21 Cdo 2319/2005
Datum rozhodnutí: 24.08.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 2319/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce P. J., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 10, Kodaňská č. 1441/46, IČ 69797111, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp.zn. 11 C 43/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. dubna 2005, č.j. 16 Co 89/2005-59, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 2.9.2003 (doručeným žalobci dne 17. 9. 2003) žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zákoníku práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že v souvislosti s Příkazem ředitele Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových č. 4/2003 ze dne 30. 5. 2003 dochází s platností od 1. 6. 2003 k organizační změně, spočívající ve snížení počtu systematizovaných míst v jednotlivých útvarech Úřadu , a že žalobce se - vzhledem ke zrušení jeho pracovního místa a protože zaměstnavatel nemá jiné volné místo, které by mu mohl ve smyslu § 46 odst. 2 zákoníku práce nabídnout - stává pro ni nadbytečným.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpověď daná mu dopisem žalované ze dne 2. 9. 2003 je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že k žádné organizační změně, v důsledku které by bylo zrušeno jeho pracovní místo, nedošlo, neboť i po datu 1. 6. 2003 konal práci, na kterou měl popis funkčního místa a na kterou byl podle dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 2. 1. 2003 po tomto datu zařazen ( referenta oddělení hospodaření s majetkem v OE s místem výkonu práce v B.).

Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 23. 11. 2004, č.j. 11 C 43/2004-38, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poté, co zjistil, že žaloba byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení § 64 zák. práce, dospěl k závěru, že žalovaná splnila všechny předpoklady pro dání výpovědi z pracovního poměru žalobci podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) a § 46 odst. 2 zák. práce a že výpověď z pracovního poměru ze dne 2. 9. 2003 je platným právním úkonem z hlediska formálního

(§ 44 odst. 1 a 2 zák. práce) i po stránce hmotněprávní. Vycházel přitom ze zjištění, že příkazem ředitele žalované č. 4/2003 ze dne 30. 5. 2003 došlo s platností od 1. 6. 2003 a s účinností ke dni 31. 12. 2003 ke snížení jednoho pracovního místa referenta na oddělení hospodaření s majetkem v operativní evidenci odloučeného pracoviště v B., že žalovaná rozhodla, že ze stávajících tří zaměstnanců v tomto oddělení se nadbytečným stává žalobce, že mezi organizační změnou vyplývající z uvedeného příkazu žalované a nadbytečností žalobce je příčinná souvislost, neboť pracovní poměr žalobce u žalované skončil na základě výpovědi z pracovního poměru ze dne 2. 9. 2003 ke dni 31. 12. 2003, v němž nastala účinnost přijatých organizačních změn, a že jinou vhodnou práci žalovaná pro žalobce neměla. Námitku žalobce, že výpovědní důvod nebyl ve výpovědi z pracovního poměru řádně vymezen, neboť v ní nebylo jasně a pregnantně vyjádřeno, že příkaz žalované č. 4/2003 ze dne 30. 5. 2003 nabývá účinnosti až od 31. 12. 2003 , nepovažoval za důvodnou; jestliže účinnost organizační změny je uvedena v příkazu žalované ze dne 30. 5. 2003, na který je ve výpovědi odkazováno, není vadou výpovědi, že v ní tento údaj není výslovně uveden.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 4. 2005, č.j. 16 Co 89/2005-59, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně a zdůraznil, že z textu výpovědi z pracovního poměru vyplývá, že žalovaná rozvazuje pracovní poměr s žalobcem podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, protože se stal pro ni nadbytečným v důsledku organizační změny, a že tato organizační změna spočívá ve snížení počtu systemizovaných míst v jednotlivých útvarech žalovaného, který byl snížen příkazem ředitele žalované ze dne 30. 5. 2003 č. 4/2003. To, že ve výpovědi je uvedeno, že s platností od 1. 6. 2003 dochází k organizační změně, a není tam již dále rozvedeno, že příkaz je účinný až od 31. 12. 2003, což je uvedeno v textu samotného příkazu , považoval za nerozhodné; upozornil, že na účinnost příkazu stanovenou v jeho písemném vyhotovení navazuje i datum doručení výpovědi žalobci (v září 2003), podle níž pracovní poměr žalobce u žalované skončil právě ke dni 31. 12. 2003. Protože z obsahu posuzované výpovědi je zřejmé, jaký byl důvod rozvázání pracovního poměru se žalobcem, výpověď z pracovního poměru ze dne 2. 9. 2003 požadavkům kladeným § 44 odst. 2 zákoníku práce vyhovuje .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Kromě toho, že rekapituluje obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a zjištěný skutkový stav, namítá stejně jako v odvolání že pokud žalovaná formulovala výpovědní důvod tak, že se žalobce stal pro ni nadbytečným v souvislosti s příkazem ředitele č. 4/2003 ze dne 30. 5. 2003, jímž dochází s platností ke dni 1. 6. 2003 k organizační změně spočívající ve snížení počtu systemizovaných míst a tím ke zrušení pracovního místa žalobce, nedala žalobci výpověď z toho důvodu, který nastolila přijatá organizační změna, neboť pracovní místo žalobce nebylo účinně zrušeno ke dni 1. 6. 2003, ale až ke dni 31. 12. 2003 . I když akceptuje právo zaměstnavatele oddělit platnost a účinnost rozhodnutí o organizační změně, je přesvědčen, že výpověď ze dne 2. 9. 2003 je neplatná, neboť ke dni 1. 6. 2003 ke zrušení pracovního místa žalobce nedošlo. Soudům dále vytýká, že se nezabývaly skutkovou otázkou, týkající se povinnosti žalované nabídnout žalobci jiné pracovní místo podle ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce. V tom spatřuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť soud nesplnil povinnost dle

