21 Cdo 2389/2005
Datum rozhodnutí: 04.04.2006
Dotčené předpisy: § 7 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 7 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb., § 104 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 2 odst. 2 předpisu č. 221/1999Sb.




21 Cdo 2389/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce R. T., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu obrany (Vojenskému úřadu pro právní zastupování) v Praze 6, nám. Svobody č. 471, o 205.915,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 246/2004, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. srpna 2005 č.j. 62 Co 217/2005-31, takto:

I. Dovolání žalované se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě škody na zdraví částku 205.915,- Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že v době trvání jeho služebního poměru vojáka z povolání utrpěl dne 26.9.2002 kolem 03.30 hod. při dopravní nehodě poškození zdraví, které žalovaná posoudila jako služební úraz , a současně sdělila žalobci, že v souladu s ust. § 126 odst. 1 písm. a) z. č. 221/1999 Sb. se zprošťuje zcela odpovědnosti, neboť jedinou příčinou úrazu bylo zaviněné jednání žalobce, kterým porušil ustanovení z. č. 361/2000 Sb. . Protože však žalovaná podle názoru žalobce odpovídá za škodu vzniklou služebním úrazem v rozsahu 60% , požadoval po ní náhradu bolestného a za ztížení společenského uplatnění ve výši 144.000,- Kč a náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 61.915,- Kč.

Obvodní soudu pro Prahu 6 usnesením ze dne 15.2.2005 č.j. 11 C 246/2004-8 řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že po právní moci usnesení bude věc postoupena ministru obrany. Soud prvního stupně zdůraznil, že podle ust. § 144 a násl. zák. č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, jednají ve věcech služebního poměru služební orgány, včetně rozhodování o opravném prostředku , a jedná se o vztahy veřejnoprávní povahy . Posuzovaná věc tedy nevyplývá ze vztahů vyjmenovaných v ust. § 7 odst. 1 o.s.ř. , a protože nepřichází v úvahu ani aplikace ust. § 7 odst. 3 o.s.ř. , neboť úprava zák. č. 221/1999 Sb. výslovně zakládá soudní pravomoc pouze k přezkoumání rozhodnutí služebního orgánu (které však v daném případě vydáno nebylo), dospěl k závěru, že k projednání a rozhodnutí této věci není dána soudní pravomoc .

K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze usnesením ze dne 4.8.2005 č.j. 62 Co 217/2005-31 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že uplatněný nárok žalobce se týká služebního poměru účastníků, který je svou povahou právním poměrem veřejnoprávním, kde jeden z účastníků vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci, a že proto se nejedná o věc vyplývající ze vztahů vyjmenovaných v ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. , v nichž mají účastníci rovné postavení. Vzhledem k tomu, že podle ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb. činí právní úkony ve věcech služebního poměru jménem České republiky služební orgány (tj. prezident republiky, ministr obrany a v rozsahu určeném rozkazem prezidenta nebo rozkazem ministra velitelé, náčelníci, ředitelé a jiní vedoucí zaměstnanci), jejichž postup v rámci řízení ve věcech služebního poměru (mezi něž lze nepochybně zahrnout i poměrně rozsáhlou problematiku odpovědnosti za škodu jak vojáka vůči státu, tak i státu vůči vojákovi ), včetně opravných prostředků, je vymezen v části deváté zmíněného zákona, přisvědčil odvolací soud soudu prvního stupně, že pravomoc k projednání a rozhodnutí dané věci zákon nesvěřuje soudu ani podle ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř., a že proto soud prvního stupně nepochybil, jestliže řízení z důvodu nedostatku pravomoci soudu podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavil.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítala, že je nutné rozlišit pojmy rozhodování ve věcech služebního poměru a rozhodnutí o náhradě škody na zdraví vzniklé vojákovi , protože oba tyto pojmy se zásadně liší svým věcným obsahem a také rozdílnou formou . Zdůraznila, že pro rozhodování ve věcech služebního poměru je typické , že se jimi zakládají určitá práva nebo povinnosti vojáka jednostranným rozhodnutím služebního orgánu jednajícího jménem státu, tedy subjektem veřejnoprávní povahy. Vedle těchto případů služební orgány vydávají ve vztahu k vojákovi i nepřeberné množství rozhodnutí upravujících konkrétní výkon služby (formou rozkazu či pokynu), která ovšem nelze podřadit (a nesporně to ani nebylo vůlí zákonodárce) pod rozhodování podle hlavy deváté zákona č. 221/1999 Sb., neboť se jimi nezakládají žádná práva a povinnosti a stát zde vystupuje spíše jako zaměstnavatel, tedy subjekt povahy soukromoprávní . Stejně je tomu podle názoru dovolatelky i v daném případě, kdy nejde o věc služebního poměru, ale o věc, která se služebním poměrem toliko souvisí, a to jen při posuzování souvislosti činnosti vojáka při služebním úrazu s výkonem služby . Jinak by zcela ztrácelo smysl označení části deváté zákona č. 221/1999 Sb. jako Rozhodování ve věcech služebního poměru či hlavy I. téže části zákona Řízení ve věcech služebního poměru , neboť by neexistoval případ, který by nebyl rozhodnutím ve věci služebního poměru, pokud je účastníkem řízení voják . Soudy v této souvislosti nezohlednily , že současná podzákonná právní úprava a organizační struktura ministerstva postup žalované při vydávání rozhodnutí o náhradě škody za poškození zdraví vojáka tak, jak o něm bylo pravomocně rozhodnuto, neumožňuje . Zákon č. 221/1999 Sb. ani jiný zákon neřeší bližší úpravu ke způsobu rozhodování a rozsahu odškodnění škody na zdraví vzniklé vojákovi z povolání, přičemž z rozkazů ministra obrany č. 52/1995 a č. 22/1992 je zřejmé, že o charakteru úrazu a jeho případného odškodnění rozhoduje příslušný velitel útvaru, případně (u složitých případů) ředitel Vojenského úřadu pro právní zastupování; ten ovšem není vůči útvarům nadřízeným služebním orgánem, který by věc řešil v odvolacím řízení, a ani není ve struktuře ministerstva obrany stanoven orgán, který by měl pravomoc přezkoumávat v odvolacím řízení závěry ředitele tohoto úřadu. Proto podle názoru dovolatelky výsledkem rozhodovacího procesu v případě služebních úrazů není rozhodnutí služebního orgánu podle části deváté zákona č. 221/1999 Sb., neboť služební orgán nemůže jednostranně rozhodnout o výši odškodného, ale jde o pouhý návrh na mimosoudní vypořádání existujícího právního nároku na náhradu škody na zdraví , který postrádá znaky veřejnoprávního vztahu a zejména nezakládá práva a povinnosti jakéhokoliv subjektu českého práva . Jediným způsobem, jakým voják může zvrátit závěr, který ve věci jeho úrazu učinil velitel útvaru či ředitel Vojenského úřadu pro právní zastupování, je - jak žalovaná zdůraznila obrátit se po obdržení rozhodnutí v zákonné lhůtě na místně příslušný soud . Navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení .

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

V posuzované věci žalobce uplatnil žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 30.9.2004 nárok na náhradu škody na zdraví (sestávající se z náhrady za bolest, za ztížení společenského uplatnění a za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti), jež mu vznikla následkem služebního úrazu, který utrpěl dne 26.9.2002 v rámci plnění rozkazu nadřízeného. Protože jde o základ a výši nároku vyplývajícího ze služebního poměru žalobce jako vojáka z povolání, který vykonává vojenskou činnou službu v ozbrojených silách České republiky jako svoje zaměstnání, a protože ze žaloby a z obsahu spisu nepochybně vyplývá, že žalobce nemíní podávat žalobu proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu ve smyslu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, je pro posouzení věci především významné, zda je pro rozhodnutí o tomto nároku uplatněném žalobou na peněžité plnění podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. dána pravomoc soudu.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.

Podle ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.

Služebně právní vztahy, z nichž žalobce odvozuje svůj nárok, vznikají dnem, který byl stanoven jako den nástupu do služby v rozhodnutí služebního orgánu o povolání občana České republiky (který složil vojenskou přísahu a splňuje další zákonem stanovené předpoklady srov. § 3 zákona č. 221/1999 Sb.) do služebního poměru (§ 5 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb.). Služební poměr vojáka z povolání, zakládající se mocenským aktem služebního orgánu (dnem bezprostředně následujícím po dni doručení rozhodnutí o povolání občana do služebního poměru - srov. § 5 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb.), je jak správně uvádí odvolací soud - svojí povahou právním poměrem veřejnoprávním a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je naopak poměrem soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné postavení. Vzájemné vztahy účastníků tohoto poměru se vyznačují tím, že jeden účastník (stát) vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci a tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu může jednostranně zakládat jeho práva a ukládat povinnosti. Protože veřejnoprávní povaha je příznačná pro vzájemné vztahy účastníků služebního poměru jako celku [za služebně právní vztahy nelze považovat jen takové vztahy, které postrádají časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu služby], nelze přisvědčit názoru dovolatelky, že nárok vyplývající z odpovědnosti státu za škodu způsobenou vojákovi služebním úrazem, o který se v daném případě jedná, postrádá znaky veřejnoprávního vztahu . Na veřejnoprávní povaze tohoto právního vztahu přitom nemůže ničeho změnit ani způsob, jakým žalobce svůj požadavek na zaplacení náhrady škody na zdraví procesně uplatnil, neboť žaloba ve smyslu ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. o splnění povinnosti je přípustným právním nástrojem jen při uplatňování nároků z právních vztahů vyjmenovaných v ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř., pro které je charakteristická rovnost účastníků.

