21 Cdo 230/2010
Datum rozhodnutí: 16.02.2011
Dotčené předpisy: § 120 odst. 1 obč. zák.




21 Cdo 230/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci zástavní věřitelky Mgr. H. M. , jako správkyně konkursní podstaty úpadce "IRIS" spol. s r.o. se sídlem v Blansku, Čelakovského č. 1859/6, IČO 46964681, proti zástavnímu dlužníkovi SORG a.s. se sídlem v Hustopečích, Vinařská č. 2b, IČO 25535838, zastoupenému Mgr. Tomášem Vašíčkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Doudlebská č. 1699/5, o soudní prodej zástavy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 31 Nc 101/2004, o dovolání zástavního dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. dubna 2009 č.j. 38 Co 101/2008-74, takto:

Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Zástavní věřitelka se domáhala, aby soud nařídil prodej zástavy, a to "klimatizační jednotky typ R 4102, výrobce CARIER" a dalších movitých věcí, které uvedla v podání ze dne 10.9.2007. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že úpadce "IRIS" spol. s r.o. byl výlučným vlastníkem "nemovitostí zapsaných na LV č. 2945 pro k.ú. Hustopeče u Brna" a že jako pronajímatel uzavřel dne 7.12.1999 se společností Studio PRO s.r.o. jako nájemcem nájemní smlouvu na uvedené nemovitosti. Nájemce, který v pronajatých prostorách umístil své movité věci, neplatil řádně a včas nájemné a úpadce má vůči němu "z titulu dlužného nájemného a poplatku z prodlení" pohledávku ve výši 1.039.500,- Kč. Dne 21.4.2004 byl prohlášen na majetek společnosti Studio PRO s.r.o. konkurs a zástavní věřitelka do něho přihlásila uvedenou pohledávku; podle ustanovení § 672 odst. 1 občanského zákoníku vzniklo na movitých věcech ve vlastnictví nájemce umístěných v předmětných nemovitostech zákonné zástavní právo, tyto movité věci byly sepsány soudním vykonavatelem dne 14.11.2003 a byly oceněny jako předmět zástavy znaleckým posudkem. Protože společnost Studio PRO s.r.o. předmětné věci prodala kupní smlouvou ze dne 29.8.2003 zástavnímu dlužníkovi, zástavní věřitelka ho vyzvala, aby vyplatil ve prospěch konkursní podstaty úpadce cenu zástavy, zástavní dlužník jí však zaplatil pouze 277.439,- Kč. Zástavní věřitelka se proto domáhá ve prospěch pohledávky z titulu dlužného nájemného ve výši 762.061,- Kč s příslušenstvím nařízení soudního prodeje zástavy.

Městský soud v Brně usnesením ze dne 20.11.2007 č.j. 31 Nc 101/2004-51 nařídil soudní prodej zástavy, "a to věcí movitých označených v soupise provedeném soudním vykonavatelem Okresního soudu v Břeclavi dne 14.11.2003 pod č.j. 15 Nc 432/2003-17, a to: vyvolávačka na kovové desky, stroj ADAST ADAMOV typ DM66E, No 066-0018, plynový boiler typ 20500M76, výrobní číslo 06892, klimatizační jednotka typ R4102, výrobce CARIER a osvitka MONOTYPE, výrobce AGFA IMAGE MASTER 5000 PC iMAC". Dospěl k závěru, že jsou splněny předpoklady pro nařízení prodeje uvedených věcí jako zástavy, neboť "při jednání soudu dne 20.11.2007 oba účastníci shodně uvedli, že se dohodli na narovnání ohledně 33 položek", učinili "nesporným, že existuje zajištěná pohledávka, že existuje zástavní právo k zástavě a že žalovaný je zástavním dlužníkem", a souhlasili s tím, aby ohledně uvedených věcí byl nařízen soudní prodej zástavy.

