21 Cdo 2343/2003
Datum rozhodnutí: 30.03.2004
Dotčené předpisy: § 61 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb., § 61 odst. 3 předpisu č. 65/1965Sb., § 110b odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb., § 110b odst. 4 předpisu č. 65/1965Sb., § 130 odst. 4 předpisu č. 65/1965Sb., § 187 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb., § 17 odst. 2 předpisu č. 1/1992Sb., § 10 odst. 1 předpisu č. 1/1992Sb., § 19 odst. 1 předpisu č. 1/1992Sb.




21 Cdo 2343/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. S. K., zastoupeného advokátem, proti žalované V. A. S., a.s., zastoupené advokátem, o 1.195.856,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 12 C 51/2000, o dovolání účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. května 2003 č.j. 49 Co 98/2002-332, takto:

I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu mzdy ve výši 46.554,- Kč s příslušenstvím a příspěvek na penzijní připojištění ve výši 2.300,- Kč, a ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované se ukládá, aby zaplatila žalobci na náhradě mzdy 135.447,- Kč s příslušenstvím a na příspěvku na penzijní připojištění 300,- Kč, se odmítá.

II. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 50.930,- Kč s 12% úrokem od 13.7.1999 do zaplacení a částky 50.930,- Kč s 10% úrokem od 11.7.2000 do zaplacení, a dovolání žalované proti rozsudku krajského soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu o povinnosti žalované zaplatit žalobci 2.300,- Kč, a ve výroku, kterým byl změněn rozsudek okresního soudu tak, že žalované bylo uloženo, aby zaplatila žalobci dalších 300,- Kč, se zamítají.

III. Rozsudek krajského soudu ve výrocích, kterými byl rozsudek okresního soudu potvrzen a změněn, se - s výjimkou rozhodnutí uvedených pod bodem II. - zrušuje; současně se zrušuje rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. března 2002 č.j. 12 C 51/2000-287 ve výrocích, kterými bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobci 1.696,- Kč s 26% úrokem od 11.2.1998 do zaplacení, 33.920,- Kč s 26% úrokem od 11.3.1998 do zaplacení a 14.133,- Kč s 26% úrokem od 11.4.1998 do zaplacení, a ve výrocích, kterými byla zamítnuta žaloba o 14.243,- Kč s 26% úrokem od 11.10.1997 do zaplacení, o 34.816,- Kč s 26% úrokem od 12.11.1997 do zaplacení, o 31.651,- Kč s 26% úrokem od 11.12.1997 do zaplacení, o 31.651,- Kč s 26% úrokem od 10.1.1998 do zaplacení, o 34.409,- Kč s 26% úrokem od 11.2.1998 do zaplacení, o 15.474,- Kč s 26% úrokem od 26.7.1998 do zaplacení a o 8.679,- Kč, a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu ve Znojmě k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila celkem 1.195.856,- Kč s příslušenstvím. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaná mu dala dopisem ze dne 27.6.1997 výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst.1 písm.f) zákoníku práce, která byla pravomocným rozhodnutím soudu prohlášena za neplatnou. Žalobce po žalované "z titulu odškodnění za neplatnou výpověď" požaduje, aby mu ve smyslu ustanovení § 61 zákoníku práce nahradila mzdu za dobu od července 1997 do listopadu 1999 ve výši 1.067.243,- Kč s příslušenstvím, aby mu poskytla náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou za roky 1997, 1998 a 1999 (za celkem 59 dnů) ve výši 117.334,- Kč, aby mu poskytla příspěvek na penzijní připojištění, "zajištěný kolektivní smlouvou", za dobu od října 1997 do listopadu 1999 ve výši 2.600,- Kč a aby mu vyplatila příspěvek na stravování za dobu od 18.9.1997 do 30.11.1999 (za celkem 557 pracovních dnů) ve výši 8.679,- Kč.

Žalovaná namítala, že jí žalobce po neplatném rozvázání pracovního poměru neoznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnávala. Na požadované plnění žalobce proto nemůže mít nárok.

Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 21.3.2002 č.j. 12 C 51/2000-287 žalované uložil, aby zaplatila žalobci na náhradě mzdy za dobu od 30.1.1998 do 30.11.1999 celkem 848.913,- Kč s příslušenstvím (s úroky z prodlení ve výroku rozsudku blíže specifikovanými) a na příspěvku na penzijní připojištění 2.300,- Kč, žalobu o zaplacení náhrady mzdy ve výši dalších 218.330,- Kč s příslušenstvím, o náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou ve výši 117.334,- Kč s příslušenstvím, o příspěvek na penzijní připojištění ve výši 300,- Kč a o příspěvek na "závodní stravování" ve výši 8.679,- Kč zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 32.056,- Kč k rukám advokáta, že žalobce je povinen zaplatit "státu na účet Okresního soudu ve Znojmě" 1.483,50 Kč a že žalovaná je povinna zaplatit "státu na účet Okresního soudu ve Znojmě" 7.327,- Kč a na soudním poplatku 8.970,- Kč. Při svém rozhodování vycházel ze zjištění, že výpověď z pracovního poměru, kterou žalovaná dala žalobci dopisem ze dne 27.6.1997 podle ustanovení § 46 odst.1 písm.f) zákoníku práce, byla rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 23.6.1998 č.j. 12 C 744/97-51, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29.9.1999 č.j. 15 Co 454/98-69, jenž nabyl právní moci dnem 9.11.1999, určena jako neplatný právní úkon. Žalobci podle názoru soudu prvního stupně nenáleží náhrada mzdy za měsíce červenec a srpen 1997, neboť v té době ještě plynula výpovědní doba (pracovní poměr účastníků měl podle výpovědi z pracovního poměru ze dne 27.6.1997 skončit dnem 31.8.1997), a nelze mu ji poskytnout ani za dobu od 1.9. do 14.9.1997, kdy byl žalobce v pracovní neschopnosti. Při posouzení, od kdy má být po 15.9.1997 žalobci náhrada mzdy podle ustanovení § 61 zákoníku práce přiznána, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce oznámil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, teprve - s ohledem na to, že oznámení "nenahradila" žaloba ze dne 8.7.1997 (správně ze dne 4.7.1997) a že tvrzení žalobce o dřívějším oznámení nebyla za řízení prokázána - dne 30.1.1998; žalobci proto náleží náhrada mzdy od tohoto dne až do dne 9.11.1999. V dalším období (po dni 9.11.1999) až do 30.11.1999 má žalobce nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 130 zákoníku práce, neboť žalovaná odmítla žalobce zaměstnat i po pravomocně skončeném řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Náhradu mzdy soud prvního stupně stanovil ve výši průměrného výdělku žalobce zajištěného za druhé čtvrtletí roku 1997, který - s ohledem na navýšení mzdy podle kolektivní smlouvy - pro období roku 1998 zvýšil o 10,8% a pro období roku 1999 o 12 %. Návrh žalované, aby žalobci nebyla přiznána náhrada mzdy za dobu přesahující 6 měsíců podle ustanovení § 61 odst.2 zákoníku práce, neshledal důvodným, neboť žalobce neměl v rozhodném období možnost zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele za stejných nebo lepších podmínek, než měl u žalované. Vedle náhrady mzdy má žalobce nárok na příspěvek na penzijní připojištění, neboť jeho výplata ve výši 100,- Kč měsíčně "je garantována kolektivními smlouvami za roky 1998 a 1999 a upřesněna směrnicí ze dne 1.3.1995" a žalobce by ji za měsíce leden 1998 až listopad 1999 ve výši 2.300,- Kč obdržel, kdyby žalovaná "neporušila své povinnosti tím, že mu z důvodu neplatné výpovědi nepřidělovala práci". Požadavek žalobce na přiznání náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou za roky 1997, 1998 a 1999 není opodstatněný, neboť za rok 1997 žalobci nenáleží ani náhrada mzdy podle ustanovení § 61 odst.1 zákoníku práce a v letech 1998 a 1999 mu byla náhrada mzdy přiznána "za všechny placené dny" a nelze mu ji z důvodu nevyčerpané dovolené přiznat dvakrát. Na "závodní stravování" za dobu od 18.9.1997 do 30.11.1999 nelze žalobci přispět, neboť z ustanovení § 140 odst.1 věty první zákoníku práce vyplývá, že příspěvek nenáleží při překážkách v práci a o dovolené.

