21 Cdo 2325/99
Datum rozhodnutí: 28.06.2000
Dotčené předpisy:




21 Cdo 2325/99

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce JUDr. B. G., proti žalovanému Ř. s. a d. Č. r. o neplatnost skončení pracovního poměru, o náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru, o náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou a o vyplacení cestovních náhrad, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 13 C 554/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. července 1998 č.j. 13 C 554/92-144 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. ledna 1999, čj. 13 Co 954/98-171, takto:

I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. července 1998 č.j. 13 C 554/92-144 se zastavuje.

II. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. ledna 1999, čj. 13 Co 954/98-171 se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 21.7.1998 č.j. 13 C 554/92-144 zamítl žalobu na určení, že dne 31. května 1992 došlo mezi právním předchůdcem žalovaného a žalobcem k neplatnému rozvázání pracovního poměru", žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost nahradit" žalobci mzdu za období od 7.7.1992 do 7.1.1993 ve výši 42.420,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1.6.1992 do 15.7.1994 a s 19% úrokem z prodlení od 16.7.1994 do zaplacení, dále žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost nahradit" žalobci mzdu za nevyčerpanou dovolenou za roky 1990, 1991 a 1992" ve výši 6.396,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1.6.1992 do 15.7.1994 a s 19% úrokem z prodlení od 16.7.1994 do zaplacení a rovněž žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 1.184,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1.1.1992 do 15.7.1994 a s 19% úrokem z prodlení od 16.7.1994 do zaplacení, s výjimkou úroku z prodlení z částky 57,- Kč ve výši 3% za období od 3.2.1992 do 15.7.1994 a ve výši 16% za období od 16.7.1994 do 7.12.1994 a úroku z prodlení z částky 397,- Kč ve výši 3% za období od 1.6.1992 do 28.9.1992; současně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 11,70 Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dovodil, že nelze přisvědčit důvodům, na nichž žalobce buduje svůj závěr, že mezi ním a žalovaným (jeho právním předchůdcem) došlo dne 31.5.1992 k neplatnému rozvázání pracovního poměru a že ani ostatní uplatňované nároky, s výjimkou částky 11,70 Kč, nejsou důvodné.



K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19.1.1999 č.j. 13 Co 954/98-171 rozsudek soudu prvního stupně vyjma odvoláním nenapadeného výroku pod bodem V" (t.j. výroku, jímž bylo žalobci ohledně částky 11,70 Kč vyhověno) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že nejsou opodstatněné námitky, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce a že žalobci nebyla dána možnost účastnit se řízení, a ohledně dalších námitek obsažených v odvolání odkázal plně" na odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21.7.1998 č.j. 13 C 554/92-144 podal žalobce dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. a namítal, že mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Uvedl, že je od 12. dubna 1999 dosud nepřetržitě nemocen a práce neschopen (legitimace č. T 0914495)", takže i když ho Okresní soud Plzeň-město 18.6.1998 řádně předvolal k jednání na 21.7.1998, nemohl se tohoto jednání zúčastnit, neboť pro náhlé velmi těžké zhoršení svého zdravotního stavu", které nemohl předem předvídat", musel být od 26.6.1998 do 7.8.1998 v ústavním léčení a nebyl vůbec schopen činit žádné právní úkony, natož předem omluvit svou neúčast u ústního jednání". Dále zdůraznil, že dne 8.11.1998 došlo k dalšímu velmi prudkému a velmi těžkému zhoršení zdravotního stavu", takže od 8.11.1998 do 7.1.1999 byl opět v ústavním léčení, z něhož byl 7.1.1999 sice propuštěn do domácího ošetřování, ale dosud" je v pracovní neschopnosti; proto nebyl schopen účastnit se dne 19.1.1999 jednání u odvolacího soudu, což soudu předem, před zahájením řízení, řádně omluvil". Za tohoto stavu podle názoru dovolatele tím, že soudy v obou případech jednaly v jeho nepřítomnosti, mu byla nesprávným postupem soudů odňata možnost jednat před soudem, protože soudy odmítly přihlédnout k tomu, že je velmi těžce (životu nebezpečně) nemocen" a že z tohoto důvodu nebyl schopen účastnit se uvedených jednání. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů v plném rozsahu" zrušil.



Nejvyšší soud ČR rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 236 odst. 1 o.s.ř.).

Rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21.7.1998 č.j. 13 C 554/92-144 v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. § 10a o.s.ř.).

Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21.7.1998 č.j. 13 C 554/92-144 zastavil (§ 104 odst. 1 o.s.ř.).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), zabývaje se dále dovoláním žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek (s výjimkou části týkající se nároku na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru ve výši 42.420,- Kč a nároku na vyplacení cestovních náhrad ve výši 1.184,- Kč, v níž bylo dovolací řízení zastaveno usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25.5.1999 č.j. 13 C 554/92-198 ve spojení s usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23.6.1999 č.j. 13 C 554/92-203, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 7.9.1999 č.j. 13 Co 702/99-208) bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.).

Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.).

V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že žalobce nenavrhl, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. Za této situace může být přípustnost dovolání dána pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 237 o.s.ř. Přípustnost dovolání z hlediska tohoto ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 237 o.s.ř.; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem (§ 237 odst.1 písm. f) o.s.ř.) se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává. O vadu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm.f) o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování.

K procesním právům účastníka náleží mimo jiné právo, aby věc byla projednána a rozhodnuta při jednání (nejde-li o případy, o nichž zákon stanoví, že soud jednání nemusí nebo nesmí nařizovat), aby se jednání mohl zúčastnit a aby při jednání mohl činit přednesy, navrhovat důkazy, vyjadřovat se k provedeným důkazům atd. Práva zúčastnit se soudem nařízeného jednání účastník nemusí využít; byl-li k jednání řádně předvolán a soud mu neuložil, aby se k jednání dostavil, závisí jen na jeho úvaze, zda svého práva také využije a jednání u soudu se zúčastní. Hodlá-li svého práva využít, avšak v účasti při jednání mu brání důležitý důvod, může požádat o odročení jednání; soud je povinen, jde-li skutečně o důležitý důvod, jeho žádosti vyhovět. Ustanovení § 101 odst. 2 o.s.ř. v návaznosti na tyto zásady soudu ukládá, aby pokračoval v řízení, i když jsou účastníci nečinní; nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat v nepřítomnosti takového účastníka; přihlédne přitom k obsahu spisu a dosud provedeným důkazům. Jde proto o odnětí možnosti jednat před soudem tehdy, jestliže soud věc projednal a rozhodl v rozporu s ustanovením § 101 odst. 2 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka, tedy jestliže věc projednal a rozhodl, ačkoliv účastník z důležitého důvodu požádal o odročení jednání.

V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně projednal žalobu a rozhodl o ní v jednání nařízeném na den 21.7.1998. Žalobce byl k tomuto jednání řádně a včas předvolán (předvolání k jednání mu bylo doručeno dne 18.6.1998), ale jednání se nezúčastnil. Ve spise není založen žádný doklad (písemné podání, podání učiněné do protokolu, podání učiněné telefaxem nebo telegraficky) o tom, že by žalobce požádal o odročení jednání, popřípadě že by svou neúčast u jednání omluvil. Odvolací soud projednal odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl o něm v jednání nařízeném na den 19.1.1999, které začalo v 8.30 hodin a skončilo v 9.00 hodin. Rovněž k tomuto jednání byl žalobce řádně a včas předvolán (předvolání k jednání mu bylo doručeno dne 2.12.1998), ale jednání se nezúčastnil. Žalobce omluvil svou neúčast z důvodu velmi těžké" nemoci a požádal o odročení jednání písemným podáním, které podal do podatelny soudu osobně teprve dne 19.1.1999 ve 14.30 hod. a které bylo postoupeno soudní kanceláři Co" 20.1.1999 v 9.00 hodin.

Z uvedeného vyplývá, že žalobce byl řádně předvolán jak soudem prvního stupně k jednání nařízenému na den 21.7.1998, tak odvolacím soudem k jednání nařízenému na den 19.1.1999. Svou neúčast na jednání nařízeném na den 21.7.1998 žalobce - jak sám uvádí - neomluvil ani nepožádal o odročení jednání. Skutečnost, že nebude schopen zúčastnit se jednání nařízeného na den 19.1.1999 žalobce odvolacímu soudu sice sdělil (a současně požádal i o odročení jednání), avšak písemné podání obsahující toto sdělení podal osobně v podatelně odvolacího soudu až poté, co jednání proběhlo. V obou případech byly žalobci známy předem skutečnosti, které mu (podle jeho názoru) zabraňovaly v účasti u jednání, přitom však z obsahu spisu nevyplývají žádné objektivní okolnosti, které by mu bránily v tom, aby svou neúčast u jednání omluvil a požádal odvolací soud o odročení jednání včas. Projednání věci tedy nic nebránilo a soudy postupovaly v souladu s ustanovením § 101 odst. 2 o.s.ř., když věc projednaly v nepřítomnosti žalobce.



Protože rozsudek odvolacího soudu není vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst.1 písm. f) o.s.ř. postižen a protože dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by byl postiženo jinou vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst.1 o.s.ř., a protože dovolání není z hlediska ustanovení § 238 a § 239 o.s.ř. přípustné, je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).



Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. června 2000

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý

předseda senátu