stanovené. K promlčení se přihlédne, jen jestliže se ten, vůči němuž se nárok uplatňuje, promlčení dovolá; v takovém případě nelze promlčený nárok účastníku, který jej uplatňuje, přiznat.


Podle ustanovení § 262 odst. 1 zák. práce lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.


Podle ustanovení § 263 odst. 3 zák. práce lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody činí dva roky; počne běžet ode dne, kdy se poškozený doví o tom, že škoda vznikla, a o tom, kdo za ni odpovídá. Nárok na náhradu škody se však promlčí, nebyl-li uplatněn ve lhůtě tří let, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, deseti let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.


Soudní praxe i právní teorie promlčením rozumí marné uplynutí doby stanovené v zákoně pro vykonání práva; znamená výrazné oslabení subjektivního práva oprávněného účastníka, neboť promlčením sice jeho nárok nezaniká, nemůže však být soudem přiznán, jestliže povinný před soudem čelí uplatněnému právu námitkou promlčení. Nárok oprávněného účastníka trvá i nadále, stává se však prostřednictvím soudu nevymahatelným.


Počátek promlčecí lhůty v pracovněprávních vztazích je obecně (objektivně) určen ustanovením § 262 odst. 1 zák. práce, podle něhož lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Takto vymezený počátek je vymezen objektivně, nezávisle na poškozeném zaměstnanci (srov. slovo mohlo ). Běh promlčecí lhůty tedy počne ode dne, kdy by obecně každý mohl právo uplatnit, jinak řečeno - kdy mohl podat žalobu (actio nata), přičemž není rozhodující, zda snad daný subjekt byl v situaci, která mu uplatnění práva znemožňovala (nevěděl o právu, výkon práva mu znemožňovala nemoc apod.). Jde tedy o objektivně určený počátek běhu promlčecí lhůty, který se odvíjí od právních skutečností popř. událostí, jejichž vznik či existence jsou nezávislé na úrovni vědomí (znalostí) oprávněného účastníka odpovědnostního vztahu.


Vedle této tzv. objektivní lhůty zákon stanoví k uplatnění nároků z odpovědnostních práv také lhůtu subjektivní, u níž je směrodatný subjektivně určený počátek. Počátek běhu promlčecí doby se tu odvíjí ode dne, kdy se poškozený dověděl o škodě a o odpovědné osobě. Obě dvě promlčecí lhůty (objektivní a subjektivní) počínají běžet a končí nezávisle na sobě. Obecně však platí, že nárok na náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní; marným uplynutím jedné z těchto lhůt se nárok promlčuje, i když poškozenému ještě běží i druhá promlčecí lhůta. Výjimku z tohoto pravidla představuje nárok na náhradu škody na zdraví (zejména při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání), k jehož uplatnění je stanovena pouze subjektivní lhůta; subjektivní počátek promlčecí doby je tu dán především povahou práva na náhradu škody na zdraví, neboť následky vlastní škodní události se mohou projevit (a také se velmi často projevují) se značným časovým odstupem.


Odvolací soud, který při posuzování otázky promlčení jak se podává z odůvodnění jeho rozsudku - zkoumal pouze dvouletou subjektivní promlčecí dobu (počátek běhu promlčecí lhůty kladl ke dni 30.9.1997, kdy se žalobce dověděl o konečném výsledku řízení o neplatnost výpovědi ze dne 21.1.1993), však ve svých úvahách opominul, že předmětem řízení není náhrada škody na zdraví, nýbrž jak sám zdůrazňuje náhrada škody, která žalobci vznikla tím, že potvrzení o zaměstnání bylo žalovaným vystaveno až 22.7.1994 . Za tohoto stavu proto bylo třeba zabývat se nejen tím, zda nárok žalobce byl uplatněn v subjektivní lhůtě, nýbrž především tím, zda k jeho uplatnění došlo v rámci lhůty objektivní, která - s ohledem na to, že je delší než subjektivní lhůta představuje z hlediska promlčení nároku na náhradu škody nejzazší mez, kterou nelze v žádném případě překročit.


Objektivní promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na náhradu škody - jak plyne z ustanovení § 263 odst. 3 věty druhé zák. práce - činí tři roky, respektive 10 let u škod způsobených úmyslně, a běží ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla. Pro počátek běhu této lhůty není významné, kdy se poškozený o škodné události dověděl; rozhodující z tohoto hlediska je pouze skutečnost, kdy objektivně - nezávisle na úrovni vědomí (znalostí) oprávněného účastníka odpovědnostního vztahu - došlo k události, která byla příčinou vzniku škody. Protože podstatou institutu promlčení je oslabení možnosti přiznání nároku soudem, protože nebyl uplatněn ve stanovené lhůtě (srov. § 261 odst. 1 větu první zák. práce), je pojmově vyloučeno, aby běh objektivní promlčecí lhůty mohl započít ještě předtím, než vznikl (mohl vzniknout) - a než mohl být uplatněn před soudem - samotný nárok na náhradu škody. Jestliže tedy je vznik nároku na náhradu škody odvíjen od porušení právní povinnosti, nelze okamžik porušení právní povinnosti (jako kupř. v posuzované věci nevydání potvrzení o zaměstnání při skončení pracovního poměru) ztotožňovat s událostí, z níž škoda vznikla , neboť důsledkem porušení právní povinnosti ještě nemusí být (a často ani nebývá) vznik škody a vznik nároku, jako právní možnosti uplatnit své subjektivní právo, t.j domáhat se právní ochrany jeho realizace. Událostí, z níž škoda vznikla (§ 263 odst.3 věta druhá zák. práce) je tedy třeba rozumět nejen porušení právní povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, který posléze vedl ke vzniku škody, ale i vznik škody samotné. Z uvedeného vyplývá, že počátek běhu objektivní promlčecí lhůty je třeba vztáhnout ke dni, kdy by obecně každý mohl vzniklé subjektivní právo uplatnit poprvé, jinak řečeno - kdy mohl podat žalobu (actio nata).


V posuzovaném případě žalobce odůvodnil svůj požadavek na náhradu škody tím, že žalovaná porušila svoji právní povinnost vydat mu při skončení pracovního poměru dne 30.4.1994 potvrzení o zaměstnání. Protože zákoník práce a ani jiné pracovněprávní předpisy nezakazují zaměstnavateli přijmout do pracovního poměru fyzickou osobu, která mu nepředloží potvrzení o zaměstnání vystavené jejím předchozím zaměstnavatelem, nelze uvedené porušení povinnosti podle ustanovení § 60 odst. 2 zák. práce samo o sobě považovat za událost, z níž žalobci škoda vznikla ve smyslu ustanovení § 263 odst. 3 části druhé věty před středníkem zák. práce. Je jistě mimo pochybnost, že nesplní-li zaměstnavatel povinnost vydat zaměstnanci při skončení pracovního poměru potvrzení o zaměstnání, odpovídá mu za škodu tím vzniklou podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce. Škoda, kterou je zaměstnavatel povinen zaměstnanci nahradit, může spočívat též v ušlém výdělku zaměstnance u jiného zaměstnavatele, jestliže s ním tento zaměstnavatel odmítl bez předložení potvrzení o zaměstnání uzavřít pracovní smlouvu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.3.2003 sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 2003, pod č. 59).


Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že počátek běhu promlčecí lhůty je třeba klást ke dni, kdy L. ú. m. J. - jak v potvrzení ze dne 1.7.1993 uvádí - přes potřebu obsadit potřebnou funkci na ústředí L. ú. nepřijal žalobce do pracovního poměru pro nepředložení potvrzení o ukončení pracovního poměru u předchozího zaměstnavatele . I když nebyl přesně zjišťován den, kdy žalobce nebyl z uvedené příčiny po dni 30.4.1993 (kdy skončil původní pracovní poměr) přijat do nového zaměstnání, je nepochybné, že nejpozději do 1.7.1993 došlo k události, z níž škoda vznikla. Protože již tehdy vznikl základ nároku na náhradu škody, započal tím běh objektivní promlčecí lhůty podle ustanovení § 262 odst. 1 zák. práce, neboť již tehdy mohlo být právo na náhradu škody uplatněno poprvé bez zřetele k tomu, zda žalobce vedl spory o neplatnost výpovědi, resp. o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru. Protože nejde o případ náhrady škody na zdraví, kdy se promlčují pouze jednotlivé splátky, je třeba dále uzavřít, že uplynutím posledního dne tříleté objektivní promlčecí lhůty dne 1.7.1996 (resp. dnem 1.7.2003, kdyby jak namítá žalobce v dovolání škoda mu byla způsobena žalovanou stranou úmyslně ) se promlčel základ uplatněného nároku na náhradu škody, a tím také celý nárok na případné další splátky, kdyby v budoucnu přicházely v úvahu. Protože žaloba v této věci byla podána u soudu prvního stupně až dne 8.9.2004, je závěr odvolacího soudu o promlčení nároku žalobce byť založen na ne zcela přiléhavých důvodech správný.


Odvolací soud však založil své zamítavé rozhodnutí na stanovisku, že nebyla dodržena subjektivní promlčecí lhůta. Žalobce, který své dovolací námitky směřuje právě do tohoto závěru, však ve svých úvahách nepřihlíží náležitě k tomu, že z hlediska vědomosti poškozeného o tom, že škoda vznikla, a o tom, kdo za ni odpovídá, která je rozhodující pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí lhůty (§ 263 odst. 3 věty první zák. práce), je významné, aby oba uvedené předpoklady byly splněny kumulativně. O tom, kdo za škodu odpovídá, se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti rozhodné pro vymezení odpovědného subjektu. O škodě se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné případně též určit alespoň přibližně výši škody v penězích); není potřebné, aby znal rozsah (výši) škody přesně, například na základě odborného posudku, neboť soud z důvodu promlčení práva (nároku) na náhradu škody, jehož se účastník občanského soudního řízení dovolal, žalobu zamítne i v případech, ve kterých není ještě prokázána odpovědnost za škodu nebo výše škody (srov. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 26.4.1983, Sc 2/83, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 29, ročník 1983). Při zkoumání, kdy se poškozený dověděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného; nemusí však jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), nýbrž postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými zaměstnanec disponuje, byly způsobilé takový závěr o možném vzniku škody a možné odpovědnosti zaměstnavatele učinit.


Z tohoto pohledu tedy není pro posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění předmětného nároku žalobce na náhradu škody významné, kdy si žalobce (jako poškozený) na základě skutkových okolností, o nichž již dříve věděl, utvořil na základě výsledků jím iniciovaných soudních sporů (o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce ze dne 11.3.1993, o neplatnost rozvázání pracovního poměru účastníků ke dni 30.4.1993 a o určení trvání pracovního poměru žalobce u žalované), které trvaly až do roku 2002, právní názor o důvodnosti a výši svého nároku do té míry, aby bylo možné přesně vyčíslit škodu , anebo do jaké míry je schopen uvedené skutkové okolnosti prokázat v případném soudním řízení. Rozhodující je, že žalobce, který již přede dnem 1.7.1993 věděl, že nebyl přijat do pracovního poměru k novému zaměstnavateli proto, že mu předchozí zaměstnavatel v rozporu se zákonem nevydal potvrzení o zaměstnání, nemohl mít po tomto datu pochybnosti o tom, že mu bude vznikat škoda (že je dán základ nároku) v podobě ušlého výdělku, kterého by byl dosáhl, kdyby byl zaměstnán u M. l. J. , a že subjektem, který za škodu odpovídá, je žalovaná. Protože škoda na ušlé mzdě má povahu postupně vznikajícího opětovného plnění ( splátek ), které vznikají postupně po dobu, po kterou trvají předpoklady odpovědnostního vztahu, dověděl se žalobce (za stavu, kdy věděl, kdo za škodu odpovídá) vždy po uplynutí jednotlivých měsíců období od 1.5.1993 do 31.7.1994, že mu vznikla další dílčí škoda ve výši mzdy, kterou by jinak obdržel, kdyby měl k dispozici potvrzení o zaměstnání. Subjektivní promlčecí lhůta by za této situace uplynula vždy po uplynutí dvou let od prvního dne měsíce následujícího po měsíci, za který nárok nově vznikl. Výjimku tvoří nárok na náhradu škody za měsíc červenec 1994, kde by dvouletá promlčecí lhůta skončila dne 1.8.1996; protože však jak uvedeno výše - platí, že nárok na náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní, skončil by v tomto případě běh subjektivní promlčecí lhůty shodně s se skončením objektivní promlčecí lhůty, tedy dnem 1.7.1996.


Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný, a protože nebylo zjištěno (ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst.1 a § 151 odst.1 o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 26. července 2007


JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.


předseda senátu