K odvolání účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28.5.2003 č.j. 49 Co 98/2002-332 odmítl odvolání žalobce "proti přisuzujícímu výroku", potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobci náhradu mzdy ve výši 46.554,- Kč s příslušenstvím a na příspěvku na penzijní připojištění 2.300,- Kč, a ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení náhrady mzdy ve výši 11.323,- Kč s příslušenstvím a 26% úroku z prodlení z částky 14.243,- Kč od 11.10.1997 do 31.10.1997, o náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou ve výši 117.334,- Kč s příslušenstvím a o příspěvek na stravování ve výši 8.679,- Kč, a změnil rozsudek soudu prvního stupně "v přisuzujícím výroku" tak, že zamítl žalobu o zaplacení 26% úroku z částky 1.696,- Kč za dobu od 11.2. do 28.2.1998 a z částky 14.133,- Kč za dobu od 11.4. do 30.4.1998 a o náhradu mzdy ve výši 3.195,- Kč s příslušenstvím, a v zamítavém výroku tak, že žalované uložil, aby zaplatila žalobci na náhradě mzdy 135.447,- Kč s příslušenstvím a na příspěvku na penzijní připojištění 300,- Kč; v dalších částech "přisuzujícího výroku" a "zamítavého výroku", jakož i ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Při zkoumání, od kdy náleží žalobci náhrada mzdy poskytovaná podle ustanovení § 61 odst.1 zákoníku práce, dospěl odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - k závěru, že žalobou ze dne 4.7.1997 (na základě které bylo zahájeno řízení ve věci, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 12 C 744/97) žalobce neuplatnil pouze neplatnost výpovědi z pracovního poměru, ale také určení trvání pracovního poměru po uplynutí výpovědní lhůty, a že tedy tím nepochybně vyjádřil svou vůli být u žalované dále zaměstnáván; protože tato žaloba byla doručena organizační složce žalované, v níž žalobce pracoval ("divizi Z."), dne 10.7.1997, je třeba uvedený den považovat za den doručení oznámení žalobce, že trvá na dalším zaměstnávání u žalované. Námitku žalované, že žalobce dal interním sdělením ze dne 30.6.1997 najevo, že nemá zájem být u žalované nadále zaměstnáván, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že takový závěr nelze ze sdělení dovodit, neboť "požadavek na ponechání platu ekonomického náměstka do konce výpovědní doby a projevenou ochotu zapracovat svého nástupce" nelze považovat za oznámení, že žalobce netrvá na dalším zaměstnávání u žalované. Nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst.1 zákoníku práce pak žalobci vznikl dnem 15.9.1997, neboť mu může náležet až po uplynutí výpovědní doby a po skončení pracovní neschopnosti. Výši náhrady mzdy odvolací soud stanovil podle průměrného výdělku žalobce zjištěného za druhé čtvrtletí roku 1997; při výpočtu průměrného výdělku vycházel z toho, že v rozhodném období byla žalobci zúčtována k výplatě hrubá mzda ve výši 115.502,- Kč, od níž je třeba odečíst náhradu mzdy za dovolenou ve výši 10.997,- Kč a zálohu na manažerskou odměnu za 1. pololetí roku 1997 ve výši 45.648,- Kč a k níž je třeba přičíst poměrnou část zálohy na manažerskou odměnu, která činí 20.288,- Kč, a že nelze přihlížet k vyplacenému doplatku manažerské odměny za rok 1996. Protože žalobce odpracoval ve druhém čtvrtletí roku 1997 celkem 448 hodin, činí jeho průměrný hodinový výdělek 176,66 Kč a průměrný měsíční výdělek 30.725,- Kč. Náhrada v této výši žalobci náležela do 15.3.1998; pro závěr, zda mu přísluší i v další době (až do 9.11.1999), nebyly dosud zjištěny všechny potřebné skutečnosti a žalované, která se ve smyslu ustanovení § 61 odst.2 zákoníku práce domáhala, aby žalobci nebyla přiznána náhrada mzdy za období přesahující 6 měsíců, mělo být poskytnuto poučení o povinnosti tvrzení. Při rozhodování o příslušenství přisouzené náhrady mzdy (o úrocích z prodlení) odvolací soud dovodil, že se odvíjí od splatnosti mzdy, která v projednávané věci nastala, protože nebyla sjednána v pracovní nebo v kolektivní smlouvě, posledním dnem následujícího kalendářního měsíce; v prodlení se zaplacením náhrady mzdy se proto žalovaná ocitla vždy prvním dnem kalendářního měsíce následujícím po měsíci, v němž nastala splatnost mzdy (náhrady mzdy). Nárok na náhradu mzdy za měsíce červenec a srpen 1997 nebylo možné podle názoru odvolacího soudu posoudit podle ustanovení § 61 odst.1 zákoníku práce, ale podle ustanovení § 130 odst.1 zákoníku práce, neboť žalobce náhradu za toto období odvozuje od neplatného převedení na jinou, méně placenou práci. Za dobu od 9.11. do 30.11.1999 náleží žalobci náhrada mzdy podle ustanovení § 130 odst.1 zákoníku práce, za rozhodné období významné pro zjištění průměrného výdělku však nelze považovat kalendářní čtvrtletí předcházející neplatnému rozvázání pracovního poměru (jak to učinil soud prvního stupně), ale kalendářní čtvrtletí předcházející překážce v práci na straně zaměstnavatele, tedy třetí kalendářní čtvrtletí roku 1999. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že příspěvek na penzijní připojištění náleží za celé požadované období, neboť není "závislý na době oznámení o trvání na dalším zaměstnávání podle § 61 zákoníku práce". Na příspěvek na "závodní stravování" a na náhradu za nevyčerpanou dovolenou nemá žalobce podle názoru odvolacího soudu nárok. Příspěvek na "závodní stravování" je spjat "s vlastním výkonem práce" a, jestliže žalobce pro žalovanou nepracoval (lhostejno z jakých důvodů), nemá na toto plnění nárok. Nárok na náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou "nevyplývá z ustanovení § 61 odst.1 zákoníku práce" a nemůže tedy žalobci náležet vedle nároku na náhradu mzdy poskytovaného podle tohoto ustanovení. Odvolací soud z uvedených důvodů žalobci přiznal náhradu mzdy za dobu od 15.9.1997 do 15.3.1998 v celkové výši 182.001,- Kč s příslušenstvím a příspěvek na penzijní připojištění ve výši 2.600,- Kč a dovodil, že žalobce nemá nárok na jím požadovanou vyšší náhradu mzdy za dobu od 15.9.1997 do 15.3.1998 s příslušenstvím, na náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou a na příspěvek na "závodní stravování"; ohledně nároku žalobce na náhradu mzdy (včetně příslušenství) za dobu od 1.7. do 31.8.1997 a za dobu od 16.3.1998 do 30.11.1999 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Proti tomuto rozsudku podali oba účastníci dovolání.

