21 Cdo 232/2001
Datum rozhodnutí: 22.01.2002
Dotčené předpisy: § 238 odst. 1 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 4 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 232/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Z. R., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Okresnímu úřadu K., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp.zn. 21 C 48/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. června 2000, č.j. 16 Co 31/2000-270, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná mu dopisem žalované ze dne 31. 1. 1996 je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že se vytýkaného porušení pracovní kázně, jež spočívalo v tom, že nezajistil řádné vedení prvotní operativní evidence majetku Okresního úřadu K., a v tom, že neprovedl vyřazení a následnou likvidaci majetku okresního úřadu, který měl být pro neupotřebitelnost a neopravitelnost likvidován před 2 lety, nedopustil.

Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 15. 7. 1998, č.j. 21 C 48/96-129, žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že se u žalobce nejedná o soustavné méně závažné porušování pracovní kázně, ale, že se jedná o neuspokojivé pracovní výsledky. Výpověď žalobci proto neměla být dána podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce, ale podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce. Samo uvedení paragrafu ve výpovědi nemá z hlediska platnosti výpovědi význam, poznamenal soud prvního stupně, neboť výpověď je nutno posuzovat z hlediska jejího obsahu. V projednávané věci z obsahu výpovědi dovodil, že se nejedná o výpověď z důvodu porušování pracovní kázně, ale proto, že žalobce nedosahoval uspokojivých pracovních výsledků; žalovaná však žalobci nestanovila v písemném upozornění přiměřenou lhůtu k odstranění neuspokojivých výsledků práce.

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 1. 1999, č.j. 16 Co 340/98-178, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že při výkladu projevu vůle žalované ve výpovědi ze dne 31. 1. 1996 nepostupoval důsledně v souladu s ustanovením § 240 odst. 3 zák. práce. Připomněl, že výklad podle citovaného ustanovení musí odpovídat zjištěnému skutkovému stavu věci, a jeho prostřednictvím je nutné zjistit skutečný záměr žalované v souvislosti s rozhodnutím skončit s žalobcem pracovní poměr. Jde tedy o hodnocení zejména písemné výpovědi z pracovního poměru z hlediska jejího obsahu při zachování zásad logického a gramatického výkladu, vzhledem k okolnostem, za kterých byla výpověď učiněna. K náležitému výkladu projevu vůle v projednávané věci bude podle odvolacího soudu nezbytné zjistit konkrétně stanovisko tehdejšího předsedy žalované, zda mínil dát žalobci výpověď z pracovního poměru pro závažné či hrubé porušení pracovní kázně podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce, či z důvodů jiných. Závěr soudu prvního stupně, že žalobci byla dána výpověď z důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce, za současného stavu za správný nelze považovat.

Okresní soud v Karviné poté rozsudkem ze dne 3. 11. 1999, č.j. 21 C 48/96-208, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že žalovaná od počátku hodlala dát žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce, a to pro závažné (hrubé) porušení pracovní kázně. Z provedených důkazů pak dovodil, že žalobce se porušení pracovní kázně ve výpovědi ze dne 31. 1. 1996 mu vytýkaných skutečně dopustil.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 6. 2000, č.j. 16 Co 31/2000-270, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Uvedl, že soud prvního stupně zjistil náležitě skutkový podklad a z něho vyvodil také správné skutkové i právní závěry. Souhlasil s žalobcem v tom, že výpověď z pracovního poměru hodlala žalovaná udělit pro opakované neplnění úkolů , přičemž zdůraznil, že i opakované neplnění úkolů může být porušením pracovní kázně. Protože bylo prokázáno, že žalobce se skutků vytýkaných mu ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 31. 1. 1996 dopustil, a vzhledem k tomu, že se jedná o neplnění úkolů vyplývajících z vykonávané funkce či z příkazu nadřízeného, je na místě tyto nedostatky hodnotit jako porušení pracovní kázně a - vzhledem k okolnostem případu - i jako závažné porušení pracovní kázně.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když dostatečně nepřihlédl ke konkrétní situaci, v níž k tvrzenému porušení pracovní kázně došlo a z níž je zřejmé, že k nedostatkům v plnění pracovních úkolů, a tedy porušení pracovní kázně, došlo bez jeho zavinění, a to i nedbalostního. Domnívá se dále, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, proto, že odvolání proti původnímu rozsudku soudu prvního stupně ze dne 15. 7. 1998, č.j. 21 C 48/96-129, podané žalovanou písemným podáním datovaným 24. 8. 1998, bylo podáno k tomu neoprávněnou osobou, neboť je podepsala Mgr. M., vedoucí kanceláře přednosty Okresního úřadu K., která nebyla oprávněna jménem žalované jednat. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 3. 11. 1999, č.j. 21 C 48/96-208, byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo jako bezdůvodné odmítnuto, neboť se ztotožňuje s právním posouzením věci soudem prvního stupně i soudem odvolacím.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen o.s.ř. (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. se nejprve zabýval tím, zda je dovolání přípustné

Účinností zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (tj. dnem 1. 1. 2001) se účastníkem řízení ze zákona namísto Okresního úřadu K., stala Česká republika, Okresní úřad K., se sídlem v K. (srov. § 3, § 51 odst. 1 a 2, § 52 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích). Proto dovolací soud nadále jednal s tímto subjektem jako s žalovaným.

Dovoláním lze napadnou pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudku, kterým bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné, nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví - li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Protože odvolací soud nevyslovil ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. a návrh na připuštění dovolání před vyhlášením potvrzujícího rozsudku žalobce neučinil (§ 239 odst. 2 o.s.ř.), a protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani dovolatel netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., může být dovolání žalobce přípustné jen tehdy, jestliže soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 3. 11. 1999, č.j. 21 C 48/96-208, jinak než ve svém rozsudku ze dne 15. 7. 1998, č.j. 21 C 48/96-129, z toho důvodu, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu uvedeným v jeho kasačním usnesení ze dne 29. 1. 1999, č.j. 16 Co 340/98-178.

Ze znění ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přitom vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nemohou být pokyny k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, popř. jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.

Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne 3. 11. 1999, č.j. 21 C 48/96-208, se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho usnesení ze dne 29. 1. 1999, č.j. 16 Co 340/98-178, vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo názorem odvolacího soud usměrněno. Podstatou rozhodnutí odvolacího soudu totiž byly výtky z hlediska právního posouzení skutkového stavu tehdy zjištěného, neboť soud prvního stupně nedostatečně objasnil skutkový stav (nepostupoval důsledně v souladu s ustanovením § 240 odst. 3 zák. práce). Proto dal soudu prvního stupně pokyny k doplnění dokazování. Při svém novém rozhodnutí tak soud prvního stupně vycházel ze skutečností, které na základě pokynů odvolacího soudu k doplnění řízení byly zjištěny až po rozhodnutí odvolacího soudu. Při novém rozhodování věci tedy právní názor odvolacího soudu neměl a ani nemohl mít vliv na posouzení věci soudem prvního stupně. Závěr soudu prvního stupně, že žalovaná dala žalobci výpověď podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce a že se žalobce dopustil ve výpovědi ze dne 31. 1. 1996 uvedeného porušení pracovní kázně, nevyplynuly z toho, že by jeho posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení.

Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání nelze v posuzované věci z ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovozovat. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž se mohl věcí zabývat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů - podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. ledna 2002

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu