21 Cdo 2372/2010
Datum rozhodnutí: 18.08.2011
Dotčené předpisy: § 152 obč. zák. ve znění do 31.12.2004, § 156 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2004, § 156 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31.12.2004, § 157 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2004, § 657 obč. zák. ve znění do 31.12.2004




21 Cdo 2372/2010


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D. a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. B. , zastoupeného Mgr. Michalem Šimků, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená č. 92/21, proti žalovaným 1) A l i m , s.r.o. se sídlem v Praze 4, Jílovská č. 424, IČO 62417282, a 2) V. B. , oběma zastoupeným JUDr. Pavlem Valouškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Budečská č. 6, o určení, že tu zástavní právo není, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 139/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2009 č.j. 21 Co 349/2009-47, takto:

Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. dubna 2009 č.j. 18 C 139/2008-32 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 8.10.2008 domáhal, aby bylo určeno, že "zástavní práva smluvní k bytové jednotce č. 429/4, umístěné v budově čp. 429, LV 1182, byt. dům, postavené na pozemku parc.č. 346, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 299 m,, a k ní náležejícímu podílu na společných částech domu čp. 429 a pozemku parc.č. 346 o výměře 299 m 2 o velikosti 1341/6222, nacházející se v kat. území: 727091 Malá Strana, obec: 554782 Praha zapsané na LV č. 1217 vedeném u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, pro pohledávku 1,964.500,- Kč a příslušenství ve prospěch V. B., zřízené na základě smlouvy o zřízení zástavního práva podle obč. z. ze dne 7.9.2004, právní účinky vkladu práva ke dni 10.9.2004, V-36787/2004-101, a pro pohledávku 1,964.500,- Kč a příslušenství ve prospěch Alim s.r.o., Praha 4, Jílovská 424, PSČ: 142 00, IČO: 62417282, zřízené na základě smlouvy o zřízení zástavního práva podle obč. z. ze dne 7.9.2004, právní účinky vkladu práva ke dni 10.9.2004, V-36787/2004-101, neexistují". Žalobu odůvodnil mimo jiné tím, že podle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 7.9.2004 mělo předmětné zástavní právo zajišťovat pohledávku žalovaných vůči žalobci z titulu půjčky, kterou mu každý z nich měl poskytnout (v souvislosti se "smlouvou o společném obchodování" ze dne 5.11.2003) ve výši 1,964.500,- Kč a která byla splatná do 31.12.2004. Takovou půjčku žalovaní však žalobci neposkytli. "Smlouva o společném obchodování" ze dne 5.11.2003 byla uzavřena mezi žalovanými a obchodní společností BETTAC s.r.o., jejímž jednatelem byl žalobce; na základě této smlouvy proto ani půjčka žalobci poskytnuta být nemohla.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3.4.2009 č.j. 18 C 139/2008-32 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit "žalovanému k rukám jeho právního zástupce" na náhradě nákladů řízení 10.900,- Kč. Z provedeného dokazování učinil skutkový závěr, že "mezi žalobcem jako jednatelem společnosti BETTAC s.r.o." a žalovanými byla dne 5.11.2003 uzavřena smlouva o společném obchodování, jejímž předmětem bylo "sdružení peněžních prostředků za účelem společného obchodování". Vzhledem k "finanční situaci" společnosti BETTAC s.r.o. se žalobce se žalovanými dohodli "na finanční pomoci společnosti BETTAC s.r.o. ze strany žalovaných" s tím, že k "zajištění těchto finančních prostředků sepsali zástavní smlouvu", kterou zřídili předmětné zástavní právo, když zajištěnou pohledávkou "byla určena pohledávka žalovaných - půjčka učiněná na základě smlouvy o společném obchodování ze dne 5.11.2003 ve znění jejího dodatku č. 1 ze dne 18.8.2004 ve výši 3,929.000,- Kč, splatná do 31.12.2004". Soud prvního stupně dovodil, že zástavní smlouva ze dne 7.9.2004 je platná, když obsahuje určité označení zástavy a zajištěné pohledávky žalovaných. Zajištěnou pohledávkou je půjčka žalobci poskytnutá žalovanými v celkové výši 3,929.000,- Kč. Okolnost, že žalobce nebyl účastníkem smlouvy o společném obchodování ze dne 5.11.2003, "nevylučuje, aby mezi žalobcem a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o půjčce". Jestliže žalobce podepsal zástavní smlouvu, v níž je "jasně označena pohledávka žalovaných vůči žalobci ve výši 3,929.000,- Kč", "nemůže být pochyb, že tato pohledávka v době podpisu smlouvy existovala". Žalobce neprokázal, že by následně zanikla, např. splněním.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.10.2009 č.j. 21 Co 349/2009-47 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení 14.200,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Valouška. Dospěl se soudem prvního stupně ke shodnému skutkovému závěru, že "existence (zajištěné) pohledávky nepochybně vyplývá jak ze zápisu z porady z 18.8.2004, tak ze zástavní smlouvy, v níž je dostatečně identifikována jako pohledávka žalovaných vůči žalobci, zajištěná zástavním právem k nemovitosti ve smlouvě popsané". Ztotožnil se i s právním závěrem soudu prvního stupně o platnosti zástavní smlouvy, když označení zástavy i zajištěné pohledávky v ní je určité.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že je nezbytné, "aby bylo najisto postaveno, zda-li zástavní smlouva zajišťující (dle svého textu) pohledávku žalovaných za žalobcem může zajišťovat (shodně popsanou) pohledávku žalovaných za třetí osobou (právnickou osobou, u které byl žalobce jednatelem)". Finanční prostředky na základě smlouvy o společném obchodování ze dne 5.11.2003 obdržela společnost BETTAC s.r.o., a nikoliv žalobce; zjištění soudů, že žalovaní půjčili žalobci částku 3,929.000,- Kč je proto nesprávné. Zástavní smlouva je neplatná, neboť "pohledávka, která je v této zástavní smlouvě popsána", nevznikla, když ke smlouvě o půjčce, kterou by žalovaní poskytli žalobci, nedošlo a uzavřena byla (dne 5.11.2003) toliko smlouva o společném obchodování mezi žalovaným a společností BETTAC s.r.o., jejímž jednatelem byl žalobce. Žalobce proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží [§ 237 odst.3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Námitky žalobce obsažené v dovolání představují - jak vyplývá z jeho obsahu (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.) - mimo jiné zpochybnění právního závěru odvolacího soudu (vyjádřeného v napadeném rozsudku), že "existence (zajištěné) pohledávky nepochybně vyplývá jak ze zápisu z porady z 18.8.2004, tak ze zástavní smlouvy, v níž je dostatečně identifikována jako pohledávka žalovaných vůči žalobci, zajištěná zástavním právem k nemovitosti ve smlouvě popsané", tedy, řečeno jinými slovy, z úvahy, že závěr o zástavním právem zajištěné pohledávce z titulu tvrzené půjčky lze učinit již jen na základě skutkového zjištění o uzavření smlouvy o půjčce, byť v ústní formě.

Protože uvedená právní otázka byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.

Otázku, zda předmět zástavního práva (bytová jednotka) je zatížena zástavním právem zřízeným podle zástavní smlouvy ze dne 7.9.2004, je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu, kdy vzniklo (mělo vzniknout) sporné zástavní právo - především podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb., č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č. 47/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. a zákona č. 480/2004 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2004 (dále jen "obč. zák.").

Podle ustanovení § 152 obč. zák. zákoníku zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy.

Podle ustanovení § 156 odst. 1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy (§ 552 obč. zák.) nebo rozhodnutí soudu o schválení dohody o vypořádání dědictví. Za podmínek stanovených zákonem může zástavní právo vzniknout na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu. Zástavní právo může vzniknout také ze zákona.

Podle ustanovení § 156 odst. 2 obč. zák. zástavní smlouva musí obsahovat označení zástavy a pohledávky, kterou zástava zajišťuje.

Podle ustanovení § 157 odst. 1 obč. zák. zástavní právo k nemovitým věcem a k bytům nebo nebytovým prostorům ve vlastnictví podle zvláštního právního předpisu vzniká vkladem do katastru nemovitostí, nestanoví-li zákon jinak.

Při zřízení zástavního práva k bytové jednotce podle zákona č. 72/1994 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Smlouva o zřízení zástavního práva (zástavní smlouva) představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle ní ještě nedochází; ten nastává až vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí provedeným na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení (modus adquirendi), který má právní účinky ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu.

Z výše citovaných ustanovení mimo jiné vyplývá, že k uzavření zástavní smlouvy je zapotřebí, aby její účastníci (tj. zástavní věřitel a zástavce) v ní určili (jako její tzv. podstatné náležitosti) předmět zástavního práva (zástavu) a pohledávku, kterou zástavní právo zabezpečuje (zajišťuje).

Zákon k platnosti smlouvy o zřízení zástavního práva vyžaduje, aby v ní byla určena zajišťovaná pohledávka, a nikoliv také to, aby taková pohledávka ve skutečnosti vznikla. Platná je proto zástavní smlouva i tehdy, jestliže zajišťovaná pohledávka nikdy nevznikla, jestliže zajišťovaná pohledávka zanikla ještě před uzavřením zástavní smlouvy, jestliže zajišťovaná pohledávka, která má vzniknout teprve v budoucnu, ve skutečnosti nevznikne, jestliže se nesplní podmínka, na níž je závislý vznik zajišťované pohledávky, apod.

Zástavní právo je právem akcesorickým. Vyplývá z toho, že zástavní právo platně vznikne na základě platné zástavní smlouvy, jen jestliže platně vznikla také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit. Jestliže pohledávka, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, ve skutečnosti platně nevznikla (například proto, že nedošlo k uzavření smlouvy, podle které měla pohledávka vzniknout, že je taková smlouva neplatná apod.), není tu zástavní právo, i kdyby samotná zástavní smlouva byla bezvadná. Není-li tu tedy pohledávka, která má být zajištěna zástavním právem, není to důvodem neplatnosti zástavní smlouvy; tato okolnost má za následek, že podle zástavní smlouvy - ačkoliv jde o platný právní úkon a i když, jde-li o nemovitost (bytovou jednotku), bylo podle ní vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí - zástavní právo nevznikne (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2002 sp. zn. 21 Cdo 957/2001, který byl uveřejněn pod č. 76 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).

Z akcesorické povahy zástavního práva plyne, že zástavní právo se může vztahovat jen k takové pohledávce (v takové výši), která skutečně vznikla.

Podle ustanovení § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

Smlouva o půjčce je smlouvu reálnou, což mimo jiné znamená, že ke smlouvě o půjčce nedochází jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale teprve skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.5.2004 sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, který byl uveřejněn pod č. 110 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004). K závěru o vzniku zástavního práva zajišťujícího pohledávku z titulu půjčky proto nestačí samo o sobě dovození toho, že došlo k dohodě mezi věřitelem (zástavním věřitelem) a dlužníkem o poskytnutí půjčky, protože jen v důsledku takového uzavření dohody pohledávka věřitele (ještě) nevznikne, a tím nevznikne ani akcesorické zástavní právo takovou pohledávku zajišťující. Rozhodný je zde závěr o tom, že (byť na základě uzavřené dohody o poskytnutí půjčky) došlo k přenechání (odevzdání) předmětu půjčky (v projednávané věci peněžních prostředků) dlužníku. Zástavní právo pak také v takovém případě vzniká a zajišťuje pohledávku na vrácení předmětu půjčky v rozsahu, v jakém skutečně vznikla, tedy jen v rozsahu skutečně půjčených věcí určených podle druhu s příslušenstvím. Jen do takové výše mohou být totiž půjčené prostředky vymáhány věřitelem zpět a jen do takové výše mohou být také zajištěny zástavním právem (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.11.2004 sp. zn. 21 Cdo 2939/2004, uveřejněný pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006).

Protože se odvolací soud v projednávané věci spokojil se zjištěním, že došlo k dohodě o poskytnutí peněžní půjčky mezi věřitelem (žalovanými) a dlužníkem (žalobcem), a protože se nezabýval rovněž tím, zda (podle této dohody) byly také peněžní prostředky věřitelem dlužníku předány (odevzdány), je jeho právní posouzení věci neúplné, a tím nesprávné.

Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 1) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. srpna 2011

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r. předseda senátu