Žalobce ve svém dovolání, které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl potvrzen a změněn rozsudek soudu prvního stupně, dovozuje, že odvolací soud pochybil při zjištění jeho průměrného výdělku. Za řízení totiž nebylo prokázáno, že by záloha na manažerskou odměnu byla poskytnuta za delší období než je kalendářní čtvrtletí, popřípadě že by vůbec šlo o manažerskou odměnu, a odvolací soud nezjistil průměrný výdělek jako průměrný hodinový výdělek a řádně se nevypořádal s námitkami, obsaženými v odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně. Žalobce dále odvolacímu soudu vytýká, že splatnost mzdy byla - jak vyšlo za řízení najevo - stanovena v kolektivní smlouvě a žalovaná se tedy dostala do prodlení po marném uplynutí takto stanovené splatnosti mzdy (náhrady mzdy) a že "při výpočtu náhrady mzdy potvrdil pouze zjevné úmyslné zneužití práva ze strany zaměstnavatele, který žalobce poté, co mu dal neplatnou výpověď, zařadil úmyslně na méně placenou práci". Žalobce má rovněž za to, že mu náleží nárok na náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou a na příspěvek na "závodní stravování". I když je ustanovení § 61 zákoníku práce zvláštním ustanovením, které upravuje nároky zaměstnance při neplatném rozvázání pracovního poměru, zůstávají nároky zaměstnance s výjimkou náhrady mzdy podle ustanovení § 130 odst.1 zákoníku práce "zachovány", neboť "zákon vychází z domněnky, že pracovní poměr v případě pravomocného určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru nadále trvá". Odvolací soud proto měl nárok žalobce na "proplacení dovolené" posoudit podle ustanovení § 110b odst.2 zákoníku práce a nárok na příspěvek na "závodní stravování" podle ustanovení § 140 zákoníku práce. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil, aby zrušil v dotčených výrocích též rozsudek soudu prvního stupně a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém dovolání, které směřuje proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu mzdy ve výši 46.554,- Kč s příslušenstvím a příspěvek na penzijní připojištění ve výši 2.300,- Kč, a ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a žalované bylo uloženo, aby zaplatila žalobci na náhradě mzdy 135.447,- Kč s příslušenstvím a na příspěvku na penzijní připojištění 300,- Kč, v první řadě namítá, že podle ustálené judikatury soudů nahrazuje oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, jen taková žaloba, v níž zaměstnanec uplatnil vedle neplatnosti rozvázání pracovního poměru též požadavek na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst.1 zákoníku práce. Žalobce takovou žalobu nepodal a navíc v dopise (ve vnitřním sdělení) ze dne 30.6.1997 projevil vůli u žalované dále nepracovat. Odvolací soud pak projev vůle obsažený v dopise ze dne 30.6.1997 "nesprávně interpretoval" a přihlédl k textu žaloby, v níž žalobce nikterak nedal najevo, že by chtěl být u žalované dále zaměstnán. Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm. a) a c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a aby mu věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou subjektivní a objektivní přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení § 240 odst.1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997 sp.zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu mzdy ve výši 46.554,- Kč s příslušenstvím a příspěvek na penzijní připojištění ve výši 2.300,- Kč, a ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované bylo uloženo, aby zaplatila žalobci na náhradě mzdy 135.447,- Kč s příslušenstvím a na příspěvku na penzijní připojištění 300,- Kč. Rozsudkem odvolacího soudu v této části nemohla být žalobci způsobena újma na jeho právech, neboť jeho požadavkům bylo v tomto směru (rozsahu) vyhověno. Z tohoto pohledu tedy žalobce nemůže mít objektivně vzato žádný skutečný zájem, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno.

K podání dovolání proti uvedeným výrokům rozsudku odvolacího soudu tedy není žalobce oprávněn (subjektivně legitimován). Nejvyšší soud České republiky proto jeho dovolání v tomto směru podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o.s.ř. odmítl.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].

Oba účastníci subjektivně přípustnými dovoláními napadají rozsudek odvolacího soudu ve výrocích, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a změněn. Vzhledem k tomu, že v důsledku rozsudku odvolacího soudu došlo ve vztahu k právům, vymezeným rozsudkem soudu prvního stupně (tím, jak odvolací soud rozhodl o odvoláních účastníků proti rozsudku soudu prvního stupně) k tzv. rozštěpení uplatněných nároků na více práv se samostatným skutkovým základem, je třeba přípustnost dovolání proti jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu posuzovat samostatně.

Dovolání účastníků proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.

Ve vztahu k potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu není dovolání účastníků podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání účastníků proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelé v dovolání označili.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatelé tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil právní otázky, zda zaměstnanec oznámil ve smyslu ustanovení § 61 odst.1 zákoníku práce zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, tím, jestliže v žalobě o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru podané podle ustanovení § 64 zákoníku práce uplatnil též požadavek na určení, že "pracovní poměr trvá" i po dni, k němuž měl podle neplatného rozvázání pracovního poměru skončit, zda má zaměstnanec po neplatném rozvázání pracovního poměru nárok na dovolenou nebo na náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou a zda má zaměstnanec nárok na plnění, která mu nebyla poskytnuta proto, že mu zaměstnavatel po neplatném rozvázání pracovního poměru nepřiděloval práci. Uvedené právní otázky dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu v plném rozsahu vyřešeny. Vzhledem k tomu, že jejich posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představují potvrzující výroky rozsudku odvolacího soudu rozhodnutí, která mají ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání jsou částečně opodstatněná.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k době, za níž žalobce požaduje uplatněné nároky - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb. a č. 167/1999 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1999, a pro nároky za dobu po 30.9.1999 též ve znění zákona č. 225/1999 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.11.1999 (dále jen "zák. práce").

Podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci, nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

Podle ustanovení § 61 odst.3 písm.a) zák. práce rozvázal-li zaměstnavatel pracovní poměr neplatně, avšak zaměstnanec netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, platí, pokud se nedohodne se zaměstnavatelem písemně jinak, že jeho pracovní poměr skončil dohodou, byla-li dána neplatná výpověď, uplynutím výpovědní doby; v tomto případě má zaměstnanec nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu výpovědní doby.