Jelikož se v posuzovaném případě jak k tomu dospívá i odvolací soud - nejedná o věc vyplývající ze vztahů vyjmenovaných v ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř., tj. občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), může být dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí této věci ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř., jen stanoví-li to zákon.

Řízení ve věcech služebního poměru vojáků z povolání upravuje zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (který nabyl účinnosti dnem 1.12.1999), tím způsobem, že pravomoc činit právní úkony ve věcech služebního poměru jménem České republiky svěřuje služebním orgánům, kterými jsou prezident republiky, ministr obrany a v rozsahu určeném rozkazem prezidenta nebo rozkazem ministra velitelé, náčelníci, ředitelé a jiní vedoucí zaměstnanci (srov. § 2 odst. 2 cit. zákona). Postup uvedených orgánů v rámci řízení ve věcech služebního poměru, včetně opravných prostředků, pak zmíněný zákon vymezuje v Části deváté pod marginální rubrikou Rozhodování ve věcech služebního poměru v ustanoveních § 144 až 158. Uvedená ustanovení - kromě jiného - stanoví, že řízení ve věcech služebního poměru proběhne rovněž za účasti občana, jehož služební poměr vojáka zanikl, či za účasti pozůstalých (srov. § 144 cit. zákona), že proběhne i tehdy, když služební poměr vojáka zanikl (srov. § 158 cit. zákona), a že návrh na přezkoumání rozhodnutí služebního orgánu soudem je možno podat až po vyčerpání opravného prostředku podle § 153, a to v době 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí (srov. § 157 odst. 1 cit. zákona, po 1.1.2003 srov. rovněž § 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní).

S názorem dovolatelky, že s ohledem na interní normativní akty v resortu ministerstva obrany (rozkazy ministra obrany č. 52/1995 a č. 22/1992) služební orgán nemůže jednostranně rozhodnout o náhradě škody na zdraví způsobené vojákovi, nelze souhlasit.

Na rozdíl od zákona č. 76/1959 Sb., který upravoval některé služební poměry vojáků předtím, než byl s účinností od 1.12.1999 zrušen (srov. § 167 zákona č. 221/1999 Sb.), obsahuje zákon č. 221/1999 Sb., vedle již zmíněných procesních ustanovení upravujících postup služebních orgánů v rámci řízení ve věcech služebního poměru, v Části sedmé pod marginální rubrikou Náhrada škody též hmotněprávní ustanovení o odpovědnosti státu za škodu způsobenou vojákovi (srov. § 112 a násl. zákona č. 221/1999 Sb.), která komplexně vymezují zákonné předpoklady jednotlivých druhů odpovědnosti státu za škodu (včetně předpokladů odpovědnosti státu za škodu způsobenou vojákovi služebním úrazem srov. § 115 odst. 1, § 128 zákona č. 221/1999 Sb.), podmínky zproštění se této odpovědnosti (srov. § 126 zákona č. 221/1999 Sb.) i rozsah a výši poskytnuté náhrady škody (včetně výše jednotlivých nároků náhrady škody na zdraví srov. § 116 až 125 zákona č. 221/1999 Sb.). O ucelenosti a samostatnosti právní úpravy odpovědnosti státu za škodu způsobenou vojákovi vymezené v Části sedmé, Hlavě II. a III. zákona č. 221/1999 Sb. (a o vůli zákonodárce v tomto směru) nepochybně svědčí to, že dnem 1.12.1999, kdy nabyl účinnosti zákon č. 221/1999 Sb., bylo současně zrušeno (zákonem č. 225/1999 Sb.) ustanovení § 206 odst. 2 zák. práce, které stanovilo, že ustanovení § 187 až 205c (o odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci) se vztahují též na příslušníky ozbrojených sil v činné službě. Rozkazy ministra obrany vydané v letech 1992 a 1995, na něž dovolatelka ve svých úvahách poukazuje, tedy zjevně vychází z již překonané právní úpravy služebních poměrů vojáků před 1.12.1999 a jako předpisy nižší právní síly než zákon (které mohou být vydány ministerstvem pouze na základě zmocnění stanoveného zákonem a jen v mezích zákona srov. článek 79 odst. 3 Ústavy České republiky) nemohly služebním orgánům odejmout ani omezit pravomoc originálně založenou od 1.12.1999 zákonem č. 221/1999 Sb.

Z uvedeného vyplývá, že pravomoc k projednání a rozhodnutí dané věci, která vyplývá z právních poměrů vojáků z povolání po 1.12.1999, na základě žaloby podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř., zákon nesvěřuje soudu ani ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř. Projednání a rozhodnutí o dané věci tedy brání nedostatek podmínky řízení (nedostatek pravomoci soudu), kterou nelze odstranit (§ 104 odst. 1 o.s.ř.).

Protože usnesení odvolacího soudu je správné, a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (srov. § 142 odst. 1, věta první o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. dubna 2006

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu