21 Cdo 2313/2005
Datum rozhodnutí: 10.08.2006
Dotčené předpisy: § 46 odst. 1 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb., § 65 odst. 3 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb., § 240 odst. 1 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb., § 240 odst. 3 písm. c) předpisu č. 65/1965Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 2313/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně Mgr. M. J., zastoupené advokátem, proti žalované Z. š. Ú. n. L., zastoupené advokátem, o neplatnost rozvázání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp.zn. 14 C 242/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. dubna 2005, č.j. 10 Co 76/2005-88, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení

O d ů v o d n ě n í:

Dopisem ze dne 20. 2. 2003, žalovaná (ředitelka Mgr. V. Č.) sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, protože se stala nadbytečnou pro plnění úkolů školy .



Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodňovala zejména tím, že dne 1. 8. 1996 byla jmenována do funkce ředitelky žalované a že poté, co byla na podzim roku 1998 zvolena do veřejné funkce, po dobu jejího výkonu byla na svou žádost dlouhodobě uvolněna z pracovního poměru. Po skončení výkonu veřejné funkce žádala, aby jí bylo umožněno vykonávat znovu svou práci ve smyslu jmenovacího dekretu. Dopisem ze dne 9. 1. 2003 jí bylo sděleno, že má dne 13. 1. 2003 nastoupit do zaměstnání, a byla jí nabídnuta změna pracovní smlouvy, kterou by se změnilo její pracovní zařazení na učitelku; tuto změnu odmítla, protože se nadále cítí být ředitelkou školy. Nesouhlasí s tím, že by na její místo byla přijata další učitelka, neboť jako učitelka nezačala pracovat, a kromě toho nikdo nový přijat nebyl, ale do pracovního poměru se vrátily zaměstnankyně po mateřské dovolené a dlouhodobé nemoci.



Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. 10. 2004, č.j. 14 C 242/2003-60, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení 5.450,- Kč k rukám právního zástupce žalované . Dovodil, že výpověď byla dána žalobkyni v souladu s ustanovením § 65 odst. 3 zák. práce v návaznosti na § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce oprávněně. Vycházel přitom z toho, že žalobkyně byla jmenována dnem 1. 8. 1996 do funkce ředitelky žalované, které se dopisem ze dne 15. 12. 1998 v souvislosti s jejím zvolením do veřejné funkce vzdala a současně požádala o dlouhodobé uvolnění k výkonu funkce podle ustanovení § 65 zák. práce. Projev vůle žalobkyní takto učiněný vyložil tak, že se žalobkyně vzdala funkce, do níž byla jmenována, a že dále žádala o poskytnutí pracovního volna z důvodu výkonu veřejné funkce. Ani slovním výkladem tohoto projevu vůle nelze podle soudu prvního stupně dospět k jinému závěru. Slovo rezignace se totiž běžně užívá v hovorové mluvě, význam tohoto pojmu je obecně znám a musel být též znám i žalobkyni, a to již vzhledem k jejímu vzdělání a profesnímu postavení. Ekvivalentem pojmu rezignace je české slovo vzdání se něčeho; oba tyto pojmy jsou výrazem téhož. Za nerozhodné považoval, že svědci Mgr. Ž. a Mgr. L. přisvědčili, že žalobkyně měla v úmyslu po výkonu veřejné funkce vrátit se zpět na místo ředitelky školy; za rozhodující považoval její úmysl zachycený v písemné formě, tedy co je uvedeno v dopise ze dne 15. 12. 1998, jak v něm svůj projev vůle formulovala . Projev vůle musí být obsažen v písemnosti a nelze ho dodatečně měnit či zhojit ani svědeckými výpověďmi. Po ukončení výkonu veřejné funkce žalovaná umožnila žalobkyni čerpat dovolenou a neplacené volno až do konce roku 2002. Ač jí poté ředitelka žalované nabídla možnost pracovat jako učitelka na prvním stupni (v souladu s ustanovením § 65 odst. 3 zák. práce), žalobkyně tuto nabídku nepřijala. Byly tak splněny zákonné podmínky pro dání výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce.



K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. 4. 2005, č.j. 10 Co 76/2005-88, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalované na nákladech odvolacího řízení 2.575,- Kč na účet advokáta JUDr. L. H. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, na něž v zásadě odkázal, a dodal, že odvolací námitky žalobkyně se obsahově shodují s tvrzeními uplatněnými v řízení před soudem prvního stupně, s nimiž se soud prvního stupně řádně vypořádal. Žalobkyní zpochybňovaný hodnotící závěr soudu prvního stupně ve vztahu k písemnému projevu vůle žalobkyně ze dne 15. 12. 1998 považoval za správný, neboť zmíněný projev vůle žalobkyně je srozumitelný a určitý a z jeho jednoznačného způsobu písemného vyjádření je zcela zřejmý úmysl žalobkyně, že se vzdává funkce ředitelky žalované a že dále žádá od 1. 1. 1999 o dlouhodobé uvolnění k výkonu veřejné funkce (ve smyslu ust. § 65 zák. práce) . Zdůraznil, že tento písemný projev vůle se posuzuje podle jeho obsahu, nikoli podle toho, co tímto projevem chtěla žalobkyně projevit. Další skutková zjištění nebylo třeba hodnotit, neboť projev vůle žalobkyně byl srozumitelný; nebylo jej možno tedy měnit, zpochybňovat a jinak nahrazovat.



V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., žalobkyně namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť soudy obou stupňů nesprávně provedly výklad projevu vůle písemně učiněný žalobkyní dne 15. 12. 1998. Poukazuje na obecná i zvláštní pravidla výkladu projevu vůle v soukromém právu a namítá, že oba soudy mohly výklad jejího volního projevu posoudit buďto v pochybnostech mírněji nebo shovívavě, a to tak, aby její jednání bylo spíše posuzováno jako platné než-li nikoli . Mohly také použít výkladu ,k lepšímu , což je též obecné pravidlo při rozhodování, a to i při rozhodování o platnosti projevené vůle . Její volní projev soudy nevyložily s přihlédnutím ke všem souvislostem a nepřihlédly ani k chování druhé strany, která jí v jejím volným projevu dala za pravdu tím, že její žádost o dlouhodobé uvolnění z funkce ředitelky základní školy vzala na vědomí . Řešení právní otázky platnosti její výpovědi z pracovního poměru oběma soudy považuje proto za rozporné s hmotným právem, zejména s ustanoveními § 65 a § 240 odst. 3 zák. práce . Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 10. 2004, sp.zn. 14 C 242/2003, zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].



V projednávané věci žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen.

Podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno.

Za tohoto stavu může být přípustnost dovolání založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).



S dovolatelkou lze souhlasit v tom, že pro rozhodnutí o platnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 20. 2. 2003 je podstatné posouzení charakteru projevu vůle žalobkyně (dopisu) ze dne 15. 12. 1998, neboť vyřešení obsahu a povahy tohoto úkonu je rozhodující pro závěr, zda je možno projednávanou věc posoudit podle ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce.

Podle ustanovení § 240 odst. 1 zák. práce právní úkon (pracovní smlouva, výpověď, dohoda apod.) je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.

Projev vůle je třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití (§ 240 odst. 3 zák. práce).

Z ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce vyplývá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro takový případ zákon formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby výklad projevu vůle směřoval pouze k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou jednající v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.10.1996 sp.zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.29, roč. 1997). Takto musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem. Taková situace neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili. Jde tedy o to, aby obsah projevu vůle, který jednající učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn.



Vůle je jevem psychického nitra člověka, a proto sama o sobě není navenek zřejmá. Může mít význam jen tehdy, je-li vyjádřena navenek (objektivizována) prostřednictvím jejího projevu tak, aby byla seznatelná jiným subjektům, tj. zpravidla těm fyzickým nebo právnickým osobám, jimž je adresována. Při posuzování obsahu projevu vůle proto není podstatná ani tzv. mentální rezervace jednajícího účastníka, tedy, zda účastník při projevování vůle sledoval jiný cíl, než který ve skutečnosti projevil, významný není ani motiv či pohnutka, tj. vzdálenější předpoklady a představy, z nichž jednající vychází. Podstatné totiž je toliko to, co lze objektivními hledisky hodnotit, tedy to, jakou vůli účastník (účastníci) ve skutečnosti projevil. To, co si strana myslí, je zcela nerozhodné; k normotvornému procesu patří jedině projev vůle, ostatní je úplně nerozhodné. Jen to, co obsahuje projev vůle, je obsahem smlouvy... (srov. Sedláček, J., Rouček, F.: Komentář k čsl. obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, Praha 1936, díl IV., s. 78).



Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu, uvádí se v ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce pravidla, jak má být projev vůle vyložen. Výslovný projev vůle učiněný písemně se vykládá především podle použitého slovního vyjádření a podle toho, jaký mu účastník při projevu vůle přikládal význam. Smyslem výkladu projevu vůle je objasnit skutečný záměr účastníka tímto způsobem vyjádřený. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění toho, co bylo projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 21 Cdo 227/2000, který byl uveřejněn pod č. 44 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001).



Projevila li žalobkyně v dopise ze dne 15. 12. 1998 určitým a srozumitelným způsobem svoji vůli ( rezignuji na funkci ředitelky základní školy Vojnovičova ), není možné pomocí výkladu projevu vůle jak to činí dovolatelka dovozovat, že žalobkyně toliko žádala o uvolnění k výkonu funkce podle ustanovení § 65 zák. práce. Její žádost o uvolnění k výkonu funkce podle ustanovení § 65 zák. práce je zcela zřetelně v písemném projevu vůle ze dne 15. 12. 1998 oddělena od prvé části (v níž sděluje, že rezignuje na svoji funkci ), a to slovy a zároveň žádám . Dovolatelkou předestíraným postupem by totiž v rozporu s ustanovením § 240 odst. 3 zák. práce byl měněn smysl a obsah jednoznačného právní úkonu, což je jak uvedeno výše nepřípustné. Uvedeným způsobem nelze proto důvodně dovozovat, že žalobkyně se nevzdává (nerezignuje) na funkci ředitelky žalované.



Stejným způsobem vyložil projev vůle žalobkyně učiněný dopisem ze dne 15. 12. 1998 i odvolací soud (a soud prvního stupně). Jeho postup proto byl zcela v souladu s hmotným právem.



Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně proti tomuto rozsudku - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 10. srpna 2006

JUDr. Mojmír Putna, v.r.

předseda senátu