21 Cdo 2385/2005
Datum rozhodnutí: 27.07.2006
Dotčené předpisy: § 195 předpisu č. 65/1965Sb., § 202 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 2385/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. M\\ojmíra Putny v právní věci žalobce J. F., zastoupeného advokátem, proti žalované S. K. n. p. V., příspěvkové organizaci, o odškodnění nemoci z povolání, za účasti Č. p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 168/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. června 2005 č. j. 19 Co 277/2004-156, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 1. 2002 do 31. 1. 2004 částku 195.041,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil zejména tím, že v roce 1995 byla u něj zjištěna nemoc z povolání artróza pravého loketního kloubu a současně byl učiněn závěr, že v důsledku tohoto onemocnění je trvale neschopen vykonávat práce spojené s přetěžováním horních končetin a práce v riziku otřesů; jeho nároky byly odškodňovány prostřednictvím Č. p. a. s. až do 31. 12. 2001. Výplata náhrady za ztrátu na výdělku mu byla poté zastavena s odůvodněním, že plný invalidní důchod, jenž pobírá, není v plné příčinné souvislosti s původním zdravotním poškozením , ale že je přiznán pro následky obecného onemocnění. Žalobce s tímto postupem nesouhlasil a dovozoval, že za situace, nebylo-li v době uznání choroby z povolání a přiznání invalidního důchodu pochyb o tom, že mu náleží odškodnění této nemoci z povolání, pak není důvod tyto pochybnosti vznášet nyní .

Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 18. 2. 2004 č.j. 9 C 168/2002-102 připustil změnu žaloby na částku 195.041,- Kč s 16,2% úrokem z prodlení za dobu od 1. 1. 2002 do zaplacení, ve věci samé žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobce je povinen nahradit České republice na účet Okresního soudu v Trutnově státem zálohované náklady řízení 6.733,- Kč . Ve věci samé vycházeje ze zjištění, že mezi účastníky nedošlo k uzavření písemné dohody o odškodňování ztráty na výdělku v důsledku nemoci z povolání ve smyslu ustanovení § 259 zák. práce a že o této otázce nebylo ani rozhodnuto soudem, bylo třeba zabývat se tím, zda žalobce v rámci sporného období právo na náhradu za ztrátu na výdělku při invaliditě měl či nikoliv . Protože podle znaleckého posudku by žalobce, i kdyby netrpěl nemocí z povolání, nemohl vykonávat původní práci vzhledem k existenci obecných nemocí, soud prvního stupně dovodil, že podstatnou, značnou a důležitou příčinou toho, že žalobce nemůže vykonávat původní práci, jsou obecné nemoci , a proto nemůže být dána odpovědnost žalované jako zaměstnavatele za škodu .

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. 6. 2005 č.j. 19 Co 277/2004-156 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III. a IV. potvrdil, vyslovil, že ve výroku sub. I. zůstává rozsudek okresního soudu nedotčen , a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav rozhodované věci a ze svých správných skutkových zjištění vyvodil i odpovídající právní závěry. I odvolací soud je přesvědčen, že žaloba nemohla obstát, protože újma spočívající v ušlé mzdě žalobce nebyla způsobena zjištěnou nemocí z povolání. Mezi nemocí z povolání a škodou, o jejíž náhradu žalobce žaluje, není příčinná souvislost, a proto žalovaná za ni nemůže nést odpovědnost, i když žalobce u ní naposledy pracoval za podmínek, za nichž tato nemoc z povolání vzniká

