21 Cdo 2381/2009
Datum rozhodnutí: 18.05.2010
Dotčené předpisy: § 107 odst. 1 a 3 předpisu č. 99/1963Sb. ve znění do 30.06.2009, § 27 odst. 3 předpisu č. 250/2000Sb. ve znění do 30.10.2007




21 Cdo 2381/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce PhDr. F. Z. , zastoupeného JUDr. Marií Ludvovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Dr. Šmerala č. 6, proti žalovanému Domu dětí a mládeže ASTRA Zlín , příspěvkové organizaci se sídlem ve Zlíně, Tyršovo nábřeží č. 801, IČ 44118180, o náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 7 C 232/94, o dovolání Zlínského kraje se sídlem krajského úřadu ve Zlíně, tř. Tomáše Bati č. 21, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. ledna 2009 č.j. 15 Co 311/2006-353, takto:

Dovolání Zlínského kraje se zamítá .

Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu ve Zlíně dne 27.7.1994 domáhal, aby bylo určeno, že je neplatná výpověď z pracovního poměru, kterou mu dal žalovaný dopisem ze dne 31.3.1994 podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zákoníku práce, a že pracovní poměr účastníků nadále trvá, a aby mu žalovaný zaplatil náhradu mzdy poskytovanou při neplatném rozvázání pracovního poměru.

Okresní soud ve Zlíně - poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 18.4.1996 č.j. 7 C 232/94-63 byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3.6.1998 č.j. 15 Co 529/96-85 zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení - rozsudkem ze dne 11.4.2000 č.j. 7 C 232/94-213 určil, že "výpověď z pracovního poměru ze strany žalovaného daná žalobci dne 31.3.1994 ke dni 1.4.1994 je neplatná a pracovní poměr žalobce trvá", uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci 227.677,25 Kč s 13% úrokem od 22.2.1999 do zaplacení, žalobu o zaplacení dalších 465.529,74 Kč zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 11.108,- Kč. Dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru je neplatná, když výpovědní důvod podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zákoníku práce není dán, neboť žalobce po odvolání z funkce ředitele byl převeden na práci pedagogického pracovníka a nemohl se tedy stát pro žalovaného nadbytečným zaměstnancem, a když žalobce byl v době výpovědi "občanem se změněnou pracovní schopností" a výpověď mu byla dána bez souhlasu příslušného orgánu státní správy. Protože žalobce oznámil žalovanému, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, náleží mu náhrada mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru za požadované období od 1.7.1994 do 28.2.1998, snížená o příjmy, které žalobce dosáhl z podnikatelské činnosti, a o částky poskytnutého hmotného zabezpečení.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5.11.2002 č.j. 15 Co 404/2000-238 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, změnil tak, že zamítl žalobu o určení, že "pracovní poměr žalobce trvá", a zrušil ve výroku, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 227.677,25 Kč "s příslušenstvím", a ve výroku o náhradě nákladů řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že výpověď z pracovního poměru je neplatná, neboť žalobce byl v době výpovědi "pracovníkem se změněnou pracovní schopností" a žalovaný k výpovědi přistoupil bez předchozího souhlasu "příslušného orgánu státní správy", a že na určení trvání pracovního poměru žalobce není dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm.c) občanského soudního řádu. Ve výroku o náhradě mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru musel být rozsudek soudu prvního stupně zrušen proto, že je nepřezkoumatelný a že nebyla řádně objasněna hlediska uvedená v ustanovení § 61 odst.2 zákoníku práce.

Okresní soud ve Zlíně poté rozsudkem ze dne 14.12.2005 č.j. 7 C 232/94-315 zamítl žalobu o zaplacení "úroků z prodlení ve výši 13% ročně z částky 465.529,74 od 22.2.1999 do zaplacení", uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci 227.677,25 Kč s 13% úrokem od 22.2.1999 do zaplacení, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení "před soudem prvního stupně a soudem odvolacím". Dospěl k závěru, že žalobce má ve smyslu ustanovení § 61 odst.1 zákoníku práce za jím požadované období od 1.7.1994 do 28.2.1998 nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku, aniž by bylo možné ji snížit, neboť nebylo prokázáno, že by žalobce dosáhl "z pracovního poměru nebo z podnikatelské činnosti" příjmy, které by "výrazně v přepočtu na jednotlivé měsíce přesahovaly příjmy, jichž by žalobce dosahoval v daném období u žalovaného".

Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně žalovaná podala - s výjimkou výroku o zamítnutí žaloby - odvolání.

V průběhu odvolacího řízení Krajský soud v Brně zjistil, že žalovaný, který je příspěvkovou organizací a jehož zřizovatelem je Zlínský kraj, byl usnesením zastupitelstva Zlínského kraje ze dne 20.9.2006 ke dni 31.12.2006 zrušen, a usnesením ze dne 6.1.2009 č.j. 15 Co 311/2006-353 rozhodl, že na místě žalovaného bude v řízení pokračováno se Zlínským krajem. Dovodil, že nárok žalobce, který je předmětem řízení, se ve smyslu ustanovení § 364 odst.2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, řídí "dosavadními právními předpisy", že žalovaná příspěvková organizace Dům dětí a mládeže ASTRA Zlín byla zrušena, aniž by byl "určen orgán, který zaměstnavatel je povinen uspokojit nároky zaměstnanců zrušeného zaměstnavatele", a že ve smyslu ustanovení § 31 odst.3 zákona č. 576/1990 Sb. "v účinném znění" přecházejí "práva a závazky zrušené organizace (včetně práv a povinností z pracovněprávních vztahů)" dnem zániku na zřizovatele Zlínský kraj.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal Zlínský kraj dovolání. Namítá, že uzavřel dne 27.7.2006 dohodu se Statutárním městem Zlín", v souladu s níž žalovaného ke dni 31.12.2006 zrušil a Statutární město Zlín založilo od 1.1.2007 příspěvkovou organizaci Dům dětí a mládeže ASTRA Zlín, IČ 75833514, jako "novou příspěvkovou organizaci, jejíž činnost je shodná a bezprostředně navazuje na činnost zrušené organizace". Protože na tuto novou příspěvkovou organizaci byly "převedeny činnosti původního žalovaného", převzala také veškerá práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů vůči zaměstnancům dosavadního žalovaného, a to včetně práv a povinností vůči žalobci, jehož pracovní poměr u žalovaného - poté, co byla určena neplatnost výpovědi z pracovního poměru - nebyl dosud ukončen. Dovolatel dovozuje, že procesním nástupcem žalovaného je ve skutečnosti Dům dětí a mládeže ASTRA Zlín, příspěvková organizace, IČ 75833514, a navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. b) o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle ustanovení § 107 odst.1 o.s.ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračovat, soud rozhodne usnesením.

Podle ustanovení § 107 odst.3 o.s.ř. ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení právnická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou jejím procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří po zániku právnické osoby vstoupili do jejích práv a povinností, popřípadě ti, kteří po zániku právnické osoby převzali práva a povinnosti, o něž v řízení jde.

Z ustanovení § 107 odst.1 o.s.ř. mimo jiné vyplývá, že soud usnesením rozhodne o tom, s kým bude v řízení pokračovat, tehdy, ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení účastník občanského soudního řízení (v době od zahájení řízení do jeho pravomocného skončení) a umožňuje-li povaha věci pokračování v řízení; povahou věci se z hlediska ustanovení § 107 odst.1 věty první o.s.ř. rozumí hmotněprávní povaha předmětu řízení a spočívá v posouzení, zda práva a povinnosti, o něž v řízení jde, přešla (mohla přejít) podle hmotného práva ze zaniklého účastníka na někoho jiného.

V případě, že účastníkem řízení byla jako zaměstnavatel právnická osoba, která v průběhu řízení (v době od zahájení řízení do jeho pravomocného skončení) zanikla, soud rozhodne, že v řízení bude pokračováno s tím, kdo po zániku právnické osoby vstoupil do jejích práv a povinností nebo kdo po zániku právnické osoby převzal práva a povinnosti, o něž v řízení jde, nestanoví-li zákon právní a procesní nástupnictví po zaniklé právnické osobě jinak. Procesním nástupcem právnické osoby, která po zahájení řízení ztratila způsobilost být účastníkem řízení, mohou být jen ti, kteří vstoupili do jejích práv a povinností, popřípadě ti, kteří převzali práva a povinnosti, o něž v řízení jde, po zániku právnické osoby (srov. též usnesení ze dne 4.11.2004 sp. zn. 21 Cdo 1676/2004, které bylo uveřejněno pod č. 211 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Podle ustálené judikatury soudů může k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dojít jen v případech stanovených zákonem (zákoníkem práce nebo zvláštním právním předpisem) a je vyloučeno, aby nastal jen kupř. na základě smlouvy zaměstnavatelů, ledaže by šlo o takovou právní skutečnost, s niž zákon spojuje přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů (srov. též právní názor vyjádřený např. v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29.8.1994 sp. zn. 6 Cdo 82/94, který byl uveřejněn pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995).

I když se v projednávané věci žalobcem uplatněný nárok na náhradu mzdy řídí - jak správně uvedl odvolací soud - právními předpisy, účinnými v době jeho vzniku, při posuzování otázky přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů je vždy rozhodující právní úprava účinná v době, kdy k tomuto přechodu došlo (mělo dojít).

Žalovaný byl svým zřizovatelem (usnesením zastupitelstva Zlínského kraje ze dne 20.9.2006) zrušen - jak zjistil odvolací soud - ke dni 31.12.2006. Otázku, kdo vstoupil do jeho práv a povinností, o něž jde v projednávané věci, je tedy třeba posoudit podle právních předpisů účinných v té době.

Podle ustanovení § 27 odst.3 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů, účinných do 30.10.2007, ke vzniku, k rozdělení, sloučení, splynutí nebo zrušení příspěvkové organizace dochází dnem určeným zřizovatelem v rozhodnutí, jímž též určí, v jakém rozsahu přecházejí práva a závazky na nové nebo přejímající organizace. Rozhodne-li zřizovatel o zrušení organizace, přecházejí dnem uvedeným v jeho rozhodnutí o zrušení její práva a závazky na zřizovatele.

Vzhledem k tomu, že zřizovatel Zlínský kraj rozhodl (usnesením svého zastupitelstva ze dne 20.9.2006) o zrušení žalovaného jako své příspěvkové organizace ke dni 31.12.2006, aniž by stanovil, že by práva a závazky žalovaného přecházela na zřizovatelovu "novou" či "přejímající" organizaci, mělo to (ze zákona) též za následek, že práva a povinnosti (závazky) žalovaného, včetně jeho práv a povinností z pracovněprávních vztahů, přešla podle ustanovení § 27 odst.3 věty druhé zákona č. 250/2000 Sb. (ve znění účinném do 30.10.2007) na Zlínský kraj. Odvolací soud tedy správně - byť s chybným poukazem na zákon č. 576/1990 Sb., který byl zrušen již dnem 31.12.2000 - dovodil, že procesním nástupcem žalovaného v projednávané věci se stává ve smyslu ustanovení § 107 odst.1 a 3 o.s.ř. Zlínský kraj.

Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že Zlínský kraj ještě před přijetím usnesení svého zastupitelstva o zrušení žalovaného uzavřel se Statutárním městem Zlín dohodu (opatřenou daty 4.7. a 27.7.2006), v níž se mimo jiné zavázal, že ke dni 31.12.2006 zruší žalovaného a že majetek, který měl žalovaný ve správě, převede darovací smlouvou na "obec", a v níž Statutární město Zlín kromě dalších převzalo povinnosti "zřídit novou příspěvkovou organizaci, jejíž činnost bude shodná a bude bezprostředně navazovat na činnost zrušené organizace od 1.1.2007", a převzít "práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů vůči zaměstnancům zrušené příspěvkové organizace kraje v plném rozsahu, kromě zaměstnanců s výkonem práce na odloučeném pracovišti ve Vizovicích", a ani skutečnost, že Statutární město Zlín zřídilo dnem 1.1.2007 jako svou příspěvkovou organizaci Dům dětí a mládeže ASTRA se sídlem ve Zlíně, Tyršovo nábřeží č. 801, IČ 75833514. Uvedené právní skutečnosti nemohou mít vliv na závěr o tom, kdo je právním a procesním nástupcem po zrušeném žalovaném; nezanikl-li opravdu dosud pracovněprávní vztah žalobce u žalovaného a představují-li tyto právní skutečnosti důvod k přechodu práv a povinností ve smyslu ustanovení § 338 odst.2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (ve znění zákona č. 585/2006 Sb.), který nabyl účinnosti dnem 1.1.2007, stala se příspěvková organizace Dům dětí a mládeže ASTRA se sídlem ve Zlíně, Tyršovo nábřeží č. 801, IČ 75833514, přejímajícím zaměstnavatelem po Zlínském kraji; do řízení ovšem může vstoupit na místo žalovaného jen postupem podle ustanovení § 107a o.s.ř., tedy jen kdyby žalobce navrhl, aby Dům dětí a mládeže ASTRA, příspěvková organizace se sídlem ve Zlíně, Tyršovo nábřeží č. 801, IČ 75833514, vstoupila do řízení na místo žalovaného a jen kdyby soud jeho návrhu pravomocným usnesením vyhověl, při posuzování procesního nástupnictví podle ustanovení § 107 o.s.ř. však k této skutečnosti nemohlo být přihlédnuto, i kdyby příspěvková organizace Dům dětí a mládeže ASTRA se sídlem ve Zlíně, Tyršovo nábřeží č. 801, IČ 75833514, opravdu nyní byla ve věci "pasivně legitimována".

Z uvedeného je zřejmé, že napadené usnesení odvolacího soudu je správné. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání Zlínského kraje podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. května 2010

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r. předseda senátu