K odvolání zástavního dlužníka Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30.4.2009 č.j. 38 Co 101/2008-74 usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nařízení soudního prodeje "zástavy - klimatizační jednotky, typu R 4102, výrobce CARIER", změnil tak, že se nařídil "k uspokojení zajištěné pohledávky zástavního věřitele ve výši 762.061,- Kč a příslušenství ve výši 178.961,02 Kč prodej zástavy ve vlastnictví zástavního dlužníka - movité věci, označené v soupisu provedeném soudním vykonavatelem OS v Břeclavi dle § 672 odst. 2 občanského zákoníku dne 14.11.2003 pod sp.zn. 15 Nc 432/2003, a to klimatizační jednotky, typu R 4102, výrobce CARIER". Odvolací soud dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, že byly splněny všechny předpoklady také ohledně nařízení prodeje "klimatizační jednotky, typu R 4102, výrobce CARIER". Námitku zástavního dlužníka o tom, že "klimatizační jednotka" není věcí movitou, ale součástí budovy, s níž je stavebně-technicky spojena, a že tedy k ní nemohlo vzniknout zástavní právo podle ustanovení § 672 občanského zákoníku, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že "klimatizační jednotka, instalovaná na přelomu let 1998 až 1999, může být demontována" a že předmětnou nemovitost lze využívat i bez klimatizace, "byť by demontáží klimatizační jednotky došlo ke snížení komfortu užívání nemovitosti". Protože demontáž klimatizační jednotky by "nevyvolala takové funkční znehodnocení nemovitosti, aby nemohla sloužit svému účelu", není "klimatizační jednotka, typ R 4102, výrobce CARIER" součástí nemovitosti ve smyslu ustanovení § 120 odst.1 občanského zákoníku a jako samostatná movitá věc je způsobilým předmětem soudního prodeje zástavy.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal zástavní dlužník dovolání. Namítá, že předmětná klimatizační jednotka není "přenosným" zařízením, které by bylo možné přemísťovat "z místnosti do místnosti", ale že je "pevně spojena s budovou, napojena na rozvody v budově a stavebně-technicky spjata s budovou". Za znehodnocení věci lze z pohledu ustanovení § 120 odst.1 občanského zákoníku podle dovolatele považovat "vše, co by znamenalo snížení hodnoty hlavní věci", tedy i oddělení předmětné klimatizační jednotky. Dovolatel rovněž vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval "mírou případného znehodnocení, ať již funkčního, tak estetického", které by vyvolala případná demontáž klimatizační jednotky z nemovitosti. Zástavní dlužník dovozuje, že předmětná klimatizační jednotka je součástí budovy, popřípadě jejím příslušenstvím, a navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. je mimo jiných hledisek založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně (diformně), takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, které nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení § 219a o.s.ř., popřípadě podle ustanovení § 220 o.s.ř., a jak z tohoto pohledu formuloval výrok svého rozhodnutí, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozhodnutí (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.4.1998 sp. zn. 2 Cdon 931/97, které bylo uveřejněno pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.7.1999 sp. zn. 20 Cdo 1760/98, které bylo uveřejněno pod č. 7 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).

V projednávané věci odvolací soud svým usnesením ze dne 30.4.2009 č.j. 38 Co 101/2008-74 změnil usnesení soudu prvního stupně ze dne 20.11.2007 č.j. 31 Nc 101/2004-51 jen z důvodu - jak uvedl v odůvodnění svého usnesení - "upřesňujícího tak, aby rozhodnutí obsahovalo veškeré náležitosti a bylo vykonatelné". Při vymezení práv a povinností účastníků dospěl odvolací soud ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, když nařídil soudní prodej zástavy. Z hlediska přípustnosti dovolání je proto třeba pokládat usnesení odvolacího soudu za rozhodnutí, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrzeno.

Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání zástavního dlužníka proti usnesení odvolacího soudu není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání zástavního dlužníka tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil právní otázku, co se rozumí součástí věci ve smyslu ustanovení § 120 odst.1 občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že tuto otázku vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů a že její posouzení bylo pro věc významné, představuje napadené usnesení odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání zástavního dlužníka proti usnesení odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení § 120 odst. 1 občanského zákoníku je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.

Součástí věci je - jak vyplývá z citovaného ustanovení - vše, co k ní podle její povahy fyzicky a funkčně náleží a co od ní nemůže být odděleno, aniž by se tím hlavní věc znehodnotila; neoddělitelností se tu rozumí nemožnost separace jak fyzická (technická), tak i funkční.