Rozvázání pracovního poměru výpovědí je neplatné, jen jestliže byla jeho neplatnost určena pravomocným soudním rozhodnutím (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.3.1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněném pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). I když byla pravomocným rozhodnutím soudu vyslovena neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem, nemusí pracovní poměr dále pokračovat; pracovní poměr účastníků - jak vyplývá z výše citovaných ustanovení - nadále trvá jen tehdy, jestliže zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával. Netrvá-li zaměstnanec na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával (tj. neoznámí-li zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, nebo sdělí-li zaměstnavateli, že na dalším zaměstnávání netrvá), nastává - ačkoliv byla pravomocným rozhodnutím soudu vyslovena neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí - právní fikce rozvázání pracovního poměru dohodou.

Zaměstnanec může oznámit zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, kdykoliv poté, co mu zaměstnavatel dal neplatnou výpověď, nejpozději však do rozhodnutí soudu, jímž bylo řízení o žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí pravomocně skončeno a kterým byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru. Zaměstnanec může své stanovisko o tom, zda trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, změnit. Z hlediska ustanovení § 61 odst. 1 a 3 zák. práce je rozhodné, jaké své stanovisko o tom, zda trvá nebo netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, oznámil zaměstnavateli v době vyhlášení (vydání) soudního rozhodnutí o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11.10.2001 sp. zn. 21 Cdo 2905/2000, uveřejněném pod č. 77 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).

Oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel po neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí dále zaměstnával, je jednostranným právním úkonem zaměstnance, adresovaným zaměstnavateli, který ke své platnosti nevyžaduje písemnou formu; projev vůle zaměstnance tu může být učiněn jednáním nebo opomenutím, může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl zaměstnanec projevit (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18.12.1995 sp. zn. 6 Cdo 63/95, uveřejněném pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1996).

Jestliže zaměstnanec svým jednostranným právním úkonem výslovně neoznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho po neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí dále zaměstnával, ale podal proti němu žalobu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí a o náhradu mzdy, je tím podle ustálené judikatury soudů oznámení zaměstnance nahrazeno (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18.2.1977 sp.zn. 5 Cz 10/77, uveřejněný pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1979). Oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, však nahrazuje jen taková žaloba, v níž zaměstnanec uplatnil nejen neplatnost rozvázání pracovního poměru, ale také požadavek na náhradu mzdy ve smyslu ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18.12.1995 sp. zn. 6 Cdo 63/95, uveřejněný pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1996); uplatnil-li totiž zaměstnanec v žalobě podané proti zaměstnavateli kromě požadavku na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru též nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst.1 zák. práce, je v tom imanentně obsaženo oznámení zaměstnance, že trvá na dalším zaměstnání, neboť, požadoval-li zaměstnanec po zaměstnavateli náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst.1 zák. práce, dal mu tím vždy alespoň konkludentně (způsobem nevzbuzujícím pochybnost) najevo, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával.

V projednávané věci žalobce v žalobě ze dne 4.7.1997 (na základě které bylo zahájeno řízení ve věci, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 12 C 744/97) neuplatnil vedle určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 27.6.1997 nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst.1 zák. práce, ale požadavek na určení, že pracovní poměr žalobce u žalované "trvá i po dni 31.8.1997" (tj. i po dni, ke kterému měl skončit podle výpovědi z pracovního poměru ze dne 27.6.1997). I když tím nebylo ve smyslu výše zmíněné judikatury soudů nahrazeno oznámení žalobce, že trvá na tom, aby ho žalovaná dále zaměstnávala, nelze - jak to činí žalovaná - dovozovat, že by požadavek žalobce na určení, že pracovní poměr žalobce u žalované "trvá i po dni 31.8.1997", neměl žádný právní význam. Protože - jak bylo již výše uvedeno - oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel po neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí dále zaměstnával, lze učinit jednáním nebo opomenutím, popřípadě výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl zaměstnanec projevit, bylo potřebné se zabývat tím, zda žalobce tímto způsobem nedal alespoň konkludentně najevo, že trvá na tom, aby ho žalovaná dále zaměstnávala.

Odvolací soud tedy postupoval správně, když k požadavku žalobce na určení, že pracovní poměr žalobce u žalované "trvá i po dni 31.8.1997", obsaženém v žalobě ze dne 4.7.1997, přihlédl. Dovolací soud souhlasí s odvolacím soudem též v tom, že uvedený požadavek je třeba považovat - s přihlédnutím k jeho obsahu a smyslu - za oznámení žalobce, že trvá na tom, aby ho žalovaná dále zaměstnávala po neplatném rozvázání pracovního poměru; projevil-li totiž žalobce vůli, aby jeho pracovní poměr trval "i po 31.8.1997" (tedy i po uplynutí výpovědní doby, kdy měl skončit pracovní poměr účastníků podle výpovědi z pracovního poměru ze dne 27.6.1997), nevyjádřil tím nic jiného než to, že požaduje, aby ho žalovaná zaměstnávala rovněž v době po 1.9.1997. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že oznámení zaměstnance zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho po neplatném rozvázání pracovního poměru dále zaměstnával, nahrazuje nejen žaloba, v níž zaměstnanec uplatnil vedle neplatnosti rozvázání pracovního poměru požadavek na náhradu mzdy ve smyslu ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce, ale také taková žaloba, kterou zaměstnanec požaduje kromě určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru též určení, že pracovní poměr účastníků trvá i v době (po dni), ke kterému měl podle neplatného rozvázání pracovního poměru skončit.

Obsah dopisu (vnitřního sdělení) žalobce ze dne 30.6.1997 není za daného stavu věci pro rozhodnutí sporu významný. I kdyby (jak se domnívá žalovaná) žalobce v tomto dopise projevil vůli, že nechce být u žalované nadále (po neplatném rozvázání pracovního poměru) zaměstnán, je zde rozhodující, že v žalobě ze dne 4.7.1997, která byla doručena organizační složce žalované dne 10.7.1997, projevil jinou vůli (že trvá na tom, aby ho žalovaná dále zaměstnávala). Protože zaměstnanec může - jak uvedeno již výše - své stanovisko o tom, zda trvá nebo netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, změnit až do doby vyhlášení (vydání) soudního rozhodnutí o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, nemůže být projev vůle obsažený v dopise ze dne 30.6.1997 pro rozhodnutí ve věci podstatný, neboť žalobce vyjádřil později požadavek, že trvá na tom, aby ho žalovaná nadále zaměstnávala.

Z uvedeného vyplývá, že žalobce má nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst.1 zák. práce, která mu náleží - jak vyplývá z tohoto ustanovení - ve výši průměrného výdělku.

Při zjišťování a používání průměrného výdělku se postupuje (srov. též § 275 odst.1 zák. práce) podle ustanovení § 17 zákona č. 1/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů).

Vzhledem k tomu, že nárok žalobce na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst.1 zák. práce vznikl v září 1997, správně soudy vycházely ze závěru, že pro zjištění průměrného výdělku žalobce je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí, tj. doba od 1.4. do 30.6.1997 a že průměrný výdělek je třeba zjistit z hrubé mzdy zúčtované žalobci k výplatě a podle doby jím odpracované v tomto období.

Námitka žalobce, že ohledně zálohy na manažerskou odměnu ve výši 45.648,- Kč (vyplacené žalobci v červnu 1997) nebylo za řízení prokázáno, že byla poskytnuta za delší období než kalendářní čtvrtletí, popřípadě že nebyl prokázán "charakter manažerské odměny", není důvodná. Zjištění soudů, že částka 45.648,- Kč byla žalobci vyplacena v červnu 1997 a že šlo o "zálohu na manažerskou odměnu" za první pololetí 1997 má oporu v provedeném dokazování (zejména v listinách týkajících se mzdy předložených žalovanou a v obsahu znaleckého posudku V. W.); odvolací soud proto v souladu s ustanovením § 17 odst. 8 zákona č. 1/1992 Sb. (ve znění účinném do 31.12.2000) přihlédl k její poměrné části připadající na kalendářní čtvrtletí. Souhlasit není možné ani s názorem žalobce, že by odvolací soud "při výpočtu náhrady mzdy potvrdil pouze zjevné úmyslné zneužití práva ze strany zaměstnavatele, který žalobce poté, co mu dal neplatnou výpověď, zařadil úmyslně na méně placenou práci". Žalobce zjevně přehlíží, že žalovaný měl žalobce (podle jeho tvrzení) zařadit na méně placenou práci až po výpovědi z pracovního poměru ze dne 27.6.1997 a že tato skutečnost proto nemohla ovlivnit průměrný výdělek zjišťovaný za druhé kalendářní čtvrtletí roku 1997.

Žalobci je však třeba přisvědčit v tom, že odvolací soud při určení náhrady mzdy chybně vycházel z průměrného měsíčního výdělku, ačkoliv měl postupovat podle žalobcova průměrného hodinového výdělku.

Podle ustanovení § 17 odst.5 zákona č. 1/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) se průměrný výdělek zjišťuje jako průměrný hodinový výdělek, popřípadě jako průměrný denní (směnový) výdělek. Pokud se podle pracovněprávních předpisů vychází z průměrného měsíčního výdělku, průměrný výdělek zjištěný podle věty první se přepočte na jeden měsíc podle průměrného počtu pracovních hodin (dnů) připadajících v roce na jeden měsíc.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že z průměrného měsíčního výdělku zaměstnance se vychází jen u nároků, u nichž takový způsob určení jejich výše stanoví zákoník práce nebo jiný pracovněprávní předpis, a že v ostatních případech se průměrný výdělek zaměstnance zjišťuje jako průměrný hodinový výdělek, popřípadě jako průměrný denní (směnový) výdělek.

Protože se v ustanovení § 61 zák. práce neuvádí, že by se nárok zaměstnance na náhradu mzdy stanovil podle průměrného měsíčního výdělku, je třeba při jeho určení vycházet - jak vyplývá z § 17 odst.5 věty první zákona č. 1/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) - z průměrného hodinového výdělku zaměstnance, popřípadě z jeho průměrného denního (směnového) výdělku. V projednávané věci soudy měly - s ohledem na způsob evidence pracovní doby u žalovaného - vycházet z průměrného hodinového výdělku žalobce a žalobci poskytnout tímto způsobem zjištěnou náhradu za celou dobu, po níž má nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst.1 zák. práce.

Důvodná není námitka žalobce, že by odvolací soud při určení, od kdy žalovaná byla v prodlení s poskytováním náhrady mzdy, chybně posoudil otázku splatnosti žalobcovy mzdy.

Podle ustanovení § 10 odst.1 a § 19 zákona č. 1/1992 Sb. (ve znění účinném do 31.12.2000) jsou mzda a náhrada mzdy splatné pozadu za měsíční období, a to nejpozději v následujícím kalendářním měsíci, pokud nebylo v pracovní smlouvě nebo kolektivní smlouvě dohodnuto jinak.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že, nebyla-li splatnost mzdy (náhrady mzdy) dohodnuta v pracovní smlouvě nebo v kolektivní smlouvě, stávají se splatnými uplynutím posledního dne měsíce, který následuje po měsíci, za nějž se mzda (náhrada mzdy) vyplácí; okolnost, že zaměstnavatel stanovil svým jednostranným opatřením termín, kdy bude mzda v pracovní době na pracovišti vyplácena, není pro posouzení splatnosti mzdy (náhrady mzdy) významná (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 1473/2001, uveřejněný pod č. 154 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).

V projednávané věci nebylo dokazováním zjištěno, že by splatnost žalobcovy mzdy (náhrady mzdy) byla v pracovní nebo jiné smlouvě účastníků nebo v kolektivní smlouvě upravena jinak, než v ustanoveních § 10 odst.1 a § 19 zákona č. 1/1992 Sb. (ve znění účinném do 31.12.2000). Odvolací soud proto v souladu se zákonem dovodil, že žalovaná byla v prodlení s uspokojením nároku žalobce na náhrady mzdy vždy až od prvního dne měsíce následujícího po měsíci, v němž nastala podle ustanovení § 10 odst.1 a § 19 zákona č. 1/1992 Sb. (ve znění účinném do 31.12.2000) jejich splatnost.

Žalobce se domáhal, aby mu vedle náhrady mzdy poskytované podle ustanovení § 61 odst.1 zák. práce byla poskytnuta též náhrada mzdy za nevyčerpanou dovolenou, neboť po neplatném rozvázání pracovního poměru nepracoval - ačkoliv pracovní poměr účastníků trval - proto, že mu žalovaná nepřidělovala práci, a nebylo mu umožněno vyčerpat dovolenou na zotavenou; přísluší mu proto podle jeho názoru ve smyslu ustanovení § 110b zák. práce náhrada mzdy za nevyčerpanou dovolenou.

Nároky účastníků z neplatného rozvázání pracovního poměru se řídí ustanoveními § 61 až § 64 zák. práce (srov. nadpis nad těmito ustanoveními). Ustanovení § 61 až § 64 zák. práce upravují - jak vyplývá z jejich znění - práva a povinnosti účastníků pracovního poměru v období, v němž jsou jejich vztahy sporné v důsledku rozvázání pracovního poměru, které učinil jeden účastník pracovního poměru a jehož platnost druhý účastník neuznává, a v němž panuje nejistota, zda pracovní poměr účastníků skutečně skončil (podle učiněného rozvázání pracovního poměru) nebo zda bude (může) pokračovat. Byla-li neplatnost rozvázání pracovního poměru určena pravomocným soudním rozhodnutím, a trvá-li pracovní poměr účastníků i nadále, je tím stav nejistoty ve vztazích účastníků pracovního poměru (spor o neplatnost rozvázání pracovního poměru a o jeho další trvání) odstraněn; jejich vztahy se proto po právní moci rozhodnutí řídí opět jen pracovní smlouvou a příslušnými pracovněprávními předpisy.

Ustanovení § 61 až § 64 zák. práce mají povahu lex specialis, která vylučuje, aby na práva a povinnosti účastníků pracovního poměru za období, v němž jsou jejich vztahy sporné v důsledku rozvázání pracovního poměru, byla aplikována zejména (jde-li o nárok zaměstnance podle ustanovení § 61 zák. práce) obecná ustanovení zákoníku práce a jiných pracovněprávních předpisů o překážkách v práci.

Předepisuje-li ustanovení § 61 odst.1 zák. práce, že zaměstnanci náleží při neplatném rozvázání pracovního poměru náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru, nejpozději do právní moci soudního rozhodnutí, kterým byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru, pak specialita této právní úpravy vylučuje, aby při neplatném rozvázání pracovního poměru mohla být za dobu, po níž byly vztahy mezi účastníky v důsledku rozvázání pracovního poměru sporné a po níž zaměstnavatel neumožnil zaměstnanci konat práci, přiznána náhrada mzdy z jiného důvodu. V uvedeném období zaměstnanci nepřísluší nejen náhrada mzdy podle ustanovení § 130 zák. práce, ale ani náhrada mzdy za nevyčerpanou dovolenou podle ustanovení § 110b odst.2 a 4 zák. práce, popřípadě z jiného důvodu. Náhrada mzdy za dovolenou navíc nemůže zaměstnanci příslušet proto, že z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru (neumožnil-li zaměstnavatel konat zaměstnanci práci) neodpracoval žádný den a že nepřidělování práce zaměstnanci v tomto období nepředstavuje překážku v práci, která by se jinak (srov. § 40 nařízení vlády č. 108/1994 Sb.) posuzovala jako výkon práce. Uvedeným postupem zaměstnanec, s nímž byl neplatně rozvázán pracovní poměr, ostatně nemůže být poškozen; přísluší-li mu náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku po celou dobu, počínající dnem, v němž oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do dne, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru, nejpozději do právní moci soudního rozhodnutí, kterým byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru, pak tu není žádný důvod k tomu, aby za stejné období (jeho část) měl obdržet další náhradu mzdy, například z důvodu nevyčerpané dovolené. Odvolací soud proto dospěl ke správnému závěru, že žalobci náhrada mzdy za nevyčerpanou dovolenou za dobu od 1.9.1997 do 9.11.1999 nenáleží, je mu však třeba vytknout, že se nezabýval tím, zda mu nenáleží náhrada mzdy za nevyčerpanou dovolenou za rok 1997 za dobu do 31.8.1997 (tj. za dobu, než měl podle výpovědi z pracovního poměru ze dne 27.6.1997 skončit pracovní poměr účastníků, v níž žalobce konal u žalované práci).

