21 Cdo 2368/2011
Datum rozhodnutí: 19.06.2012
Dotčené předpisy: § 76 odst. 1 písm. e) o. s. ř., § 76f odst. 1 o. s. ř., § 44 odst. 7 předpisu č. 120/2001Sb. ve znění do 31.10.2009, § 44a odst. 1 předpisu č. 120/2001Sb.




21 Cdo 2368/2011


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce P. Š. , zastoupeného JUDr. Tomášem Chňoupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 16, za účasti 1) M. Š. , 2) J. K. , o zápis zástavního práva do katastru nemovitostí vkladem, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 107/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2010 č.j. 11 Cmo 129/2010-62, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce a M. Š. podali dne 18.6.2009 u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Kralovice, návrh na povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí ve prospěch J. K. podle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 17.6.2009, kterou M. Š. a žalobce dali do zástavy své nemovitosti označené jako "stavba čp. stojící na st. p. č. a parcely č. , zapsané na LV č. u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň - sever, katastrální území Obora u Kaznějova, obec Obora", ve prospěch pohledávky J. K. z půjčky ve výši 2.200.000,- Kč s úrokem ve výši 0,01% z poskytnuté částky.

Katastrální úřad pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Kralovice, rozhodnutím ze dne 24.7.2009 č.j. V-1030/2009-435 zamítl návrh na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Dovodil, že zástavní dlužníci byli ke dni podání návrhu na vklad dne 18.6.2009 omezeni ve smluvní volnosti usnesením Okresního soudu Praha - západ ze dne 29.1.2009 č.j. 0 Nc 1201/2009-10 o nařízení předběžného opatření, kterým jim byl mimo jiné uložen zákaz nemovitosti zastavit, a "usnesením Okresního soudu ve Zlíně č.j. 13 Nc 508/2009-6" o nařízení exekuce, jež brání převodu nemovitostí ve smyslu § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Katastrální úřad současně poukázal na to, že P. Š., který zastupoval M. Š. na základě plné moci ze dne 12.6.2009, překročil své oprávnění dané touto plnou mocí.

Žalobou podanou u Krajského soudu v Plzni dne 23.9.2009 se žalobce domáhal, aby návrhu na vklad zástavního práva k uvedeným nemovitostem ve prospěch J. K. bylo vyhověno. Uvedl, že správní orgán ve svém rozhodnutí sice citoval procesní předpisy, ve kterých je uveden zákaz zcizovat majetek, že však tato ustanovení aplikoval v rozporu s jejich smyslem a účelem. Teleologickým výkladem lze dospět k závěru, že obě ustanovení mají "zásadně protekcionářský charakter", kterým je obrana věřitele před účelovému zmenšování majetku povinného. Zřízením zástavního práva bez jakékoliv účelové manipulace však ke znehodnocení a zmenšení majetku nedochází, neboť hodnota majetku i pro účely ocenění zůstává stejná a v případě prodeje nemovitostí v dražbě by pohledávka zástavního věřitele byla uspokojována vzhledem ke svému pořadí jako poslední až po uspokojení pohledávek vzešlých z nařízených exekucí.

Katastrální úřad pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Kralovice, navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že zatížení exekucí postiženého majetku zástavním právem je nakládáním s tímto majetkem, kterým povinný vybočuje z výjimek povolených ustanovením § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb. (ve znění účinném do 31.10.2009). Kromě usnesení o nařízení exekuce zakazuje žalobci výslovně nemovitosti zatížit zástavním právem též usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 29.1.2009 č.j. 0 Nc 1201/2009-10 o nařízení předběžného opatření.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8.1.2010 č.j. 19 C 107/2009-42 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobce a M. Š. byli ke dni podání návrhu na vklad zástavního práva omezeni v nakládání s uvedenými nemovitostmi na základě usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 29.1.2009 č.j. 0 Nc 1201/2009-10 o nařízení předběžného opatření, přičemž v této souvislosti zdůraznil, že zástavní smlouva uzavřená účastníky dne "17.9.2009" je neplatná podle ustanovení § 76f odst. 1 o.s.ř., protože porušuje povinnost uloženou vykonatelným usnesením o nařízení předběžného opatření. Dalším důvodem, pro který byl žalobce omezen dle § 47 odst. 4 (správně 44 odst. 7) zákona č. 120/2001 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) v dispozici s uvedenými nemovitostmi, je nařízená exekuce, která byla vedena pod "sp. zn. 021 EX 2978/2009-5 soudním exekutorem JUDr. Ivanem Erbenem, Exekutorský úřad Praha 8".