(§ 190 odst. 3 zák. práce) . Uvedené závěry podle názoru odvolacího soudu nemohou být dotčeny ani skutečností, že žalobce po dobu několika let prostřednictvím vedlejšího účastníka řízení náhradu za ztrátu na výdělku vyplácel.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Porovnal lékařská vyjádření MUDr. N. a MUDr. V. podaná v roce 1996 s hodnocením MUDr. B., která zdravotní stav žalobce hodnotila v roce 2002, vyjádřil přesvědčení, že znalecký posudek zpracovaný 3. lékařskou fakultou Univerzity Karlovy v P. není objektivní, vykazuje zcela zřejmě administrativní nedostatky , a vyslovil názor, že v jeho případě existuje příčinná souvislost spojená se vznikem jeho nemoci z povolání, s přiznáním invalidního důchodu a s uplatněným nárokem na zaplacení náhrady vzniklé škody . Žalobce z tohoto pohledu popírá názor vyslovený jak odvolacím soudem, tak soudem prvního stupně, že tato příčinná souvislost neexistuje a že se naopak podstatně změnily poměry k uplatnění nároku na náhradu škody . Vytkl odvolacímu soudu, že pouze převzal z rozhodnutí soudu prvního stupně názor, že nedošlo k podstatné změně poměrů, ale sám již blíže nezkoumal ani nezjišťoval, zda u žalobce tento stav skutečně nastal . Závěry odvolacího soudu v tomto směru - jak uvedl - jsou v rozporu s ustanovením § 202 odst. 1 zák. práce, neboť k podstatné změně poměrů u žalobce vůbec nedošlo. Z pohledu cit. ustanovení zákoníku práce musí dojít k podstatné změně poměrů poškozeného v jiném časovém období, než na začátku, kdy se rozhoduje o nemoci z povolání a o invalidním důchodu . Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ohledně dovoláním dotčeného předmětu řízení nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Žalobce jak vyplývá z obsahu dovolání (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.) v první řadě porovnává lékařská vyjádření MUDr. N. a MUDr. V. podaná v roce 1996 s hodnocením MUDr. B., která zdravotní stav žalobce hodnotila v roce 2002, brojí proti znaleckému posudku zpracovanému 3. lékařskou fakultou Univerzity Karlovy v P., namítá, že není objektivní a že vykazuje zcela zřejmě administrativní nedostatky , a vyslovuje názor, že v jeho případě existuje příčinná souvislost spojená se vznikem jeho nemoci z povolání, s přiznáním invalidního důchodu a s uplatněným nárokem na zaplacení náhrady vzniklé škody . Tím právní posouzení věci odvolacím soudem nezpochybňuje a nenastoluje právní otázku, pro kterou by rozsudek odvolacího soudu měl mít po právní stránce zásadní význam. Námitky žalobce v tomto směru nepředstavují polemiku s právním posouzením věci, ale kritiku skutkových zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází, tedy uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Podstatou námitek žalobce v tomto směru je nesouhlas s tím, jak soudy vyhodnotily provedené důkazy, zejména znalecký posudek. Z uvedeného vyplývá, že nesouhlasí s výsledky dokazování a s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakému skutkovému závěru dospěl. Dovolatel na rozdíl od skutkového zjištění soudů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry, na kterých pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že je dána příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá jak výše uvedeno přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud v posuzovaném případě řešil právní otázku, jaké důsledky z hlediska vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání plné invalidity nebo částečné invalidity (§ 195 zák. práce) může mít skutečnost, že zaměstnanec vedle následků nemoci z povolání trpí i následky obecných onemocnění, které s nemocí z povolání nesouvisí a které zaměstnance samy o sobě vylučují ze soustavné výdělečné činnosti. Výklad otázky, jaký vliv má tato skutečnost na příčinnou souvislost mezi následky nemoci z povolání a vzniklou škodou na výdělku, se již v minulosti ustálil. Ustálená soudní praxe učinila východiskem svých úvah názor, z něhož vycházel rovněž soud prvního stupně, že, vyskytne-li se u zaměstnance několik nemocí, které ovlivňují jeho celkový zdravotní stav a pracovní možnosti, je třeba zjistit, která z nich je nemocí z povolání, zda zaměstnanec pracoval u zaměstnavatele v podmínkách, za kterých tato nemoc z povolání vzniká, a v jakém rozsahu nemoc z povolání ovlivnila při celkovém onemocnění zaměstnance jeho pracovní způsobilost (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 25. 4. 1974 sp. zn. 4 Cz 10/74, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1975, pod poř. č. 17). V poslední době pak Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 9.3.2004 sp. zn. 21 Cdo 1478/2003 rovněž vyslovil názor, že z hlediska vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti není rozhodující okolnost, že zaměstnanec v důsledku onemocnění nemocí z povolání splnil předpoklady pro vyměření dávky důchodového zabezpečení (pojištění) - invalidního důchodu; podstatné je, zda nemoc z povolání byla příčinou jeho nezpůsobilosti k soustavné výdělečné činnosti. Vztah příčinné souvislosti mezi škodou na výdělku (jeho poklesem) a nemocí z povolání je vyloučen, jestliže zaměstnanec - i kdyby zde nebylo jeho nemoci z povolání - je od doby poklesu výdělku neschopen soustavné výdělečné činnosti, protože jeho pracovní uplatnění vylučují sama o sobě obecná onemocnění, jimiž rovněž trpí.

Stejná východiska jsou určující pro závěr v obdobných případech, kde je řešena otázka změny poměrů, že změny v úpravě svých povinností ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce se může zaměstnavatel úspěšně domáhat nejen v případě onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu poškozeného zaměstnance, jež nejsou v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem (jeho následky) a jež samy o sobě vylučují jakoukoliv výdělečnou činnost, ale i tehdy, jestliže tato onemocnění (zhoršení zdravotního stavu) sice nemají za následek úplnou ztrátu pracovní způsobilosti poškozeného, ale znemožňují mu výkon práce, kterou konal před vznikem škody a která byla určující pro zjištění průměrného výdělku před vznikem škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.3.2002 sp. zn. 21 Cdo 227/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 2003 pod č. 47). Je totiž třeba mít na zřeteli, že - jak dále zdůrazňuje ustálená judikatura - ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla snížena (omezena) nebo zanikla následkem nemoci z povolání, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 2. 1999 sp. zn. 21 Cdo 376/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2000, pod č. 35), a že zaměstnavatel nemůže odpovídat za ztrátu na výdělku, která by byla vznikla (ať již z důvodu obecných onemocnění, anebo pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí v případě omezené pracovní způsobilosti - jak na to poukazuje odvolací soud), i kdyby následků nemoci z povolání nebylo.

Se zřetelem k uvedenému právnímu názoru proto nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat jeho závěr, že náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve smyslu ustanovení § 195 zák. práce nelze žalobci poskytovat, protože újma spočívající v ušlé mzdě žalobce nebyla způsobena zjištěnou nemocí z povolání, není jejím následkem , a že tedy mezi nemocí z povolání a škodou, o jejíž náhradu žalobce žaluje, není příčinná souvislost , a nelze důvodně namítat, že rozsudkem odvolacího soudu byl porušen zákon . Ve věci tedy bylo rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s ustálenou judikaturou soudů a dovolací soud neshledal žádné důvody k její změně.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. července 2006

JUDr. Zdeněk Novotný,

předseda senátu