Jestliže zaměstnavatel přistoupil k rozvázání pracovního poměru se zaměstnancem, aniž by pro to byly splněny zákonem stanovené předpoklady nebo naplněny v zákoně uvedené důvody, má to za následek nejen neplatnost rozvázání pracovního poměru (kterou však musí, jako v projednávaném případě, určit svým pravomocným rozhodnutím soud), ale také závěr o tom, že zaměstnavatel (zaměstnanec jednající v rámci plnění úkolů zaměstnavatele jeho jménem) tímto jednáním, popřípadě též tím, že po neplatném rozvázání pracovního poměru nepřiděloval zaměstnanci práci, porušil právní (zákonem stanovenou) povinnost. Zaměstnanec má proto nárok, aby mu byla poskytnuta vedle náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst.1 zák. práce rovněž náhrada škody, která mu vznikla porušením této právní povinnosti ze strany zaměstnavatele (§ 187 odst.2 zák. práce).

Z důvodu odpovědnosti zaměstnavatele za škodu podle ustanovení § 187 odst.2 zák. práce má zaměstnanec nárok na náhradu veškeré majetkové újmy, která nespočívá ve ztrátě na výdělku (tato újma je hrazena pomocí náhrady mzdy podle ustanovení § 61 zák. práce) a která u zaměstnance nastala v důsledku toho, že s ním zaměstnavatel neplatně rozvázal pracovní poměr, popřípadě že mu po neplatném rozvázání pracovního poměru nepřiděloval práci podle pracovní smlouvy, ačkoliv mu zaměstnanec oznámil, že trvá na to, aby ho dále zaměstnával.

Z výše nastíněných hledisek bylo potřebné v projednávané věci posoudit též požadavek žalobce na příspěvek na "závodní stravování". Kdyby mu takový příspěvek náležel za dobu, po níž by konal pro žalovanou práci (v případě, že by s ním žalovaná nerozvázala neplatně pracovní poměr, popřípadě že by mu řádně přidělovala práci podle pracovní smlouvy), je v příčinné souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru, popřípadě s tím, že mu po neplatném rozvázání pracovního poměru žalovaná nepřidělovala práci podle pracovní smlouvy, skutečnost, že mu příspěvek nebyl vyplacen. Lze proto souhlasit se žalobcem v tom, že škoda mu vznikla i tím, že se mu nedostalo těch plnění, jež byla poskytnuta ostatním zaměstnancům, kteří vykonávali práci podle pracovní smlouvy. Poškozenému zaměstnanci totiž musí být nahrazeno vše, co mu v důsledku porušení povinností zaměstnavatelem ušlo proto, že nemohl vykonávat práce v souladu s pracovní smlouvou. Odvolací soud však uvedeným způsobem nepostupoval, a proto je jeho právní posouzení tohoto žalobcova nároku neúplné a tedy i nesprávné.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud v souladu se zákonem přiznal žalobci příspěvek na penzijním připojištění ve výši 2.600,- Kč (základ ani výši tohoto nároku žalovaná v dovolání nezpochybnila) a že mu správně nepřiznal náhradu mzdy za dovolenou za roky 1998 a 1999 v celkové výši 101.860,- Kč s příslušenstvím. Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti uvedeným rozhodnutím zamítl (§ 243b odst.2, část věty před středníkem, o.s.ř.). V ostatních výrocích, tj. ve výrocích, jimž bylo rozhodnuto o části náhradě mzdy poskytované podle ustanovení § 61 zák. práce za dobu od 15.9.1997 do 15.3.1998 (za část září 1997 ve výši 14.243,- Kč, za říjen 1997 ve výši 34.816,- Kč, za listopad 1997 ve výši 31.651,- Kč, za prosinec 1997 ve výši 31.651,- Kč, za leden 1998 ve výši 36.105,- Kč, za únor 1998 ve výši 33.920,- Kč a za část března 1998 ve výši 14.133,- Kč) s příslušenstvím (s úroky z prodlení), o náhradě mzdy za nevyčerpanou dovolenou za rok 1997 ve výši 15.474,- Kč s příslušenstvím (s úroky z prodlení) a o "příspěvku na závodní stravování" ve výši 8.679,- Kč, které byly napadeny přípustným dovoláním, není rozsudek odvolacího soudu správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto v této části zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i tento rozsudek (ve výrocích odpovídajících zrušeným výrokům rozsudku odvolacího soudu) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. března 2004

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu