21 Cdo 2358/2007
Datum rozhodnutí: 25.06.2008
Dotčené předpisy: § 107 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 107 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 175u odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 460 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb., § 462 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb.




21 Cdo 2358/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. P. B., proti žalovanému E. I., s.r.o., o 146.550,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 Cm 228/97, o dovolání České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2006 č.j. 4 Cmo 85/2006-46, takto:

Usnesení vrchního soudu a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2005 č.j. 40 Cm 228/97-34 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 27.3.1996 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 146.550,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,1% denně od 1.5.1995 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že při provádění prací podle smlouvy o dílo č. 53-S-94 došlo k poškození stropního podhledu v hale žalovaného a že žalovaný z ceny díla "zadržel" částku 486.322,20 Kč "jako rezervu na opravu tohoto podhledu". Skutečné náklady na opravu však byly nižší, a proto je žalovaný povinen zaplatit žalobci na doplatku ceny díla 81.070,20 Kč. Žalovaný je dále povinen zaplatit "penalizační fakturu" ve výši 45.480,30 Kč a "neoprávněně započtených" 20.000,- Kč.

Poté, co věc byla podle usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29.5.1996 č.j. Ro 1052/96-16 (správně Ro 1052/96-5) postoupena býv. Krajskému obchodnímu soudu v Praze a co věc dnem 1.1.2001 převzal Městský soud v Praze (srov. Čl. II bod 1 zákona č. 215/2000 Sb.), žalobce v průběhu řízení před soudem prvního stupně dne 21.4.2002 zemřel.

Městský soud v Praze ze sdělení notářky JUDr. I. P. zjistil, že "všichni zákonní dědici dědictví odmítli", že účastníkem dědického řízení "se stal Úřad pro zastupování ČR ve věcech majetkových" a že "v nejbližší době bude probíhat vlastní likvidace dědictví", a usnesením ze dne 18.11.2005 č.j. 40 Cm 228/97-34 rozhodl, že v řízení bude "na straně žalující" pokračováno s Českou republikou - Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových. Dospěl k závěru, že ve smyslu ustanovení § 107 o.s.ř. má být pokračováno s tím, kdo je procesním nástupcem zemřelého žalobce.

K odvolání České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25.5.2006 č.j. 4 Cmo 85/2006-46 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl k závěru, že žalobce ztratil způsobilost být účastníkem řízení, že povaha věci umožňuje pokračovat v řízení a že "universálním sukcesorem je stát v rámci tzv. odúmrti".

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových dovolání. Namítá, že Česká republika nemůže být žalobcovým procesním nástupcem, neboť nepřevzala jeho právo, o něž v řízení jde. Z toho, že žalobce nemá žádné dědice, totiž nelze dovozovat, že by dědictví muselo připadnout státu podle ustanovení § 462 občanského zákoníku. O žalobcově dědictví byla navíc pravomocným usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 22.4.2004 sp. zn. 11 D 451/2002 nařízena likvidace a nyní nelze činit závěr, komu připadne žalobcova pohledávka, uplatněná v tomto řízení. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení § 107 odst.1 o.s.ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením.

Podle ustanovení § 107 odst.2 o.s.ř. ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou jejím procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde.

Povahou věci se z hlediska ustanovení § 107 odst.1 věty první o.s.ř. rozumí hmotněprávní povaha předmětu řízení a spočívá v posouzení, zda práva a povinnosti, o něž v řízení jde, přešla (mohla přejít) podle hmotného práva ze zaniklého účastníka na někoho jiného. Umožňuje-li povaha věci pokračování v řízení, soud dále posoudí, zda v řízení je možné pokračovat ihned nebo zda řízení musí být přerušeno. Okolnost, zda je možné v řízení ihned pokračovat, se odvíjí od povahy předmětu řízení a od osoby, která ztratila způsobilost být účastníkem řízení, popřípadě též od stavu řízení, v němž jsou zjišťováni její právní nástupci.

V projednávané věci z dosavadních zjištění soudů vyplývá, že všichni, kteří by mohli být dědici žalobce, dědictví odmítli. Za této situace je tedy nepochybné, že žalobcovým procesním nástupcem nemohou být jeho dědici. Vzhledem k tomu, že věcná legitimace k zaplacení částky 146.550,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,1% denně od 1.5.1995 do zaplacení je odvozena od jejího vlastnictví, je pro určení procesního nástupnictví po žalobci ve smyslu ustanovení § 107 odst.2 o.s.ř. významné to, na koho přešla podle výsledku dědického řízení.

Dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu (§ 462 občanského zákoníku); také ve vztahu k dědictví připadnuvšího státu platí, že se nabývá smrtí zůstavitele (§ 460 občanského zákoníku). Ze skutečnosti, že zůstavitel nezanechal žádné dědice, že zůstavitelovi dědici jsou nezpůsobilí dědit nebo že z jiných důvodů dědictví nenabude (nemůže nabýt) žádný dědic, však nelze dovozovat, že by soud v usnesení o dědictví musel vždy potvrdit připadnutí dědictví státu. Dědické řízení totiž může být skončeno také schválením dohody o přenechání dědictví zůstavitelovým věřitelům k úhradě dluhů, je-li dědictví předluženo, a soud může též nařídit likvidaci dědictví, je-li dědictví předluženo nebo navrhne-li to stát, kterému má dědictví připadnout podle ustanovení § 462 občanského zákoníku, jestliže není možné uhradit peněžitý dluh zůstavitele zcela nebo zčásti penězi z dědictví a věřitel odmítl přijmout na úhradu své pohledávky věc z dědictví, i když dědictví není předluženo. Kdyby došlo k uzavření a schválení dohody o přenechání dědictví žalobcovým věřitelům k úhradě dluhů, nenabyl by žalobcem uplatňovanou pohledávku stát, ale věřitel určený dohodou. V případě likvidace žalobcova dědictví by předmětná pohledávka přešla na toho, kdo by ji nabyl při zpeněžování žalobcova majetku, popřípadě na stát, kdyby se je nepodařilo zpeněžit (§ 175u o.s.ř.).

Z uvedeného je zřejmé, že v projednávané věci stav řízení o dědictví po žalobci neumožňoval, aby v ní bylo možné ihned pokračovat. Soudy se měly blížeji seznámit s průběhem a dosavadními výsledky dědického řízení (vedeného u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 11 D 451/2002); byla-li opravdu - jak tvrdí dovolatelka - pravomocným usnesením nařízena likvidace dědictví, mohly určit stát (Českou republiku) za žalobcova procesního nástupce jen tehdy, kdyby předmětnou pohledávku nabyla při zpeněžování žalobcova majetku nebo na základě pravomocného usnesení, vydaného v řízení o dědictví podle ustanovení § 175u odst.2 o.s.ř.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; Nejvyšší soud České republiky je proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. června 2008

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu