21 Cdo 234/2012
Datum rozhodnutí: 06.11.2012
Dotčené předpisy: § 55 odst. 1 písm. b) předpisu č. 262/2006Sb., § 241a odst. 3 o. s. ř., § 243b odst. 5 věta první o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




21 Cdo 234/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce T. P. , zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá č. 6, proti žalovanému Západočeskému konzumnímu družstvu Plzeň, družstvu se sídlem v Plzni, Poděbradova č. 1389/31, IČO 00031976, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 12 C 734/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. srpna 2011 č.j. 56 Co 389/2011-214, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16.8.2011 č.j. 56 Co 389/2011-214, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 3.5.2011 č.j. 12 C 734/2010-184 ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že okamžité zrušení pracovního poměru učiněné dopisem žalovaného ze dne 27.5.2010 a doručené žalobci dne 7.6.2010 je neplatné ), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.

Odvolací soud vyložil otázku hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce dovodil-li, že žalobce porušil svoji povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, neboť zejména nepřistupoval k plnění svých pracovních úkolů odpovědně, a tím, že odmítl rozvézt zboží - lahůdky podléhající rychlé zkáze musel žalovaný tuto situaci neprodleně řešit tím, že na uvedenou trasu poslal jiného zaměstnance, který nemohl plnit své původní pracovní úkoly , jinak by mohlo dojít ke zničení zboží a případné ztrátě zákazníka - v souladu se závěry, k nimž (za obsahově shodné právní úpravy) již dříve dospěla judikatura soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.1.2000, sp.zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6.2.2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, pod číslem C 164, nebo rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8 roč. 1996), a na nichž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.

Namítá-li dovolatel ve prospěch svých opačných úvah, že jeho jednání rozhodně nedosahovalo takové intenzity, aby byly naplněny podmínky § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce , neboť neodmítl plnit pracovní úkoly bezdůvodně, nýbrž důvodem, pro který odmítal s vozidlem zn. Avia pokračovat v jízdě, byl špatný technický stav vozidla , potom přehlíží, že odvolací soud při posouzení toho, zda zjištěné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci dosáhlo zákonem předvídané intenzity, vymezil relativně neurčitou hypotézu právní normy upravenou ustanovením § 55 odst. 1 zák. práce vycházeje z judikátů, které jsou pro posouzení této otázky z obecného hlediska rozhodné, přihlížeje zároveň k individuelním okolnostem posuzovaného případu. Vzhledem k tomu jeho námitky nemohou obstát, neboť jde o pouhou polemiku s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud (a soud prvního stupně) při posuzování intenzity porušení pracovní kázně žalobcem přihlížel a jak tato hlediska hodnotil.

Ostatní námitky žalobce obsažené v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu - jak vyplývá z jeho obsahu (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.) podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., neboť podrobuje kritice pouze skutková zjištění odvolacího soudu, z nichž napadený rozsudek vychází (namítá-li, že závěry krajského soudu jsou v příkrém rozporu se skutečnostmi zjištěnými v rámci důkazního řízení provedeného před soudem prvního stupně ) a současně v dovolání předestírá opačné skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. K okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem však nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnuto (srov. § 237 odst. 3 část věty za středníkem o.s.ř.).

Protože dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. listopadu 2012


JUDr. Zdeněk Novotný, v. r. předseda senátu