§ 118a odst. 1 o.s.ř., když žalobce nevyzval k tomu, aby vylíčil všechny rozhodné skutkové okolnosti ve vztahu k otázce nabídky jiného pracovního místa ve smyslu § 46 odst. 2 zákoníku práce , přičemž tento nedostatek není zhojen tím, když soud dal účastníkům před vyhlášením rozsudku poučení dle § 119a o.s.ř. . Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm.b) o.s.ř.].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov.

§ 241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

I když žalobce v dovolání uvedl, že - kromě dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. - uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.) vyplývá, že v dovolání žádnou právní otázku, pro kterou by rozsudek odvolacího soudu měl mít po právní stránce zásadní význam, neoznačuje a že zpochybňuje pouze správnost skutkových zjištění soudů o tom, že u žalované došlo k organizační změně, spočívající ve zrušení pracovního místa žalobce, a ohledně splnění nabídkové povinnosti žalované. Podstatou jeho námitek je, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Dovolatel současně vychází z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud (činí z provedených důkazů vlastní skutkový závěr, že ke dni 1. 6. 2003 ke zrušení pracovního místa žalobce nedošlo , že žalovaná nedala žalobci výpověď z toho důvodu, který nastolila přijatá organizační změna, neboť pracovní místo žalobce nebylo účinně zrušeno ke dni 1. 6. 2003, ale až ke dni 31. 12. 2003 , a že žalovaný nabídkovou povinnost nesplnil, neboť žalobci nenabídl jiné pracovní místo, ač ho měl ), a na nich pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že výpověď z pracovního poměru ze dne 2. 9. 2003 je neplatná). Tím, že žalobce na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující; žalobce tedy v tomto směru neuplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení

§ 241a odst. 3 o.s.ř., který - jak uvedeno výše - nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani tvrzení dovolatele, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že soud nesplnil povinnost dle § 118a odst. 1 o.s.ř., když žalobce nevyzval k tomu, aby vylíčil všechny rozhodné skutkové okolnosti ve vztahu k otázce nabídky jiného pracovního místa ve smyslu

§ 46 odst. 2 zákoníku práce , přičemž tento nedostatek není zhojen tím, když soud dal účastníkům před vyhlášením rozsudku poučení dle § 119a o.s.ř. . Vzhledem k tomu, že k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. nemůže být - jak uvedeno výše - při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto, nemůže mít rozsudek odvolacího soudu ani z pohledu této námitky po právní stránce zásadní význam; případnou existencí jiné vady řízení se může dovolací zabývat jen tehdy, je-li dovolání přípustné.

Protože dovolání žalobce směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky jeho dovolání - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. srpna 2006

JUDr. Mojmír Putna, v.r.

předseda senátu