21 Cdo 2389/2006
Datum rozhodnutí: 05.06.2007
Dotčené předpisy:





21 Cdo 2389/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. U., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému L. V. M., akciová společnost, zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 8 C 237/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. října 2005 č.j. 19 Co 396/2005-88, takto:


I. Dovolání žalobce se odmítá.


II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.577,- Kč k rukám advokáta.


O d ů v o d n ě n í :


Dopisem ze dne 26.3.2004 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru v souladu s ustanovením § 46 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce . Důvod tohoto vypovězení pracovní smlouvy spatřoval v tom, že žalobce přes upozornění na porušování pracovní kázně ze dne 20.2.2004 (v němž byl upozorněn na zjištění schodku na svěřených hodnotách ve výši 17.572,60 Kč, na nesprávné a nedbalé vykazování skladové dokumentace , na opakované pozdní příchody do práce a na spánek na pracovišti během pracovní doby ) nebyl dne 12.3.2004 v dopoledních hodinách od zhruba půl šesté ráno do jedné hodiny odpolední přítomen na pracovišti , přičemž stejná situace se opakovala i dne 22.3.2004 ; tyto neomluvené absence plynou z elektronické evidence docházky, v níž žalobce v rozporu s nařízením generálního ředitele řádně nezaznamenával veškeré příchody a odchody na pracoviště. Dále byl žalobce dne 25.3.2004 cca v 13 hod. 15 minut přistižen panem B., panem E. a Ing. M. N., jak ve skladu namísto plnění pracovního úkolu (naložení broskví a jejich převezení do výrobních prostor) bezdůvodně leží a nepracuje , a rovněž téhož dne v cca 13 hod. 50 minut se žalobce dopustil v přítomnosti dalších zaměstnanců urážlivého jednání vůči generálnímu řediteli Ing. M. N. , když na jeho výzvu, aby žalobce (který v tu dobu bezdůvodně přecházel po chodbě sem a tam ) upřesnil, co přesně dělá , odpověděl, že se s ním nebude bavit, neb není jeho nadřízený . Uvedené jednání žalobce žalovaný považuje za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem .


Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že se nedopustil žádného jiného porušení pracovní kázně, s výjimkou jednoho pozdního příchodu do zaměstnání , že v jeho práci nebyly shledávány závady , že nikdy v zaměstnání nespal , a že stejně tak se nedopustil špatného jednání, kterým by zapříčinil prodlevu ve výrobním procesu, event. hrubě urážlivého chování vůči vedoucímu pracovníkovi společnosti . Protože z výpovědi vyplývá, že žalovaný ji žalobci dává z důvodu, pro který by s ním mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, a tedy nevyužívá možnost výpovědi pro soustavné méně závažné porušování kázně , je z tohoto pohledu zcela irelevantní , že žalobce byl v předchozí době upozorněn na možnost rozvázání pracovního poměru dopisem ze dne 20.2.2004. Podle názoru žalobce je naprosto nepochybné , že se nedopustil žádného tak závažného porušení pracovní kázně, které by mohlo být hodnoceno jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a které by zaměstnavatele opravňovalo k takovému radikálnímu řešení , jaké žalovaný použil.


Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 5.5.2005 č.j. 8 C 237/2004-68 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 11.023,- Kč k rukám advokáta a státu na účet Okresního soudu v Ústí nad Orlicí náklady řízení ve výši 1.708,- Kč. Soud prvního stupně vycházel z názoru, že posouzení intenzity porušení pracovní kázně stanoví soud, nikoliv zaměstnavatel , a že proto posouzení intenzity porušení pracovní kázně žalobcem v rozvazovacím projevu vůle žalovaného nemá žádný právní význam a nejedná se o záměnu výpovědního důvodu tak, jak se domnívá žalobce . Zabývaje se dále otázkou, zda u žalobce skutečně došlo k porušení pracovní kázně a v jaké intenzitě, dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že se žalobce dopustil soustavného porušování pracovní kázně ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce, neboť bylo prokázáno, že se alespoň ve třech případech dopustil méně závažného porušení pracovní kázně spánek a příprava do školy namísto plnění pracovních úkolů, pořizování fotografií, špatná evidence docházky, nenáležitě vedená evidence o pohybu suroviny . Soud prvního stupně proto dovodil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 26.3.2004 byla žalobci dána platně.