Právní institut součásti věci vyjadřuje skutečnost, že předmětem právních vztahů jsou rovněž hmotné předměty, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Okolnost, zda jde o samostatnou věc nebo o součást věci hlavní, závisí na jejich vzájemné sounáležitosti a na míře jejich oddělitelnosti. Zatímco první z uvedených hledisek je chápáno spíše subjektivně, neboť "to, co k věci podle její povahy náleží", se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci, míra sounáležitosti se posuzuje podle povahy té věci, která je považována za věc podstatnější (určující) a tedy ve vztahu více věcí za věc hlavní, a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém (technickém) a funkčním. Od vlastností věci hlavní se pak odvíjí závěr, zda jiná relativně samostatná věc k ní "patří" natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou. Požadavek ustanovení § 120 odst.1 občanského zákoníku "nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila", samozřejmě nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Pojem "odděleno" zahrnuje řadu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken domu), přes zásahy, které neničí podstatu věci (např. odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu). Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením přitom nemusí být jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné; znehodnocením se tu rozumí každý stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec (srov. například názory vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.7.1999 sp. zn. 25 Cdo 770/98, který byl uveřejněn v č. 10 časopisu Právní rozhledy, roč. 2000, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2001 sp. zn. 20 Cdo 2369/1999, který byl uveřejněn pod č. 22 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).

Nikoliv pouhá možnost separace, ale teprve faktické oddělení součásti doprovázené znehodnocením věci hlavní přináší právní důsledek, že dřívější součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní věci nezávislou. Dokud součást není oddělena, není způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů, nestanoví-li zákon jinak. S věcí hlavní tvoří věc jedinou a je s ní podrobena jednotnému právnímu režimu; sdílí tedy vše, co se po právní stránce týká věci hlavní, a to i tehdy, jestliže se v důsledku faktického spojení stala součástí věci hlavní taková věc, která byla (resp. která by jinak byla) věcí samostatnou (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.1.1990 sp. zn. 3 Cz 3/90, který byl uveřejněn pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1992).

Odvolací soud v projednávané věci dospěl k závěru, že demontáž "klimatizační jednotky typ R 4102, výrobce CARIER," nemůže "vyvolat takové funkční znehodnocení nemovitosti, že by nemohla sloužit svému účelu", a že proto tato jednotka není součástí nemovitosti, v níž je (dosud) zabudována. S tímto závěrem odvolacího soudu dovolací soud nesouhlasí.

Dodávku a montáž předmětného klimatizačního zařízení včetně dokončení všech dohodnutých prací provedla - jak vyplývá z dosavadních výsledků řízení - pro úpadce (na základě zakázky pro "Tiskárnu IRIS s.r.o. v Hustopečích") odborná firma na přelomu roku 1998 a 1999. Demontáž tohoto zařízení, kterou může provést pouze odborná firma, by měla za následek znehodnocení budovy, a to peněžní (hodnota budovy by se vlivem zhoršení její funkčnosti snížila), tak funkční (prostory v budově by nemohly svému účelu sloužit tak kvalitně, jak tomu je s využitím klimatizačního zařízení). Protože je nepochybné, že oddělením předmětné klimatizační jednotky od budovy, v níž je instalována, by se tato nemovitost znehodnotila (peněžně a funkčně), nemůže obstát závěr odvolacího soudu, podle kterého jde o samostatnou věc, která se nestala součásti této budovy.

Odvolacímu soudu je třeba dále vytknout, že se náležitě nezabýval tím, zda společnost SORG a.s. se stala - i kdyby "klimatizační jednotka typ R 4102, výrobce CARIER," opravdu byla samostatnou movitou věcí - na základě kupní smlouvy ze dne 29.8.2003 vlastníkem věci, zejména zda došlo k nabytí vlastnického práva kupujícím ve smyslu ustanovení § 443 obchodního zákoníku a zda prodávající Studio PRO s.r.o. vůbec svědčilo vlastnické právo, případně zda byly splněny předpoklady ustanovení § 446 obchodního zákoníku. Nebylo proto ani náležitě doloženo (osvědčeno), že by společnost SORG a.s. byla zástavním dlužníkem.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky je proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. února 2011

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu