21 Cdo 233/2004
Datum rozhodnutí: 23.06.2004
Dotčené předpisy: § 261 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb., § 262 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb., § 263 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb., § 263 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb., § 60a odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb., § 60a odst. 1 předpisu č. 1/1992Sb.




21 Cdo 233/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce L. S., zastoupeného advokátem, proti žalované C. s. a.s., o 193.971,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 389/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 21. října 2003 č.j. 23 Co 418/2003-65, takto:

Rozsudek krajského soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu o zamítnutí žaloby na zaplacení 193.971,30 Kč s 23% úrokem od 16.10.1998 do zaplacení, a ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 6. května 2003 č.j. 6 C 389/2002-43 (s výjimkou výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroku z prodlení ve výši 23% z částky 30.000,- Kč za dobu od 15.8. do 15.10.1998, ve výši 26% z částky 30.000,- Kč za dobu od 15.7. do 15.10.1998, ve výši 26% z částky 30.000,- Kč za dobu od 15.6. do 15.10.1998, ve výši 26% z částky 30.000,- Kč za dobu od 15.5. do 15.10.1998, ve výši 26% z částky 30.000,- Kč za dobu od 15.4. do 15.10.1998, ve výši 26% z částky 30.000,- Kč za dobu od 15.3. do 15.10.1998, ve výši 3% z částky 150.000,- Kč za dobu od 16.10.1998 do zaplacení a ve výši 3% z částky 13.971,30 Kč za dobu od 16.10.2000 do zaplacení) s e z r u š u j í a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Pardubicích dne 30.12.2002 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 193.971,30 Kč s úroky z prodlení ve výši 26% z částky 13.971,30 Kč od 16.10.2000 do zaplacení, 26% z částky 30.000,- Kč od 15.3.1998 do zaplacení, 26% z částky 30.000,- Kč od 15.4.1998 do zaplacení, 26% z částky 30.000,- Kč od 15.5.1998 do zaplacení, 26% z částky 30.000,- Kč od 15.6.1998 do zaplacení, 26% z částky 30.000,- Kč od 15.7.1998 do zaplacení a 23% z částky 30.000,- Kč od 15.8.1998 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že byl u žalované zaměstnán jako obchodní manažer od 1.11.1997 až do dne 13.9.1998, k němuž byl pracovní poměr rozvázán dohodou z důvodu uvedeného v ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zákoníku práce. Mzdu za vykonanou práci mu však žalovaná zaplatila pouze za měsíce listopad a prosinec 1997 a na uspokojení jeho mzdových nároků za dobu od 1.1. do 13.9.1998 a nároku na odstupné mu žalovaná vyplatila až po skončení pracovního poměru dne 11.2.1999 částku 87.463,- Kč a dne 15.10.2000 částku 70.000,- Kč. Zbývající částka ve výši 193.971,30 Kč s příslušenstvím žalobci dosud nebyla uhrazena.

Žalovaná namítala, že částka 70.000,- Kč, která byla žalobci vyplacena dne 15.10.2000, nepředstavuje mzdu, neboť mu byla poskytnuta jako půjčka "soukromou osobou" J. D., a že vyplacená částka 87.463,- Kč sloužila k úhradě dlužné mzdy za měsíce leden až duben 1998. Ohledně zbývajících žalobcových nároků žalovaná namítla jejich promlčení.

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 6.5.2003 č.j. 6 C 389/2002-43 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedených důkazů zjistil, že žalobce má nárok na zaplacení mzdy za měsíce květen až září 1998 a na odstupné poskytované při rozvázání pracovního poměru. Vzhledem k tomu, že splatnost uvedených nároků nastala "v průběhu roku 1998" (v pořadí poslední nároky na mzdu za měsíc září a na odstupné se staly splatné dnem 15.10.1998) a že je žalobce uplatnil u soudu až dne 30.12.2002, došlo k tomu až po uplynutí tříleté promlčecí lhůty uvedené v ustanovení § 263 odst.1 zákoníku práce. Tvrzení žalobce, že žalovaná nároky žalobce písemně uznala co do důvodu a výše, čímž "by došlo k prodloužení promlčecí lhůty na 10 let", soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že "v dohodě o rozvázání pracovního poměru žalovaná pouze uvedla, že jako zaměstnavatel potvrzuje, že žalobci nebyla vyplacena mzda od 1.1.1998 do podpisu smlouvy a že za uvedené období žalobci tuto dluží, když spolu s odstupným se jedná o 226.304,- Kč", a že "ani z dopisu předsedy představenstva žalované ze dne 19.10.1998 nelze dovodit uznání nároků co do důvodu a výše".

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 21.10.2003 č.j. 23 Co 418/2003-65, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 193.971,30 Kč s 23% úrokem od 16.10.1998 do zaplacení, potvrdil, ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroku z prodlení ve výši 23% z částky 30.000,- Kč za dobu od 15.8. do 15.10.1998, ve výši 26% z částky 30.000,- Kč za dobu od 15.7. do 15.10.1998, ve výši 26% z částky 30.000,- Kč za dobu od 15.6. do 15.10.1998, ve výši 26% z částky 30.000,- Kč za dobu od 15.5. do 15.10.1998, ve výši 26% z částky 30.000,- Kč za dobu od 15.4. do 15.10.1998, ve výši 26% z částky 30.000,- Kč za dobu od 15.3. do 15.10.1998, ve výši 3% z částky 150.000,- Kč za dobu od 16.10.1998 do zaplacení a ve výši 3% z částky 13.971,30 Kč za dobu od 16.10.2000 do zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dovodil, že uznání nároku co do důvodu a výše, s nímž ustanovení § 263 odst.2 zákoníku práce spojuje lhůtu k uplatnění peněžitých nároků v trvání 10 let, je jednostranný právní úkon učiněný písemnou formou a adresovaný oprávněnému účastníku, v němž povinný účastník výslovně a bezvýhradně uvedl výši nároku, který má uspokojit, a jeho důvody. Požadavek na uvedení důvodu nároku je splněn tehdy, označí-li jej tak, aby bylo jednoznačné, jakého nároku se týká, popřípadě v čem nárok spočívá; uznat lze však pouze dluh, který již vznikl. I kdyby v dohodě o rozvázání pracovního poměru, v níž žalovaná potvrdila, že dluží žalobci na mzdě a odstupném celkem 233.604,- Kč, byly obsaženy "formální náležitosti uznání dluhu", nemohly nastat "důsledky uznání dluhu ve smyslu ustanovení § 263 odst.2 zákoníku práce". V celkové dlužné částce je totiž zahrnut též nárok na odstupné a nárok na mzdu za měsíce srpen a září 1998, u nichž v době podpisu dohody (ke dni 26.8.1998) ještě "právo na výplatu nevzniklo"; žalovaná je tedy v té době ještě nedlužila a nemohla je platně uznat. Protože z potvrzení nelze "samostatně dovodit pouhé uznání dluhu za nevyplacenou mzdu za období od 1.1. do 31.7.1998 proto, že v něm není uvedena přesná výše takového dluhu", nemůže být vykládáno "jako platné uznání dluhu pro obcházení zákona a svou neurčitost". Potvrzení o výši dluhu obsažené v dohodě o rozvázání pracovního poměru proto nemá důsledky uznání dluhu ve smyslu ustanovení § 263 odst.2 zákoníku práce. Rozhodnutí o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a o zastavení řízení v části požadovaných úroků z prodlení odvolací soud zdůvodnil tím, že žalobce vzal v průběhu odvolacího řízení žalobu zpět o plnění "přesahující nárok 193.971,30 Kč s 23% úrokem od 16.10.1998 do zaplacení".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, podal žalobce dovolání. I kdyby žalovaná v potvrzení obsaženém v dohodě o rozvázání pracovního poměru ze dne 26.8.1998 uznala nároky v té době "ještě neexistující" (nárok na mzdu za dobu od 26.8. do 13.9.1998 a nárok na odstupné), nebylo možné podle názoru žalobce dovodit, že by uznání bylo neplatné "jako celek pro neurčitost", neboť je možné "určit, jaká částka z celkové částky uvedené v uznání dluhu připadá na existující a jaká na neexistující nároky". Navíc je třeba případnou neplatnost uznání přičítat pouze žalované jako zaměstnavateli a podle ustanovení § 243 odst.4 zákoníku práce neplatnost právního úkonu nemůže být zaměstnanci na újmu, pokud ji nezpůsobil výlučně sám. Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů (v dovoláním dotčených výrocích) zrušil a aby věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil právní otázky, zda zaměstnavatel jako účastník pracovněprávního vztahu může platně uznat nárok, který "ještě nevznikl", a zda je neplatné (pro neurčitost a pro obcházení zákona) takové uznání, v němž jsou obsaženy vedle splatných nároků i nároky "ještě neexistující". Uvedené právní otázky dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Vzhledem k tomu, že jejich posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že k tvrzenému uznání nároků žalovanou došlo dne 26.8.1998 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1999 (dále jen "zák. práce").

Podle ustanovení § 261 odst.1 zák. práce nárok se promlčí, jestliže nebyl uplatněn u soudu ve lhůtě v tomto zákoníku stanovené. K promlčení se přihlédne, jen jestliže se ten, vůči němuž se nárok uplatňuje, promlčení dovolá; v takovém případě nelze promlčený nárok účastníku, který jej uplatňuje, přiznat.

Podle ustanovení § 262 odst.1 zák. práce lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.

Podle ustanovení § 263 odst.1 zák. práce pokud není v tomto zákoníku stanoveno jinak, činí lhůta k uplatnění peněžitých nároků tři roky.

Podle ustanovení § 263 odst.2 věty první zák. práce lhůta k uplatnění peněžitých nároků písemně uznaných co do důvodu a výše tím, kdo je povinen nárok uspokojit, a nároků zajištěných omezením převodu nemovitosti, činí deset let.

Uznání peněžitého nároku co do důvodu a výše je - jak správně uvedl odvolací soud - jednostranný právní úkon učiněný písemnou formou a adresovaný oprávněnému účastníku, v němž povinný účastník výslovně a bezvýhradně uvedl výši nároku, který je povinen uspokojit, a jeho důvody. Požadavek na uvedení důvodů nároku je splněn tehdy, označí-li jej tak, aby bylo jednoznačné, jakého nároku se týká, popřípadě v čem (v jakých skutkových okolnostech) nárok spočívá.

S písemným uznáním peněžitého nároku co do důvodů a výše tím, kdo je povinen nárok uspokojit, se v pracovněprávních vztazích spojuje jiná (delší) promlčecí lhůta než jaké je stanovena u nároků neuznaných. Nepředstavuje však samostatný zavazovací titul (právní důvod vzniku nároku) a ani nezakládá - na rozdíl například od občanskoprávních vztahů - domněnku, že dluh (nárok) v době uznání trval.

Protože peněžitý nárok může co do důvodu a výše uznat jen ten, kdo je povinen nárok uspokojit, je nepochybné, že nemůže být uznán (s důsledky vyplývajícími z ustanovení § 263 odst.2 věty první zák. práce) nárok, který nikdy nevznikl. Od neexistujícího nároku je třeba odlišit nárok, který má v budoucnu vzniknout nebo který vznikl a teprve po uznání se stane splatným; takovéto nároky může ten, kdo je povinen nároky uspokojit, písemně uznat co do důvodů a výše, i když v době uznání ještě nevznikly nebo se dosud nestaly splatnými.

V projednávané věci bylo dokazováním zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů dovolatel nezpochybňuje a ani přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst.2 a § 242 odst.3 o.s.ř.), že účastníci uzavřeli dne 26.8.1998 dohodu o rozvázání pracovního poměru, v níž si sjednali, že jejich pracovní poměr se rozvazuje z důvodu uvedeného v "§ 46 odstavec c" zákoníku práce dnem 13.9.1998, a v níž žalovaná "potvrdila", že "zaměstnanci nebyla v období od 1. ledna 1998 do současné doby vyplacena mzda a za uvedené období tuto zaměstnanci dluží" a že "jedná se o nevyplacenou mzdu a odstupné v celkové částce 226.304,- Kč".

Uvedené "potvrzení" žalované, obsažené v dohodě o rozvázání pracovního poměru, představuje - i přes některé poněkud nejednoznačné formulace - uznání peněžitých nároků co do důvodů a výše, neboť se v něm výslovně a bezvýhradně uvádí výše nároků, které je žalovaná povinna uspokojit (částka 226.304,- Kč), a důvody nároků (nevyplacená mzda za dobu od 1.1.1998 do "současné doby", tj. do dne uzavření dohody 26.8.1998, a odstupné poskytované zaměstnanci při rozvázání pracovního poměru).

Účinky tohoto uznání nároků žalobce ze strany žalované nelze důvodně zpochybňovat tím, že jsou v něm zahrnuty nároky "ještě neexistující".

Nárok na mzdu zaměstnanci vzniká za vykonanou práci (srov. § 4 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrné výdělku, ve znění pozdějších předpisů) a mzda je splatná pozadu za měsíční období, a to nejpozději v následujícím kalendářním měsíci, pokud nebylo v pracovní smlouvě nebo kolektivní smlouvě dohodnuto jinak (srov. § 10 odst.1 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrné výdělku, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2000). Nárok na odstupné vzniká zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst.1 písm.a) až c) zák. práce nebo dohodou z týchž důvodů (srov. § 60a odst.1 zák. práce), a je splatný po skončení pracovního poměru v nejbližším výplatním termínu určeném u zaměstnavatele pro výplatu mzdy, pokud se zaměstnanec nedohodne se zaměstnavatelem na výplatě odstupného v den skončení pracovního poměru nebo na pozdějším termínu výplaty (srov. § 60a odst.3 zák. práce).

Z uvedeného vyplývá, že všechny nároky, které byly předmětem uznání žalované, obsaženého v dohodě o rozvázání pracovního poměru ze dne 26.8.1998, existovaly (vznikly) již v době uznání (nárok žalobce na odstupné vznikl uzavřením dohody o rozvázání pracovního poměru dohodou z důvodu uvedeného v ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zák. práce ke dni 13.9.1998), i když některé z nich (nároky žalobce na mzdu za měsíce červenec a srpen 1998 a na odstupné) ještě nebyly splatné. Vzniklé (existující), avšak dosud nesplatné, peněžité nároky mohou být - jak uvedeno již výše - způsobilým předmětem písemného uznání nároků co do důvodů a výše tím, kdo je povinen tyto nároky uspokojit.

Uzná-li povinný účastník písemně co do důvodů a výše vedle vzniklých (existujících) nároků také nároky, které nikdy nevznikly, nelze - jak správně uvádí dovolatel - úspěšně dovozovat, že by uznání nároků nemělo sledované právní účinky "jako celek". I když nemůže být uznán (s důsledky vyplývajícími z ustanovení § 263 odst.2 věty první zák. práce) nárok, který nikdy nevznikl, nelze pominout, že povinný účastník písemně uznal také jiné (z pohledu uznání způsobilé) nároky a že jejich osud nemůže být závislý na tom, že jiné (odlišné) nároky nevznikly. Má-li uznání peněžitých nároků všechny potřebné náležitosti, nemůže nemít právní účinky jen proto, že některý z uznaných nároků (platně) nevznikl a že v uznání není výslovně uvedeno, kolik z uznané výše plnění připadá na jednotlivé nároky.

Ve prospěch opačného názoru nelze úspěšně argumentovat ani tím, že výše existujících (vzniklých) nároků nebyla za této situace v písemném uznání uvedena určitě. Písemné uznání nároků co do důvodů a výše se totiž uplatní jen vůči existujícím (vzniklým) nárokům (ve výši, v jaké budou prokázány); ostatní (neexistující) nároky stejně (protože nemají podklad v právu) nemohou být přiznány a jejich uznání nepředstavuje - jak uvedeno výše - samostatný zavazující důvod.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v dovoláním napadeném výroku správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a v akcesorickém výroku o náhradě nákladů řízení zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí (s výjimkou výroků týkajících se plnění, ohledně nichž žalobce vzal žalobu za odvolacího řízení zpět) a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. června 2004

JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.

předseda senátu