K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 6.10.2005 č.j. 19 Co 396/2005-88 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 6.128,50 Kč k rukám JUDr. Z. K. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalobci bylo dne 20.2.2004 doručeno upozornění žalovaného na možnost výpovědi, ve kterém mu bylo vytknuto nesprávné a nedbalé vykazování dokumentace vztahující se ke skladovým zásobám zjištěné při inventuře počátkem roku 2004, pozdní příchod do práce dne 17.2.2004 (příchod vykázán až v 8.20 hodin, ačkoli pracovní doba započala v 5.45 hodin) a konečně spánek na pracovišti, při němž měl být žalobce několikrát přistižen nadřízenými pracovníky , a že jak odvolací soud zdůraznil - provedenými důkazy bylo toto vytýkané porušení pracovní kázně ve všech třech případech prokázáno . Vzhledem k obsahu zmíněného upozornění ze dne 20.2.2004 a prokázanému poučení žalobce o tom, jak má být zaznamenávána docházka v elektronické evidenci, považoval odvolací soud za porušení pracovní kázně také jednání vytčené žalobci v předmětné výpovědi ze dne 26.3.2004 spočívající v nedůsledném zaznamenávání příchodu a odchodu na pracoviště pomocí elektronického čipu v měsíci březnu (12.3 a 22.3.2004) , a stejně tak je třeba podle jeho názoru posuzovat jako porušení pracovní kázně i další skutky popsané ve výpovědi, kdy nadřízenými zaměstnanci M. B. a J. E. bylo zjištěno, že žalobce 25.3.2004 na pracovišti ležel, namísto toho, aby vykonával přidělenou práci (naložení broskví a jejich převezení do výrobního prostoru), a posléze přecházel po chodbě, aniž by vykonával jakoukoli práci, a po upozornění Ing. M. N. odmítl své chování vysvětlit s tím, že Ing. M. N. jako generální ředitel není jeho nadřízeným . Všechny shora popsané skutky odvolací soud posoudil jako méně závažné porušení pracovní kázně, protože jak zdůraznil nezná-li zákoník práce nižší stupeň porušení pracovní kázně, než je méně závažné, je každé porušení pracovní kázně, které nelze podřadit pod závažné porušení nebo porušení zvlášť hrubým způsobem, vždy méně závažným porušením pracovní kázně . Protože v daném případě se žalobce jednáním popsaným v předmětné výpovědi dopustil opakovaného porušení pracovní kázně méně závažným způsobem , a protože zhruba měsíc a půl před tím byl upozorněn na porušování pracovní kázně a na možnost dání výpovědi , a protože ve svém souhrnu se jedná o porušování pracovní kázně ve více jak třech případech , dospěl odvolací soud k závěru, že podmínky pro výpověď podle § 46 odst. 1 písm. f) část věty za středníkem zák. práce byly dány . I když v průběhu řízení bylo zjištěno i další opakované porušení pracovní kázně (např. opakovaná příprava do školy, spánek a pořizování fotografií v pracovní době), nemohl odvolací soud při posuzování výpovědi k těmto skutkům přihlédnout, neboť nebyly předmětem výpovědi a soud nemůže měnit vůli zaměstnavatele , která je vyjádřena skutkovým vylíčením důvodu výpovědi. Další námitky žalobce odmítl s odůvodněním, že není právně významné, jak skutky vytčené ve výpovědi právně kvalifikoval zaměstnavatel , a že pro posouzení platnosti výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce není podstatné , kolik z jednání označených ve výpovědi jako porušení pracovní kázně bylo skutečně v řízení před soudem jako porušení pracovní kázně posouzeno, ale to, jaké intenzity zjištěné porušení pracovní kázně dosáhlo.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Za otázku zásadního významu považoval stanovisko soudu připouštějící doplnění a upřesňování důvodu výpovědi, jakož i stanovisko obsažené v napadeném rozhodnutí umožňující soudu jinou právní kvalifikaci výpovědního důvodu výslovně obsaženého ve výpovědi . Zdůraznil, že žalovaná dala žalobci výpověď podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce z důvodu, u něhož zcela nezaměnitelně určila jeho právní kvalifikaci jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem , a teprve později motivována postupem soudu začala tvrdit, že výpovědním důvodem je soustavné méně závažné porušování pracovní kázně žalobcem. Ve svém vyjádření ze dne 14.1.2005 poté rozvinula celou řadu skutků , které nebyly zmiňovány ani ve vytýkacím dopise, ani ve výpovědi, a tedy nemohly tvořit skutkovou podstatu výpovědi , přesto se však jimi soudy obou stupňů v nepřípustné šíři zabývaly. Dovolatel má zato, že nejenže žádný z vytčených skutků není možno považovat za natolik intenzivní, aby mohl být hodnocen jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně , ale podle jeho názoru nelze ve vytčených skutcích spatřovat ani soustavné méně závažné porušování pracovní kázně. Žalobce se domnívá, že v tomto směru odvolací soud došel v rozporu se všemi provedenými důkazy k nesprávným skutkovým zjištěním , neboť žalované se nepodařilo u žalobce prokázat opakované porušení pracovní kázně tak, jak je popsáno v upozornění ze dne 20.2.2004 (žalobce se nemohl dopustit nedbalého a nesprávného způsobu vedení skladové dokumentace , provedenými důkazy byla vyvrácena tvrzení žalované o opakovaných pozdních příchodech žalobce do zaměstnání a spánek v pracovní době nebyl potvrzen žádným jiným způsobem , než výpovědí svědka B., který je však v úzkém vztahu s osobami působícími ve vedení žalované ), a že tedy nebyla splněna podmínka oprávněného předchozího upozornění pro to, aby mohlo být postupováno vůči žalobci výpovědí dle § 46 odst. 1 písm. f) pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně . Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].


Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání v této věci není jak se dovolatel mylně domnívá přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání žalobce založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).


Žalobce v dovolání - mimo jiné - podrobuje kritice stanovisko obsažené v napadeném rozhodnutí umožňující soudu jinou právní kvalifikaci výpovědního důvodu výslovně obsaženého ve výpovědi , jestliže namítá, že, ačkoli žalovaná zcela nezaměnitelně určila právní kvalifikaci důvodu předmětné výpovědi jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem , soudy se zabývaly tím, zda byl naplněn výpovědní důvod spočívající v soustavném méně závažném porušování pracovní kázně.


Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na to, že žalovaný dal žalobci výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 26.3.2004 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.2004 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 436/2004 Sb., zákon, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zaměstnanosti) - dále jen zák. práce .


Podle ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze z důvodů výslovně stanovených v § 46 odst. 1; výpovědní důvod musí ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nelze dodatečně měnit.


Právní otázkou vázanosti soudu vymezením výpovědního důvodu ve výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnavatelem (§ 44 odst. 2 zák. práce) se dovolací soud již v minulosti zabýval. Byl přijat názor (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.11.1998, sp. zn. 21 Cdo 1524/98, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999), že soud při posouzení, z jakého důvodu zaměstnavatel dal zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, vychází ze skutkového vylíčení tohoto důvodu; okolnost, zda, popřípadě jak zaměstnavatel tento důvod právně kvalifikoval, tu není sama o sobě významná. Je totiž věcí soudu, aby posoudil, který v ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce uvedený výpovědní důvod byl skutkovým vylíčením důvodu výpovědi opravdu naplněn.


Obdobně je třeba nahlížet i na vázanost soudu tím, jak zaměstnavatel ve výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce sám kvalifikoval jednotlivé skutky, jež považoval za porušení pracovní kázně zaměstnancem. Zaměstnavatel splní svoji povinnost vyplývající z ustanovení § 44 odst. 2 věty první za středníkem zák. práce již tehdy, jestliže jasně, určitě a nezaměnitelně uvede, v jakém jednání zaměstnance porušení pracovní kázně spatřuje. Je věcí soudu, aby posoudil, zda všechna takto jasně, určitě a nezaměnitelně označená jednání představují porušení pracovní kázně a zda ta jednání, jež jako porušení pracovní kázně posoudil, představují porušení pracovní kázně takové intenzity, že naplňují některou ze zákonem uvedených skutkových podstat, pro něž zákon umožňuje pracovní poměr rozvázat.


Rovněž v této souvislosti zaujal dovolací soud stanovisko (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.7.2005, č.j. 21 Cdo 2375/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 142, ročník 2005), že pro posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce není podstatné, kolik z jednání označených ve výpovědi jako porušení pracovní kázně bylo skutečně v řízení před soudem jako porušení pracovní kázně posouzeno, ale zda ono zjištěné (ona zjištěná) porušení pracovní kázně dosahuje (ve svém souhrnu dosahují nebo alespoň jedno z nich dosahuje) takové intenzity, že může být (mohou být) podřazeno (podřazena) pod pojmy méně závažné porušení pracovní kázně , závažné porušení pracovní kázně nebo porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem . Ani závěr soudu, že z více porušení pracovní kázně uvedených ve výpovědi z pracovního poměru došlo k porušení pracovní kázně jen v několika případech, automaticky neznamená, že tím intenzita porušení pracovní kázně (hodnocená zaměstnavatelem) musí být posouzena soudem jako nižší. Rozhodující je, zda zjištěné porušení pracovní kázně (bez ohledu na to, kolika skutky) dosahuje takové intenzity, aby mohlo být důvodem pro výpověď z pracovního poměru.


V posuzovaném případě odvolací soud jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku z uvedených obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházel. Namítá-li dovolatel ve prospěch svých opačných úvah, že žalovaná, ač zcela nezaměnitelně určila právní kvalifikaci důvodu výpovědi jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem , později motivována postupem soudu začala tvrdit, že výpovědním důvodem je soustavné méně závažné porušování pracovní kázně , potom přehlíží, že pouze soudu přísluší jak výše uvedeno posouzení nejen toho, z kterého z důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel dal zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, ale i toho, zda zjištěné porušení pracovní kázně dosáhlo zákonem předvídané intenzity. Obstát nemůže ani námitka žalobce, že se soudy v nepřípustné šíři zabývaly i celou řadou skutků , které nebyly zmiňovány ani ve vytýkacím dopise, ani ve výpovědi . Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud k těmto skutkům, které nebyly předmětem výpovědi z pracovního poměru , nepřihlížel, neboť jak správně zdůraznil soud nemůže měnit vůli zaměstnavatele, která je vyjádřena skutkovým vylíčením výpovědního důvodu uvedeného ve výpovědi .


Jestliže tedy odvolací soud vycházeje z názoru, že není právně významné, jak skutky vytčené ve výpovědi právně kvalifikoval zaměstnavatel , nýbrž zda zjištěné porušení pracovní kázně dosahuje intenzity méně závažného porušení pracovní kázně, závažného porušení pracovní kázně nebo porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem , dovodil, že za stavu, kdy skutky popsanými ve výpovědi došlo k opakovanému porušení pracovní kázně méně závažným způsobem poté, co žalobce zhruba měsíc a půl před tím byl upozorněn na porušování pracovní kázně a na možnost dání výpovědi , a kdy ve svém souhrnu se jednalo o porušení pracovní kázně ve více jak třech případech , byly splněny předpoklady pro výpověď podle § 46 odst. 1 písm. f) část věty za středníkem zák. práce , bylo ve věci rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.


Žalobce v dovolání rovněž vytýká odvolacímu soudu, že došel v rozporu se všemi provedenými důkazy k nesprávným skutkovým zjištěním , neboť žalované se nepodařilo u žalobce prokázat opakované porušení pracovní kázně tak, jak je popsáno v upozornění ze dne 20.2.2004. Dovolatel v této souvislosti namítá, že se nemohl dopustit nedbalého a nesprávného způsobu vedení skladové dokumentace , že provedenými důkazy byla vyvrácena tvrzení žalované o opakovaných pozdních příchodech žalobce do zaměstnání a že spánek v pracovní době nebyl potvrzen žádným jiným způsobem , než výpovědí svědka B., který je však v úzkém vztahu s osobami působícími ve vedení žalované . Vzhledem k tomu, že těmito námitkami dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale porobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, nebylo možné k těmto námitkám přihlédnout; podstatou těchto výtek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Protože dovolání žalobce v tomto směru nepředstavuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá jak zmíněno výše přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Z vyjádření dovolatele, že podává dovolání proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, vyplývá, že žalobce podává dovolání rovněž proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků a státu.


Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§ 237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).


Protože dovolání i v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.250,- Kč [srov. § 7 písm. c), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.). Vzhledem k tomu, že advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení § 137 odst. 3 o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty (19%), kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu (srov. zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), tedy částka (po zaokrouhlení) 252,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004, sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil. Celkovou náhradu nákladů řízení ve výši 1.577,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 5. června 2007


JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.


předseda senátu