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16.12.2010 č. j. 11 Cmo 129/2010-62 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Obdobně jako soud prvého stupně dovodil, že ještě před uzavřením zástavní smlouvy byli žalobce a účastnice 1) omezeni ve smluvní volnosti usnesením o nařízení předběžného opatření. Žalobce byl navíc omezen ve smluvní volnosti probíhajícími exekučními řízeními, v rámci nichž byl dne 29.4.2009 Exekutorským úřadem Praha 8 pod "sp. zn. 021 EX 2978/09-5" vydán exekuční příkaz, jímž byl nařízen prodej předmětných nemovitostí a jímž bylo žalobci jako povinnému zakázáno označené nemovitosti převést na jiného či je zatížit. Z těchto důvodů nebyla splněna podmínka ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu o omezení smluvní volnosti při uzavření zástavní smlouvy v případě žalobce a účastnice 1) usnesením o nařízení předběžného opatření a v případě žalobce rovněž usnesením o nařízení exekuce. Odvolacímu soudu vytýkal, že ustanovení § 76f odst. 1 o.s.ř. a ustanovení § 47 odst. 4 (správně 44 odst. 7) zákona č. 120/2001 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) vyložil chybně. Důvodem přijetí právních norem stran zákazu dispozice s majetkem je ochrana věřitele a jeho právo na uspokojení pohledávky za dlužníkem. Žalobce a účastnice 1) uzavřeli s J. K. zástavní smlouvu, jejímž jediným smyslem a účelem bylo získat peněžní prostředky na "výplatu zahájených exekučních řízení". Soud by měl proto při posuzování platnosti tohoto právního úkonu vycházet z úmyslu stran, který směřuje k uspokojení věřitele. Soud však při aplikaci právních norem vyšel z "přílišného právního pozitivizmu" a použitím jazykového výkladu aplikovaných právních norem naopak docílil porušení práva dlužníka na jeho možnost splatit svůj dluh, čímž způsobil, že situace může být nevýhodná i pro samotného věřitele. Zřízení zástavního práva není proti duchu zákonných ustanovení na ochranu věřitelů, neboť jejich pohledávka tímto úkonem není dotčena a žalobce tak činil s úmyslem splnit závazek. Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu vydaná v řízení o věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, pokud to zákon připouští (§ 245 a 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy - jak vyplývá z přiměřeného užití Části čtvrté, hlavy třetí občanského soudního řádu (§ 245 o.s.ř.) - v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, ;nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V projednávané věci bylo soudy mimo jiné zjištěno, že usnesením Okresního soudu Praha - západ ze dne 29.1.2009 č.j. 0 Nc 1201/2009-10, bylo žalobci a účastnici M. Š. zakázáno převést na jiného, zatížit věcným břemenem či zástavním právem sporné nemovitosti. Usnesení nabylo právní moci a stalo se vykonatelným dne 28.2.2009, přičemž předběžné opatření ke dni podání návrhu na vklad (18.6.2009) nezaniklo. Usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 7.4.2009 č.j. 13 Nc 508/2009-6 byla na majetek žalobce jako povinného nařízena exekuce, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Ivan Erben, Exekutorský úřad Praha 8, který vydal dne 29.4.2009 pod č.j. 021 EX 2978/09-5 exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem předmětných nemovitostí. Usnesení o nařízení exekuce bylo povinnému doručeno dne 20.5.2009, exekuce byla ukončena vymožením dne 13.7.2009.

V řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí se mimo jiné zkoumá, zda účastníci řízení jsou oprávněni nakládat s předmětem právního úkonu a zda účastník řízení není omezen právními předpisy, rozhodnutím soudu nebo rozhodnutím státního orgánu ve smluvní volnosti týkající se věci, která je předmětem právního úkonu [srov. § 5 odst.1 písm.e) a f) zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů)].

Za uvedené situace bylo v posuzovaném případě pro rozhodnutí ve věci významné, zda usnesení soudu o nařízení předběžného opatření, kterým bylo žalobci a účastnici 1) zakázáno [ve smyslu ustanovení § 76 odst.1 písm.e) o.s.ř.] uvedené nemovitosti převést na jiného a zatížit je věcným břemenem či zástavním právem, představuje soudním rozhodnutím stanovené omezení ve smluvní volnosti, které by jim bránilo v uzavření zástavní smlouvy. Protože vyřešení této právní otázky bylo v projednávané věci pro rozhodnutí soudu významné (určující) a protože uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech (ve vazbě na soudní řízení podle části páté občanského soudního řádu) vyřešena, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. e) o.s.ř. předběžným opatřením může být účastníku uloženo zejména, aby nenakládal s určitými věcmi nebo právy.

Podle ustanovení § 76f odst. 1 o.s.ř. právní úkon, který byl učiněn tím, pro něhož je výrok vykonatelného usnesení o nařízení předběžného opatření závazný, je neplatný, jestliže jím byla porušena povinnost uložená vykonatelným usnesením o nařízení předběžného opatření.

Zakáže-li soud účastníku předběžným opatřením nařízeným ve smyslu ustanovení § 76 odst. 1 písm. e) o.s.ř., aby nakládal s určitou nemovitostí, znamená to, že ji nesmí převést kupní, darovací nebo jinou smlouvou na jiného a že má zakázáno zatížit ji zástavním právem, právem odpovídajícím věcnému břemeni, předkupním právem s účinky věcného práva, nájemním právem a jinými právy, která představují právní závady věci. V případě, že účastník v rozporu s tímto zákazem učinil právní úkon v době, kdy usnesení o nařízení předběžného opatření bylo vykonatelným a závazným (§ 76d, § 76e o.s.ř.), jde o právní úkon podle § 76f odst. 1 o.s.ř. neplatný. Tento závěr byl ustálenou soudní praxí přijímán ještě předtím, než bylo do občanského soudního řádu včleněno citované ustanovení, podle kterého vyplývá neplatnost takového právního úkonu přímo ze zákona (srov. například rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2.5.2000 sp.zn. 18 Co 18/2000, uveřejněný pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001). Z hlediska ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) však není rozhodující, že smlouva nerespektující zákaz daný předběžným opatřením je neplatná, ale to, že zákaz nakládat s určitou nemovitostí vyplývající z vykonatelného předběžného opatření nepochybně představuje soudním rozhodnutím stanovené omezení ve smluvní volnosti v nakládání s touto věcí.

V projednávané věci bylo žalobci a účastnici 1) usnesením o nařízení předběžného opatření Okresního soudu Praha - západ dne 29.1.2009 č.j. 0 Nc 1201/2009-10 mimo jiné zakázáno zatížit sporné nemovitosti zástavním právem. Nemohli proto ohledně nich uzavřít dne 17.6.2009 zástavní smlouvu s J. K., neboť jejich smluvní volnost byla tímto předběžným opatřením omezena.

Důvodná není ani námitka žalobce, kterou zpochybňuje závěr soudů o omezení jeho smluvní volnosti v důsledku usnesení o nařízení exekuce. Ustálená soudní judikatura totiž dovodila, že zřízení zástavního práva na nemovitostech představuje takové nakládání s majetkem, které je povinnému po nařízení exekuce zakázáno ustanovením § 44 odst.7 zákona č. 120/2001 Sb. ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.10.2009 (nyní jde o § 44a odst.1 zákona č. 120/2001 Sb. ve znění pozdějších předpisů - srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.12.2010 sp. zn. 21 Cdo 5145/2009, který byl uveřejněn pod č. 107 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011).

Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst.1 o.s.ř., § 229 odst.2 písm.a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst.3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 245, § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. června 2012
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu