21 Cdo 2392/2002
Datum rozhodnutí: 09.04.2003
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 2392/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému M. p. a.s., zastoupenému advokátem, o 42.012,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 123/99, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2002 č.j. 51 Co 140/2002-71, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.785,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20.2.2001 č.j. 42 C 123/99-44 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby mu žalovaný zaplatil mzdu za práci přesčas a příplatek za noční práci a za práci ve svátcích za období od listopadu 1997 do dubna 1998 (správně do 30.9.1999) včetně nemocenských dávek za březen 1999 a další "výdaje" ve výši 42.012,- Kč s 19% úrokem od 1.12.1998 do zaplacení, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odvolání žalobce podané proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 25.9.2001 č.j. 42 C 123/99-58 ve znění usnesení ze dne 23.11.2001 č.j. 42 C 123/99-61 odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Při svém rozhodování vycházel ze závěru, že žalobce sice rozsudek soudu prvního stupně převzal osobně dne 18.4.2001, avšak ve smyslu ustanovení § 46 odst.4 o.s.ř. mu byl doručen uložením na poště již dne 9.4.2001. Protože patnáctidenní lhůta k podání odvolání skončila dnem 24.4.2001 a protože žalobce podal odvolání až dne 30.4.2001, je odvolání opožděné a muselo být ve smyslu ustanovení § 208 odst.1 o.s.ř. odmítnuto.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 29.3.2002 č.j. 51 Co 140/2002-71 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně opožděně (dne 30.4.2001), neboť zásilka s tímto rozsudkem adresovaná žalobci byla uložena na poště dne 28.3.2001, k doručení zásilky došlo podle ustanovení § 46 odst. 4 o.s.ř. dnem 9.4.2001 a patnáctidenní lhůta k podání odvolání (§ 204 odst. 1 věta prvá o.s.ř.), o níž byl žalobce v rozsudku poučen, uplynula marně dnem 24.4.2001. Podle názoru odvolacího soudu je nerozhodné, že žalobce převzal zásilku až dne 18.4.2001, neboť již předtím došlo k doručení zásilky "zákonnou fikcí, jak vyplývá z ustanovení § 46 odst. 4 o.s.ř.".

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Uznává, že "zmeškání odvolací lhůty je jistě závažnou formální vadou", ale "s odkazem" na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovozuje, že "napadené usnesení má ve věci samé zásadní hmotně právní význam a zbavuje z formálních důvodů žalobce základního ústavního práva na úplné projednání jeho soudního sporu i na úrovni odvolacího soudu". Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, protože neobsahuje žádné dovolací důvody, případně aby bylo jako bezdůvodné zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení), a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení § 235h odst.1 věty druhé o.s.ř., ve věci konkursu a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních § 336m odst.2 (§ 336n) a v § 338za odst.2 o.s.ř. (§ 238 a § 238a o.s.ř.).

Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§ 239 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst.2 o.s.ř. [§ 239 odst.1 písm.b) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení § 104 odst.1 o.s.ř. [§ 239 odst.2 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst.2 o.s.ř. [§ 239 odst.2 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení § 75a o.s.ř. [§ 239 odst.3 o.s.ř.].

V posuzovaném případě žalobce dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. není dána, a to již proto, že usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Dovolání není přípustné podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř., protože usnesením soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech, v uvedených ustanoveních taxativně vyjmenovaných. Přípustnost dovolání nevyplývá rovněž z ustanovení § 239 odst.1 a 2 o.s.ř., neboť nejde o případy v těchto ustanoveních uvedené. Přípustnost dovolání nelze důvodně dovozovat ani z ustanovení § 239 odst.3 o.s.ř., neboť podle tohoto ustanovení lze podat dovolání jen tehdy, bylo-li odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. odmítnuta žaloba, popřípadě jímž byl podle tohoto ustanovení odmítnut jiný návrh na zahájení řízení, a nikoliv odmítl-li soud prvního stupně podle ustanovení § 208 odst.1 o.s.ř. odvolání pro opožděnost (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.11.2001 sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, uveřejněné pod č. 8 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. - aniž by se mohl věcí dále zabývat - odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 2.710,- Kč (srov. § 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.), celkem ve výši 2.785,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. dubna 2003

JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.

předseda senátu